oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Běh promlčecí doby v případě neplatně sjednané rozhodčí smlouvy v insolvenčním řízení

autor: Mgr. Lucie Brachová
publikováno: 28.03.2019

Předmětem tohoto článku je rozbor problematiky běhu promlčecí doby v případě rozhodčích nálezů bez právních účinků, a to zejména za podmínek, kdy je rozhodčí nález napadán až v rámci insolvenčního řízení dlužníka.

Za takové situace totiž vyvstává otázka, zda měl nicotný rozhodčí nález, respektive rozhodčí řízení, které jeho vydání předcházelo, účinky na stavení promlčecí doby či nikoliv. V této souvislosti je nutné dodat, že v celém článku je užíván pojem „promlčecí doba“, a to ačkoliv současná občanskoprávní úprava tento název nahradila termínem „promlčecí lhůta“; k tomuto kroku bylo přistoupeno z důvodu zachování jednotnosti pojmosloví v celém příspěvku, když citované zdroje, se kterými bylo pracováno, samy operují převážně s pojmem „promlčecí doba“.

Obecně k institutu promlčení v občanském právu

Čas, respektive jeho plynutí, coby objektivní právní skutečnost, zaujímá v občanském právu významné místo, neboť je schopen (za právem stanovených podmínek) vyvolat vznik, změnu či zánik občanskoprávních vztahů.[1] Jedním z možných právních důsledků marného uplynutí času je promlčení. Obecně platí, že majetkové právo, které nebylo v zákonem stanovené době uplatněno u soudu, se promlčí, tzn. stává se tzv. naturální obligací[2].

Občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) problematiku promlčení upravoval v ustanovení § 100 až § 114, přičemž tato úprava byla doplněna ještě speciálními ustanoveními § 387 až § 408 zákoníku obchodního (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.). Úprava obsažená v občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen „o. z.“), konkrétně v § 609 až § 653, sice doznala určitých změn, nicméně základní principy fungování tohoto institutu - tj. počítání času, stavění běhu promlčecí doby a přerušení promlčecí doby - jsou podle staré i nové právní úpravy v zásadě stejné, když navíc došlo k odstranění dvojkolejnosti obecné promlčecí doby podle starého občanského[3] a obchodního[4] zákoníku na jedinou obecnou tříletou promlčecí dobu (§ 629 odst. 1 o. z.). Ačkoliv od účinnosti občanského zákoníku uplynuly více než čtyři roky, je třeba starší právní úpravu i nadále zohledňovat, protože v praxi i nadále nezřídka dochází a nějakou dobu ještě bude docházet k uplatňování práv, na které se v souladu s přechodným ustanovením § 3036 o. z. bude aplikovat právní úprava účinná před 31. 12. 2013.

Vzhledem k tématu tohoto článku je namístě zejména připomenout, že za počátek běhu promlčecí doby se považuje den, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tedy zpravidla den, kdy právo mohlo být poprvé uplatněno u soudu žalobou (srov. § 609 a § 619 o. z., § 100 odst. 1 a § 101 o. z., § 391 ObchZ). Obdobně uvedené platí i pro vymáhání v rozhodčím řízení, jestliže byla mezi stranami uzavřena rozhodčí smlouva, ať už ve formě smlouvy o rozhodci nebo rozhodčí doložky[5] (srov. § 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů.). V případě peněžitých závazků se tak nejčastěji (avšak nikoliv výlučně) bude jednat o den následující po dni splatnosti pohledávky. Dále je v této souvislosti třeba připomenout i institut stavení běhu promlčecí doby. O stavení běhu promlčecí doby jde tehdy, „jestliže promlčecí doba po určitou zákonem stanovenou překážku neběží, staví se její běh, ačkoli jinak by tu podmínky pro její běh byly dány“[6], a po odpadnutí překážky promlčecí doba dále pokračuje. Typickým příkladem stavení promlčení je situace, kdy věřitel v promlčecí době u soudu nebo u jiného příslušného orgánu (např. rozhodčího soudu) uplatní své právo a v zahájeném řízení řádně pokračuje, přičemž uvedené platí i pro vykonávací řízení v případě již pravomocně přiznaného práva (srov. § 112 o. z., § 402 a § 403, odst. 1 ObchZ, § 648 o. z.).

Stavení promlčecí doby v důsledku podání žaloby však neplatí bezvýhradně. V praxi se mohou v zásadě objevit dva základní problémy. Zaprvé, pokud žalobce v zahájeném řízení řádně nepokračuje (např. když je řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku nebo pro zpětvzetí žaloby), pak promlčecí doba běží i po dobu řízení a skončí bez ohledu na to, že právo bylo u soudu uplatněno.[7] Taková situace však není předmětem tohoto příspěvku. Druhým případem, kdy mohou nastat nejasnosti ohledně běhu a stavení běhu promlčecí doby, jsou situace, kdy bude ex post zrušen vykonatelný exekuční titul. Nejzřetelněji tento problém vyvstává právě v souvislosti s rozhodčími nálezy, jejichž způsobilost vyvolávat právní účinky bývá v praxi napadána jak v řízení vykonávacím (exekučním), tak nezřídka i v řízení insolvenčním. Především vznesení námitky nezpůsobilosti rozhodčího nálezu vyvolávat právní účinky v insolvenčním řízení a s tím související otázka běhu promlčecí doby je hlavním cílem tohoto článku.

Obecně k institutu zrušení rozhodčího nálezu

Institut zrušení rozhodčího nálezu soudem spočívá v možnosti přezkumu souladu „rozhodčího nálezu se zákonem a v případě, že je shledán rozpor s některými základními pravidly rozhodčího řízení, tento rozhodčí nález zrušit“[8]. Důvody pro zrušení rozhodčího nálezu jsou taxativně (bez možnosti rozšíření smluvními ujednáními) vymezeny v ustanovení § 31 zákona o rozhodčím řízení, přičemž nastane-li některá z okolností vyjmenovaných v předmětném ustanovení, lze se zrušení vydaného rozhodčího nálezu u soudu domáhat do tří měsíců ode dne, kdy byl straně, která se jeho zrušení domáhá, nález doručen[9]. Pokud rozhodčí nález již oprávněným byl předán k vymáhání povinnosti v něm uložené a zároveň uplynula-li shora uvedená tříměsíční lhůta k podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu, lze se i poté ještě proti rozhodčímu nálezu bránit, a to návrhem na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí s odkazem na některý z důvodů dle ust. § 35 zák. o rozhodčím řízení. Po přerušení řízení o výkonu rozhodnutí je však třeba, aby povinný do třiceti dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu (srov. § 35 odst. 2 zák. o rozhodčím řízení).

Pokud jde o běh promlčecí doby nároku, jehož se napadený rozhodčí nález týká, nebudou tyto situace v praxi zpravidla činit problémy, neboť zákon jasně stanovuje, že hmotněprávní účinky žaloby podané u rozhodčího soudu „zůstávají zachovány i tehdy, pokud strana po zrušení rozhodčího nálezu podala u příslušných rozhodců či stálého rozhodčího soudu, nebo u jiného příslušného orgánu žalobu, nebo návrh na pokračování v řízení do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí soudu, jímž došlo ke zrušení rozhodčího nálezu“[10]. Jinými slovy — podá-li po zrušení rozhodčího nálezu žalobce u soudu nebo rozhodčího soudu (případně u rozhodců) v uvedené zákonné lhůtě žalobu (resp. návrh na pokračování řízení), zůstává zachován efekt stavení promlčecí doby; nepodá-li v této lhůtě žalobce u příslušného orgánu žalobu či návrh na pokračování řízení, má se naopak za to, že promlčecí doba se podáním žaloby u rozhodčího soudu nestavila.

Rozhodčí nález bez právních účinků v insolvenčním řízení

O složitější situaci se bude jednat v insolvenčním řízení. Může totiž nastat (a v praxi často také nastává) stav, kdy je rozhodčí nález napadán v insolvenčním řízení, a to až řadu let poté, co právo bylo u rozhodčího soudu nebo u rozhodců uplatněno žalobou. Jak je z předcházejících odstavců zřejmé, zákon o rozhodčím řízení na rozdíl od možnosti zpochybnění rozhodčího nálezu ve vykonávacím (exekučním) řízení na takovouto situaci výslovně nepamatuje.

V insolvenčním řízení věřitelé uplatňují své pohledávky za dlužníkem zpravidla přihláškou pohledávky (srov. § 173 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ins. zák.“). Má-li tedy věřitel za dlužníkem pohledávku přiznanou mu rozhodčím nálezem, musí ji nejpozději ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o úpadku uplatnit u insolvenčního soudu přihláškou - § 136 odst. 2 písm. d) a § 136 odst. 3 ins. zák. Jelikož se z pohledu věřitele jedná o pravomocně přiznanou pohledávku, přihlásí ji do insolvenčního řízení jako vykonatelnou, a to dle příslušného rozhodčího nálezu. A právě až při následném přezkumu přihlášených pohledávek dochází k popření takové pohledávky ze strany insolvenčního správce, případně dlužníka nebo obou, a to zpravidla co do její pravosti. Důvodů neplatnosti sjednané rozhodčí doložky může být celá řada, v praxi však bývá nejčastěji jako důvod popření uváděna neplatná rozhodčí smlouva uzavřená mezi dlužníkem (často spotřebitelem) a popřeným věřitelem. Napadení rozhodčího nálezu z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky přitom může mít, v případě úspěšného popření, hned několik důsledků. V prvé řadě, byla-li mezi dlužníkem a věřitelem sjednána neplatná rozhodčí smlouva, nemá vydaný rozhodčí nález žádné právní účinky (je nicotný), což je relevantní zejména ve vztahu k přiznaným nákladům rozhodčího řízení, které tak de facto nevznikly. Zadruhé se tomu, kdo pohledávku popřel, potencionálně otevírá širší argumentační prostor v rámci incidenčního sporu, neboť se neuplatní ustanovení § 199 odst. 2 ins. zák., které jako důvod popření vykonatelné pohledávky vylučuje jiné právní posouzení věci. V praxi uvedené znamená, že v řízení o incidenční žalobě bude moci být například přezkoumána výše sjednané pokuty, což může mít význam zejména ve sporech, kdy dlužník byl ve smluvním vztahu v postavení spotřebitele. Zatřetí zde vyvstává již nastíněná otázka promlčení popřeného nároku.

Zřejmě doposud nejpalčivěji se problém běhu promlčecí doby projevil v souvislosti s přelomovým usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011, který určil, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva „přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 o. z.[11] pro rozpor se zákonem“[12]. Ačkoliv se jedná o sedm let staré rozhodnutí, s jeho dopady se v praxi setkáváme dodnes. A právě v návaznosti na citovaný judikát také vznikla poptávka po řešení otázky běhu promlčecí doby v případě rozhodčích nálezů bez právních účinků, jak je popsáno níže.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 ICdo 19/2015 ze dne 1. 6. 2016

V judikovaném případě přihlásil věřitel do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové přihláškou čtyři pohledávky, všechny vykonatelné dle rozhodčích nálezů vydaných rozhodci, kteří byli vybráni ze seznamu rozhodců vedeného Společností pro rozhodčí řízení, a. s. Insolvenční správce na přezkumném jednání všechny čtyři pohledávky popřel z důvodu promlčení, když rozhodčí doložky nebyly s ohledem na neurčitý způsob určení rozhodce sjednány platně. Soud prvního stupně dal co do neplatnosti sjednaných rozhodčích smluv insolvenčnímu správci za pravdu, a dále dospěl k závěru, že pohledávky jsou promlčené, přičemž vycházel z předpokladu, že se podáním žaloby u rozhodců v důsledku neplatně sjednaných rozhodčích smluv promlčecí doba nestavila.

Odvolací soud se ohledně neplatnosti doložek ztotožnil s názorem soudu prvoinstančního, nesouhlasil však s tím, že by po podání žaloby u rozhodců nedošlo ke stavení promlčecí doby. Správnost závěru odvolacího soudu v otázce stavení běhu promlčecí doby následně v rozhodnutí sp. zn. 23 ICdo 19/2015 ze dne 1. 6. 2016 potvrdil i soud dovolací, který zdůraznil, že zákon neváže „stavení promlčecí doby pouze na rozhodčí řízení zahájená na základě platné rozhodčí doložky“[13], tudíž promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když je rozhodčí smlouva neplatná.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 41/2014 ze dne 30. 6. 2016

Na výše uvedené rozhodnutí sp. zn. 23 ICdo 19/2015 ze dne 1. 6. 2016 navázal Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 ICdo 41/2014 ze dne 30. 6. 2016, kde ve skutkově obdobné věci doplnil, že „dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí“[14]. Jinými slovy — aby opětovně začala běžet promlčecí doba, která se v důsledku podání žaloby u rozhodce zastavila a aby mohlo být opětovně rozhodnuto ve věci již rozhodnuté, je třeba nejdříve vadný rozhodčí nález právně „odklidit“, a to buď jeho zrušením ve smyslu ustanovení § 31, § 32 a § 35 zákona o rozhodčím řízení, nebo v rámci posouzení coby jakési předběžné otázky v řízení o incidenční žalobě; teprve až po takovém odklizení rozhodčího nálezu může být ve věci znovu rozhodnuto a opět se rozběhne pozastavená promlčecí doba (srov. s názory odvolacího soudu reprodukovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 ICdo 19/2015 ze dne 1. 6. 2016).

Usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 2524/16 ze dne 31. 10. 2016

Dalším důležitým judikátem v dané problematice bylo usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 2524/16 ze dne 31. 10. 2016. Tento případ se od předcházejících lišil skutkovými okolnostmi, neboť rozhodčí řízení na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky z důvodu nemožnosti transparentního výběru rozhodce bylo zahájeno více než devět měsíců po vydání přelomového usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011. Obecné soudy tak v této věci dovodily, že vzhledem ke shora popsaným okolnostem (tj. k uplatnění nároku u rozhodců až v době po vydání sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu) ke stavení promlčecí doby dojít nemohlo, což následně citovaným rozhodnutím Ústavní soud „potvrdil“.

Usnesení Ústavního soudu ČR sp.zn. II. ÚS 1273/17 ze dne 12. 12. 2017

Závěry přijaté v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2524/16 ze dne 31. 10. 2016 Ústavní soud ČR dále rozvedl v usnesení sp. zn. II. ÚS 1273/17 ze dne 12. 12. 2017. V citovaném judikátu Ústavní soud de facto uzavřel, že v případech neplatné rozhodčí doložky, neumožňující transparentní výběr rozhodců, je pro běh, respektive stavení, promlčecí doby stěžejní vydání sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011 — pokud bylo rozhodčí řízení zahájeno před jeho vydáním, pak lze mít obecně za to, že dokud nebyla vyslovena nezpůsobilost rozhodčího nálezu jako exekučního titulu, pak promlčecí doba neběžela. Bylo-li však rozhodčí řízení zahájeno až po vydání sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu, pak je na místě přijmout závěr o nestavení promlčecí doby.

Zhodnocení závěrů judikatury

Z pohledu insolvenčního řízení, resp. věřitele uplatňujícího svou pohledávku v insolvenčním řízení dlužníka, je v prvé řadě stěžejní rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 41/2014 ze dne 30. 6. 2016, dle kterého až do okamžiku „právního odklizení“ vadného rozhodčího nálezu je třeba na předmětný rozhodčí nálezu nahlížet jako na platný exekuční titul, způsobující mimo jiné stavení promlčecí doby. Pokud by tomu tak nebylo, byla by dle mého názoru věřiteli odejmuta možnost právo (znovu) uplatnit u soudu se zachováním účinků podané žaloby, jako je tomu v případech „klasického“ zrušení rozhodčího nálezu soudem (viz výše). Vzhledem ke specifickému charakteru insolvenčního řízení by se tudíž incidenčním sporem, ve kterém by byla vyslovena neplatnost sjednané rozhodčí doložky bez zachování účinků na běh promlčecí doby, věřiteli jednoduše uzavřely všechny legální cesty, jak se své pohledávky domoci. V této souvislosti je však třeba zároveň doplnit, že ani teoretické přiznání práva věřiteli podat žalobu znovu se zachováním účinků na běh promlčecí doby by nebylo řešením. Jednak by uvedené

de facto znamenalo otevření dalšího způsobu pro zrušení rozhodčího nálezu, který (minimálně v současné době) nemá oporu v zákoně, jednak by se jednalo o popření principů insolvenčního řízení a jeho účinků, když obecně vzato pohledávky týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou (§ 109 odst. 1 písm. a) ins. zák.). Posouzení platnosti sjednané rozhodčí smlouvy jako předběžné otázky v řízení o incidenční žalobě s případným zachováním účinků na běh promlčecí doby při její neplatnosti se tak jeví jako jediným právně možným a rozumným východiskem.

Jako na zcela zvláštní kategorii by pak dle mého názoru mělo být pohlíženo na rozhodčí doložky, které se staly neplatnými v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011 (a to nejen v rámci insolvenčního řízení). Samozřejmě z mnoha právních hledisek není zcela správné tuto problematiku samostatně vyčleňovat, na druhou stranu se zároveň domnívám, že ani nelze takto neplatné rozhodčí doložky poměřovat stejnými kritérii jako rozhodčí doložky neplatné z jiného důvodu. Obecně vzato situace, která nastala v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, je, pokud jde o běh a stavení promlčecí doby — poměrně těžko uchopitelná. Jakkoli byly rozhodčí doložky s netransparentním určením rozhodce zneužívány, je třeba si uvědomit, že pro věřitele, který v době vydání sjednocujícího rozhodnutí již disponoval pravomocným a vykonatelným nálezem, nastala nelehká situace. Pokud by svoji pohledávku přiznanou mu rozhodčím nálezem nedal k vymáhání, hrozilo by mu její promlčení; zároveň si lze těžko představit, aby takový věřitel byl povinen podat k soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který byl v jeho prospěch, a to obzvláště za situace, kdy by již ve většině případů zcela jistě uplynula zákonem předepsaná tříměsíční lhůta. Takovému věřiteli tedy objektivně vzato skutečně nezbývalo nic jiného, než pokračovat ve vymáhání pohledávky a „čekat“ na další vývoj rozhodovací praxe soudů (obdobně totiž po něm nelze ani požadovat, aby s vymáháním čekal na případnou procesní aktivitu protistrany, když úroky a jistina se promlčují v různé době a s plynutím času se může zhoršovat i dobytnost pohledávky). I v takovém případě se proto jako zcela správný jeví závěr, že až do právního odklizení rozhodčího nálezu promlčecí doba neběžela, s čímž de facto korespondují i závěry přijaté v usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 1273/17 ze dne 12. 12. 2017.

O dost komplikovanější situaci se však bude jednat u rozhodčích řízení, která byla zahájena až po vydání sjednocujícího rozhodnutí. Prvním problémem je, že nelze očekávat, že se povědomí o nové judikatuře (byť se z dnešního pohledu může jednat o rozhodnutí přelomové a mezi odbornou veřejností „běžně“ známé) rozšíří okamžitě a že ihned od publikování takto významného rozhodnutí se jím všichni začnou řídit, neboť uvedené není (ani s ohledem na dnešní technické možnosti) dost dobře možné. Vázat tedy možný předěl mezi tím, kdy věřiteli, uplatňujícímu nárok v rozhodčím řízení na základě rozhodčí doložky neplatné ve smyslu rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, bude poskytována ochrana a kdy nikoliv přímo ke dni vydání rozhodnutí, se nejeví jako zcela účelné. Ústavní soud ČR v této věci ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 2524/16 ze dne 31. 10. 2016 prozatím zaujal stanovisko, že devět měsíců je již dostatečná doba k seznámení se se sjednocujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR. Pokud tedy ohledně této problematiky nedojde k zásadní změně rozhodovací praxe, další prostor pro vývoj judikatury bude zajisté spočívat i v upřesnění dolní hranice, od níž již nelze věřiteli uplatňujícímu pohledávku v rozhodčím řízení poskytovat právní ochranu. Záměrně uvádím „pokud nedojde ke změně rozhodovací praxe“, neboť již nyní se část odborné veřejnosti s oběma výše citovanými rozhodnutími Ústavního soudu ČR spíše neztotožňuje. Tento rezervovaný postoj zřejmě vyplývá ze skutečnosti, že obě výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu ČR mohou vést k výkladu, že uzavřeli-li účastníci kdykoliv v období po přelomovém judikátu rozhodčí doložkou neplatnou z důvodu netransparentnosti výběru rozhodce a na základě ní bylo zahájeno rozhodčí řízení, pak by již v takových případech obecně nikdy nemohlo dojít ke stavení promlčecí doby. Takový výklad je ovšem v právním státě jen těžko obhajitelný. Zároveň však nelze přehlédnout skutečnost, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 bylo do značné míry i reakcí na zneužívání řízení před rozhodci ve spotřebitelských sporech ze strany společností poskytující půjčky a úvěry. Tyto společnosti v řádech stovek a tisíců žalob uplatňovaly za svými dlužníky pohledávky v rozhodčím řízení a o nové sjednocené praxi se tak musely dozvědět celkem záhy; proto pokud i poté zcela vědomě a záměrně uzavíraly takto neplatné rozhodčí doložky nebo na základě nich zahajovaly nová rozhodčí řízení, pak se domnívám, že závěry Ústavního soudu ČR jsou v tomto směru zcela adekvátní, neboť nikdo se nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti (§ 6 odst. 2 o. z.), a proto by také takovému věřiteli neměla být poskytována právní ochrana (jen pro úplnost doplňuji, že aplikací této zásady by se vyřešil další aplikační problém – bez aplikace této zásady by totiž v případě námitky neplatnosti rozhodčí doložky mimo insolvenční řízení závěry Ústavního soudu de facto byly v přímém rozporu s ust. § 16 zákona o rozhodčím řízení o zachování účinků podané rozhodčí žaloby). Pro praxi je ovšem i tento výklad (byť podle mého názoru jinak teoreticky více méně správný) bez dalšího těžko uchopitelný. Přijaté závěry jsou vzhledem k hloubce problému až příliš obecného charakteru. Na místě by proto bylo (i s ohledem na požadavek právní jistoty) judikatorně specifičtěji vymezit okruh případů a podmínek, kdy by jednání účastníka (věřitele) nebyla poskytována právní ochrana.

Závěr

Zákon v zásadě předpokládá dvě modelové situace, kdy může dojít ke zrušení rozhodčího nálezu — na základě žaloby podané do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu, nebo na základě žaloby podané do třiceti dnů od přerušení řízení o výkonu rozhodnutí. V obou těchto případech zároveň platí, že podá-li po zrušení rozhodčího nálezu žalobce u soudu, rozhodčího soudu nebo rozhodců do třiceti dnů novou žalobu, zůstává zachován efekt stavení promlčecí doby, který nastal zahájením původního rozhodčího řízení.

Vedle „klasického“ zrušení rozhodčího nálezu je zde však ještě i třetí, explicitně nezmiňovaná, možnost, a to zpochybnění rozhodčího nálezu v insolvenčním řízení dlužníka. Insolvenční řízení je v mnoha ohledech řízením sui generis, což se v daném případě projevuje tak, že zrušení rozhodčího nálezu a umožnění věřiteli podat žalobu novou, nepřipadá z právního hlediska v úvahu. Při absenci výslovné právní úpravy se však zároveň jako nepřijatelná jeví i varianta, že podáním žaloby u rozhodců by nedošlo ke stavení promlčecí lhůty. Ke stejnému závěru dospěla i judikatura, která stanovila, že vadný rozhodčí nález se musí v prvé řadě právně „odklidit“ a až poté začne opětovně běžet promlčecí doba. Ani toto pravidlo však nemusí platit bezvýhradně. V praxi může nastat celá řada mnohem komplexnějších situací, vyžadujících o něco složitější právní posouzení. Typicky se jedná o případy, kdy je napadána platnost sjednané rozhodčí smlouvy. Doposud nejzřetelněji se uvedené projevilo tam, kde byla namítána neplatnost rozhodčí smlouvy z důvodu netransparentního určení rozhodců ad hoc, přičemž právě ohledně této problematiky lze (z důvodů, jak byly popsány shora) do budoucna předpokládat další vývoj judikatury.

 

Autorka Mgr. Lucie Brachová je asistentka soudce u Krajského soudu v Praze.


[1] Srov. J. Hurdík: Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní majetková práva, 2. aktualiz. vyd., Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014. ISBN 978-807-3804-954. str. 186.; J. Fiala a M. Kindl: Občanské právo hmotné, Plzeň, Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, 2007. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7380-058-1. str. 98.

[2] Srov. J. Hurdík: Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní majetková práva, 2. aktualiz. vyd., Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014. ISBN 978-807-3804-954. str. 188.

[3] Obecná promlčecí doba podle občanského zákoníku byla tříletá - viz § 101 o. z.

[4] Obecná promlčecí doba podle obchodního zákoníku byla čtyřletá - viz § 397 ObchZ.

[5] I. Štenglová, S. Plíva, Miloš Tomsa a kolektiv: Obchodní zákoník: komentář. 12. vydání Praha, C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-055-3. str. 391.

[6] J. Švestka a J. Dvořák: Občanské právo hmotné, 1. 5. jubilejní aktualiz. vyd., Praha, Wolters Kluwer, 2009. ISBN 978-80-7357-468-0, str. 259.

[7] Srov. J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák a kolektiv: Občanský zákoník I, II: komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, str. 2321. Velké komentáře, ISBN 978-80-7400-108-6, str. 623.

[8] B. Klein a M. Doleček: Rozhodčí řízení, vydání 1, Praha, ASPI, 2007. Meritum. Téma. ISBN 978-80-7357-264-8. str. 129.

[9] Srov. § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení.

[10] § 16 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení.

[11] Tj. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[12] Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011.

[13] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 ICdo 19/2015 ze dne 1. 6. 2016.

[14] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 41/2014 ze dne 30. 6. 2016.