oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Autor jako člen statutárního orgánu obchodní společnosti

autor: JUDr. JAN TULÁČEK
publikováno: 13.09.2012

Autor díla (ve smyslu autorského zákona, dále „AZ“) může být samozřejmě současně členem statutárního orgánu (jednatelem, členem představenstva či dozorčí rady apod.) obchodní společnosti, existující podle obchodního zákoníku. V této dvojjediné roli se však může ocitnout v určitých situacích, jejichž právní řešení nebylo dostatečně popsáno. Mohlo by jít o kolizi autorských práv, osobnostních a majetkových, podle autorského zákona (hlavně § 11 a 12 AZ), s ustanoveními obchodního zákoníku o povinnostech a odpovědnosti člena statutárního orgánu obchodní společnosti?

Autorská činnost je pojímána v rámci českého práva jako činnost sui generis. To se projevuje mimo jiné ve svobodě autorské činnosti při souběhu s jinými činnostmi. Žádná inkompatibilita zde neexistuje. Žádný zákon neomezuje autorskou činnost lidského individua. Žádným soudním rozhodnutím nemůže být nikdo zbaven možnosti autorsky tvořit. I když je člověk zbaven způsobilosti k právním úkonům, může být ve smyslu AZ autorem.

Podle autorského zákona je autorem fyzická osoba, která vytvořila dílo (viz § 5 AZ). Je to fyzická osoba jakákoli, tedy každý člověk, jenž vytvoří dílo, se stává automaticky autorem, bez dalšího povolení, registrace, hodnocení, zkoušení – prostě bez jakékoli další podmínky. Každý autor má podle autorského zákona nezadatelná osobnostní a majetková práva. Slovo nezadatelná znamená, že jich nemůže být žádným způsobem zbaven. Nemůže jich být zbaven žádným úředním rozhodnutím, včetně rozhodnutí soudního, nemůže jich být zbaven rozhodnutím svého zaměstnavatele nebo rozhodnutím svých společníků ve firmě a nemůže se jich zbavit ani sám na základě dobrovolného jednostranného prohlášení nebo dobrovolně podepsané smlouvy. (Poskytnutí práva dílo užít podle § 11 AZ neznamená vzdání se autorského práva.)

Autorskou tvorbu nelze obvykle naplánovat tak jako běžnou obchodní, pracovní nebo třeba sportovní činnost. Autora to prostě někdy „popadne“ a dílo vytvoří. Tak se může stát autorem zničehonic předseda představenstva akciové společnosti zabývající se šířením autorských děl – třeba nakladatelskou činností. Anebo předseda představenstva akciové společnosti zabývající se produkováním hudebních děl může napsat pár pěkných písniček. Pokud se svým dílem nic nepodnikne, pokud se nerozhodne k jeho zveřejnění, nic se neděje. Ale co když, jak to autoři dělávají, dílo bude chtít zveřejnit? Bude vázán vztahem ke své obchodní společnosti?

Právě proto, že autorská činnost je činností sui generis (viz výše), nelze jednoduše aplikovat obchodní zákoník, ale musíme diferencovat.

 

DÍLA ZAMĚSTNANECKÁ

 

Existují autorská díla, která mají specifický režim. Jsou to tzv. díla zaměstnanecká (viz § 58 AZ). U nich vykonává majetková autorská práva svým jménem a na svůj účet zaměstnavatel autora. Je zde ovšem podmínka, že dílo autor vytvořil ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního či služebního vztahu k zaměstnavateli nebo z pracovního vztahu mezi družstvem a jeho členem a „není-li sjednáno jinak“. Osobnostní práva autora k dílu přitom zůstávají nedotčena. Záleží tedy předně na obsahu pracovní smlouvy, která musí specifikovat, jestli vůbec, a pokud ano, tak jaká díla je zaměstnanec povinen v rámci své pracovní činnosti vytvářet (viz § 58 odst. 1 AZ). Tento obsah pak musí být v souladu s předmětem činnosti zaměstnavatele. Prakticky se zaměstnanecká autorská díla týkají obvykle počítačových programů, kartografických děl, děl tzv. užité grafiky apod. Mohlo by jít také o scénáře děl filmových či televizních (audiovizuálních). Dále v pracovním poměru vytvářejí obvykle svá díla tzv. kreativci v reklamních agenturách.

 

EXKURZ O KVALITĚ DÍLA

 

Není prakticky známo, že by se jako zaměstnanecká díla vytvářela klasická díla literární nebo hudební, tedy romány, povídky, básně, symfonie, opery či komorní skladby. Ani vysokoškolský pedagog obvykle nemá ve své pracovní smlouvě povinnost přispět svým dílem do učební pomůcky. Také v praxi nakladatelství se nesetkáváme s tím, že by redaktor, který je současně autorem, měl podle pracovní smlouvy psát své romány, povídky atd. jako zaměstnanecká díla. Nicméně nemůžeme takový případ vyloučit. Záleželo by na tom, „nebylo-li dohodnuto jinak“. Prakticky však nebude, podle mého názoru, takový případ existovat. Zde se totiž projevuje problém absence hodnoticího kritéria v autorském právu. I když s tím AZ nepočítá, praxe musí rozlišovat kvalitu, hodnotu autorského díla. Každému soudnému člověku je totiž jasné, že vytvoření skutečně kvalitního autorského díla si nemohu naplánovat jako činnost např. řemeslnou. Mohu psát podle plánu sloupky do novin, recenze (ano, v novinách je píšící redaktor běžným jevem) anebo reklamní slogany, ale nikoli hodnotné scénáře, romány, povídky, divadelní hry nebo smyčcová kvarteta. Na to jen moje vůle tvořit nestačí – proto je také umění uměním, což napsal již Karel Čapek. Kdyby například ve výše uvedeném případě měl totiž redaktor povinnost vytvořit jednou za rok román, nejspíš by to nutně vedlo k tomu, že by prostě někdy nebyl schopen román napsat a svůj závazek dodržet. Aby předešel sankcím za neplnění, odevzdal by sice dílo, které by formálně splňovalo znaky autorského díla, ale jako román by bylo nepublikovatelné, protože jeho umělecká úroveň by byla mizivá. Avšak hodnocení umělecké úrovně je vždy do značné míry subjektivní, autorské právo s ním nepočítá a náš redaktor by měl plné právo trvat na tom, že svůj závazek splnil, i když nakonec by jeho zaměstnavatel dílo nevydal z důvodu, že nemá uměleckou úroveň potřebnou k tomu, aby mohlo být publikováno.

A nejen kvalita díla, ale vůbec základní otázka, jestli jde vůbec o dílo ve smyslu AZ? Například jestliže tvůrčí (výtvarná) skupina Ztohoven si nechá vystavit občanské průkazy na neexistující jména, aby tak dokázala nefunkčnost naší státní správy, je to politická aktivita, nebo jde o umělecké dílo? A záleží na tom, jak to sami „tvůrci“ označí, anebo je nějaké objektivní kritérium? Vždyť vymezení díla podle § 2 AZ je konfúzní, jak dokazuje praxe. Jaký je rozdíl mezi happeningem skupiny umělců a schůzí poslanecké sněmovny, kde se zpívá, vykládají se vtipy a recituje se, a to v rámci programu schůze? Nedala by se tato schůze vymezit jako dílo dramatické ve smyslu § 2 AZ? Je to přece úkaz jedinečný, dílo je dramatické, vyjádřené v objektivně vnímatelné podobě, je výsledkem tvůrčí činnosti autorů, kteří současně vystupují jako výkonní umělci, a režisérem je předsedající.

Tím končím krátký exkurz, problém by si však zasloužil zvláštního pojednání. Příklad jsem uvedl proto, protože argumentace týkající se tzv. „píšícího“ redaktora může být analogicky použita dále u „píšícího“ (či jinak tvořícího) „statutára“.

 

POSTAVENÍ STATUTÁRNÍCH ORGÁNŮ

 

Vraťme se nyní k zaměstnaneckým dílům. Desátý, poslední odstavec § 58 AZ rozšiřuje „obdobně“ režim zaměstnaneckých děl i na díla vytvořená „... ke splnění povinností vyplývajících ze vztahu mezi společností a autorem, který je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti anebo společníkem veřejné obchodní společnosti či komplementářem komanditní společnosti; obchodní společnost se v takovém případě považuje za zaměstnavatele“. Tento režim navíc AZ v další větě dále rozšiřuje i na jiné právnické osoby a autory, kteří jsou jejich orgány a členy orgánů.

Statutární orgán je věc jasná. Problémem je však nejasnost v užití slov „jiného orgánu společnosti“ a „jiné právnické osoby“. Nejprve tedy k „jinému orgánu“. Je možné zvolit doslovný výklad a za jiný orgán společnosti považovat jen takový orgán, který je uveden v obchodním zákoníku pod titulkem „Orgány společnosti“? Například u společnosti s ručením omezeným by to byla valná hromada a dozorčí rada, pomineme-li statutární orgány, které jsou zmiňovány v AZ i v ObchZ zvlášť. Může být ale dílo akcionáře jakožto člena orgánu společnosti – valné hromady, pokud nemá účast v žádném jiném orgánu společnosti, zaměstnaneckým dílem? A stejně tak účastníka valné hromady společnosti s ručením omezeným? A kdybychom zvolili extenzivní výklad, tedy kdybychom se nevázali titulkem obchodního zákoníku? Co když bude dotyčný autor členem odborového orgánu? Anebo nějaké komise bezpečnosti práce? „Jiných orgánů“ si může společnost vymyslet kolik chce, přičemž tyto orgány nemusejí mít žádnou přímou vazbu na její podnikání. Proč by se potom měl na autorskou činnost člověka, který je členem takového orgánu, automaticky vztahovat režim zaměstnaneckých děl? Při doslovném nebo extenzivním výkladu by tedy, jak vidno, docházelo k absurdním situacím. Myslím si proto, že je žádoucí držet výklad restriktivní, v souvislosti s výkladem systematickým (tedy s ohledem na provázanost autorského zákona v této souvislosti s právem obchodním), a vázat použití § 58 AZ jen na statutární orgány a dozorčí radu, nikoli však na valnou hromadu či případně na další orgány.

A co zákonem použitá slova „jiná právnická osoba“? To lze vyložit jen tak, že se § 58 odst. 10 AZ vztahuje na veškeré právnické osoby, tedy nejen na právnické osoby podle obchodního zákoníku, ale i na nadace, obecně prospěšné společnosti, sdružení vlastníků jednotek, sportovní kluby atd.

Takže co z toho plyne prakticky pro člena statutárního orgánu ocitnuvšího se ve výše uvedené situaci? Znamená výše uvedené vymezení § 58 odst. 10 AZ, že například jednatel společnosti s ručením omezeným zabývající se nakladatelskou činností vytváří svá eventuální autorská díla automaticky jako díla zaměstnanecká? To samozřejmě nikoli, protože podstatné pro to, aby dílo bylo vytvořeno jako zaměstnanecké, je, viz výše, že zaměstnanec jeho vytvořením plní své povinnosti k zaměstnavateli, které má podle pracovní smlouvy. Jestliže v pracovní smlouvě nemá jako druh práce uvedeno, že má vytvářet – určitým způsobem ještě specifikovaná – autorská díla, a přesto nějaké autorské dílo vytvoří, není takové dílo dílem zaměstnaneckým. Dále není zaměstnaneckým dílem ani takové autorské dílo, které zaměstnanec vytvoří mimo rámec specifikace autorského díla ve své pracovní smlouvě – například když počítačový odborník má v pracovní smlouvě napsáno, že vytváří počítačové programy (které AZ chrání jako díla literární), a mimoto hraje v rockové skupině – to už je něco jiného.

Podstatné pro člena statutárního orgánu je, podle AZ, jestli dílo bylo vytvořeno ke splnění povinností vyplývajících ze vztahu mezi společností a autorem. Statutární orgán má povinnosti ke společnosti dané jednak přímo zákonem, jednak společenskou smlouvou a případně stanovami společnosti. Podle § 134 ObchZ jednateli společnosti s ručením omezeným náleží obchodní vedení společnosti, podobně podle § 191 an. téhož zákona členům představenstva akciové společnosti, dále společníkům veřejné obchodní společnosti a komplementářům komanditní společnosti. Pod to jednoznačně nemůžeme podřadit autorskou činnost, ani kdyby šlo o společnost provozující nakladatelství, hudební vydavatelství, uměleckou agentáž, filmovou produkci nebo vytvářející počítačové programy. Obchodní vedení společnosti není autorskou činností. Obchodním vedením společnosti je organizování a řízení její podnikatelské činnosti, tedy konkrétně u výše uvedených společností např. koncepční rozhodování o směřování společnosti do určitých vydavatelských oblastí, rozhodování o investicích např. v zahraničí nebo o fúzích s jinými společnostmi apod. K tomu viz např. rozsudek NS ČR ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003, nebo rozsudek NSS ČR ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. 4 Afs 24/2003. Podle posledně jmenovaného rozsudku patří do obchodního vedení organizační, technické, obchodní, personální, finanční a jiné otázky. Vedle toho judikatura a literatura odlišuje jednání jménem společnosti vůči třetím osobám. Například tedy uzavírání smluv s autory, distributory a dodavateli třeba tiskových prací by tedy již nebylo obchodním vedením společnosti, i zde se však vyžaduje, aby jednatelé (nebo jiné statutární orgány) postupovali s péčí řádného hospodáře atd., má tedy v podstatě stejný právní režim. Nicméně ani obchodní vedení, ani jednání navenek není autorskou činností. Statutární orgán, tedy jednatel, člen představenstva apod., má podle zákona nikoli autorská díla vytvářet, ale, pokud předmětem činnosti jeho firmy je nakladatelství, vydavatelství, umělecká agentura atd., jejich vytváření organizovat, zajišťovat jejich šíření apod., prostě vydělávat na nich. Toto nemůže upravit jinak ani společenská smlouva, ani stanovy společnosti. Takže pokud by člen statutárního orgánu neměl smluvně (včetně společenské smlouvy) ani na základě stanov žádné jiné povinnosti ke své společnosti než ty, které má na základě zákona, tj. obchodní vedení společnosti, neměl by ohledně své případné autorské činnosti ke společnosti žádné závazky.

Člen statutárního orgánu, tedy např. jednatel společnosti s ručením omezeným nebo člen představenstva akciové společnosti, může být u své společnosti zaměstnán (případně může působit na základě třeba mandátní smlouvy) pro vykonávání jiné činnosti, než jakou je obchodní vedení společnosti. Například jednatel s. r. o. provozující autoservis může současně, na základě nějaké výše uvedené smlouvy, auta přímo opravovat. Podobně by mohl softwarový specialista – jednatel s. r. o. být u své společnosti zaměstnán jako tvůrce počítačových programů. Zde by jistě šlo o zaměstnanecká díla, protože podle AZ mají počítačové programy právní režim děl literárních. Nešlo by však o činnost statutárního orgánu, tedy o vytvoření díla ke splnění povinnosti vyplývající ze vztahu mezi autorem jako členem statutárního orgánu a společností, jak zní dikce § 58 odst. 10 AZ. Můžeme připustit, že společenská smlouva nebo stanovy společnosti, případně pracovní smlouva, obsahují povinnost statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu vytvářet pro společnost autorská díla. Nemůže to být však v rámci obchodního vedení společnosti nebo jednání za společnost navenek. Činnost takového autora by byla analogická například k činnosti advokáta ve společnosti s ručením omezeným nebo ve veřejné obchodní společnosti, jejímž předmětem činnosti je poskytování právních služeb. Není to ovšem analogie přesná – takovou by mohla být jenom v případě sdružení autorů v obchodní společnosti, jejímž předmětem činnosti by bylo produkování jejich vlastních autorských děl. Což dosud z praxe neznám.

Ani zákon, ani náš nejobsáhlejší komentář k autorskému zákonu (Telec, I. Tůma, P., Autorský zákon. Komentář. 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2007) se k vysvětlení slov „splnění povinností vyplývajících ze vztahu mezi společností a autorem“ blíže nemá. Zmíněný komentář pouze konstatuje: „Nejedná se tedy o jakákoli díla těchto osob, ale pouze taková, která byla vytvořena pro splnění povinnosti těchto osob vůči právnické osobě literárně, jinak umělecky či vědecky tvořit, která vyplývá ze zákona, zakladatelských dokumentů, smluv či souvisejících právních skutečností.“

Dovolím si tady malý komentář ke komentáři – jak jsem výše, myslím, dokázal, neexistuje povinnost statutárního orgánu vzhledem k jeho společnosti vytvářet autorská díla daná přímo zákonem. Taková povinnost může být dána jenom zakladatelskými dokumenty či smlouvami. Související právní skutečnosti si také nedovedu představit.

Nelze ale dovodit výše uvedenou povinnost danou přímo ze zákona, z ustanovení § 194 odst. 5 obch. zákoníku a § 196 téhož zákona? Mohli bychom o tom uvažovat například za situace, kdy „statutár“ je činný v nakladatelství nebo v hudebním vydavatelství, nemá uzavřenou se společností žádnou smlouvu, která by ho zavazovala k vytváření zaměstnaneckých děl, nicméně napíše třeba román nebo píseň. Je omezen ve volbě, kde své dílo publikovat?

Podle prvého z uvedených paragrafů je klíčovým pojmem „péče řádného hospodáře“. V našem konkrétním případě však není jasné, jestli rozhodnutí o publikování vlastního díla u vlastní firmy lze pod tento pojem subsumovat. Odborná literatura tento pojem nevykládá zcela jednoznačně, obvykle se má za to, že jde o takové jednání, jako kdyby záležitosti firmy byly vlastními, osobními záležitostmi člena statutárního orgánu. Takže kdyby autor – „statutár“ měl jenom svoje vlastní nakladatelství, vydal by v něm svoji vlastní knihu, kdyby na tom mohl jako autor (tedy sám za sebe) dobře vydělat? To není naprosto samozřejmé! Při vydávání knihy má autor pochopitelně na zřeteli její úspěch na veřejnosti, což není v přímé úměře k výši honoráře. Každý autor má zájem vydat svoje dílo v podniku, který má prestiž, který je ceněn jako vydavatel kvalitní literatury a v kterém se ocitne ve společnosti kvalitních autorů. Pokud můj vlastní podnik takový není, potom vydat se sám u sebe není obvykle dobrou vizitkou, protože je vidět, že jsem jako autor neprorazil u renomovaného nakladatele, že jsem využil svého vlastnictví k tomu, abych se vyhnul objektivnímu hodnocení „cizích“ redaktorů. To chápe odborná veřejnost, která se obvykle k takovému způsobu publikování chová apriorně skepticky – i když tato nedůvěra nemusí být vždy opodstatněná (podotýkám, že vydání vlastním nákladem nemusí automaticky znamenat horší kvalitu autorského díla). Naopak by však mohl být chápán jako porušení povinností či jinak řečeno zneužití postavení „statutára“ fakt, že si ve vlastní firmě vydal knihu (nebo nějakým způsobem produkoval jiné svoje autorské dílo), čímž by vlastně využíval firmu pro svoje osobní zájmy, asi jako kdyby na náklady firmy organizoval cyklistický výlet. Jsou zde tedy argumenty pro i proti.

Pod pojem „péče řádného hospodáře“ zařazuje literatura i loajalitu (např. Bejček, J.: Principy odpovědnosti statutárních a dozorčích orgánů kapitálových společností, Bulletin Karlovarských právnických dnů, Linde Praha 2007) k firmě. Tedy oddanost, věrnost firmě. Měl by tedy člen statutárního orgánu nakladatelství, jenž napíše román, jej nabídnout z loajality k vydání své firmě? Podle § 196 odst. 1 písm. a) „statutár“ dokonce nesmí vstupovat se společností do obchodních vztahů. Samozřejmě autorská činnost není činností obchodní, nicméně analogii zde můžeme, podle mého názoru, připustit.

Podobné by to bylo u zákazu konkurence. Zatímco u každé jiné činnosti lze jednoduše vymezit, jestli se „statutár“ chová ke své firmě v souladu s požadavky zákona, anebo ne, protože máme jasné kritérium, a to předmět činnosti firmy, myslím, že u autorské činnosti to vymezit nelze. Autorská tvorba není vymezena obchodně. Zakázané konkurenční jednání popisuje § 196 odst. 1 obch. zák. Ani jeden ze čtyř zde uvedených bodů na uplatnění vlastní autorské činnosti nedopadá. Nedovedu si představit, jak by měl znít petit žaloby podané firmou proti autorovi, kdyby ten se rozhodl publikovat svůj opus jinde než ve „svém“ nakladatelství. Samozřejmě, kdyby „statutár“ nakladatelství uzavřel licenční smlouvu nakladatelskou za konkurenční podnik anebo kdyby takovou činnost zprostředkoval pro jiného autora, bylo by to jednání proti zákazu konkurence, ale to by šlo o nikoli vlastní autorská díla.

Řekl bych tedy, že povinnost statutárního orgánu jako autora lze ve smyslu § 58 odst. 10 AZ vyžadovat nikoli ze zákona, ale jen tehdy, existuje-li nějaký smluvní vztah mezi společností a statutárním orgánem. Může jít o zakladatelskou či společenskou smlouvu, o stanovy nebo o jinou smlouvu.

Uzavření oboustranně zavazující smlouvy by však bylo dost problematické. Důvody jsou analogické jako, viz výše, u zaměstnance. Představme si, že je uzavřena normální licenční smlouva nakladatelská mezi autorem a jeho firmou. Jde o smlouvu zavazující obě strany, tedy nejen autora, ale i firmu – autora k vytvoření díla a nakladatelství k jeho vydání. Plnění podle takové smlouvy by lehce mohlo narazit na výše uvedená specifika autorské činnosti – kvalita díla by nemusela být taková, aby ji firma mohla akceptovat. Pak by se ovšem teprve autor dostal do konkurenční situace, kdy by na jedné straně nabízel svoje dílo, samozřejmě subjektivně hodnocené dobře (jinak by ho, podle svého názoru, nenapsal a nenabízel), a na druhé straně by měl hodnotit toto své dílo objektivně třeba jako špatné. To je ovšem schizofrenická situace, takže bych řekl, že taková smlouva by z podstaty věci nemohla být vůbec uzavřena.

Nicméně otázka je to otevřená a právní teorie i praxe se může k problému postavit různými způsoby. Můj příspěvek chtěl jenom poukázat na to, že zde určitý právní problém existuje, a naznačit způsob jeho řešení.

 

 

Autor je ředitelem nakladatelství Leges.