oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

ARRIBAS ANTÓN proti Španělsku (č. 16563/11)

publikováno: 24.03.2015

Rozsudek z 20. ledna 2015
Odmítnutí ústavní stížnosti pro nedostatek zvláštní ústavní důležitosti.

V červenci 2002 byl stěžovatel, povoláním pečovatel v psychiatrické léčebně, potrestán za velmi vážné kárné provinění a byl mu uložen zákaz výkonu povolání v psychiatrických klinikách po dobu jednoho roku. Jeho správní odvolání bylo odmítnuto. Obrátil se proto na správní soud, který kárné rozhodnutí zrušil. Zdravotnický úřad se však proti tomuto rozsudku odvolal a Vyšší soud sankci potvrdil. Opravné prostředky proti tomuto rozhodnutí byly posléze všechny odmítnuty. V červenci 2010 se stěžovatel proto obrátil na Ústavní soud se stížností d’amparo, který ji však shledal nepřijatelnou, neboť podle jeho názoru stěžovatel nedoložil, že by pro její přijetí existoval zvlášť důležitý ústavněprávní důvod.

Před ESLP stěžovatel namítal, že došlo k porušení jeho práva na přístup k soudu v důsledku odmítnutí jeho ústavní stížnosti d’amparo z důvodu, který byl do řízení před Ústavním soudem zakotven zákonem č. 6/2007 dne 24. května 2007 a který podle jeho názoru byl velmi formalistický.

ESLP nejprve podotkl, že legislativní změna přijatá v roce 2007 sledovala legitimní cíl, totiž zefektivnit činnost Ústavního soudu a posílit ochranu základních práv, a vyhnout se tak nepřiměřenému přetížení této soudní instance méně závažnými stížnostmi. S ohledem na specifickou roli, kterou Ústavní soud jako konečná soudní instance při ochraně základních práv hraje, ESLP připustil, že řízení před ním jistý formalismus nezbytně vyžaduje. Podle jeho názoru tak skutečnost, že přípustnost ústavní stížnosti závisí na tom, zda se týká závažného ústavněprávního důvodu, jehož existenci stěžovatel prokáže, není samo o sobě nepřiměřená či popírající právo na přístup k Ústavnímu soudu. Ten tato kritéria aplikoval s přihlédnutím na datum podání ústavní stížnosti dne 9. července 2010 a svému nálezu č. 155/2009 z 25. června 2009, v němž vyjmenoval vyčerpávajícím způsobem situace, které bylo možné považovat za ty, které budí zvláštní ústavní důležitost. Objektivní kritéria, která Ústavní soud musí ve své judikatuře vždy upřesnit a aplikovat, byla nadto zmíněna již v komentáři k zákonu z roku 2007. Navíc, řízení před Ústavním soudem v daném případě následovalo poté, co stěžovatelovu záležitost projednávaly dvě soudní instance, před kterými se mohl hájit a v jejichž rámci byla vydána odůvodněná rozhodnutí. Konečně, i když Ústavní soud prohlásil ústavní stížnost stěžovatele za nepřijatelnou pro nedostatek zvláštní ústavní důležitosti, nic této soudní instanci nebránilo, aby se vyjádřila jak k přijatelnosti, tak k meritu ústavní stížnosti. ESLP tak judikoval, že stěžovatel nebyl omezen na svém právu přístupu k soudu v rozporu s ustanovením článku 6 odst. 1 Úmluvy.