oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Aktuální pohled na institut extradice v kontextu judikatury Soudního dvora EU

autor: Mgr. Anna Katerina Vintrová, Mgr. Ivan Puškár
publikováno: 11.06.2018

Trestní právo a trestní řízení jsou jádrem státní suverenity. Spolupráce v trestních věcech je dobrovolným závazkem a stát tedy není povinen spolupracovat s ostatními v trestních věcech, pokud s tím nesouhlasí. V průběhu času však názor, že trestní právo, včetně jeho účinků, má lokální povahu, ustoupil stále rostoucí potřebě a skutečné regulaci mezinárodní právní spolupráce. Důležitými faktory v tomto ohledu jsou zvýšené přeshraniční aktivity, včetně spáchaných trestných činů, mezinárodního terorismu a rozvoje lidských práv.

Extradice v mezinárodním právu veřejném
Praxe extradice (neboli vydávání) umožňuje jednomu státu předat jinému státu podezřelé nebo odsouzené zločince, kteří uprchli na území tohoto státu.[1] Je nutné podotknout, že extradice není jediným typem mezinárodní spolupráce v trestních věcech. Dalšími instituty jsou dožádání (a tedy právní pomoc v užším smyslu, spočívající např. ve výslechu svědka zdržujícího se v cizině), uznávání a výkon cizozemských rozhodnutí (předávání výkonu rozsudků ve věcech trestních) a taky průvoz (kdy je v rámci jiného typu mezinárodní justiční spolupráce třeba provézt osobu územím třetího státu).[2] Na mezinárodní úrovni je mezinárodní spolupráce v trestních věcech upravena mezinárodním obyčejovým právem a také bilaterálními a multilaterálními mezinárodními smlouvami. Extradiční úmluvy, zpravidla jde o bilaterální úmluvy, stanovují smluvní závazek státu vydat pachatele k trestnímu postihu či výkonu trestu do jiného státu, kde ke spáchání trestného činu došlo, a to na jeho dožádaní. Totožnou funkci plní také smlouvy o právní pomoci, pokud svými ustanoveními extradiční problematiku upravují.

Extradiční úmluvy mají několik společných znaků. Státy nevydávají své vlastní státní příslušníky. Je však možné, aby se k vydání stát explicitně zavázal. Zpravidla i vnitrostátní zákonodárství vydávání vlastních státních příslušníků zakazuje. Při vydávání platí zásada oboustranné trestnosti, státy vydávají delikventy jen pro činy trestné i podle jejich právního řádu. Množství států omezuje extradici na trestné činy vážnější povahy a určité druhy trestných činů vylučuje jako důvod vydání (fiskální trestné činy atd.).[3] Další je zásada speciality, která znamená, že státy vydávají osoby jenom pro určitý trestný čin a vydaná osoba proto nesmí být stíhána pro jiný trestný čin. Právo žádat o vydání má pouze stát, který je ke stíhání příslušný (stát, na jehož území byl čin spáchán anebo stát, proti němuž byl čin namířen). Je také pravidlem, že státy nevydávají politické delikventy. 

Z regionálních instrumentů jsou často používanými smlouvami v praxi především úmluvy Rady Evropy, a to Evropská úmluva o vydávání (1957), Evropská úmluva o předávání trestního řízení (1972), Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních (1959) a Úmluva o předávání odsouzených osob (1983). Extradice je také upravená v úmluvách Organizace Spojených národů, např. v Úmluvě OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu nebo v Úmluvě OSN proti korupci. Česká republika je smluvní stranou výše uvedených mezinárodních smluv, a kromě toho je také smluvní stranou řady bilaterálních smluv o vydávání (včetně USA), právní pomoci a podobně.[4] Jedním z nejznámějších evropských právních předpisů je Evropský zatýkací rozkaz, který nahradil předešlá pravidla upravující extradici mezi členskými státy. Evropská unie uzavřela také několik extradičních smluv (např. s USA, Norskem a Islandem).

Zajímavým příkladem z rozhodovací praxe Soudního dvora EU, který se v nedávné době zabýval souladem národního práva s unijním a týkajícím se extradiční smlouvy uzavřené mezi EU a USA, je případ Romana Pisciottiho (C-191/16).

Případ Pisciotti

Až donedávna bylo na unijní občanství nahlíženo spíše jen jako na symbol a v návaznosti na vnitrostátní trestní právo nehrálo žádnou významnou roli. Aktuálně pro praxi zajímavým rozhodnutím je rozsudek Soudního dvora EU z 10. dubna 2018 ve věci R. Pisciottiho. Rozhodnutí se týká vztahu mezi institutem vydání do třetího státu a unijním občanstvím.

Romano Pisciottti jakožto italský občan byl vyšetřován americkými úřady pro podezření z účasti na kartelové dohodě. V červnu 2010 byl na něho vydán zatýkací rozkaz soudem ve Fort Lauderdale (Florida). V roce 2013 byl Pisciotti zadržen německou policií při přestupu ve Frankfurtu nad Mohanem a vzat do vazby za účelem svého vydání. O měsíc a půl později obdržely německé úřady formální žádost o vydání.

V lednu 2014 bylo Vrchním zemským soudem ve Frankfurtu nad Mohanem rozhodnuto, že žádost o vydání Romano Pisciottiho je přípustná. Následoval Pisciottiho návrh na předběžné opatření k Spolkovému ústavnímu soudu a dopis Spolkovému ministerstvu spravedlnosti s odůvodněním, že jeho vydání je diskriminační, a tudíž v rozporu s unijním právem, když německá ústava chrání pouze své občany a zákaz vydávání, zakotvený v čl. 16 odst. 2, se nevztahuje i na unijní občany. Žádný z výše jmenovaných německých orgánů ovšem návrhu nevyhověl a R. Pisciotti byl 3. dubna 2014 vydán do USA.

Předběžné otázky

Před svým vydáním podal Pisciotti žalobu k Zemskému soudu v Berlíně, neboť se domníval, že Spolková republika Německo v případě jeho vydání pochybila, a dožadoval se náhrady škody. Zemský soud v Berlíně měl oproti Spolkovému ústavnímu soudu za to, že se na případ Romano Pisciottiho unijní právo aplikuje a položil Soudnímu dvoru čtyři otázky. Nejdůležitějšími z nich jsou však první dvě:

1. Představuje styk členského státu se třetím státem v oblasti vydávání problematiku, která bez ohledu na konkrétní případ nikdy nespadá do oblasti věcné působnosti Smluv, takže v souvislosti s doslovným uplatněním normy ústavního práva, která zakazuje vydávání do třetích států pouze v případě vlastních státních příslušníků, není třeba vzít v úvahu zásadu zákazu diskriminace, která se uplatňuje v unijním právu a vyplývá z čl. 18 prvního pododstavce SFEU? A jak se tato situace aplikuje na dohodu mezi EU a USA?

2. Musí být čl. 18 první pododstavec SFEU a relevantní judikatura SD týkající se této oblasti vykládány v tom smyslu, že členský stát neodůvodněně porušuje zásadu zákazu diskriminace vyplývající z čl. 18 prvního pododstavce SFEU, pokud na základě normy ústavního práva v případě žádosti třetích států o vydání rozdílně zachází s vlastními státními příslušníky a státními příslušníky jiných členských států, jelikož vydává pouze posledně uvedené státní příslušníky?

Pojem „Němci“ v německé ústavě

Ve světle výše uvedeného případu je vhodné poukázat na význam pojmu „Němci“ v německé ústavě. Definici se věnuje čl. 116, který označuje za Němce především osoby s německou státní příslušností a osoby požívající azylové ochrany. Některá základní práva, např. čl. 8 a. n., zakotvující svobodu shromažďování či svobodnou volbu povolání, na druhou stranu přímo počítají s občany dalších členských států jako s “Němci”. Je tedy nanejvýš zajímavé, proč nejsou ostatní unijní občané zahrnuti pod čl. 16 odst. 2, když jim totožný pojem v jiných ustanoveních přiznává stejná práva jako německým státním příslušníkům?!

Po zavedení občanství Evropské unie by se měl pojem „Němci“ interpretovat eurokonformně. Zimmermann[5] je toho názoru, že diskriminace na základě státní příslušnosti je v případě výkladu čl. 116 evidentní. V tomto případě je diskriminace ještě patrnější za situace, kdy byl Pisciottiho německý komplic taktéž obviněn, ale nevydán, a tak ušetřen nepříznivých následků.

Dohoda mezi EU a USA o vydávání

Dohoda o vydávání mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými byla uzavřena dne 25. června 2003. S ohledem na skutečnost, že USA podaly žádost o vydání po tomto datu, Soud konstatoval, že se na předmětnou žádost vztahuje tato dohoda. Soud dále připomněl rozsudkem ve věci Petruhhin[6], že v případě neexistence dohody o vydávání mezi EU a třetím státem spadají pravidla vydávání do pravomoci členských států.[7]

Dohoda o vydávání mezi EU a USA stanovuje, že členský stát jakožto dožádaný stát může v souladu s dvoustrannou smlouvou mezi tímto státem a USA uplatnit důvod k odmítnutí vydání týkající se otázky, kterou uvedená dohoda neupravuje. Tato dohoda v obecné rovině neobsahuje žádné pravidlo o vydávání tuzemských státních příslušníků nebo státních příslušníků jiných členských států z dožádaného členského státu do dožadujícího třetího státu.[8] Podíváme-li se tedy na čl. 7 odst. 1 bilaterální dohody mezi USA a Německem, který umožňuje smluvním státům nevydávat své vlastní státní příslušníky, jednání německých orgánů působí bezvadně. Otázkou ovšem zůstává soulad bilaterální dohody a ustanovení německé ústavy s unijním právem. Pisciotii využil svého práva na svobodu pohybu a pobytu garantovaného Smlouvami, když cestoval v rámci Unie, byť pouze přestupoval v Německu. Z pohledu ESD nesmí skutečnosti, že se v době zatčení Pisiotti pohyboval v tranzitním prostoru, jít k jeho tíži.[9]

Stanovisko generálního advokáta

Generální advokát Bot s ohledem na rozsudek ve věci Petruhhin dovodil, že německé orgány nepochybily, když po zadržení R. Pisciottiho neprodleně informovaly italské úřady, konkrétně tedy generální konzulát v Německu. Tímto splnily svou povinnost vyplývající z článku 18 a 21 SFEU.[10] K Pisciottiho neprospěch zůstaly italské úřady nečinné, když samy nepožádaly prostřednictvím evropského zatýkacího rozkazu o vydání jeho osoby z Německa do Itálie.

Problémem ovšem bylo, že se italské úřady domnívaly, že není dána jejich příslušnost k jeho stíhání za činy spáchané mimo státní území. Generální advokát rovněž v bodě 51 svého stanoviska uvedl, že členský stát, jehož příslušníkem je občan Unie, kterého se týká žádost o vydání, nebude mít ve většině případů dostatečné informace, na jejichž základě by mohl vydat evropský zatýkací rozkaz za účelem stíhání a předaní svého občana do tuzemska. Pokud by postupovaly italské úřady podle výše uvedeného návodu, mohlo by dojít ke sporu, zda má evropský zatýkací rozkaz přednost před žádostí o vydání učiněné třetím státem. Generální advokát se vyslovil proti přednosti EZR.[11] Tento názor zastávají i další členské státy, včetně České republiky, které se vyjádřily během projednávání předmětného případu.

Rozhodnutí Soudního dvora

Evropský soudní dvůr rozhodl, že situace, jako je situace v původním řízení, spadá do oblasti působnosti unijního práva, neboť R. Pisciotti využil práva na volný pohyb v rámci EU a žádost USA o vydání jeho osoby byla podána v rámci dohody o vydávání mezi EU a USA.

Soud v této věci odkázal na dřívější rozhodnutí Petruhhin, ve kterém judikoval, že nerovné zacházení v situaci, jako je situace v původním řízení, a spočívající v umožnění vydání občana Unie, který je příslušníkem jiného členského státu, vede k omezení svobody pohybu ve smyslu článku 21 SFEU.Tato omezení svobody pohybu a pobytu se mohou zakládat pouze na objektivních skutečnostech a musí být přiměřené cíli legitimně sledovanému vnitrostátním právem. Opatření omezující svobodu pohybu a pobytu jako jsou opatření stanovená v čl. 21 SFEU však mohou být odůvodněna pouze objektivními důvody a pouze tehdy, není-li možné dosáhnout sledovaného cíle méně omezujícími opatřeními.

Co se diskriminačního zacházení týče, Soudní dvůr rozhodl, že v případě žádosti o vydání mezi USA a EU a zadržení občana EU v hostitelském státě, musí být články 18 a 21 SFEU vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní úprava dožádaného členského státu, resp. norma ústavního práva, smí rozlišovat mezi vlastním státním příslušníkem a příslušníkem jiného členského státu, pokud příslušné orgány hostitelského státu předem informovaly orgány domovského státu a umožnily jim, aby samy požádaly o předání jejich občana v rámci evropského zatýkacího rozkazu a pokud domovský stát neučinil žádná opatření.

Shrneme-li si podmínky stanovené rozhodnutím Soudního dvora, hostitelský stát smí rozlišovat mezi vlastními a ostatními občany EU a neporušuje unijní právo v případě vydání cizího občana EU do třetího státu, pokud v konkrétním případě neexistuje alternativní opatření a pokud umožní úřadům domovského státu podniknout opatření, aby byl zadržený občan vydán do svého domovského státu.

Na druhou stranu, vnitrostátní právní úprava může s občany různých členských států zacházet rozdílně, pokud se toto jednání zakládá na objektivních hlediscích, která nesouvisejí se státní příslušností dotyčných osob a jsou-li přiměřená legitimnímu cíli sledovanému vnitrostátním právem. [12]

Povinnost hostitelského státu občana nevydat

V případu Peter Schotthöfer & Florian Steiner GbR (C-473/15) se Soudní dvůr zabýval taktéž otázkou extradice státního příslušníka státu Evropské unie do třetího státu. Situace Petera Schotthöfera byla ovšem od situace R. Pisciottiho odlišná. Peter Schotthöffer byl profesně činný ve Spojených arabských emirátech, kde byl po pooperačním srdečním selhání svého pacienta obviněn ze spáchání trestného činu vraždy a odsouzen k trestu smrti. Peter Schotthöfer se poté vrátil zpět do svého domovského státu, do Rakouska. Po svém návratu obdržel nabídku od sdružení advokátů se sídlem v Mnichově s nabídkou přednesení příspěvku o jeho činnosti lékaře ve Spojených arabských emirátech. Schotthöfer se ovšem obával vydání jeho osoby do SAE poté, co vstoupí na území Německa. Proto požádal německé orgány o vydání záruky salvus conductus, neboť v případě neúčasti na přednášce a s tím spojeného nedodržení smlouvy by se vystavil povinnosti zaplatit smluvní pokutu. Soudní dvůr v tomto případě judikoval, že hostitelský stát má povinnost zamítnout žádost o vydání občana EU do třetí země, pokud tomuto občanovi hrozí v případě vydání vážné nebezpečí, že bude vystaven trestu smrti.

Závěr

I když Soudní dvůr ve svém rozsudku ve věci Pisciotti nezmínil lidská práva, pravděpodobně proto, že pan Pisciotti již vykonal svůj trest v USA bez zaznamenaného porušení lidských práv, v rozhodnutí Petruhhin ovšem judikoval, že riziko mučení nebo jiného nelidského či ponižujícího zacházení v Rusku musí být posuzováno vzhledem k Listině základních práv Evropské unie, s přihlédnutím k příslušné judikatuře Soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva. Následně se v rozsudku ve věci Schotthöfer vyslovil, že extradice v případě hrozícího trestu smrti v nečlenském státě je vyloučena. Tato omezení extradice z důvodů lidských práv budou relevantní pro jakoukoliv žádost o vydání ze strany nečlenského státu a budou aplikovatelná i na případy žádosti o vydání třetí země adresované České republice a jejím orgánům. Doufejme, že nebude existovat žádný důvod pro podobné obavy v případě Spojeného království po případném Brexitu.

Autorka je studentkou LL.M. na Konstanz Universität v Německu, autor interním doktorandem na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. 



[1] SHAW, Malcolm N. International Law. 6th ed. New York: Cambridge University Press, 2008. s. 686.

[2] CRYER, Robert. An Introduction to International Criminal Law and Procedure. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. s. 72.

[3] ČEPELKA, Čestmír a Pavel ŠTURMA. Mezinárodní právo veřejné. Praha: C. H. Beck, 2008. Právnické učebnice, s. 362.

[4] Ministerstvo spravedlnosti ČR. Přehled hlavních dvoustranných smluv o mezinárodní právní pomoci v oblasti trestní a civilní a dokumentů souvisejících. Dostupné online: http://portal.justice.cz/Justice2/ms/ms.aspx?o=23&j=33&k=5120&d=8743

[5] ZIMMERMANN, Till. Der Fall „Pisciotti“vor dem EuGH Oder: Vom Wert der Unionsbürgerschaft im Auslieferungsrecht. Zeitschrift für Internationale Strafrechtsdogmatik [online]. 2017, 12(4), 220-229 [cit. 2018-06-05]. Dostupné z: http://www.zis-online.com/dat/artikel/2017_4_1100.pdf

[6] Věc C-182/15

[7] Věc C-191/16, bod 36

[8] Stanoviska generálního advokáta Yvese Bota ve věci C-191/16, bod 34

[9] Viz rozhodnutí ve věci Petruhhin

[10] Stanoviska generálního advokáta Yvese Bota ve věci C-191/16, bod 49

[11] Tamtéž, bod 51

[12] Věc C-224/98, bod 36