oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Aktuální otázky zdravotnického práva

autor: JUDr. Petr Šustek, Ph.D.
publikováno: 03.03.2017

Prolomení povinné mlčenlivosti 

Zákon o zdravotních službách v § 51 odst. 2, 3 a 4 taxativně stanoví zákonné výjimky opravňující prolomení povinné mlčenlivosti. Ačkoliv se v legislativní rovině jedná o relativně „přesně vymezenou množinu“, v praxi dochází u mnohých z těchto výjimek ke kolizi základních lidských práv a individuálnímu soudnímu posuzování, který zájem či které právo si zaslouží vyšší míru ochrany. Jak uvádí nález Ústavního soudu: „Právo na ochranu soukromého života je nezadatelným lidským právem, které bezpochyby zahrnuje, mimo jiné, právo fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, popřípadě v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným. K omezení takového práva lze nicméně přikročit za účelem ochrany základních práv jiných osob, anebo za účelem ochrany veřejného zájmu, který je v podobě principu či hodnoty obsažen v ústavním pořádku. Přitom je třeba dbát, aby bylo dosaženo co nejširšího uplatnění obou chráněných hodnot.“[1]

Zákonné výjimky mají chránit především veřejný zájem, který má v zákonem stanovených případech přednost před zájmem na ochranu soukromí pacienta. Zpravidla se bude jednat o zájem na ochraně veřejného pořádku, ochraně před infekčními nemocemi nebo ochraně práv dětí.

Ve zdravotnictví dochází k mnoha praktickým situacím, kdy jsou po zdravotnících vyžadovány údaje o jejich pacientech pro různé účely a v různém rozsahu. Zdravotník si musí být vědom existence mnoha zákonných právních předpisů, které se jeho povinné mlčenlivosti dotýkají, stejně jako dalších, které mu umožňují informaci o zdravotním stavu zpřístupnit třetím osobám. Tato kniha nemůže uspokojivě postihnout veškeré praktické případy, se kterými se zdravotničtí pracovníci v praxi dostávají do střetu a mají v nich pochybnosti o souladu svého postupu se zákonem, nicméně níže podáváme popis alespoň některých.

Zákonné výjimky opravňující prolomení povinné mlčenlivosti jsou uvedené jednak v § 51 odst. 2 zákona o zdravotních službách, podle něhož mezi ně patří:

„a) předávání informací nezbytných pro zajištění návaznosti poskytovaných zdravotních služeb,

b) sdělování údajů nebo jiných skutečností, je-li poskytovatel zproštěn pacientem, popřípadě zákonným zástupcem pacienta, mlčenlivosti a sděluje-li údaje nebo tyto skutečnosti v rozsahu zproštění, 

c) sdělování, popřípadě oznamování údajů nebo jiných skutečností podle tohoto zákona nebo jiných právních předpisů, pokud z tohoto zákona nebo jiných právních předpisů vyplývá, že údaje nebo skutečnosti lze sdělit bez souhlasu pacienta,

d) sdělování údajů nebo jiných skutečností pro potřeby trestního řízení způsobem stanoveným právními předpisy upravujícími trestní řízení; za porušení povinné mlčenlivosti se rovněž nepovažuje sdělování údajů nebo jiných skutečností při plnění zákonem uložené povinnosti překazit nebo oznámit spáchání trestného činu.“

Zákon dále podle § 51 odst. 3 za porušení povinné mlčenlivosti nepovažuje „sdělování údajů nebo jiných skutečností poskytovatelem v nezbytném rozsahu pro ochranu vlastních práv v trestním řízení, občanskoprávním řízení, rozhodčím řízení a ve správním řízení nebo sdělování skutečností soudu nebo jinému orgánu, je-li předmětem řízení před soudem nebo jiným orgánem spor mezi poskytovatelem, popřípadě jeho zaměstnancem, a pa-cientem nebo jinou osobou uplatňující práva na náhradu škody nebo ochranu osobnosti v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb“. Tato výjimka z povinné mlčenlivosti vyjadřuje zásadu vyváženosti dvou základních práv, a to práva zdravotnického pracovníka na spravedlivý proces a práva pacientů na ochranu soukromí.[2]

Stejně tak se nepovažuje za porušení mlčenlivosti sdělování údajů nebo jiných skutečností zdravotnickým pracovníkem, který je členem příslušné samosprávné profesní komory, v nezbytném rozsahu pro účely řízení prováděných orgány této komory (§ 51 odst. 4 zákona o zdravotních službách). 

Zajištění kontinuity poskytování zdravotních služeb 

K předávání informací nezbytných pro zajištění návaznosti poskytovaných zdravotních služeb může docházet v horizontální i vertikální rovině. V horizontální rovině jde např. o změnu registrujícího lékaře, vertikálně se jedná např. o předávání informací mezi praktickým lékařem a ambulantním specialistou. Výše citované ustanovení má dopad jak na efektivitu a kvalitu léčby pacienta, tak také na ekonomickou efektivitu činnosti konkrétního poskytovatele i celého systému zdravotnictví.[3] 

Zproštění povinné mlčenlivosti pacientem 

Pacient se vždy může rozhodnout, jak moc chce své soukromí chránit. Existuje-li právo každého na informační sebeurčení ohledně údajů tvořících obecně jeho privátní sféru, je zásadně jeho věcí, co a v jakém rozsahu z této sféry uvolní jako informaci pro okolní svět.[4] Jedná se o základní právo pacienta a nikdo nemůže pacientovi bránit, aby tyto informace spadající do jeho intimní sféry komukoli sdělil, stejně tak sám pacient může rozhodnout, aby ten, kdo informace o jeho zdravotním stavu má, o nich veřejně informoval.

Zákon nestanoví formu udělení souhlasu ani bližší obsahové náležitosti. Souhlas tak může být udělen výslovně (ústně, písemně, znakovou řečí) i konkludentně. Analogicky, vycházeje z § 33 odst. 1 zákona o zdravotních službách, musí ovšem být o udělení souhlasu pacienta učiněn písemný záznam ve zdravotnické dokumentaci podepsaný jak pacientem, tak zdravotnickým pracovníkem. Součástí záznamu je rovněž sdělení pacienta, jakým způsobem mohou být informace o jeho zdravotním stavu sděleny. Ze souhlasu by tedy mělo jasně vyplývat, komu a vůči komu je souhlas udělen a v jakém rozsahu.

Za nezletilého pacienta (stejně jako za jinou osobu s omezenou svéprávností) vykonávají práva ohledně nakládání s údaji o zdravotním stavu zákonní či ustanovení zástupci (rodiče, poručník, opatrovník, za určitých okolností pěstoun). Tyto osoby mají přístup do zdravotnické dokumentace zastupovaného pacienta a mají právo dávat souhlas ke zpřístupnění výše zmiňovaných údajů. Informaci o zdravotním stavu nezletilého mohou zdravotničtí pracovníci zadržet a zástupci neposkytnout pouze v případě, že mají podezření, že se tato osoba podílí na zneužívání nebo týrání anebo ohrožování zdravého vývoje nezletilého pacienta, pokud by poskytnutím této informace mohlo dojít k ohrožení pacienta (§ 32 odst. 3 zákona o zdravotních službách). 

Poskytování informací třetím osobám 

Zabýváme-li se jednotlivými aspekty povinnosti mlčenlivosti, nabízí se otázka, ve vztahu k jakým osobám je možné tuto povinnost prolomit, resp. kdo je oprávněn do bariéry povinnosti mlčenlivosti proniknout. Oprávnění třetích osob k přístupu k údajům, které kryje mlčenlivost, je v zásadě dvojího druhu. Buď konkrétní osoby zmocňuje samotný souhlas pacienta, nebo právní předpis. Jednotlivé skupiny osob, které se v praxi periodicky dožadují informací krytých povinností mlčenlivosti, jsou příkladmo diskutovány v následujících pasážích. 

Osoby pacientem určené 

Pacient může při přijetí do péče určit osoby, které mohou být informovány o jeho zdravotním stavu, a současně může určit, zda tyto osoby mohou nahlížet do zdravotnické dokumentace o něm vedené nebo do jiných zápisů vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu, pořizovat si výpisy nebo kopie těchto dokumentů (§ 33 odst. 1 zákona o zdravotních službách). Právo pacienta určit osoby, které mohou být o jeho zdravotním stavu informovány, není personálně omezeno. Nemusí se jednat o osoby s pacientem příbuzné či obecně o osoby blízké. Vztah osob pacientem určených a pacienta nehraje roli. Primárním právním titulem prolomení povinnosti mlčenlivosti je projev vůle pacienta. Pacient může určit osoby nebo vyslovit zákaz poskytovat informace o zdravotním stavu kterékoliv osobě kdykoliv po přijetí do péče, rovněž může určení osoby nebo vyslovení zákazu poskytovat informace o zdravotním stavu kdykoliv odvolat. Projev vůle pacienta je zachycen ve zdravotnické dokumentaci o něm vedené. 

Poskytování informací osobám blízkým 

Osobou blízkou se dle § 22 odst. 1 občanského zákoníku rozumí „příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené, nebo osoby, které spolu trvale žijí.“

Jak bylo uvedeno výše, osoba blízká nemá automaticky nárok na informace o zdravotním stavu pacienta. Platí, že je třeba souhlasný projev pacientovy vůle. Jestliže pacient za svého života vyslovil zákaz poskytování informací o svém zdravotním stavu, nemohou být tyto informace osobám blízkým sděleny s výjimkou situace, kdy by se jednalo o informace důležité pro ochranu jejich zdraví nebo jiných osob, např. geneticky podmíněné či infekční choroby. Zcela přelomové je v tomto ohledu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Colaková a Tsakiridisovi v. Německo[5], ve kterém se jednalo právě o kolizi mezi povinností mlčenlivosti zdravotnického pracovníka (potažmo ochrany soukromí jeho pacienta) a práva osoby blízké, žijící s pacientem v partnerském vztahu, která byla absencí informace ohrožena na zdraví, potažmo na životě.

V uvedeném případu v prosinci 1992 partner stěžovatelky zjistil, že má zároveň rakovinu nadledvinky a AIDS. Informoval stěžovatelku o tom, že má rakovinu, ale zamlčoval informaci o AIDS. Dne 21. 1. 1993 informoval o své nemoci jejich rodinného lékaře, ale přál si výslovně, aby informaci o AIDS nikomu nesděloval. Když byla dne 29. 1. 1993 stěžovatelka u lékaře na konzultaci, lékař ji neinformoval, že její partner trpí nemocí AIDS. Dne 22. 12. 1994 její partner zemřel. Při další návštěvě lékaře v březnu 1995 bylo stěžovatelce sděleno, že její partner zemřel na AIDS.

V dubnu 1995 krevní testy ukázaly, že je stěžovatelka HIV pozitivní. Od roku 1995 nastoupila na antiretrovirální léčbu, přičemž netrpěla plně rozvinutým AIDS. Stěžovatelka následně podala na lékaře žalobu o náhradu škody před Zemským soudem (Landgericht) ve Wiesbadenu, v níž uvedla, že lékař pochybil, když ji neinformoval o skutečnosti, že její partner trpí AIDS, a tím zabránil tomu, aby se před infekcí chránila.

Zemský soud ve Wiesbadenu zamítl žalobu s odůvodněním, že lékař nebyl povinen podat stěžovatelce informaci o infekci jejího partnera. Dne 5. 10. 1999 zamítl odvolací soud – Vrchní zemský soud (Oberlandesgericht) ve Frankfurtu odvolání stěžovatelky. Na rozdíl od názoru soudu prvního stupně konstatoval odvolací soud, že lékař si v pozici rodinného lékaře nesprávně vyložil svou povinnost lékařské péče vůči stěžovatelce a přecenil svoji povinnost zachovat mlčenlivost, jíž byl vázán vůči jejímu partnerovi. Dle § 34 německého trestního zákona povinná mlčenlivost lékaře vůči pacientovi je omezena nebo musí být porušena, pokud je to třeba k ochraně vyšších hodnot. Tím, že neinformoval stěžovatelku o smrtelné hrozbě pro její zdraví, se dopustil pochybení v péči. Nicméně soud konstatoval, že lékař nejednal v přímém rozporu s lékařskými předpisy, ale pouze přecenil svoji povinnost mlčenlivosti při posuzování různých zájmů.

Dne 4. 4. 2000 Spolkový soudní dvůr (Bundesgerichtshof) zamítl dovolání stěžovatelky pro nedostatek vyhlídek na úspěch. Dne 14. 11. 2000 Spolkový ústavní soud (Bundesverfassungsgericht) zamítl ústavní stížnost stěžovatelky.

S ohledem na zvláštnosti lékařské nedbalosti Evropský soud pro lidská práva (ESLP) znovu zopakoval, že povinnost vyplývající z čl. 2 Evropské úmluvy o lidských právech je naplněna, pokud právní systém umožní oběti nápravu u občanskoprávního soudu a dovolí založit odpovědnost lékařů a adekvátní občanskoprávní odškodnění v podobě náhrady škody. ESLP vyslovil závěr, že německý právní systém poskytuje prostředky nápravy, které obecně splňují požadavky čl. 2 uvedené Úmluvy, protože umožňuje stranám, které utrpěly škodu kvůli nedbalosti, zahájit jak trestní řízení, tak řízení občanskoprávní o náhradu škody. V tomto případě, pokračoval ESLP, nebylo možné aplikovat pravidlo o přenesení důkazního břemene. Současně bylo na stěžovatelce, aby prokázala, že se nakazila virem HIV po lednu 1993, kdy byl sám lékař informován o viru HIV jejího partnera. ESLP považoval pozornost, jakou německé soudy, zvláště pak frankfurtský odvolací soud, věnovaly stěžovatelčině právu na život a zachování fyzické integrity, za dostatečnou. Dále uvedl, že vnitrostátní soudy nepochybily v intepretaci a aplikaci ustanovení vnitrostátního práva ve vztahu k nárokům na náhradu škody stěžovatelky ve smyslu Úmluvy.[6]

V praxi se lze velmi často setkat se situací, kdy se pacient nachází ve stavu, který neumožňuje zjistit jeho vůli a současně se informací o pacientovi snaží domoci, dle svého tvrzení, rodinný příslušník pacienta. Zákon o zdravotních službách pro tuto situaci stanoví pravidlo, dle kterého, pokud jde o pacienta, který nemůže s ohledem na svůj zdravotní stav určit osoby, jež mohou být informovány o jeho zdravotním stavu, mají právo na informace o jeho aktuálním zdravotním stavu a na pořízení výpisů a kopií zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi osoby blízké. Pokud pacient dříve vyslovil zákaz sdělovat informace o svém zdravotním stavu určitým osobám blízkým, lze informaci těmto osobám podat pouze v případě, že je to v zájmu ochrany jejich zdraví nebo ochrany zdraví další osoby, a to pouze v nezbytném rozsahu. Zákon výslovně umožňuje poskytnout informace o zdravotním stavu pacienta, který je například po autohavárii v bezvědomí, osobám blízkým, avšak s ohledem na ochranu vůle pacienta, která je v rozhodné době neznámého obsahu, lze takto poskytnout pouze informace toliko aktuální a obecné. 

Pečující osoby 

Jestliže to zdravotní stav nebo povaha onemocnění pacienta vyžadují, je poskytovatel oprávněn sdělit osobám, které budou o pacienta osobně pečovat, informace, které jsou nezbytné k zajištění této péče nebo pro ochranu jejich zdraví (§ 31 odst. 6 zákona o zdravotních službách). 

Ochrana zdraví osob, s nimiž pacient přišel do styku 

Shora přiblížený případ, který v souvislosti s povinností mlčenlivosti řešil Evropský soud pro lidská práva, by, pokud jde o českou právní úpravu účinnou před 1. 4. 2012, kdy nabyl účinnosti zákon o zdravotních službách, působil značné problémy, neboť zákon o péči o zdraví lidu neopravňoval chránit zdraví a život osob, které přišly s pacientem do styku, sdělením pro ně relevantních informací přes zákaz pacienta.

V tomto směru je vhodně průlomovým ustanovení § 33 odst. 5 zákona o zdravotních službách, dle kterého právo na informace o zdravotním stavu pacienta, a to pouze v nezbytném rozsahu, mají rovněž osoby, které s pacientem přišly do styku, a tyto informace jsou rozhodné pro ochranu jejich zdraví. Neboli pokud bychom uvažovali v českém kontextu případ HIV nemocného pacienta, jehož ženu ošetřuje stejný lékař jako samotného pacienta, je tento lékař oprávněn i přes nesouhlas nemocného pacienta informovat o potenciálním riziku nákazy manželku či partnerku pacienta s odvoláním na ochranu jejího zdraví. Výkladem citované právní normy však lze dojít k závěru, že za určitých okolností, zejména je-li to pro daného zdravotnického pracovníka uskutečnitelné bez větších praktických obtíží, se může jednat dokonce o jeho povinnost vůči třetím osobám vyplývající z obecné povinnosti prevence škod.[7] 

Poskytování informací po smrti pacienta 

Zákon o zdravotních službách upravuje oblast poskytování informací po smrti pacienta, kdy v § 33 odst. 4 stanoví právo osob blízkých a osob pacientem konkrétně určených na informace o zdravotním stavu pacienta, který zemřel, o příčinách jeho úmrtí a výsledku pitvy, byla-li provedena. Těmto osobám též náleží právo nahlížet do zdravotnické dokumentace pacienta a na pořízení výpisů, opisů a kopií. V praxi se řeší otázka možného zmocnění k zjištění informací uvedených v předchozí větě, tedy, zda je např. rodinný příslušník oprávněn zmocnit k pořízení kopie zdravotnické dokumentace svého zesnulého příbuzného zmocněnce. Máme za to, že na tuto otázku je nutné odpovědět kladně. Není důvod, proč by osoba blízká nemohla zmocnit např. advokáta k přípravě podkladů (včetně zdravotnické dokumentace) pro uplatnění určitého nároku.

Jiná osoba než osoba blízká může informace o zesnulém požadovat v nezbytném rozsahu na základě ustanovení § 33 odst. 5 zákona o zdravotních službách za podmínky, že s pacientem přišla do styku a informace o zdravotním stavu zesnulého jsou rozhodné pro ochranu jejího zdraví. 

Osoby oprávněné k přístupu k údajům obsaženým ve zdravotnické dokumentaci pacienta 

Povinnost mlčenlivosti zdravotnického pracovníka je prolomena i v případě, kdy do zdravotnické dokumentace nahlíží k tomu oprávněné subjekty, a to bez ohledu na vůli pacienta. Této skupině osob se blíže věnuje kapitola o zdravotnické dokumentaci. Je zřejmé, že v rozsahu, v jakém jsou oprávněny nahlížet do dokumentace, se mohou též seznamovat s údaji v ní obsaženými, byť by byly jinak kryty mlčenlivostí poskytovatele zdravotních služeb, jenž dokumentaci vede. 

Poskytování informací veřejnosti a médiím (veřejný zájem na informacích o zdravotním stavu pacienta) 

Judikatura ESLP stejně jako česká judikatura shodně zastává názor, že osoba veřejně činná či známá (zpravidla politik, umělec, sportovec) má nárok na menší ochranu soukromí, než je tomu u jiných osob. Má tedy veřejnost právo na informace o zdravotním stavu politika? ESLP rozhodl, že diskuse o vlivu zdravotního stavu politika na výkon funkce je legitimní, zejména pokud je veřejnosti známo, že dotyčný je vážně nemocen.[8]

V právě uvedeném případě vydavatelství Éditions Plon získalo práva na vydání knihy mimo jiné od doktora Clauda Gublera, který byl dlouhá léta osobním lékařem bývalého francouzského prezidenta F. Mitterranda. Kniha rozebírala vztahy mezi lékařem a pacientem, kterému byla v roce 1981 diagnostikována rakovina. Mimo jiné lékař v knize popisoval obtíže zachovat důvěrnost zdravotního stavu prezidenta na jeho přání. Kniha vyšla pouhých devět dnů po smrti prezidenta. Ještě téhož dne byla podána žaloba vdovou po F. Mitterrandovi odůvodněná porušením mlčenlivosti, narušením prezidentova soukromí a raněním citů příbuzných – vdovy a dětí. Soud argumentoval tím, že porušením mlčenlivosti došlo k vážnému narušení intimní sféry prezidentova rodinného života a tím pádem i života jeho ženy a dětí. Zásah do soukromí soud označil za zvláště neomluvitelný v době jen několika dnů po prezidentově smrti a pohřbu. Zdravotní stav politika je částečně věcí veřejnou za podmínky, že informace o jeho zdravotním stavu nejsou v rozporu s právem na lidskou důstojnost a obecným vkusem. Zmíněné rozhodnutí dokonce rozlišuje mezi časem od uplynutí smrti politika: čím více času uplynulo, tím více převažuje zájem veřejnosti na informacích o jeho životě nad ochranou jeho soukromí.

U osob veřejně známých je tedy vždy nutné zvážit, zda poskytování informací je ve veřejném zájmu či nikoli a zda zdravotní stav může nebo bude mít vliv na výkon jejich veřejné činnosti. Aby veřejný zájem existoval, musí odhalování ze soukromého života souviset s dozorem nad vykonáváním jejich veřejných funkcí. „Publikace článků, jejichž jediným účelem je uspokojit zvědavost určité části čtenářů, nelze považovat za příspěvek k jakékoli diskusi, pokud jde o obecný zájem společnosti, i přes to, že stěžovatelka je veřejnosti známa.“[9]

Odbornou veřejností[10] byla taktéž diskutována otázka, zdali po poskytnutí informací médiím o svém zdravotním stavu samotným pacientem, kdy je jeho zdravotní stav veřejnosti znám, implicitně dochází k udělení souhlasu lékaři k prolomení jeho povinnosti mlčenlivosti a současně k medializaci zdravotního stavu pacienta. Takový konkrétní případ rozhodoval Krajský soud v Brně[11], když zamítl žalobu pacientky na ochranu osobnosti (na ochranu soukromí) proti ošetřující lékařce kvůli zveřejnění skutečností týkajících se zdravotního stavu žalobkyně v médiích při zjištění, že tyto chráněné údaje medializovala v minulosti již sama pacientka. Krajský soud mimo jiné uvedl: „Žalobkyně poskytla sdělovacím prostředkům obšírná a k postupu žalované kritická mediální vyjádření o celé věci, přičemž sama zveřejnila i údaje ze zdravotnické dokumentace. … Lze tedy důvodně učinit závěr, že žalobkyně vyloučila tímto postupem určité (jinak chráněné) skutečnosti ze svého soukromí, když v souladu se zásadou audiatur et altera pars (nechť je slyšena i druhá strana) musela důvodně předpokládat, že sdělovací prostředky ve věci kontaktují ohledně vyjádření k případu i žalovanou.“ Pokud pacient sám informaci zveřejní, nemůže spravedlivě očekávat, že třetí strany i vázány povinností mlčenlivosti budou nadále zachovávat mlčenlivost v rozsahu, ve kterém sám chráněný subjekt tyto údaje dobrovolně zveřejnil. V danou chvíli se jedná již „o věc veřejnou“ a u ní se nelze domáhat stejné míry ochrany jako u údajů, které zveřejněny nejsou. Jednoduše řečeno, veřejně známé informace nemohou být povinnou mlčenlivostí chráněny. Avšak veřejná známost určité skutečnosti může pominout plynutím času (zapomněním), čímž se stane opět důvěrnou[12]. 

Dalším případem z praxe, kdy se jednalo o prolomení mlčenlivosti ve vztahu k sdělovacím prostředkům, byla kauza Selistö proti Finsku[13], kdy finská novinářka regionálního deníku v roce 1996 uveřejnila článek, který popisoval údajně neprofesionální chování nejmenovaného chirurga, který měl zapříčinit smrt pacienta v místní nemocnici. Novinářka byla následně v roce 1999 uznána finskými soudy vinnou trestným činem pomluvy. Novinářka se obrátila na ESLP s námitkou porušení práva na svobodu projevu a byla úspěšná. ESLP potvrdil legitimní zájem veřejnosti a stěžejní úlohu tisku v demokratické společnosti a jeho vliv na diskusi ve všech věcech veřejného zájmu. Právě legitimní zájem veřejnosti vědět o tom, že v nemocnici došlo k pochybení, v tomto případě převážil nad skutečností, že lékař (ač nejmenovaný) mohl být čtenáři identifikován.

Z publikace Šustek, P., Hočapek, T. Zdravotnické právo. Koupit lze ZDE.

 



[1]     Nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 321/06. 

[2]     UHEREK, P. Třikrát k informacím ve zdravotnictví. Zdravotnictví a právo. 2008, č. 1, s. 8. 

[3]     Dříve tuto úlohu sehrávala tzv. centrální zdravotnická dokumentace. 

[4]     Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05. 

[5]     Colaková a Tsakiridisovi v. Německo, rozsudek ESLP ze dne 5. 3. 2009, č. stížnosti 77144/01. K tomu dále srov. ŠUSTEK, P. Kolize osobnostních hodnot v kontextu případu Colaková a Tsakiridis v. Německo optikou německé a české právní doktríny. Jurisprudence. 2012, č. 7–8. 

[6]     Srov. také MACH, J. Přehled judikatury z oblasti zdravotnictví II. Odpovědnost ve zdravotnictví. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 14–15. ISBN 978-80-7357-739-1. 

[7]     Srov. ŠUSTEK, P. Kolize osobnostních hodnot v kontextu případu Colaková a Tsakiridis v. Německo optikou německé a české právní doktríny. Jurisprudence. 2012, č. 7–8.  

[8]     Éditions Plon v. Francie, rozsudek ESLP ze dne 18. 5. 2004, č. stížnosti 58148/00. 

[9]     Tammer v. Estonsko, rozsudek ESLP ze dne 6. 2. 2001, č. stížnosti 41205/98. 

[10]    RYŠKA, M. [online]. Povinnost zachování mlčenlivosti a medializace zdravotní kauzy pacientem [cit. 2016-06-27]. Dostupné z WWW: <http://www.pravo-medicina.sk/aktuality/561/judr-michal-ryska-povinnost-zachovani-mlcenlivosti-a-medializace-zdravotni-kauzy-pacientem.>. 

[11]    Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2009, sp. zn. 24 C 58/2001. 

[12]    Srov. LAUFS, A., UHLENBRUCK, A. Handbuch des Arztrechts. München: C. H. Beck, 2002, s. 551. ISBN 978-3-406-58771-9. 

[13]    Selistö v. Finsko, rozsudek ESLP ze dne 16. 11. 2004, č. stížnosti 56767/00.