Akreditovaný oddlužovatel v návrhu novely insolvenčního zákona aneb opravdu potřebujeme novou právnickou profesi?
autor: JUDr. Martin Pavliš publikováno: 19.06.2015
Se značným mediálním ohlasem představilo dne 18 5. 2015 ministerstvo spravedlnosti návrh novely insolvenčního zákona. Jejím cílem by mělo být jednak zkrocení expanzí provozoven insolvenčních správců, ale rovněž i zvýšení transparentnosti celého insolvenčního procesu. Další neméně významnou novinkou by pak měl být i institut akreditace k poskytování služeb v oblasti oddlužení. Ponechme stranou ryze insolvenční problematiku a podívejme se mírně odlehčenou formou právě na navržený institut zmíněné akreditace.
Lze v zásadě souhlasit s tezí předkladatele v důvodové zprávě, že „negativním jevem, který se v praxi vyskytuje a který doposud nebyl regulován, je možnost zpracovat insolvenční návrh a návrh na povolení oddlužení a poskytovat případně také jiné služby související s institutem oddlužení komerčními subjekty, tzv. oddlužovacími společnostmi. Jen malé procento z těchto subjektů však poskytuje kvalifikované služby.“ Je pravdou, že pochybné subjekty, těžící pouze z dobrého zvuku oddlužení nebo též osobního bankrotu mezi spotřebiteli, provádějí téměř nálety na nic netušící dlužníky, leč s primárním cílem nikoliv jim pomoci, nýbrž se na jejich tíživé životní situaci pouze přiživit.
V praxi se tak setkáváme nejen s mizerně odvedenými službami spočívajícími v nedostatečně zpracovaných návrzích na povolení oddlužení vedoucích často k prohlášení konkursu na majetek dlužníka a zcela opačnému efektu, než dlužník zamýšlel a chtěl dosáhnout, ale i absencí jakékoliv „následné péče“ v průběhu oddlužení. Za odměny, které často atakují i částky 50 000 Kč se tak dlužníkovi zpravidla dostává podprůměrně zpracovaného insolvenčního návrhu bez jakékoliv odpovědnosti za jeho úspěšnost. V případě, že oddlužení tzv. neprojde, nebo je třeba určité podklady doplnit, již autora návrhu dlužník těžko kdy dostihne. Výjimkou je případ, kdy dlužník opomene za zpracovaný návrh zaplatit – tehdy se zpracovatel ozývá v průběhu oddlužení až nevybíravým způsobem, často i ve formě vydírání dlužníka zrušením oddlužení pro nezaplacení pohledávky zpracovatele, kterou si samozřejmě zajistil blankosměnkou nic netušícího dlužníka, čirou náhodou splatnou až po schválení oddlužení, aby její neuhrazení bylo považováno za porušení povinnosti dlužníka hradit své závazky ve smyslu § 412 odst. 1) písm. g) insolv. zákona. Ti „slušnější“ pak odměnu v řádu cca 30 000 Kč v případě neuhrazení pouze přihlásí jako nezajištěnou pohledávku do splátkového kalendáře dlužníka.
Samozřejmě existují výjimky a i některé oddlužovací společnosti skutečně své služby poskytují na velmi dobré úrovni, se vší péčí a za velmi slušných finančních podmínek. Nehledě na značný počet neziskových organizací, farních charit a podobně, které nejen že své služby poskytují na obstojné úrovni, ale navíc ještě klientům ve finanční nouzi zcela zdarma. Bohužel častěji se lze setkat právě jen s oněmi dravci, kteří touží vydělat bez ohledu na výsledek.
Smutnou skutečností je, že advokáti se vší nezbytnou kvalifikací, vzděláním, povinným pojištěním a přísným dozorem kontrolních orgánů ČAK takové služby poskytují za zlomky uvedených částek (dle zkušenosti autora se odměna za zpracování návrhu na povolení oddlužení advokátem pohybuje nejčastěji v částce 5 – 8 tisíc korun) a navíc logicky bez možnosti odmítnout klienta v případě problému s poskytnutou službou, případně mu zcela „zmizet“. Leč dlužník s předsudky považující advokacii jako „služby pro bohaté“, bojí se k advokátovi jen přijít a raději, veden mylnou snahou ušetřit, vrhá se do spárů rádoby kvalifikovaných oddlužovatelů.
Je tedy nasnadě, že vzniklou situaci je zajisté zapotřebí řešit. Ministerstvo spravedlnosti k tomuto problému přistoupilo na straně jedné vytvořením institutu akreditace k poskytování služeb v oblasti oddlužení za účelem dosažení alespoň nějakého standardu poskytování těchto služeb v nově navrženém § 418a až § 418i insolv. zákona a na straně druhé rovněž povinným zastoupením dlužníka při podání návrhu na oddlužení v § 390a insolv. zákona.
K získání akreditace bude zapotřebí nejen odborná způsobilost v podobě právnického vzdělání (!) a povinné pojištění odpovědnosti, nýbrž i vykonání odborné zkoušky. Jaká analogie s předpoklady pro výkon advokacie. Vzniká nám tak nová právnická profese. Nazvěme ji např. akreditovaným oddlužovatelem. Nebo též advokátem pro oddlužení? Obzvláště přiléhavé je toto označení ve spojení s myšlenkou povinného zastoupení dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení (!) v navrženém § 390a insolv. zákona.
V této souvislosti se nemůžu nezeptat: Je skutečně nezbytné zavádět novou profesi jen pro tyto specifické případy? Nelze tento stav řešit i stávající právní úpravou bez potřeby vytváření nových institutů? V situaci, kdy v ČR vykonává svou profesi na jedenáct tisíc aktivních advokátů, zastoupených ve všech regionech země, splňujících ministerstvem požadované předpoklady dokonce na mnohem vyšší úrovni, s fungujícím dozorem, kárnou odpovědností atd. se jeví tato snaha až úsměvně. Přitom by stačilo tak málo – existující subjekty poskytující tyto služby za úplatu v souladu s živnostenským zákonem důsledně kontrolovat a tím eliminovat z trhu, to vše s vědomím úvodních ustanovení zákona o advokacii. Tuto činnost můžou směle konat existující živnostenské úřady bez nutnosti jakýchkoliv dalších personálních nákladů. Naopak příjem z udělených pokut by posloužil k dofinancování struktury těchto orgánů, namísto neustálých snah o jejich redukci.
Současný návrh řešení totiž spěje k tomu, že na každou úzkou problematiku si začneme vytvářet akreditované specialisty. Nebo je to první krok k rozštěpení advokacie a vzniku specializovaných advokátů? Dočkáme se tak v honbě za profesionální ochranou spotřebitelů i akreditovaných bojovníků s podomními prodavači? Nebo dokonce se specialisty pouze na podomní prodej energií? Tyto akreditace bychom pak mohli ještě podle zaměření dělit na akreditace zvlášť pro oblast elektřiny a zvlášť pro oblast plynu. Stejně tak bychom měli rychle založit akreditované specialisty na boj se „šmejdy“. Zde se pak nabízí specializace na „hrncaře“, „dekaře“ a „spotřebičáře.“
V neposlední řadě pak je nutné zmínit, že samotná organizace udělování akreditací si vyžádá personální náklady jednak na samotné udělování akreditací a jednak pak na následnou kontrolu. Sám předkladatel novely počítá v důvodové zprávě s náklady v rozsahu cca 15 nových zaměstnanců ve služebním poměru. K tomu je nutné dodat, že u tohoto čísla patrně nebude možné setrvat, protože 15 zaměstnanců nemůže důsledně kontrolovat stovky subjektů, tisíce jejich pracovníků a desetitisíce insolvenčních návrhů ročně. Nehledě na jasnou možnost obcházení právní úpravy, kdy akreditace bude po splnění podmínek udělena několika málo subjektům, které si najmou stovky nekvalifikovaných „naháněčů“ a ti jménem akreditovaného oddlužovatele budou poskytovat za „desátek“ jeho jménem služby v kvalitě, cenách a způsobem jako doposud ti nekvalifikovaní. Něco takového by bylo v oboru advokacie naproti tomu absolutně nemyslitelné.
Sám předkladatel pak uvádí, že tito zamýšlení akreditovaní oddlužovatelé by své služby poskytovali vedle notářů, advokátů a insolvenčních správců, kteří jsou sami dostatečně kvalifikovaní. Pomiňme fakt, že činnost insolvenčního správce a povolení k výkonu této činnosti není výkonem poradenství v této oblasti, ale výkonem správy majetku dlužníka, resp. též výkonem procesního subjektu řízení. Je vidět jak předkladatel institutu insolvenčního správce „dobře“ rozumí. Nebo tím snad předkladatel chce naznačit, že insolvenční správce je bez dalšího oprávněn poskytovat poradenství a právní služby v oblasti oddlužení (nebo dokonce v celé oblasti insolvence), byť je zajisté dobře v oblasti vzdělán, ale ač to nikde z právní úpravy nevyplývá a ani to není kryto profesním pojištěním odpovědnosti? To by byla vcelku převratná novinka! Mám za to, že rozhodně nikoliv, byť je jisté, že prakticky jakýkoliv insolvenční správce ovládá problematiku insolvencí lépe, než advokát, který se dané problematice intenzivně nevěnuje. Ovšem musíme trvat na tom, že funkce insolvenčního správce bez dalšího nezakládá oprávnění k poradenství a jiným službám v této oblasti. To by pak každý lékař mohl zastupovat své pacienty ve sporech o náhradu škody na zdraví, neboť právě lékař se v této problematice nejlépe vyzná, ne?
I kdybychom tak připustili, že kvalifikovaně můžou oddlužení připravit advokáti, notáři a (s přimhouřeným okem) i insolvenční správci, což čítá stav na cca 12 000 již existujících odborníků rovnoměrně rozmístěných v celé republice, odpovíme si na otázku, zda je zapotřebí další profese akreditovaného oddlužovatele, vcelku jasně: Rozhodně ne! Proč to nechce vidět obdobně i předkladatel?
Nechápu tedy snahu ministerstva vytvářet další a další subjekty, jejich regulaci a dále tak zaplevelovat právní řád zbytečnými instituty, když lze vyřešit vše jen aplikací stávajících předpisů a důslednou kontrolou jejich dodržování. A prostředky, které by stálo oněch nových 15 zaměstnanců ministerstva, by bylo vhodnější věnovat buď na kampaň vysvětlující dlužníkům, ke komu si mají jít pro radu v této oblasti, nebo neziskovým organizacím, které tyto služby poskytují dlužníkům zdarma. Nebo je účelem spíše vytvářet si v ústředních orgánech státu novou agendu a dokládat si tím jejich vlastní důležitost?
Pokud totiž zákonodárce chce dlužníkům skutečně pomoci, tak zřízením akreditovaných oddlužovatelů toho - alespoň podle mého – z výše popsaných důvodů rozhodně nedosáhne. Lepší službu jim poskytne osvětou a případně i podporou neziskových subjektů poskytujících poradenství osobám ve finanční tísni dokonce zdarma.
Autor je advokátem a insolvenčním správcem v Hlinsku.