Advokát jako bankéř?

autor: JUDr. Tomáš Plíhal
publikováno: 23.12.2012

Při zpracovávání dějin advokacie na Semilsku jsem narazil na zajímavou skutečnost. Poměrně velká část tamějších advokátů byla krom politiky či školství více či méně zapojena do bankovnictví a peněžnictví, respektive do chodu zdejších záložen a spořitelen. Na obdobnou situaci jistě člověk narazí i dalších regionech.

Semilský advokát JUDr. Antonín Zeman (1843 – 1931), známý však spíše pod literárním pseudonymem Antal Stašek, působil jako člen výboru Občanské záložny v Semilech a po založení Městské spořitelny v Semilech působil mezi lety 1905 až 1912 coby ředitel její kanceláře. Turnovský advokát JUDr. Antonín Šlechta (1818 – 1876) vykonával funkci starosty Záložny a půjčovny občanské v Turnově. Jako ředitel Záložny a půjčovny občanské působil další turnovský advokát JUDr. Vojtěch Fotr (1829 – 1909). U zrodu Městské spořitelny v Turnově stál turnovský advokát JUDr. Jaroslav Svoboda. Předsedou výboru Městské spořitelny v Turnově byl další z turnovských advokátů, JUDr. Rudolf Jirkovský (1853 – 1917), a jako přednosta její kanceláře pracoval další turnovský advokát JUDr. František Šindler (1856 – 1920). Jilemnický advokát JUDr. Jan Hák (nar. 1878) působil jako člen představenstva a následně předseda ředitelstva Městské spořitelny v Jilemnici.

Tento jev si lze vysvětlit například tak, že advokáti v menších venkovských městech, jakými tehdy Semily, Turnov a Jilemnice byli, patřili mezi velice vážené a vzdělané spoluobčany, těšili se ve městě velké důvěře a mnohdy i oblibě, a tím pádem se na ně místní obyvatelé obraceli nejen v otázkách právních, ale rovněž v otázkách peněžních, resp. bankovních, což logicky vedlo i k zapojení advokátů do chodu a struktury jednotlivých zdejších záložen a spořitelen. Dalším důvodem jistě bylo, že záložna jíž sama o sobě představovala pro advokáta ceněného klienta, kdy bylo na místě mít možnost její počínání ovlivňovat, což samozřejmě bylo nejsnadnější z pozice člena jejího vnitřního orgánu.

Zda-li advokáti byli při své činnosti ve spořitelnách a záložnách úspěšní, musíme s odstupem času posoudit sami. Ve většině případů ano. Městská spořitelna v Turnově za působení JUDr. Františka Šindlera vykazovala tak dobré zisky, že se vedení rozhodlo postavit pro spořitelnu vlastní novou budovu na náměstí. Majetek Městské spořitelny v Jilemnici byl za úřadování JUDr. Jana Háka navýšen o více jak 6 milionů a spořitelna mohla vydat na darech ve prospěch kulturních či dobročinných akcí téměř 1,5 milionu. Avšak výjimka potvrzuje pravidlo. Nezdarem skončilo působení JUDr. Antonína Zemana v Městské spořitelně v Semilech. Po otřesu textilního průmyslu, který byl na Semilsku stěžejní, došlo ke krachu spořitelny a 5. dubna 1912 bylo celé vedení spořitelny suspendováno pražským místodržitelem a byla zřízena správní komise. O osobní odpovědnosti JUDr. Antonína Zemana za krach se dnes už jen spekuluje. Po krachu odevzdal JUDr. Antonín Zeman veškerý svůj majetek (cca 25 tisíc korun) na úhradu ztrát, byl správní komisí propuštěn ze soukromoprávního ručení a ze Semil odešel.

Tyto situace jsou jistě poplatné době, ve které se tak dělo. Dnes sice uvnitř bank a dalších finančních ústavů najdeme právní oddělení, bohatě zásobené lidmi s právnickým vzděláním, ale těžko si již lze představit početnější obsazení právníky na místech vedoucích a ředitelů jednotlivých bankovních poboček a expozitur, které bychom mohli svojí velikostí přirovnat k jednotlivým samostatným rakouským a následně prvorepublikovým občanským záložnám a městským spořitelnám. Tato místa jsou dnes vyhrazena totiž spíše pro ekonomy. Zcela mimo realitu by dnes byla i myšlenka obsadit tyto pozice přímo advokáty. Jak výkon advokátní praxe, tak práce ředitele banky jsou totiž zaměstnáním na celý úvazek a ani z dikce některých právních předpisů vlastně tato situace nepřipadá v úvahu, jelikož zřejmě nenajdeme ředitele banky, který není jejím zaměstnancem.[1] Rakouské a prvorepublikové předpisy se k otázce neslučitelnosti stavěly poněkud benevolentněji, takže nebylo vyloučeno, aby advokát vykonával vícero profesí. Nesměl pouze vykonávat notářství, placený státní úřad s výjimkou úřadu učitelského (a později s výjimkou úřadu ministra) a zaměstnání, které by znevažovalo advokátský stav.

Vyloučeno dnes ovšem určitě není, aby advokát disponoval mimo právnického i dobrým ekonomickým vzděláním a dokázal se i v bankovnictví úspěšně pohybovat, čímž jistě v očích klientů své služby zhodnotí a stane se zajímavějším oproti kolegovi, který tyto vlastnosti postrádá.

Autor je vyšším soudním úředníkem Krajského soudu v Plzni a externím doktorandem na Právnické fakultě MU v Brně.