oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Zlá víra

autor: prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.
publikováno: 13.08.2018

Právnímu řádu je vlastní tradiční právní pojem zlé víry římskoprávního původu. V platném českém právu se výslovně setkáváme se zlou vírou v právu směnečném a šekovém, známkovém a průmyslově vzorovém. Vedle toho musíme zmínit právo EU, jmenovitě unijní známkové právo a dále též unijní právní úpravu názvů domén v doméně nejvyšší úrovně .eu v síti elektronických komunikací.

Zlá víra je vlastností některých protiprávních jednání (zlého úmyslu nebo hrubé nedbalosti). Účel právně postižných následků zlověrných jednání, pokud jde o námi sledované úpravy nehmotných věcí, sleduje zejména takový stav, který by zabránil těžení z nepoctivých obchodních spekulací přihlašovatele věci či jejího vlastníka nebo držitele, jež by bylo na úkor cizí investice.

Jelikož jednání ve zlé víře mohou mít za následek pozbytí již získaného majetku, a to dokonce ex tunc, doznávají tyto otázky ústavního rozměru anebo jsou podrobeny mezinárodnímu lidskoprávnímu řádu.

Kupříkladu u ochranných zámek je zlou vírou, podle českého práva, vystižen jeden z odmítacích nebo zneplatňujících důvodů vyplývající z přihlašovatelova jednání mala fide. Pojmu zlé víry se zde věnujeme z pohledu zejména práva známkového, ale též průmyslově vzorového a podle právní úpravy výše uvedených názvů domén. Učiněné právní závěry však můžeme vztáhnout i na právo směnečné a šekové, resp. je zásadně zobecnit pro celé soukromé právo.[1]

Předesílám, že zlá víra představuje protiprávní jednání ve formě úmyslu nebo hrubé nedbalosti. „Pouhé“ opomenutí náležité péče neboli lehká nedbalost zůstává stranou zlé víry.

Soukromoprávní pojem zlé víry patří mezi samostatné právní pojmy a není shodný se zaviněním v soukromém právu, které je významově širší; totiž obsahující i lehkou nedbalost. Výchozí teze, které jsou zde načrtnuty, blíže argumentačně rozvádím v dalším textu.

České právo i část praxe se léta přidržuje světově neobvyklého literárního vyjádření „nepodání známkové přihlášky v dobré víře“ apod. Takovýto postup je ale jazykově a právně zavádějící a hlavně je pojmově atypický. Součástí u nás i ve světě zavedeného právního pojmosloví jsou totiž jak subjektivní dobrá víra, tak subjektivní zlá víra,[2] a to vedle poctivosti jako objektivní právní hodnoty. Nazývejme proto věci pravými jmény a držme se ve světě i Evropě zavedeného civilistického pojmosloví bez nadbytečné jazykové „tvořivosti“[3] nebo až nesrozumitelnosti.[4] Faktem ale je, že například i občanský zákoník hovoří o „nedostatku dobré víry“, nikoli o zlé víře. Vyloučit však nelze pouhý literární sloh, což ovšem nelze říci o námi sledovaných právních oborech, resp. o odmítacím nebo zneplatňujícím důvodu zlé víry. 

Přinejmenším ve známkovém právu a právu průmyslových vzorů či u názvů domén[5] si proto nevystačíme s pouhým „nedostatkem dobré víry“, jakožto s absencí omluvitelného právního omylu, ale musíme definičně pojmout zlou víru jako takovou, včetně toho, v čem zlo v právním smyslu spočívá; tzn. v dotčenosti cizího práva například podrazem při podnikání nebo nepoctivou obchodní spekulací apod. V těchto případech si totiž nevystačíme se zlou vírou jako pouhým opakem (nedostatkem) dobré víry. Pouhá absence přesvědčivého důvodu, který by objektivně omluvil právní omyl přihlašovatele ochranné známky nebo průmyslového vzoru či žadatele o registraci názvu domény nám nestačí, resp. se právně týká něčeho úplně jiného.

U nabývání vlastnictví nehmotných věcí či u ujímání se jejich držby nebo při jejich užívání ve zlé víře je v námi sledovaných souvislostech významné to, že dochází k vyvolání zla v právním smyslu v podobě dotčení cizího práva. Proto nepostačuje jen neupřímnost, váhavost či nestálost mysli (nedostatek dobré víry). U nabytí či užívání práva ve zlé víře musí být projevena útočnost na cizí právo nebo alespoň bezohlednost vůči právu jiného. A to s následkem spočívajícím v dotčení cizího práva, které si nehledí privátní autonomie toho, jemuž právo svědčí. Dotčení práva může spočívat kupříkladu v objektivním vyvolání pravděpodobnosti záměny shodných či podobných označení, jakož i výrobků nebo služeb.

Nadto, českému právnímu řádu je „zlá víra“ výslovně známa ze zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon na několika místech hovoří o nabytí směnky nebo šeku ve zlé víře. Podobně proto hovořme o podání přihlášky ochranné známky či žádosti o registraci názvu domény v doméně .eu (nabytí práva nebo ujmutí se držby) ve zlé víře. Podobně mluvme o používání věcí ve zlé víře, například k útočnému či bezohlednému obchodnímu označování v poměru k dotčenému cizímu právu. Jednání v dobré víře se má samo sebou, ledaže by jeho legální domněnka byla vyvrácena; viz § 7 o. z. 

Zákon o ochranných známkách (zák. č. 441/2003 Sb.), ve znění pozdějších předpisů, pracuje s pojmem zlé víry na dvou místech. Jednak se jedná o jeden z legálních odmítacích důvodů v přihlašovacím řízení [§ 4 písm. m)] neboli o absolutní (zákonnou) zápisnou překážku vyplývající přímo ze zákona ve veřejném zájmu na ochraně veřejnosti,[6] jednak o relativní námitkový důvod osoby dotčené zlověrnou přihláškou ochranné známky [§ 7 odst. 1 písm. k)]. Zatímco v prvém případě se vyžaduje „zjevnost“ zlověrného podání přihlášky ochranné známky, v druhém případě tomu již tak není a uvedené námitkové důvody se zvlášť zkoumají v námitkovém řízení, pakliže by bylo zahájeno. K tomu dále viz úřední prohlášení již zapsané ochranné známky za neplatnou, jestliže by byla podána ve zlé víře, (§ 32). 

V jednotném evropsko-unijním známkovém právu upravujícím ochranné známky EU se, oproti českému známkovému právu, jedná u zlé víry jen o jeden z důvodů zneplatnění ochranné známky EU; tzn. o pozbytí již nabytého věcného práva, [čl. 59 odst. 1 písm. b) nař. č. 2017/1001 o ochranné známce Evropské unie (kodifikované znění)]. Nejedná se o zápisnou překážku nabytí práva podle čl. 7 nebo 8 cit. nař. 

Co se týče českého nebo evropsko-unijního práva průmyslových vzorů, zlá víra přihlašovatele není odmítacím důvodem, jako je tomu v právu známkovém. Přesto však české právo průmyslových vzorů počítá s možným nabytím průmyslového vzoru nebo jeho užíváním ve zlé víře; srov. § 11, 15, 17 a 19 zák. o ochraně průmyslových vzorů č. 207/2000 Sb. 

Ještě jednu zmínku, která se týká držby nehmotného majetku, musíme učinit. S pojmem zlé víry výslovně pracuje, vedle známkového a průmyslově vzorového práva, též evropská unijní úprava názvů domén v doméně nejvyšší úrovně „.eu“. Na mysli máme nařízení Komise (ES) č. 874/2004 ze dne 28. dubna 2004, kterým se stanoví obecná pravidla pro zavádění a funkce domény nejvyšší úrovně .eu a zásady, jimiž se řídí registrace, pokud jde o spekulativnízneužívající registrace doménových jmen, [čl. 21 odst. 1 písm. b)]. I v tomto případě je český překlad pojmově nesprávně řešen slovy „nikoli v dobré víře“, namísto napřímo řečené zlé víry, která je použita v anglickém a francouzském originálu a jež je jinak známa českému právu; viz výše.[7] Závěry mimosoudních řešení sporů, které bychom mohli zobecnit či podobně vztáhnout i na právo známkové či průmyslově vzorové, jsou v tomto směru veřejně známy.[8]

Známkové právo a ostatní námi sledované právní úpravy chápou zlou víru civilisticky, jak je tento pojem tradičně zaveden. Jak ostatně jinak, jde-li o nabývání, užívání nebo pozbývání věcí v soukromoprávním smyslu, popř. o ujímání se jejich držby.

Právní pojem dobré nebo zlé víry musíme chápat ve svébytném právním smyslu a podle platného právního řádu. Tím se může právní pojetí lišit například od pohledu filozofického nebo teologického, nemluvě o víře v náboženském významu či v obecném významu zaujetí něčím nebo někým apod. Dobrou nebo zlou víru nelze v „přízemním“ právním smyslu ani ztotožnit s metafyzickým Dobrem nebo Zlem. Na druhé straně ale má právní význam, že z dobré víry povstává dobro v právním smyslu, například dobro (hodnota) nabytí vlastnického práva, zatímco ze zlé víry vyvstává zlo v právním smyslu, například zaměstnancovo bezdůvodné dotčení existujícího práva nebo právního zájmu zaměstnavatele kupříkladu zneužitím důvěry v něho zaměstnavatelem kladené.[9] 

Pro zjednodušení zde odhlížím od podrobného rozboru české správní judikatury, která vykládá „nedostatek dobré víry“ (správně „zlou víru“) ve známkoprávních správních řízeních.[10] Příspěvek je pojat ze všeobecného pohledu právní vědy, resp. vědy známkového práva a civilistiky. Nikoli úhlem pohledu rozhodovací praxe v jednotlivých právních případech.[11] 

Dobrá víra

Máme-li stručně pojednat o pojmu zlé víry v námi sledovaném soukromoprávním smyslu, zastavme se nejprve u víry dobré.[12] Setkáváme se s ní například při nabývání věcných práv, včetně nabývání (nebo pozbývání) práva známkového. Podobně u ujímání se nebo pozbývání držby názvů domén v doméně .eu či u pozbývání práva průmyslově vzorového. 

Duševní stav dobré víry je spojen s nabýváním nebo užíváním práva, například známkového, popř. s ujímáním se držby tzv. prosté značky (brand), anebo se zproštěním povinnosti, například povinnosti vydat bezdůvodné obohacení včetně plodů a užitků a nahradit užitek, který by ochuzený jinak získal, resp. s požíváním právní ochrany. 

Zatímco duševní stav zlé víry je naopak spojen s odmítnutím nabytí či s pozbytím práva, například známkového, nebo se vznikem povinnosti, například vydat bezdůvodné obohacení včetně plodů a užitků a nahradit užitek, který by ochuzený získal, resp. s nepožíváním právní ochrany. 

Obě víry v právním smyslu jsou tak chápány jako znaky skutkové podstaty jako je kupříkladu děj nabývání či výkonu práva. Přesto se na jejich existenci jen usuzuje z důkazně známých vnějších okolností bez dokazování vnitřního stavu. „Do hlavy není vidět“, ale podle projevených vnějších okolností (podle prokázaného jednání navenek) lze racionálně přezkoumatelně usuzovat o vnitřním duševním stavu jednající osoby, resp. o jejím přesvědčení. Příkladem slouží nevěrný obchodní zástupce, který zneužil vědomosti, například na poradě obdržené důvěrné informace, o připravované změně vizuálního stylu obchodně zastoupené osoby, a to k podání vlastní přihlášky ochranné známky odpovídající změněnému stylu. 

Dobrou vírou, jak jsme si již řekli, rozumíme právně významnou skutečnost spočívající v subjektivním vnitřním duševním stavu (guter Glauben). Tím dobrou víru ve významu subjektivního stavu právně významově odlišujeme od objektivní právní zásady poctivosti anebo od právní zásady důvěry.Zásada poctivosti patří mezi základní soukromoprávní zásady (a zásady morální).[13] Srov. německý pojem Treu und Glauben. Můžeme říci, že zásada (právní a zároveň morální hodnota) poctivosti je plně vlastní občanskému zákoníku, který je na předpokladu poctivosti jednání přímo vystavěn (§ 7). Občanský zákoník je ovšem vybudován i na předpokladu dobrověrného jednání; tamtéž. Ponechme ale nyní stranou objektivní právní zásady a jejich význam, jakož i to, že některé právní pojmy nejsou zákonodárně použity jednotně; viz někdejší (ABGB) a dnes opětovně používanou „poctivou držbu“, jíž se ale v současnosti významově myslí dobrověrná držba (§ 992 o. z.). Proto je důležité zkoumat, zda některý předpis sice používá výraz „dobrá víra“ (guter Glauben), ovšem v odlišném významu poctivosti nebo důvěry (Treu und Glauben), což je významově něco úplně rozdílného od stavu omluvitelného právního omylu (dobré víry). 

Pro významoslovný výklad dobré víry v českém právu je tak rozhodné, zda má jít o stav omluvitelného omylu (nezaviněné nevědomosti), anebo o něco jiného; zejména o poctivé jednání nebo o jednání v důvěře v někoho nebo něco, kdy účel právní normy spočívá v ochraně objektivní hodnoty poctivosti nebo důvěry a očekávatelnosti slušnosti s tím spojené. Duševní stav omluvitelně právně mylného přesvědčení o existence něčeho (zdání), co ve skutečnosti není, se zde vůbec neřeší. Bylo by ovšem zákonodárnou vadou používat jeden pojem ve více významech, protože by to bylo objektivně způsobilé mást veřejnost a nepřispívalo by to ani ke srozumitelnosti práva.

Z důvodů právně pojmové čistoty a pojmového rozlišování rozumíme dobrou vírou, jak již bylo řečeno, subjektivní duševní stav. Spočívá v objektivně zdůvodnitelném (objektivně ospravedlnitelném) upřímném a pevném (pravém) přesvědčení (přesvědčivém důvodu), že mi právo patří anebo že jednám po právu, např. podávám přihlášku ochranné známky či žádost o registraci názvu domény po právu, ačkoli tomu tak není. Jde o právně významnou skutečnost, která představuje právní omyl (mýlku),nikoli pravdu. Stav dobré víry, naopak od víry zlé, však představuje objektivně omluvitelný právní omyl. Právě existence přesvědčivého důvodu, spjatého s upřímností a pevností mysli (pravostí přesvědčení), vede k právnímu závěru o ospravedlnění omylu (mýlky), tudíž k závěru o tom, že důvod přesvědčení je spravedlivý, ač je mylný. Hovoříme proto o nezaviněné nevědomosti, že mi ve skutečnosti právo nepatří nebo že ve skutečnosti jednám protiprávně. S takovým stavem pak zákon nespojuje žádné nepříznivé následky, ba právě naopak; viz např. nabytí vlastnického práva vydržením v dobré víře. 

Z toho, co je stručně načrtnuto, vyplývá obecně známá skutečnost, že dobrou víru ani žádný jiný duševní stav lidského nitra nelze učinit předmětem dokazování minulého skutkového dějeprávním smyslu. Racionálně usuzovat na tento právní stav lze jen z prokazatelných vnějších okolností. Mluvíme proto o objektivizaci tvrzené subjektivní dobré, anebo zlé víry pomocí objektivizace vnějších skutkových okolností, za nichž lze právně rozumově usuzovat o dobrověrnosti, nebo zlověrnosti. Známým příkladem zlé víry slouží zaměstnancova znalost budoucí změny zaměstnavatelových poměrů, kterou v předstihu úmyslně nebo bezohledně (zlověrně) využije pro sebe na úkor zaměstnavatele. 

V praxi se setkáváme s omluvitelným omylem v podobě stavu dobré víry například u nabývání pozemkového vlastnictví, jestliže hranice pozemku vede jinudy, nežli se jeví (omluvitelně právně mylná) přírodní hranice, například v podobě mylně hraničního potoku. Připomeňme si nabytí vlastnického práva, např. k části cizího pozemku před potokem, vydržením.

Zůstaneme-li u našeho známkoprávního tématu, můžeme říci, že přihláška ochranné známky je přihlašovatelem podána v dobré víře (bona fide) tehdy, jestliže:

a) přihlašovatel nevěděl, že podáním přihlášky ochranné známky se dotkne cizího práva a zároveň,

b) přihlašovatel to neměl (nebyl právně povinen) vědět a objektivně to ani nemohl vědět.

V takovém případě se jedná o přihlašovatelovu nezaviněnou nevědomost, že podání přihlášky ochranné známky není po právu, neboli půjde o přihlašovatelův objektivně omluvitelný právní omyl. Přihlášená ochranná známka proto bude zapsána do rejstříku ochranných známek a setrvá v něm po dobu své platnosti (ledaže by se vyskytl jiný odmítací, resp. zneplatňující důvod). Stranou ponechávám užívání předmětu ve zlé víře. 

Exkurz o důvodném očekávání

In margine, jistou pojmovou blízkost s dobrou vírou můžeme spatřovat v samostatném objektivním právním pojmu důvodné očekávání (někdy jako rozumné očekávání, oprávněné očekávání či legitimní očekávání). Srov. angl. reasonable expectation apod. I v tomto případě půjde o subjektivní duševní právně významný stav, a to o vnitřní stav důvěry v něco, co má být, nabytý jednáním nebo postavením jiné osoby, a objektivní vnímatelnost tohoto jednání nebo postavení v podobě očekávatelnosti jednání z toho vyplývajícího. Srov. též vyvratitelnou legální domněnku podle § 4 odst. 1 o. z.

Příkladem slouží důvodné očekávání určité vlastnosti zboží, například vodotěsnosti hodinek, objektivně navozené (odůvodněné) reklamou. Legálním výrazem důvodného očekávání, a to očekávání znalosti a pečlivosti, je samo soukromoprávní postavení odborníka podle § 5 odst. 1 o. z.; např. patentového zástupce či advokáta.

Ve známkoprávním smyslu nabývání absolutního majetkového práva ale nemá důvodné očekávání vlastní význam, leda jen nepřímo v rámci uplatnění, resp. skutkového rozvedení, některého zákonem přípustného důvodu odmítnutí známkoprávní ochrany. 

Zlá víra

Pojmovým opakem dobré víry je pojem zlá víra (mala fide), který rovněž tak patří mezi tradiční právní pojmy. Vedle toho se setkáváme s odkazy na zlou víru v odůvodněních rozhodnutí na evropské úrovni, která se týkají práv k ochranným známkám anebo držby doménových jmen (správně doménových „označení“ či „názvů“ domén). I zde jde o vystižení subjektivního stavu přihlašovatele.

Výměr zlé víry (ani dobré víry) ale v českém právním řádu nenalezneme. Není na tom nic divného nebo snad chybného, protože úkolem zákonodárce nebývá definovat otevřené právní pojmy. Dokonce to není ani úkolem soudcovským nebo úřednickým, protože při rozhodovací činnosti má docházet k podřazení prokázaného skutkového děje pod určitou skutkovou podstatu a o právní kvalifikaci děje na základě přezkoumatelné racionálně právní úvahy. Nikoli o definování právních pojmů. Soudce není právní encyklopedista. Otevřené právní pojmy jsou vymezovány až tím, jaké skutky jsou pod ně podřazovány. Naopak posláním právní vědy, resp. právní doktríny, již bývá vysvětlení a celkové pojetí významu právních pojmů, včetně pojmových znaků, a jejich zdůvodnění. Právní věda tak poskytuje nezbytné zázemí rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci.

Jak bychom mohli právně vyměřit podání přihlášky ochranné známky ve zlé víře? 

Musíme vyjít z platného českého soukromoprávního řádu s přihlédnutím k právní nauce o soukromoprávních deliktech.[14] Zůstáváme přitom v právní rodině ovlivněné římským právem a potažmo právem kanonickým. Na sovětskou právní úchylku zapomeňme.

Občanský zákoník (ani jiný předpis soukromého práva) sice, na rozdíl od trestního zákoníku, nevyměřuje pojem zavinění (culpa) a jeho formy, nicméně obsah soukromoprávního pojmu zavinění, resp. jeho formy, vyplývá ze soukromoprávního řádu přinejmenším nepřímo. Mluvíme proto o následujících, alespoň implicitně vyjádřených, formách zavinění podle platného českého soukromého práva v návaznosti na civilistickou a kanonickou tradici římskoprávního původu: 

a) zlý úmysl (lat. dolus malus,[15]angl. intention), resp. nepoctivý úmysl, přímý, či nepřímý, který se – oproti nedbalosti – vyznačuje chtěním zla v právním smyslu, a to alespoň nepřímo v podobě srozumění se způsobením zla, 

b) hrubá nedbalost (lat. culpa lata, něm. grobe Fahrlässigkeit, angl. gross negligence) neboli zřejmá bezohlednost (něm. Rücksichtslosigkeit, angl. recklessness), 

c) nedbalost (lat. culpa levis, něm. Fahrlässigkeit, angl. negligence), rozuměno nedbalost lehká (něm. leichte Fahrlässigkeit, angl. slight negligence), resp. prostá (něm. einfache Fahrlässigkeit) čiběžná (angl. ordinary negligence). Mluvíme zde o „pouhém“ nedopatření. Nikoli o vydatnější nápadné nepečlivosti nebo o rovněž vydatnější nepochopitelné lehkomyslnosti, které by již spadaly pod hrubou nedbalost, pakliže by nesly rys bezohlednosti. Je-li advokátovým nedopatřením, například přehlédnutím, zaslána upomínka dlužníkovi klienta na nesprávnou adresu, půjde o advokátovo opomenutí řádné péče (o nesvědomitost advokáta). Nikoli však o právní jednání ve zlé víře. Ani s poctivostí či dobrými mravy (anebo dobrou vírou jako omluvitelným omylem o právu) to nijak nesouvisí. Podobně, je-li nedopatřením, například přehlédnutím nebo právním neporozuměním stavu rejstříku ochranných známek, podána přihláška kolidující ochranné známky či žádost o registraci kolidujícího názvu domény, nejedná se o jednání ve zlé víře. V obou případech se sice jedná o protiprávní jednání, avšak pohybujeme se na „nižší“ úrovni lehké nedbalosti; tudíž mimo zlou víru. Opakem nedbalosti je dbalé (náležité, patřičné) plnění příkazu (právní povinnosti) kupříkladu péče řádného hospodáře nebo péče řádného odborníka či péče řádného rodiče (hospodářská, odbornická nebo rodičovská odpovědnost, resp. dbalost či náležitost), kdy již nedbalá péče by byla projevem neodpovědnosti (nenáležitosti, nepatřičnosti, nenáležité opatrnosti). Nikoli však, bez dalšího, bezohledností (hrubou nedbalostí), natož úmyslem. Srov. zmezinárodnělý anglický pojem due diligence (náležitá péče). Poukažme si na porušení povinnosti řádné péče, kdy pečující osoba měla (byla právně povinna vědět) a objektivně mohla vědět, kdyby byla náležitě opatrná, že určitým jednáním, kupř. bez náležité odborné úrovně zdravotní služby, se dotkne pacientova práva. Aniž by se ale pečující osoba musela dopustit bezohlednosti k pacientovu osobnostnímu právu na zdraví či k pacientově pohledávce na plnění závazku péče o zdraví s péčí řádného odborníka. Neznalost profesního standardu ještě sama o sobě neznamená bezohlednost jakožto vydatnější protiprávnost. Dále srov. též vyvratitelnou legální domněnku schopnosti každé svéprávné osoby, mající rozum průměrného člověka, užívat jej s běžnou péčí a opatrností, resp. očekávatelnost takového jednání v právním styku (§ 4 odst. 1 o. z.). 

Uveďme si proto následující schéma stavu mysli ve smyslu známkoprávní zlé víry, který nelze podřadit pod omluvitelný právní omyl:

a)      přihlašovatel věděl, že podáním přihlášky ochranné známky se dotkne cizího práva,[16] (zlý úmysl v poměru k cizímu právu,[17] resp. nepoctivý úmysl,[18] nepoctivý záměr,[19] nečestný úmysl[20]); např. podraz, podvod, úskok, lest, klam, záměna, předstírání, machinace, zneužití důvěry, nevěrná správa, nepoctivá obchodní spekulace, nepoctivé těžení, tzv. vezení se, parazitování, otrocké napodobení, nebo 

b)      přihlašovatel měl (byl právně povinen) vědět a objektivně mohl vědět, že podáním přihlášky ochranné známky se dotkne cizího práva (měl a mohl si být vědom bezprávnosti), kdyby byl náležitě opatrný tak, že by se nedopustil zřejmé (na první pohled patrné) bezohlednosti k cizímu právu, které tím bylo dotčeno, (bezohlednost neboli hrubá nedbalost v poměru k cizímu právu);[21] srov. však kriticky v pozn.[22] 

Stručně shrnuto, zlověrností v námi sledovaných případech (ale i v celém českém soukromém právu) rozumíme takové dotčení cizího práva, k němuž došlo:

a) úmyslně nebo

b) z hrubé nedbalosti, tj. z bezohlednosti.

Sousloví „úmyslně nebo z hrubé nedbalosti“ odpovídá dílčímu deliktnímu pojetí platného (i dřívějšího) českého práva, a to právě z hlediska vystižení zlé víry. Na tom nic nemění, že tím nejsou deliktně postiženy všechny formy zavinění podle soukromého práva, když lehká nedbalost zůstává stranou, tzn. mimo zlověrnost. Stává se, že nalezneme zákonodárně-politický, resp. věcný důvod, aby v určitém zvláštním případě (např. u přihlášek ochranných známek) nebyla lehká nedbalost (např. přihlašovatele) samostatně právně postihována (leda v rámci jiného odmítacího či zneplatňujícího důvodu, tzn. již mimo zvláštní důvod zlé víry). 

První případ, ad a), směřuje například proti záměrně zabraňujícím přihláškám ochranných známek z nepoctivě spekulativních pohnutek na straně přihlašovatele na úkor právního postavení jiné osoby. Zmínit můžeme nevěrnou práci či zneužití důvěrné informace apod. V praxi se s tím setkáváme například u nekalých jednání zaměstnanců nebo obchodních zástupců, kteří získali vědomosti kupříkladu o obchodním záměru změny vizuálního stylu (rebranding) zaměstnavatele nebo obchodně zastoupeného. Může se také jednat o přihlášky záměrně zavádějících nebo zabraňujících ochranných známek apod. Rozhodné je, že ve zlém úmyslu podaná přihláška ochranné známky vyvolává dotčení cizího práva, jež představuje zlo v právním smyslu, aniž by ale musela být současně způsobena škoda nebo nemajetková újma či získáno bezdůvodné obohacení. S takovými protiprávními případy se setkáváme také u podávání žádostí o registraci názvů domén v kyberprostoru. 

V hospodářské praxi obvykle půjde o souběžnou nekalou soutěž nebo o jiný právní delikt, včetně porušení smluvní povinnosti práce apod. Souběh zásahů sice bývá v hospodářské praxi poměrně častý, ale nemusí nastat pokaždé. Z námi sledovaného hlediska přihlašovatelovy zlověrnosti totiž není významné, zda tím zároveň došlo k nekalé soutěži anebo jinému deliktu. Postačuje nám pouze to, že přihlašovatel jednal ve zlé víře. Jedná se totiž o právně systematicky samostatnou zápisnou (přihlašovací) překážku nebo o zneplatňující důvod již zapsané ochranné známky podle českého známkového práva, a to i bez dalšího skutku a jeho právního hodnocení. 

Druhý případ, ad b), bývá někdy brán jako právně pochybný;[23] totiž bezúčelně pojmově rozšiřující či rozmělňující zlou víru o hrubou nedbalost (vedle zlého úmyslu). Sama zlá víra je přitom samostatným právním pojmem, který je pojmově nezávislý na soukromoprávních formách zavinění. Nemusí proto obsáhnout (a také neobsahuje) všechny formy zavinění v soukromém právu, tj. zlý úmysl i hrubou nedbalost anebo dokonce i jen lehkou nedbalost (pouhé nedopatření či běžnou neopatrnost).[24]

Výše jsme hovořili o známkové přihlášce podané ve zlé víře. Podobně to můžeme říci o pozbytí průmyslového vzoru, který byl užíván ve zlé víře, anebo o odebrání názvu (pozbytí držby) domény v doméně nejvyšší úrovně .eu, jestliže byl zaregistrován nebo užíván ve zlé víře. Zvláštní úprava zlé víry, týkající se těchto názvů domén, podrobně upravuje zvláštní skutkové podstaty, které svědčí o zlověrnosti (čl. 21 nař. Komise (ES) č. 874/2004 ze dne 28. dubna 2004, kterým se stanoví obecná pravidla pro zavádění a funkce domény nejvyšší úrovně .eu a zásady, jimiž se řídí registrace). Podrobnostmi se zde nezabýváme. 

Po stránce morální, která je zde souběžná s právem, však musíme říci, že i bezohlednost na něčí právo plodí zlo (dotčení práva) v morálním smyslu. Bezohlednost je morálně (i právně) odsouzeníhodná, resp. trestuhodná. Trestuhodnost v právním smyslu známkového práva (nikoli podle specifik subsidiárního trestního práva) tak představuje objektivně záporné hodnocení skutku (podání přihlášky ochranné známky), který vyvolal zlo v něčí právní sféře. Bezohledné jednání proto nemůže požívat právní ochrany. Od toho však musíme rozlišit lehkou nedbalost, kupříkladu již zmiňované nedopatření v podobě přehlédnutí nebo neporozumění. 

Od podání známkové přihlášky ve zlé víře (něm. bösgläubig) musíme odlišit obchodní zdatnost, podnikavost, zběhlost a rychlost nebo obchodní logiku (angl. commercial logic), obchodní strategii či promyšlené obchodní jednání (poctivou obchodní spekulaci), ale i pouhou obchodní vypočítavost nebo až obchodní prohnanost, pakliže by se ještě objektivně vešly do poctivého úmyslu a obchodních ohledů. Samo zchytralé získání výhody (dolus bonus) ještě nutně nepředstavuje protiprávnost. Některé jemné rozdíly nebo odstíny, při znalosti skutků, nezbývá nežli rozlišit spíše právním citem, nežli rozumovým schématem, a to při právně objektivizačním hledisku pociťování dobrého, nebo zlého slušnými lidmi, kteří berou ohled na jiné, tzn. obyčejným lidským cítěním, které je pojmově známo občanskému zákoníku. 

Zbývá nám ještě zastavit se krátce u pojmu dotčení práva jiné osoby podáním známkové přihlášky ve zlé víře [§ 7 odst. 1 písm. k) cit. zák. č. 441/2003 Sb.]. Výraz dotčení práva představuje jakýkoli zásah do cizího práva, a to i bez ohledu na jeho vydatnost, mohutnost, četnost nebo dobu trvání anebo event. újmové či jiné následky. Vycházíme ze soukromoprávní zásady (hodnoty) nedotknutelnosti, ať již práva, ale i například autorského díla, anebo člověka samého. Vyjádřena tak je privátní autonomie, neboť každý si sám o své vůli rozhoduje o svém právním postavení. (Vyjma zákonem dovolených zásahů, o které se zde nejedná). Podstatné je, že by zlověrným podáním známkové přihlášky došlo k zákonem předvídanému objektivně nežádoucímu následku (vyvolání zla) v právní sféře někoho jiného, a to bez ohledu na jeho vůli.

Pojem dotčených „práv“ proto musíme vykládat široce ve významu jakýchkoli dotčených a zároveň právem chráněných hodnot někoho jiného, a to ve spojení s privátní autonomií dotčeného. Takto může být dotčeno nejen cizí starší známkové právo, ale například i právo ke jménu nebo projevům osobní povahy, např. k podpisu jako obchodně využitelnému symbolu, aj.

Mezi dotčená „práva“ v širokém slova smyslu tak spadá i dotčený soukromoprávní stav podnikatelský nebo soutěžní. Poukažme si například na projevený podnikatelský záměr týkající se svobodné změny používání obchodních symbolů podle vlastní úvahy, jakož i právní hodnotu řádné hospodářské soutěže, resp. hodnotu stavu bez vystavení nekalé soutěži, apod.

Rozšiřujícím výkladem výrazu dotčené „právo“ dospíváme k tomu, že na základě podobnosti a při shodném nebo srovnatelném účelu může jít též o dotčený právní zájem (vedle práva). Rozumíme tím zejména právní zájem na účasti v řádné hospodářské soutěži bez vystavení účinků nekalé soutěže; tzn. bez znevýhodnění oproti nekalé konkurenci.

Celkově můžeme říci, že pojmem „dotčených práv“ v námi sledovaném známkovém smyslu rozumíme dotčení právní sféry někoho jiného v právně hodnotovém smyslu, kdy podání známkové přihlášky ve zlé víře by bylo na úkor něčí privátní autonomie. Aniž by tím ale musel být způsoben škodní nebo imateriálně újmový následek. Podobně tomu je například u přirozeného osobnostního práva na soukromí, kdy protiprávní zveřejnění údajů ze soukromí, již samo o sobě, bez dalšího, představuje zásah do práva na nedotknutelnost soukromí. Zda tím bude současně způsobena újma člověku postiženému na soukromí, je z hlediska spáchání osobnostněprávního deliktu pojmově, resp. skutkově bezvýznamné. Lze si dokonce představit i případy, kdy následkem protiprávního zásahu nebude žádná újma, nýbrž dokonce prospěch na straně zásahem postiženého; např. v podobě získání slávy nebo uvedení ve veřejnou známost s příznivým majetkovým reflexem. Srov. rčení „negativní reklama, také reklama“. Přesto půjde o neoprávněný zásah do práva; totiž o dotčení privátní autonomie, resp. svobodné vůle, dotčeného. Je totiž věcí dotčené osoby, jejího práva souhlasit, zda, jak a kdy hodlá zveřejnit skutečnosti ze svého soukromí. O tom nerozhoduje delikvent, i kdyby snad protiprávním zveřejněním mohl vzniknout dotčenému prospěch. Podobně to můžeme říci o dotčení známkového či jiného práva osoby postižené přihlašovatelovým či žadatelovým jednáním ve zlé víře.

Rozšiřující výklad dotčeného „práva“ o dotčený „právní zájem“ můžeme použít i pro evropsko-unijní ochranu práv nebo právních zájmů dotčených registrací nebo užíváním názvů v doméně nejvyšší úrovně .eu. 

Závěr

Pojem zlé víry patří mezi tradiční a u nás i ve světě dávno zavedené právní pojmy. Do budoucna je proto nutné změnit slovní vyjádření v českých předpisech a v českých překladech evropského práva a uvést je do souladu s právním pojmoslovím. Platí to i pro různé právní pomůcky a jejich překlady.

Vystříhat se musíme pojmových záměn mezi dobrou vírou, důvěrou, poctivostí či dobrými mravy nebo veřejnou morálkou i veřejným pořádkem. Jedná se totiž o samostatné právní pojmy se svými vlastními významy, byť by některé obsahové hranice nemusely být ostré.

U zlé víry se pojmoslovně jedná o samostatný právní pojem, který je nezávislý na formách zavinění podle soukromého deliktního práva.

Při právním posuzování zlé víry přihlašovatele či uživatele ochranné známky nebo průmyslového vzoru anebo zlé víry držitele názvu domény v doméně nejvyšší úrovně .eu je nezbytné zohlednit jeho zlý úmysl v soukromoprávním významu nepoctivého úmyslu. Vedle toho přichází v úvahu přihlašovatelova nebo uživatelova bezohlednost čili hrubá nedbalost. Zatímco běžná či lehká nedbalost již zůstává stranou legálních pojmových znaků zlé víry. Souhrnně řečeno, zlou vírou v právním smyslu rozumíme protiprávní jednání v úmyslu nebo z hrubé nedbalosti.

Opomenutí povinnosti řádné péče, například hospodáře, odborníka nebo rodiče, bez dalšího představuje pouze lehkou nedbalost; tudíž nespadá pod pojem zlé víry.

Zlověrným dotčením cizího práva nutno ve známkoprávním smyslu a podle práva průmyslových vzorů nebo úpravy názvů domén v doméně nejvyšší úrovně .eu rozumět dotčení cizí právní sféry, tzn. porušení privátní autonomie. Rozšiřujícím výkladem dospíváme k dotčení i právního zájmu (vedle práva). Dotčením práva nebo právního zájmu nemusí být způsobena újma ani jiný další právní následek, nežli samotné „dotčení“.

Příspěvek se týká zvláštních případů z oboru práva známkového, průmyslových vzorů a z oblasti držby názvů domén v doméně .eu (nezapsaných značek). Svým významem a cílem však text sleduje obecné pojetí civilistické. Jelikož v českém právu nemáme žádné zvláštní znaky zlé víry, nežli znaky jediné (zde zmiňované), a tudíž obecné, můžeme obsah statě zobecnit pro celé soukromé právo [25].

 

Autor je advokátem v Brně a vedoucím katedry soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.



[1] Kupř. dílo Pauldura, L. et al.: Slovník právních pojmů. Občanský zákoník. Praha: Wolters Kluwer 2014, heslo „zlá víra“ neobsahuje. Důvod spočívá v tom, že nejde o slovník soukromoprávních pojmů, nýbrž jen těch z nich, které jsou výslovně obsaženy v občanském zákoníku. Nikoli v jiných předpisech soukromého práva, což je zrovna případ „zlé víry“.  Toto heslo ale neobsahuje ani všeobecný český právnický slovník; viz Hendrych, D. et al.: Právnický slovník. 3., rozš. vyd. Praha: C. H. Beck 2001 (nesprávně též s vročením 2009). Se zlou víru se nesetkáme ani ve specializovaných českých výkladových slovnících průmyslového vlastnictví z let 1963 a 2007. Heslo „Bad faith“ zato nalezneme v přeloženém 6. vydání díla Blackův právnický slovník. Praha: Victoria Publ. 1993, sv. I, s. 141. 

[2] Faktem je, že v době tzv. socialistického práva v Československu se tradiční právní pojem dobrá víra z politicko-ideologických důvodů nepoužíval. Právní řád tehdy spadal do atypické sovětské právní rodiny. České a slovenské právní pojmosloví bylo po několik desetiletí, jednu až dvě generace, ovlivněno sovětským právem a jeho politicky a ideologicky záměrným vybočením z běžného právního světa, dějin i tradice. Připomeňme si též opuštění právních pojmů závazek, nájem, dílo, dobré mravy, zásadně i pojmu právnické osoby a mnoha dalších dříve (a nyní opět) zavedených a v naprosté většině světa trvale běžných právních pojmů, včetně pojmů soukromé a veřejné právo. Nelze se proto divit jistým právně pojmovým „tápáním“ některých českých soudců nebo úředníků po roce 1989.

Ze světové známkové literatury viz např. Tsoutsanis, A.: Trade Mark Registrations in Bad Faith: Oxford – New York: Oxford Univ. Press 2010. Gödöle, I.: Zlá víra (Bad Faith) v maďarském a evropském známkovém právu. Průmyslové vlastnictví, 15, 2005, č. 3/4, s. 35 – 52. Anglický originál je z roku 2003. V české literatuře viz Pipková, H.: Koncept dobré víry v řízení o přihlášce ochranné známky. Jurisprudence, 2009, č. 5; viz http://www.pravnickeforum.cz/archiv/dokument/doc-d33530v42974-koncept-dobre-viry-v-rizeni-o-prihlasce-ochranne-znamky/, [cit. 18. 7. 2017, dne 13. 11. 2017 nedostupno]. Dále viz literaturu a judikaturu tam uvedenou. Též viz Hajn, P.: K nedostatku dobré víry při zápisu ochranné známky. Právo a podnikání, 2002, č. 3, s. 23 – 25. Článek se týkal dříve platného známkového zákona z roku 1995. Ač je stať přínosná, autor ale u zlověrnosti, byť hovoří též o zlém úmyslu, směřuje k rozporu s dobrými mravy. Z hlediska racionálního zákonodárce se však jedná o dva nezávislé právní pojmy se dvěma významy, byť souběh podřaditelných skutků není vyloučen. 

[3] Originální anglické a francouzské znění směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2008/95/ES ze dne 22. října 2008, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (kodifikované znění), Úř. věst. č. L 299, která byla u nás provedena zákonem o ochranných známkách č. 441/2003 Sb., používá pojem zlá víra (angl. bad faith, franc. mauvaise foi); též viz směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2015/2436, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, (přepracované znění), Úř. věst. č. L 336 ze dne 16. prosince 2015). Podobně viz nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 14. června 2017 č. 2017/1001 o ochranné známce Evropské unie (kodifikované znění), jakož i předchozí nařízení z let 2009 a 1994.

V německém právním jazyce srov. výraz bösgläubig, resp. bösgläubige Markenanmeldung.

Výraz „nedostatek dobré víry“, který snad lze přeneseně (ovšem právně pojmově vadně) chápat jako nedostatek poctivosti, což je zcela jiný právní pojem, nežli dobrá víra (omluvitelný právní omyl), byl použit i ve slovenském, bulharském a slovinském překladu cit. nař. EU. Nepoctivost v právním smyslu ale nemá nic pojmově společného s absencí omluvitelného omylu (nedostatkem dobré víry) ani se zlou vírou v jejím pojmovém významu zlého úmyslu nebo hrubé nedbalosti. Předchozí český známkový zákon č. 137/1995 Sb. stanovil zápisnou výluku mj. pro „označení, které výlučně sestává ze značek nebo označení obvyklých v běžném jazyce nebo užívaných v dobré víře a obchodních zvyklostech,“ [§ 2 odst. 1 písm. d)]. Namísto užívání v dobré víře (tj. ve stavu omluvitelného právního omylu) mělo správně být užívaných „poctivě“. Současné známkové právo z roku 2003 již tuto chybu napravilo tím, že v podobném ustanovení správně hovoří o „poctivých obchodních zvyklostech“ [§ 4 písm. d)]. I sám občanský zákoník z roku 2012 používá vedle sebe dva samostatné pojmy: poctivost a dobrou víru (§ 7). Tyto zákonodárné změny z let 2003 a 2012 ale plně nepronikly do právního myšlení při soudcovské a úřednické rozhodovací činnosti o cizích právech a majetcích; viz kritiku některých rozhodnutí dále. 

[4] Viz český překlad „metodických pokynů“ (anglicky Guidelines) týkajících se průzkumu prováděného Úřadem pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a průmyslové vzory) o ochranných známkách Společenství ze dne
1. února 2014. Překlad používá jazykově neústrojná a obtížně srozumitelná slova „faktory, které obvykle nenaznačují neexistenci dobré víry“, s. 12, jen proto, abychom nemuseli jasně říci „faktory, které obvykle nenaznačují zlou víru“ (bad faith podle anglického znění). Dále viz české metodické pokyny pro řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví, část F, stav k 31. 10. 2016. Obojí dostupné na www.upv.cz, [cit. 13. 11. 2017]. 

[5] V textu uvádím názvy domén jen v doméně nejvyšší úrovně .eu z toho důvodu, že pro ně platí právní úprava stanovená právem EU, tedy i právní následky zlé víry žadatele o registraci názvu stanovené právním řádem.

Ve všech ostatních mně známých případech, kromě Finska (domény .fi nebo .ax), neplatí pro názvy domén žádné zvláštní právní předpisy. Jedná se jen o smluvní podmínky poskytovatelů „služeb informační společnosti“, které se týkají označování domén v síti elektronických komunikací.

[6] Za příklady zlověrně podaných přihlášek ochranných známek se uvádí označení www.zentiva.eu“, „SIEMENS“, „Dr. Aspirin Pharmacy“; viz metodické pokyny pro řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví, část F, leden 2016, s. 18, dostupné na www.upv.cz, [cit. 13. 11. 2017]. 

[7] Podobná chyba se promítla do smluvních podmínek nazvaných Pravidla registrace doménových jmen v ccTLD .cz, resp. v příloze 3, která obsahuje Pravidla alternativního řešení sporů, bod 3.1.2, s účinností od 15. května 2016. Podobně tomu bývalo ve starším případě. Jedná se o smluvní podmínky civilní korporace spravující databázi doménových jmen v doméně .cz, jíž je CZ. NIC, z. s. p. o., sídlem v Praze.

Se zlou vírou naopak pracují jednotná pravidla řešení sporů týkajících se druhových doménových jmen podle americké (USA) Internet Corporation for Assigned Names and Number, zde: https://www.icann.org/resources/pages/policy-2012-02-25-en, [cit. 13. 11. 2017]. 

[8] Srov. např. Arb. Court: Overview of CAC Panel Views on Selected Questions of the Alternative Dispute Resolution for .EU Domain Name Disputes. 2nd Ed. Prague 2016, p. 50 et seq.; zde: http://eu.adr.eu/html/en/handbook_final_for_publication.pdf, [cit. 13. 11. 2017]. 

[9] V obecné rovině srov. autorův příspěvek Jak chránit zaměstnavatele před zaměstnanci? In: Anonymus (ed.): Ve službách práva. Praha: C. H. Beck 2003, s. 223 – 235. Následně vyšlo časopisecky v Právních rozhledech, 12, 2004, č. 1, s. 18 – 23. 

[10] Z evropského pohledu srov. např. Bad faith case study. Final Version. Alicante: Off. for Harmon. in the Inter. Market (trade marks and designs) 2003; zde: http://euipo.europa.eu/en/enlargement/pdf/badfaithCS3101.pdf, [cit. 13. 11. 2017]. Dále viz metodické pokyny cit. v pozn. 4. Zastavuji se však alespoň u jednoho českého rozsudku, který je sice platný (nebyl zrušen), avšak odborně vadný. Na mysli mám rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. dubna 2008, čj.: 1 As 3/2008-195, zveř. pod č. 1665/2008 Sb. rozh. NSS, (ochranná známka ve znění „MARSTALL“); viz zejména č. l. 201. (Senát ve složení Žišková, předseda, Kaniová a Kühn. Soudce zpravodaj nezveřejněn.) Odbornou nesprávnost rozsudku spatřuji v tom, že soud nepoužil na zlou víru přihlašovatele ochranné známky hledisko zlého úmyslu, popř. bezohlednosti (hrubé nedbalosti), nýbrž skutečnost, že přihlašovatel věděl nebo vzhledem k okolnostem měl vědět o existenci ochranné známky (práva na označení) namítajícího, což je nepřiměřeně široký ukazatel. Pojem hrubé nedbalosti byl přitom výslovně znám i tehdy platnému občanskému zákoníku. „Únik“ do skutkových „okolností“ konkrétního případu má sice význam z hlediska dokazování děje, avšak znak „okolností“ není žádným legálním pojmovým znakem právního jednání mala fide.

Dále soud hrubě nesprávně použil pojmový znak „poškození“ namítajícího podáním zlověrné přihlášky, čímž soud porušil zákon o ochranných známkách. Tento (ani jiný zákon) totiž nestanoví jako pojmový znak známkoprávní (ani jiné) zlé víry způsobení škody či jiné újmy, nýbrž „jen“ dotčení práva. Soud v jiném senátu na cit. rozsudek v tomto směru později, opět vadně, navázal; viz rozsudky NSS ze dne 18. 4. 2014, čj.: 2 As 14/2014-34, bod 37, nebo rozsudek ze dne 22. 5. 2014, čj. 7 As 151/2012-64, ze dne 23. 4. 2010, čj. 5 As 17/2009-152; dále kriticky též rozsudek čj. 1 As 11/2014-33. 

Konečně soud ve vůdčím případě z roku 2008 vadně použil třetí hledisko, a to, zda neexistuje důvod, který by jednání přihlašovatele ospravedlnil. Tento ukazatel si zřejmě hledí obecně uznávané soukromoprávní zásady (principu spravedlnosti) spravedlivého důvodu. Jde o obecnou právní hodnotu, s níž by samozřejmě bylo možno logicky pracovat, ovšem tam, kde by došlo ke vzájemnému střetu hodnot (zásad) a kolidující hodnoty (zásady) by byly právně poměřovány. Takto ale Nejvyšší správní soud nepostupoval.

Cit. rozsudek ve věci ochranné známky „MARSTALL“ z roku 2008 proto vybočuje ze světového a evropského pojetí zlé víry ve známkovém právu; viz dále a podrobněji výše. Soud se přitom měl a objektivně mohl inspirovat právem EU z roku 2004 na základě podobnosti. Evropsko-unijní úprava se týká názvů domén v doméně nejvyšší úrovně .eu ve spojení se zlou vírou. Podobně soud měl a mohl přihlédnout ke světoznámým a veřejně dostupným soukromým pravidlům řešení sporů týkajících se druhových doménových názvů z roku 1999, které rovněž tak pracují se zlou vírou a které výslovně sloužily za podklad pro pozdější právo EU z roku 2004; viz pravidla Internet Corporation for Assigned Names and Numbers, sídlem v USA, včetně veřejně dostupných závěrů řešení sporů, a to v obou výše uváděných případech. 

Odborně vadná jsou ovšem i některá rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, resp. jeho předsedy v rozkladovém řízení; zlá víra by tak měla být v „rozporu s dobrými mravy“, což je ovšem zcela jiný a samostatný právní pojem, který nelze zaměňovat s pojmem zlé víry. Nebo by mělo dojít, opět nesprávně, k „poškození“ zvláštního charakteru nebo pověsti označení, které je předmětem jiného práva; viz ochranná známka „Súchovská republika“, sp. zn. O-443676, nebo ochranná známka „FLEXIT“, sp. zn. O-184242.

Zaměnit „dotčení práva“ za delikt újmy a požadovat důkazy újmy je hrubou právní vadou. Srov. např. dotčení práva osobnostního podle občanského zákoníku, aniž by tím musela být způsobena újma, např. dotčení práva na soukromí; viz výše na konci příspěvku. Chráněna je zde privátní autonomie, resp. svobodná vůle včetně informačního sebeurčení podle svého. Nerozpoznání právně chráněné hodnoty představuje hrubou chybu právního myšlení. 

[11] Odkázat můžeme na přehled v komentáři cit. v pozn. 1, s. 188 – 193. 

[12]  Blíže viz Melzer, F.Tégl, P.: Občanský zákoník. Velký komentář. Praha: Leges 2013, sv. I, s. 129 an. Současně odkazuji na svůj časopisecký příspěvek Poctivost a důvěra, dobrá víra, dobré mravy, veřejná morálka a veřejný pořádek. Právní rozhledy, 19, 2011, č. 1, s. 1 – 6. Pro jiný okruh čtenářů vyšlo v Průmyslovém vlastnictví, 21, 2011, č. 2, s. 60 – 68. Cit. příspěvek zde dílem po letech reviduji. 

[13] Srov. objektivní morální i právní pojmy ve vazbě na poctivost jako je čestnost a otevřenost, věrnost, například zaměstnance či obchodního zástupce, předvídatelnost druhým, zřetel na zájem jiného (pozornost, zohlednění očekávání), jakož i spoleh na druhou stranu (spolehlivost).

[14] Uplatňování soukromoprávních ustanovení o zavinění je nezávislé na uplatňování veřejnoprávních ustanovení o zavinění, a to v trestním právu; srov. § 1 odst. 1 věta druhá o. z.; viz zavinění podle trestního zákoníku nebo podle práva přestupkového ve formě nevědomé nedbalosti [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. z. nebo § 16 zák. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich], které v českém soukromém právu nenachází uplatnění. Pokud bychom měli argumentačně vyvrátit použití ustanovení § 1 odst. 1 věty druhé o. z. ve vazbě na pojem zavinění, museli bychom k tomu snést přezkoumatelné právní argumenty, které chybí. Nemáme-li důkaz, jímž bychom vyvrátili použití cit. principiálního ustanovení občanského zákoníku ve prospěch výjimky, platí toto ustanovení; tzn., že platí soukromoprávně nezávislé uplatňování zavinění v poměru k zavinění v právu veřejném, tj. soudně nebo správně trestním. Z hlediska platného českého práva nelze učinit jiný právní závěr.

Na tom nic nemění, že poměrně dlouhou dobu bylo u nás zavinění právně a školsky pojímání jednotně jak pro trestní, tak i pro soukromé právo; tzn. podle práva trestního při absenci výslovného výměru zavinění v právu soukromém. Jednotné právní pojetí zavinění bylo právně politicky založeno na víceméně popření romanistické tradice a zejména na odmítnutí „buržoazního práva“ ve prospěch odchylného, světově zcela atypického, sovětského pojetí jednotného socialistického, resp. sovětského práva „vyššího typu“, záměrně politicky směřujícího k „odumření práva“ v komunismu. Sovětské právo z politických a politicko-ideologických důvodů nerozlišovalo ani mezi právem soukromým a veřejným. Tato skutečnost byla projevem dlouholetého administrativně-direktivního řízení vší společnosti při potlačení soukromých zájmů a soukromého vlastnictví, tudíž i soukromého práva samého. Dělo se tak při vidině komunismu a odumření práva v něm, a to cestou státního socialismu, včetně přídělů a příkazů administrativního rázu; viz např. přídělové hospodaření s bytu ve spojení se správním řízením.

[15] Opakem je dolus bonus, tzn. chtění výhody, jehož právním následkem není vyvolání zla v právním smyslu.

[16] Srov. rozvážení a umínění zla v podobě dotčení cizího práva před předsevzetím podat přihlášku ochranné známky při vědomí předchozího obchodního používání shodné nebo podobné ochranné známky (při shodných nebo podobných výrobcích či službách) někým jiným; viz anglický známkoprávní výraz knowing of prior use. 

[17] Čl. 6bis odst. 3 Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883, revidované v Bruselu dne 14. prosince 1900, ve Washingtonu dne 2. června 1911, v Haagu dne 6. listopadu 1925, v Londýně dne 2. června 1934, v Lisabonu dne 31. 1958 a ve Stockholmu dne 14. července 1967, (vyhl. č. 64/1975 Sb., ve znění vyhl. č. 81/1985 Sb.), pokud jde o nestanovení lhůty k domáhání se výmazu nebo zákazu užívání zapsaných nebo užívaných ochranných známek ve zlém úmyslu (v autentickém a rozhodném francouzském znění mauvaise foi neboli česky zlá víra).

Rovněž tak čl. 24 odst. 7 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, příl. Dohody o zřízení Světové obchodní organizace, (sděl. č. 191/1995 Sb.), sjednané v roce 1994, zase hovoří o zeměpisném označení zapsaném nebo užívaném ve zlém úmyslu (v autentickém anglickém znění bad faith neboli česky zlá víra); srov. výše.

Trestněprávní definici zlého úmyslu viz § 2 československého, převzatého rakouského, zákona č. 117/1852 ř. z., o zločinech, přečinech a přestupcích, který byl zrušen v roce 1950.

O zlém úmyslu v souvislosti se zlou vírou („nedostatkem dobré víry“) též hovoří česká vysokoškolská učebnice; viz Horáček, R, - Čada, K. – Hajn, P.: Práva k průmyslovému vlastnictví. 3., přepr. vyd. Praha: C. H. Beck 2017, s. 39. Na druhé straně ale spoluautoři cit. učebnice chápou okolnosti zlé víry tak široce, že by podle nich měla pod ně spadat „jakákoli relevantní okolnost“, přičemž má být zvažováno, „zda by použití takového označení bylo v rozporu s dobrými mravy nebo by neoprávněně poškodilo zvláštní charakter nebo pověst označení, které je předmětem jiného práva.“, s. 19. Tím ale dochází k pojmově nesprávné záměně zlé víry s rozporem s dobrými mravy a dokonce se škodou či nemajetkovou újmou, což již na první pohled vybočuje z právního pojmosloví, resp. z pojmu zlé víry. Zlá víra není žádnou „sběrnou kategorií“ jakékoli nepečlivosti, nýbrž se jedná o specifický a zároveň tradiční právní pojem se svým vlastním nezaměnitelným významem. Skutkové okolnosti tak hrají roli z hlediska závažnosti protiprávního jednání. Nejedná se však o pojmový znak zlé víry. 

[18] Pojmově srov. § 1095 o. z., upravující nepoctivý úmysl jako překážku mimořádného vydržení. Kanonické právo (CIC/1983) používá v českém překladu zlý úmysl ve spojení s platností vydržení, jíž by byl zlý úmysl překážkou; kán. 198. V latinském originálu nisi bona fide. I zde tak je zlý úmysl ztotožněn se zlou vírou, resp. absencí dobré víry. 

[19] Pojmově srov. insolvenční zákon (zák. č. 182/2006 Sb.), pracující s pojmem nepoctivý záměr. Stejný pojem používá český překlad veřejně dostupných metodických pokynů týkajících se průzkumu prováděného Úřadem pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a průmyslové vzory) o ochranných známkách Společenství, část D, odd. 2, s. 12, ze dne 1. února 2014. Starší veřejně dostupné metodické pokyny tohoto úřadu z dubna 2007 hovořily v českém znění o zlé víře jako o „nečestném záměru“, část D, odd. 2, s. 9. 

[20] Pojmově srov. nečestný úmysl podle čl. 2 Úmluvy o počítačové kriminalitě, vyhlášené pod č. 104/2013 Sb. m. s.

Lépe „nečestný“ úmysl, nežli nekalý úmysl, což by právně jazykově mohlo navozovat nekalou soutěž, o kterou se v námi sledovaných případech nemusí právně pojmově jednat, ač v praxi k ní obvykle zároveň docházívá. Na druhou stranou ale pojetí českého občanského zákoníku odpovídá nepoctivý úmysl.

Sama četnost různých výrazů stejného významu (zlý úmysl, nepoctivý úmysl, nepoctivý záměr, nečestný úmysl), ale může svědčit spíše o legislativně-technických chybách, nežli o pojmoslovné soudržnosti. Postačili bychom si totiž s tradičním „zlým úmyslem“, ledaže bychom pokaždé mysleli něco (a co?) jiného.

[21] Pojmově srov. § 16 odst. 2 tr. z., vymezující „zřejmou bezohlednost“ jako hrubou nedbalost. (Dřívější československé správní trestání dopravních přestupků hovořilo o „hrubé bezohlednosti“.) Dále viz hrubou nedbalost v občanském zákoníku nebo zákonu směnečném a šekovém.

bezohlednosti též viz „krutost nebo bezohlednost urážející obyčejné lidské cítění“ jako výkladové a aplikační zákazy (vedle zákazu porušení dobrých mravů) podle § 2 odst. 3 o. z. Použitím pojmu „bezohlednosti“ vedle „krutosti“ dal stát hodnotově najevo značně záporný význam tohoto právního pojmu. Bezohlednost představuje nelidský, objektivně urážející a hrubě necitlivý, postoj, který se příčí zásadám lidskosti, mezi které naopak patří dobro (hodnota) ohleduplnosti v právním významu šetření cizích práv nebo právních zájmů (právní šetrnost). Bezohlednost zároveň představuje značnou mravní pokleslost. Bezohledné jednání není žádným drobným pokleskem.

Vraťme se k metodickému pokynu pro řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví z roku 2016, cit. v pozn. 4. Nedostatek pojetí, zastávaného úřadem přinejmenším v obecné rovině, lze spatřovat v tom, že úřad, zjevně „mimo čas a prostor“, nezohledňuje civilistické a soukromoprávní pojetí zlé víry, vedle zlého úmyslu, až ve vyšší formě zřejmé bezohlednosti (hrubé nedbalosti). Úřad tak otevírá prostor pro zlou víru i z pouhé lehké nedbalosti, jíž je například nedopatření, což se objektivně jeví jako právně nebezpečné,totiž zjevně nepřiměřeně tvrdé s ohledem na ústavně zaručené právo vlastnit majetek. Srov. následné zneplatnění ochranné známky s účinky ex tunc. Ani v zahraniční odborné literatuře se s ničím takovým nesetkáváme. Přihlašovatelova pouhá nedbalostní neznalost obsahu rejstříku ochranných známek se nikdy pojmově nebere za jeho zlou víru, i kdyby tím došlo k opomenutí povinnosti péče řádného hospodáře (lehké nedbalosti). Nezapomínejme přitom, že ani sama hrubá nedbalost (zřejmá bezohlednost), jakožto výrazně intenzivnější forma nedbalostního zavinění (a navíc patrná již na první pohled), nebývá úplně vždy přijímána jako projev zlé víry, natož pak lehká.

Příčiny tohoto právně vadného či přinejmenším právně pochybného postupu úřadu možná spočívají v právně pojmové neujasněnosti, co vůbec je zlou vírou, dobrou víru anebo poctivostí či dobrými mravy, a to i v rámci platného českého práva. Nutno říci, že v minulé době tzv. socialistického práva se u nás tyto právní otázky vůbec nevyučovaly a takové právní pojmy se ani nepoužívaly či naprosto okrajově (na rozdíl od období předkomunistického práva u nás anebo od většiny světa). 

[22] Setkat se můžeme s právním názorem, že dovodit zlou víru přihlašovatele ochranné známky lze jen tehdy, jednal-li záměrně. Srov. nepoctivý záměr výše. V tomto smyslu by pak nikdo nemohl podat přihlášku ochranné známky ve zlé víře bezděčně či náhodně (a dokonce ani hrubě nedbale). Podle některých právních názorů tak musí být ke zlé víře vyžadován podvodný úmysl (rozuměno jakýkoli zlý, resp. nepoctivý úmysl v poměru k cizímu právu); viz Gödöle, I.: Op. cit., s. 48. Cit. názor směřuje proti bezbřehosti chápání zlé víry, a tím i proti oslabování majetkoprávního postavení vlastníka ochranné známky (a investora do ní) a jeho právního bezpečí; srov. hrozbu následného zneplatnění nabyté ochranné známky, a to i po mnoha letech, z důvodu překážky zlověrného podání její přihlášky kdysi v minulosti. Na podporu tohoto právního názoru můžeme odkázat na čl. 6bis odst. 3 Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví, ve znění revizí, který v autentickém francouzském znění výslovně hovoří o „zlé víře“ (mauvaise foi), česky přeložené jako „zlý úmysl“. Podobně viz Blackův právnický slovník, op. cit., který heslo „Bad faith“ vykládá ve významu podvodu, resp. zlého úmyslu, s. 141.

Oproti tomu srov. starou římskoprávní zásadu lata culpa dolo comparabitur, (Ulpianus, D 11, 6, 1, 1), anebo lata culpa dolo proxima es, podle níž je hrubá nedbalost srovnatelná se zlým úmyslem tak, že se na pachatele z hrubé nedbalosti hledí jako na pachatele ve zlém úmyslu, resp. hrubá nedbalost je velmi blízká zlému úmyslu tak, že často jednu formu vůbec neodlišíme od druhé; Kincl, J. (ed.): Dicta et regulae iuris aneb právnické mudrosloví latinské. Praha: Univ. Karlova 1990, s. 61.

Dále srov. anglický výraz knowing and ought to have know.

[23] Supra. 

[24] Pouhá nedbalost (culpa levis), rozuměno lehká, která bývá u nás spojována s nedbalým, resp. lehkomyslným plněním povinnosti péče řádného hospodáře nebo péče řádného odborníka či péče řádného rodiče a projevující se v našem případě nedopatřením spočívajícím kupř. v opomenutí nahlédnutí do veřejného rejstříku ochranných známek nebo v opomenutí seznámení se s obchodními či továrními značkami používanými na trhu ve svém oboru, ač by to bylo objektivně možné, není obsahem zlé víry ve známkoprávním významu. (Jiný odmítací důvod ale není vyloučen.)

Důvod spočívá v zákazu právně nepřiměřené tvrdosti, spočívající nejen v odmítnutí nabytí vlastnického práva, ale též v jeho pozbytí i po letech s účinky ex tunc. Musíme si totiž připomenout též ústavní rozměr věci, pokud se jedná o pozbytí ústavně zaručeného práva vlastnit majetek v podobě ochranné známky v důsledku jejího zneplatnění, k čemuž by jen těžko mohlo dojít ústavně „lehce“. Podobně u pozbytí držby názvu domény. Srov. ústavně zaručené právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) nebo právo pokojně užívat svůj majetek (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, sděl. č. 209/1992 Sb.).

Kromě prima facie zjevných případů vysoké míry či vší pravděpodobnosti záměny shodných či podobných označení, jakož i výrobků nebo služeb, nutno dovodit, že pouhé nenahlédnutí do známkového rejstříku nebo pouhá neznalost oborové značkové praxe na trhu čili pouhá ignorance ještě nestačí k právnímu závěru o neodpovědném jednání přihlašovatele ve formě zlé víry. Srov. vědu známkového práva a její metody, které svou specifickou odbornou náročností překračují běžnou odbornou péči přihlašovatele, vynakládanou v jeho oboru pro účely obchodního styku, např. v cestovním ruchu, zdravotních službách nebo v pohostinství.

Mezi poznatelností obsahů veřejných seznamů tak existují zásadní odlišnosti objektivního rázu. Na jedné straně máme zpravidla jednoduchý obsah katastru nemovitostí, na druhé straně pak, kromě zjevností či nápadností, složitý obsah rejstříku ochranných známek (i jiných rejstříků průmyslového vlastnictví). Posoudit míru pravděpodobnosti záměny shodných či podobných ochranných známek, jakož i výrobků nebo služeb, bývá, a to i při jejich obrovském zapsaném počtu (pro české území 1,4 miliónu), nesrovnatelně právně obtížnější, nežli zjistit údaje z katastru nemovitostí a katastrálních operátů týkající se určité nemovitosti a porozumět jim, zejména po digitalizaci katastrální mapy. Ani v těchto případech ale nelze nijak paušalizovat nebo věc nemístně zjednodušovat, zvláště u obsahu katastrálních operátů.

Přihlašovatelovo postavení odborníka (profesionála) podle § 5 odst. 1 o. z., jehož uplatnění by mohlo přicházet v úvahu, ovšem nelze brát bezbřeze; tzn. nad rámec jeho oboru a tomuto oboru vlastní znalosti a pečlivosti (oborovosti). Provozovatel taxislužby nebo lékař v soukromé praxi není co do oborové znalosti a pečlivosti totéž, co patentový zástupce. Nelze po nich objektivně spravedlivě požadovat vyšší znalost a vyšší pečlivost (vyšší odbornost), než by bylo vlastní jejich oborům. Mimořádnost ve smyslu mimooborovosti nebo nadoborovosti či mezioborovosti zde nehraje žádnou roli.

[25] Původně vyšlo knižně pod názvem Zlá víra ve známkovém právuPoctě Boháčkovi. In: Švarc, Z. (ed.): Pocta Martinu Boháčkovi k 70. narozeninám. Praha: VŠE 2017, s. 162 – 169. Pro časopisecké vydání revidováno, aktualizováno a rozšířeno. Původní knižní vydání této práce je v zásadní právně názorové shodě s následným spoluautorským komentářem ke známkovému právu; viz Hejdová a Charvát in: Koukal, P. – Charvát, R. – Hejdová, S. – Černý, M.: Zákon o ochranných známkách. Komentář. Praha: Wolters Kluwer 2017, s. 186 – 187; též u Charváta, ibid., s. 100. Tento revidovaný text pouze upřesňuje a rozvíjí původní právní názor. Všechny tyto práce lze chápat i jako příspěvky k formování české právní doktríny zlé víry s využitím v právní nauce celého soukromého práva.