oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Zákon o obětech trestných činů – jeho nedostatky a možnosti řešení

autor: prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc., JUDr. Vladimír Pelc
publikováno: 11.12.2015

1. Úvod

Již více než dva roky uplynuly od okamžiku, kdy zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (dále též „ZOTČ“) nabyl v plném rozsahu účinnosti.[1] Zákon o obětech trestných činů představoval z historického pohledu skutečný milník v legislativním přístupu k obětem trestných činů. Svým způsobem šlo o vyvrcholení dlouhodobého trendu posilování práv těchto osob. Nejvýznamnější změnou, která předcházela přijetí zákona o obětech trestných činů, bylo zakotvení možnosti oběti jako poškozeného v trestním řízení domáhat se kromě náhrady škody též nemajetkové újmy a vydání bezdůvodného obohacení.[2]

Posilování práv obětí zejména jako poškozených v trestním řízení s sebou přináší nemalá rizika. Nepromyšlené zavádění nových práv obětí – byť vedené dobrými úmysly – může způsobit narušení celého systému trestního řízení a v krajním případě dokonce podstatným způsobem ohrozit dosažení základního účelu trestního řízení, který představuje především zjištění pachatele trestného činu a jeho spravedlivé potrestání.

Zákon o obětech trestných činů přinesl zejména nová, dosud neexistující práva obětí, např. právo na odbornou pomoc, která je v určitých případech poskytována i bezplatně nebo za sníženou odměnu (§ 4 až 6 ZOTČ), široké právo na informace (§ 7 až 13 ZOTČ) a právo na ochranu soukromí (§ 15 a zejm. § 16 ZOTČ). Zákon také zavedl některé nové instituty trestního řízení. Jedná se např. o institut důvěrníka oběti (§ 21 ZOTČ), institut známý ze zahraničí jako tzv. victim impact statement, neboli prohlášení oběti o dopadech trestného činu na její život (§ 22 ZOTČ), a v neposlední řadě institut předběžných opatření v trestním řízení (ustanovení § 88b až § 88o trestního řádu).[3]

Došlo také k posílení a rozšíření již existujících práv obětí trestných činů. Příkladem mohou být speciální výslechová pravidla. Zákon o obětech trestných činů také v oblasti peněžité pomoci nahradil zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, a komplexně upravil problematiku tzv. odškodňování obětí trestných činů ze strany státu (§ 23 až 37 ZOTČ), přičemž i zde došlo k rozšíření práva na peněžitou pomoc ze strany státu i ke zvýšení částek této pomoci. Kromě rozšíření a posílení práv obětí trestných činů je nezpochybnitelným přínosem zákona o obětech trestných činů překonání roztříštěnosti právní úpravyochrany obětí v českém právním řádu.

Přes výše uvedené klady trpí právní úprava ochrany obětí trestných činů i některými podstatnými nedostatky. Koncepčním nedostatkem je pak bohužel přílišná složitost a rozsah právní úpravy v některých směrech.

V současnosti se poukazuje zejména na praktické problémy z pohledu policejní praxe. Jedná se především o rozsah poučovací povinnosti policejního orgánu ve vztahu k oběti. Nutno podotknout, že na chybně formulovanou poučovací povinnost a možné praktické problémy s naplňováním práva na informace, upozorňovala nauka již před více než dvěma lety.[4] V souvislosti s tím rovněž soustavně poukazujeme  na nedostatky české právní úpravy z hlediska práva Evropské unie. Kromě nedokonalé koncepce práva oběti na informace obsahuje problematika ochrany obětí i další zásadní problémy: např. absence vymezení účelu zákona, terminologické nepřesnosti či některá řešení ohrožující zásadu materiální pravdy nebo právo na obhajobu.

2. Poznámky k pojmosloví a účelu zákona

Zákon o obětech trestných činů neuvádí, jak je ostatně v české trestní legislativě v poslední době obvyklé, svůj účel. Svůj účel nevymezuje ani trestní zákoník z roku 2009 (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník – dále též „tr. zák.“). Tento kodex neobsahuje již ani účel trestání, jak jej obsahoval předešlý trestní kodex (zákon č. 140/1961 Sb.). Tento trend je s ohledem na vývoj právní interpretace poměrně paradoxní, neboť doktrína zjevně stále více inklinuje k tomu, že právní normy je nutné vykládat podle jejich skutečného účelu a smyslu (výklad e ratione legis), částečně na úkor čistě jazykového výkladu.[5]

Domníváme se, že v případě zákonů, které upravují společenské vztahy novým způsobem (jako zákon o obětech trestných činů nebo např. zákon o trestní odpovědnosti právnických osob), by bylo vhodné výslovně uvádět účel právní normy, a to alespoň v obecné rovině. Význam uvedení účelu spočívá nejen v tom, že vede osobu jej aplikující ke správnému výkladu, ale také v tom, že představuje vodítko pro řešení obtížných (sporných) případů.

Účelem zákona o obětech trestných činů je podle našeho názoru snaha o zlepšení postavení obětí trestných činů v trestním řízení i mimo něj a zajištění citlivého zacházení zejména ze strany orgánů činných v trestním řízení. Sekundárním účelem je pak zlepšení jejich postavení při uplatňování soukromoprávních nároků v trestním řízení (nároku na náhradu škody, nemajetkové újmy a vydání bezdůvodného obohacení). Ve vztahu k účelu trestního řízení je pak důležité uvést, že účel trestního řízení anticipuje (předznamenává) účel zákona o obětech trestných činů.Ochrana obětí musí respektovat základní funkce trestního řízení a neměla by v žádném případě zásadním způsobem omezovat nebo ztěžovat průběh trestního řízení. V ideálním případě by naopak měla směřovat k lepšímu naplňování účelu trestního řízení.[6]

Zákon o obětech trestných činů hovoří pouze o účelu peněžité pomoci obětem trestných činů ze strany státu. Z ustanovení § 25 ZOTČ se dá poměrně snadno dovodit primární účel peněžité pomoci, jímž je přispět k překonání zhoršené sociální situace oběti způsobené trestným činem.[7] Domníváme se však, že peněžitá pomoc obětem má podle zákona o obětech trestných činů nově částečně i funkci reparační. Tento sekundární účel peněžité pomoci je možné dovodit z dalších ustanovení zákona o obětech trestných činů.

Především poskytnutím peněžité pomoci přechází nárok oběti na náhradu škody a nemajetkové újmy na stát (§ 33 ZOTČ). Plné nahrazení nemajetkové újmy, újmy na zdraví nebo škody vzniklé v důsledku smrti způsobené trestným činem je (per argumentum a contrario) důvodem pro neposkytnutí peněžité pomoci. Rovněž v dalších důvodech pro neposkytnutí peněžité pomoci hraje otázka reparace újmy svou úlohu [srov. § 27 písm. a) a c) ZOTČ]. Navíc, pokud není požadována peněžitá pomoc ve výši paušální částky, mají určující význam prokázaná ztráta na výdělku a náklady vzniklé s léčením nebo formou odborné pomoci [srov. § 28 odst. 1 písm. a), b) a d) ZOTČ].

Zákon o obětech trestných činů trpí i některými terminologickými nedostatky. Nejvýraznějším z nich je vymezení pojmu trestného činu pro účely zákona o obětech trestných činů. Za trestný čin se totiž považuje také čin jinak trestný (§ 2 odst. 1 ZOTČ). Z důvodové zprávy plyne, že tvůrce zákona tím chtěl vyřešit případy, kdy jednání, které jinak vykazuje znaky trestného činu, není trestným činem z důvodu nedostatku věku či nepříčetnosti jednající osoby. To má své opodstatnění, neboť oběti takového jednání je v těchto případech působena v zásadě stejná újma, jako kdyby jednající osobou byla osoba trestně odpovědná (pachatel). Problémem však je, že trestní zákoník užívá pojem „čin jinak trestný“ v souvislosti s určitými okolnostmi vylučujícími protiprávnost a podle nauky je tento pojem ještě širší (řadí se sem např. všechna jednání za okolností vylučujících protiprávnost).[8]

Těžko však lze za oběť považovat útočníka, kterému byla způsobena škoda na zdraví v důsledku jednání obránce v rámci nutné obrany, nebo osobu, které byla jednáním v krajní nouzi způsobena újma na zdraví, ačkoli, nebylo-li by jednání v krajní nouzi, důsledky by pro zasaženou osobu byly horší. V uvedených případech je proto nezbytné výkladem omezit význam pojmu „čin jinak trestný“, jak jej používá ustanovení § 2 odst. 1 ZOTČ, zásadou zákazu zneužití postavení oběti (§ 3 odst. 1 ZOTČ) a obecnou právní zásadou, podle které nikdo nemůže mít prospěch z vlastního protiprávního jednání, resp. ze své vlastní nepoctivosti. Z druhé jmenované zásady pak plyne např. samozřejmý závěr, že oběť trestného činu nemůže být zároveň pachatelem shodného trestného činu. Na tento nedostatek a možná řešení  de lege ferenda jsme poukázali již před tím, než uvedené ustanovení zákona nabylo účinnosti.[9]

Zákon o obětech trestných činů dále používá na několika místech spojení „oběť trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti“ [v § 2 odst. 4 písm. d) ZOTČ – vymezení zvlášť zranitelné oběti, v § 24 odst. 1 písm. d) ZOTČ – pro účely peněžité pomoci]. S ohledem na účel zákona nevykládáme tento pojem restriktivně a řadíme do jeho rámce nejen trestné činy podle hlavy III zvláštní části trestního zákoníku. Tomuto pojetí napovídá i logický výklad per argumentum a contrario, neboť nic zákonodárci nebránilo, aby v zákoně výslovně označil skupinu trestných činů jako „trestné činy podle hlavy III zvláštní části trestního zákoníku“.

Podle našeho názoru sem musí patřit např. i trestný čin svádění k pohlavnímu styku podle § 202 tr. zák., a to i přes jeho zařazení do hlavy IV zvláštní části trestního zákoníku mezi trestné činy proti rodině a dětem, neboť tímto trestným činem se chrání obdobné hodnoty jako v případě trestných činů pohlavního zneužití (§ 187 tr. zák.), kuplířství (§ 189 tr. zák.) nebo zneužití dítěte k výrobě pornografie (§ 193 tr. zák.).

Pro účely peněžité pomoci obětem trestných činů, tj. ve smyslu § 24 odst. 1 písm. d) ZOTČ, je nezbytné do skupiny trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti zařadit i trestný čin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a) tr. zák. V případě ustanovení § 2 odst. 4 písm. d) ZOTČ takový výklad není nutný, neboť za zvlášť zranitelnou oběť se výslovně podle § 2 odst. 4 písm. c) ZOTČ považuje i oběť trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 tr. zák.

V literatuře se objevil názor relativizující takový výklad ve vztahu k trestnému činu pohlavního zneužití podle § 202 tr. zák.,[10] ačkoli je zřejmé, že tento trestný čin lze spáchat i samostatně, tj. nikoli v souběhu s některým trestným činem podle hlavy III zvláštní části trestního zákoníku. V tomto názoru se navíc uvádí, že v případech dobrovolně prostituujících dětí starších 15 let je třeba zvážit aplikaci § 29 ZOTČ, upravujícího snížení a nepřiznání peněžité pomoci.

Tento závěr však představuje contradictio in se (neboli rozpor v sobě), neboť k aplikaci § 29 ZOTČ může dojít až v případě, že daná osoba, o jejíž žádosti o peněžitou pomoc se rozhoduje, spadá do okruhu oprávněných žadatelů, tedy naplňuje některý z předpokladů podle ustanovení § 24 ZOTČ. Nad rámec toho uvádíme, že ani z hlediska obsahového takový závěr není zcela správný, neboť hovořit o spoluzavinění vzniku újmy [viz § 29 písm. a) ZOTČ] v případě prostituující osoby starší 15 let, která je obětí trestného činu pohlavního zneužití dle § 202 tr. zák., je značně problematické.

Za méně výrazný pojmový nedostatek zákona o obětech trestných činů považujeme vymezení zásady zákazu diskriminace v § 3 odst. 3 ZOTČ, které vychází z antidiskriminačního zákona (srov. § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb.). Podle uvedeného ustanovení jsou možnými diskriminačními důvody rasa oběti, její etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientace, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víra a světový názor. Ze zkušenosti je zřejmé, že k diskriminaci oběti trestného činu může docházet i z jiných důvodů, např. kvůli sociálnímu původu a majetkovým poměrům oběti [k tomu srov. odstavec 9 preambule směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. 10. 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestných činů (dále též „směrnice o minimálních pravidlech“)], charakteru jejího vzdělání nebo profese, jejím vrozeným dispozicím, popř. místu jejího původu (i v rámci České republiky). Zákonodárce bohužel výčet formuloval jako taxativní. Zde by bylo vhodné do ustanovení kromě doplnění dalších diskriminačních důvodů vložit před jejich výčet slovo „zejména“, aby výčet mohl být vykládán jako demonstrativní a dal se rozšiřovat výkladem.

3. Poučení oběti trestného činu a právo na informace

Nejvýraznějším nedostatkem zákona o obětech trestných činů je nešťastně formulovaná povinnost Policie České republiky a policejního orgánu stanovená v § 8 ZOTČ. Podle něj musí tyto orgány předat oběti velké množství informací, a to i bez žádosti. Problémem formulace obsažené v návětě § 8 odst. 1 ZOTČ je, že požaduje, aby se tak stalo při prvním kontaktu s obětí. V praxi si zejména policejní orgány stěžují na to, že jim tato povinnost způsobuje další administrativní zátěž. Navíc se poukazuje na skutečnost, že takové informování oběti se míjí zcela účinkem, neboť oběť je často v nevhodnou chvíli (těsně po útoku) zahlcena velkým množstvím informací. Znění ustanovení o povinnosti informovat oběti vychází bohužel z rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV z roku 2001, které již bylo nahrazeno výše zmíněnou směrnicí o minimálních pravidlech.

Tvrzení o možnosti zhojit tyto nedostatky právní úpravy eurokonformním výkladem české právní úpravy, a to „ve světle“ směrnice o minimálních pravidlech,[11] nenalézá v praxi uplatnění. Je totiž vůbec otázkou, zdali by bylo možné znění § 8 odst. 1 ZOTČ (extenzivně) vyložit takovým způsobem, že oběť není nutné za určitých okolností informovat o všem hned při prvním kontaktu. V rovině praktické je také naprosto zřejmé, že pokud jsou adresátem této normy policejní orgány, budou vždy postupovat v souladu s textem zákona, což potvrzuje i dosavadní praxe. Domníváme se navíc, že i z hlediska čistě teoretického je takový postup problematický.

U takové aplikace tedy vyvstávají určité problematické aspekty. Nejprve se nabízí otázka, zda text českého zákona o obětech trestného činu lze „eurokonformně“ vyložit, když dle textace zákona vzniká policejnímu orgánu povinnost informovat oběť i bez žádosti, jakmile se dostane do prvního kontaktu s obětí (srov. § 8 odst. 1 ZOTČ).

Z hlediska teoretického je eurokonformní výklad pojmem doktríny evropského práva a představuje tzv. nepřímý účinek unijního práva. Klíčovým případem, který položil základy principu nepřímého účinku, byla věc Von Colson, v níž Soudní dvůr uvedl, že povinnost členských států přijmout všechna vhodná opatření k zajištění dodržování směrnice, je závazná pro všechny orgány členských států včetně soudů. Podle uvedeného rozhodnutí vnitrostátnímu soudu přísluší vykládat a uplatňovat právní předpisy přijaté za účelem provádění směrnice v souladu s požadavky práva EU (dříve právo Společenství) v celém rozsahu, v němž mu vnitrostátní právo poskytuje určitý prostor pro uvážení.[12] Podle ustálené judikatury Soudního dvora je povinností vnitrostátního soudu vykládat národní právo ve světle znění směrnice. Nepřímý účinek představuje v jistém smyslu způsob aplikace vnitrostátního práva, neboť při nalézání eurokonformního výkladu jsou omezujícím kritériem výkladové metody uznávané vnitrostátním právem.[13]

Z hlediska formálně-právního je důležitá také otázka časové působnosti. Při zkoumání okamžiku, kdy vzniká povinnost eurokonformně „vykládat“ vnitrostátní právo, přicházejí do úvahy dvě možné varianty. Jako první přichází do úvahy možnost, že povinnost vykládat národní právo v souladu se směrnicí vzniká již okamžikem jejího vstupu v platnost. Druhá varianta, ke které se nakonec přiklonil i Soudní dvůr, stanovuje za okamžik vzniku této povinnosti až uplynutí transpoziční lhůty, která byla státům dána k řádnému převedení směrnice do vnitrostátního práva.[14] V daném případě transpoziční lhůta ještě neuplynula.[15] I kdybychom považovali zákon o obětech trestných činů za tzv. předčasnou transpozici, což je vzhledem k době zpracovávání zákona o obětech trestných činů a jeho důvodové zprávě pochybné,[16] může podle našeho názoru povinnost k eurokonformnímu výkladu vzniknout až uplynutím transpoziční lhůty.[17]

Zákonodárce podle našeho názoru vyjadřuje policejním orgánům velkou nedůvěru, když jim neumožňuje, aby z ospravedlnitelných důvodů (např. velmi špatný psychický stav oběti bezprostředně po spáchání trestného činu) neposkytly kompletní poučení obětem o jejich právech okamžitě (při prvním kontaktu). Nutno však také říci, že množství a forma obětem poskytovaných informací nejsou pouze „zásluhou“ chybné právní úpravy. Současná standardní poučení sice prošla za dobu účinnosti zákona o obětech trestných činů určitými úpravami, ale stále jde o příliš dlouhé dokumenty, které jsou prakticky pouze kopiemi příslušných paragrafů zákona o obětech trestných činů, přičemž oběti jsou zpravidla nuceny podepsat každou stranu takového poučení, což rovněž nedává rozumný smysl.[18]

V praxi byl dokonce zaznamenán případ, kdy policejní orgán v případě, v němž figurovaly stovky poškozených (na majetku), nejen že všem poškozeným zasílal poučení o právech oběti, ale také vyžadoval, aby každá z těchto obětí podepsala, že poučení převzala a porozuměla mu, neboť to považoval za jejich povinnost (vynutitelnou v krajním případě i formou uložení pořádkové pokuty podle § 66 odst. 1 tr. řádu) a podmínku dalšího postupu v trestním řízení. Takový postup hrubě vybočuje ze smyslu a účelu zákona o obětech trestných činů a porušuje i ustanovení § 2 odst. 4 tr. řádu, podle nějž trestní věci musí být projednávány bez zbytečných průtahů.

Z výše uvedených důvodů proto navrhujeme, aby zákonodárce změnil dikci ustanovení § 8 odst. 1 ZOTČ. Zákonodárce by se měl rovněž pokusit o zásadní zjednodušení a zpřehlednění koncepce práva na informace. Zjednodušení právní úpravy lze dosáhnout kupř. vypuštěním některých písmen z ustanovení § 8 odst. 1 ZOTČ a přiblížit tak jeho složitost § 9 ZOTČ. Například sběrná kategorie práv podle § 8 odst. 1 písm. j) ZOTČ totiž v sobě podle našeho názoru obsahuje i jiná práva podle § 8 odst. 1, jež jsou součástí práva na informace [např. právo na informaci o tom, za jakých podmínek a v jakém rozsahu má oběť právo na peněžitou pomoc, včetně poučení o lhůtě pro podání žádosti podle § 8 odst. 1 písm. g) ZOTČ].

Ke zpřehlednění úpravy práva na informace by jistě přispělo i sjednocení norem o formě poskytování informací obětem do jednoho ustanovení, např. do § 13 ZOTČ. Uvedené ustanovení upravuje formu a způsob poskytování informací, avšak pouze pokud jde o informace podle § 9 a § 10 odst. 1 a 2 ZOTČ. Formu poskytování informací uvedených v § 8 odst. 1 ZOTČ upravují ustanovení § 8 odst. 2 až 4 ZOTČ. Forma poskytování informací podle § 11 ZOTČ není v zákoně o obětech trestných činů bohužel upravena vůbec. Pochybnosti zde nebudou vzbuzovat pouze ty informace, jejichž forma poskytnutí vyplývá jasně z povahy věci, např. poskytnutí pravomocného rozhodnutí, kterým se trestní řízení končí [viz § 11 odst. 1 písm. a) ZOTČ].

Z hlediska obsahu práva na informace, resp. přístupu k informacím (viz § 7 ZOTČ), také v zákonu o obětech trestných činů chybí právo oběti, která nerozumí jazyku, ve kterém se trestní řízení vede, obdržet na žádost překlad rozhodnutí, jímž se ukončuje trestní řízení (srov. čl. 7 odst. 3 směrnice o minimálních pravidlech).[19]

4. Další problematické aspekty z hlediska trestního řízení

Zákon o obětech trestných činů podstatným způsobem novelizoval s účinností od 1. srpna 2013 i trestní řád. V této souvislosti bychom rádi poukázali na dva zásadní problémy, které přímo souvisí s prosazování práv obětí v trestním řízení.

Prvním problémem, na který již bylo v literatuře několikrát poukázáno,[20] je přímou novelizací trestního řádu zavedená povinnost zaslat poškozenému na jeho žádost opis usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 2 tr. řádu). Uvedená povinnost bohužel není ničím omezena, jako tomu je např. u institutu nahlížení do spisu (srov. § 65 tr. řádu), a jazykové znění vede k výkladu, že tak musí být učiněno bez zbytečného odkladu.

Domníváme se však, že s ohledem na zachování cíle trestního řízení, aby byl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností, a zásady práva na obhajobu, je nezbytné, aby k zaslání opisu usnesení o zahájení trestního stíhání v žádném případě nedocházelo před tím, než dojde k výslechu osoby poškozené jako svědka. Z usnesení o zahájení trestního stíhání se totiž osoba poškozená nejen dozví popis skutku, ze kterého je dotyčná osoba obviněna, a zákonné označení trestného činu, ale i skutečnosti, jež odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. řádu). Zákonodárce tak podle našeho názoru pokračuje v neblahém trendu, který nerespektuje princip materiální pravdy, když ustanovení týkající se zejména svědeckých tvrzení směřují proti jejich objektivitě. Jedním z obdobných příkladů z nedávné minulosti je i ustanovení o možnosti opakování rekognice (§ 104b odst. 4 poslední věta), ačkoli nauka i část judikatury tento postup tvrdě odmítala s poukazem na skutečnost, že opakování rekognice (byť v jiné formě) je nemožné s ohledem na objektivitu a její použitelnost.[21]

Druhým problémem může v určitých případech být ustanovení § 17 ZOTČ, které upravuje právo oběti na zabránění kontaktu s osobou, kterou označila za pachatele. Toto právo lze uplatnit na žádost oběti, a to i v průběhu hlavního líčení, kde se nachází těžiště dokazování. Této žádosti je podle zákona nutno vyhovět, pokud je oběť podle zákona o obětech tzv. zvlášť zranitelnou obětí (srov. § 2 odst. 4 ZOTČ). Jediné omezující kritérium, které zákon o obětech trestných činů obsahuje, je povaha prováděného úkonu, která umožňuje příslušnému orgánu žádost odmítnout. Povaha úkonu to vylučuje tehdy, když úkon vyžaduje kontakt mezi obviněným a obětí, např. u konfrontace (§ 104a tr. řádu). Problémem v konkrétním případě může být, že zvlášť zranitelnou obětí bude vždy osoba mladší 18 let [srov. § 2 odst. 4 písm. a) ZOTČ], a to bez ohledu na míru viktimizace a nebezpečí viktimizace sekundární. V případě, v němž bude např. 17letá osoba obětí bagatelního trestného činu spáchaného rovněž osobou mladistvou (např. krádež oblečení nebo mobilního telefonu, aniž by došlo ke kontaktu mezi obětí a pachatelem v době činu), půjde podle nás o nedůvodné omezení práva na obhajobu.

5. Závěr

Zákon o obětech trestných činů i přes svůj nezpochybnitelný přínos v oblasti ochrany práv obětí trestných činů obsahuje velké množství problematických aspektů. Jde proto prozatím bohužel spíše o přínos ideje, podle níž je třeba obětem trestných činů pomáhat, a to nejen z důvodů morálních a sociálních, ale také kvůli tomu, že oběť a její vztah ke státním orgánům (zejména orgánům činným v trestním řízení) zásadním způsobem určují výsledek trestního řízení. Jsou totiž v mnoha případech rozhodujícími faktory pro odsouzení pachatele, tedy pro výkon spravedlnosti. Zejména problematická úprava poučení oběti o jejích právech nepřispívá k pozitivnímu vztahu oběti a policejního orgánu.

Některé nedostatky zákona o obětech trestných činů lze překlenout vhodnou interpretací, jiné vyžadují bezpodmínečně legislativní změnu. V tomto směru jde především o nutnost nové úpravy práva na informace v ustanovení § 8 ZOTČ. Koncepce práva na informace by měla být změněna tak, aby dotčený orgán měl možnost dostatečným způsobem zohlednit konkrétní situaci a potřeby oběti. Česká právní úprava by tím odstranila i nejvýraznější nedostatek ve vztahu k evropské směrnici o minimálních pravidlech, kterou by Česká republika měla do 16. listopadu 2015 implementovat.

Pro zachování účelu trestního řízení považujeme za nezbytné modifikovat ničím nepodmíněnou povinnost zaslat poškozenému opis o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 2 tr. řádu). Aby nebyla ohrožena zásada materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. řádu), je třeba, aby zákonodárce upravil možnost odmítnout žádost poškozeného, např. z důvodu ohrožení zjištění skutkového stavu, čímž dojde i k ochraně práva obviněného na obhajobu, nebo aby policejnímu orgánu výslovně umožnil posečkat a nejednat bez zbytečného odkladu.

 

Prvý autor je vedoucím katedry trestního práva PF UK,

druhý autor je asistentem na stejné katedře a advokátem v Praze.



[1] Zákon o obětech trestných činů byl Senátem schválen dne 30. ledna 2013 téměř po ročním projednávání v Parlamentu ČR. Prezident jej podepsal dne 11. února 2013. Ve Sbírce zákonů byl vyhlášen dne 25. února 2013. Účinnost zákona byla rozdělena do tří fází. Z hlediska obětí trestných činů je klíčová část ustanovení vztahující se k akreditačnímu řízení, která nabyla účinnosti 1. dubna 2013 – jde zejména o standardy kvality, které musí dodržovat neziskové organizace, jež se budou chtít akreditovat pro pomoc obětem trestných činů. Hlavní část zákona týkající se práv obětí trestných činů nabyla účinnosti dne 1. srpna 2013.

[2] O konkrétním přínosu této novely však vznikají pochybnosti, viz Jelínek, J.: Poškozený, náhrada škody, nemajetkové újmy a vydání bezdůvodného obohacení v novele trestního řádu 2011, Kriminalistika, 2011, roč. 44, č. 4, str. 264-272.

[3] K problematice předběžných opatření viz Jelínek, J.: Předběžná opatření v trestním řízení, Bulletin advokacie, 2013, č. 5, str. 27-30.

[4] Srov. připomínky v prvním komentáři k zákonu o obětech trestných činů, který vyšel ještě před tím, že tento zákon nabyl v plném rozsahu účinnosti. Jelínek, J. a kol.: Zákon o obětech trestných činů. Komentář s judikaturou, 1. vydání, Leges, Praha 2013, str. 61.

[5] V novém občanském zákoníku z roku 2012 (zákon č. 89/2012 Sb., účinný od 1. ledna 2014) se pro potřeby interpretace norem soukromého práva dokonce v ustanovení § 2 odst. 2 uvádí: „Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.“

[6] K účelu trestního řízení srov. více např. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní, 3. vydání, Leges, Praha 2013, str. 21-23.

[7] Zhoršená sociální situace se projevuje ve dvou rovinách: zhoršení finanční situace a narušení sociálních vazeb oběti. K tomu více viz Jelínek, J. a kol.: Zákon o obětech trestných činů. Komentář s judikaturou, 2. vydání, Leges, Praha 2014, str. 141-142.

[8] K šíři významu pojmu „čin jinak trestný“ v nauce srov. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část, Zvláštní část, 4. vydání, 2014, str. 142-143.

[9] Ke všem navrhovaným řešením srov. Jelínek, J. a kol.: Zákon o obětech trestných činů. Komentář s judikaturou, 1. vydání, Leges, Praha 2013, str. 24-25.

[10] Srov. Gřivna, T. In: Gřivna, T., Šámal, P., Válková, H. a kol.: Zákon o obětech trestných činů. Komentář, C. H. Beck, Praha 2014, str. 171.

[11] Viz Gřivna, T. In: Gřivna, T., Šámal, P., Válková, H. a kol.: Zákon o obětech trestných činů. Komentář, C. H. Beck, Praha 2014, str. 67.

[12] Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. dubna 1984, věc 14/83 (Von Colson), odst. 15 a 28.

[13] Srov. např. rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 5. října 2004 ve spojených věcech C – 397/01 až C – 403/01 (Pfeiffer), odst. 116.

[14] Srov. např. rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 4. července 2006 ve věci C – 212/04 (Adeneler), odst. 114 a 115.

[15] Implementační lhůta je zpravidla dvouletá od dne vyhlášení směrnice. V daném případě končí 16. listopadu 2015. Článek byl napsán v srpnu 2015.

[16] Důvodová zpráva k zákonu o obětech trestných činů uvádí, že tento zákon je přijímán k zajištění souladu českého právního řádu s návrhem směrnice o minimálních pravidlech (nikoli s přijatou směrnicí o minimálních pravidlech).

[17] K názorům na eurokonformní výklad předčasně přijatých transpozičních opatření srov. podrobněji Král, R.: Vnitrostátní účinek směrnic EU před uplynutím lhůty k jejich transpozici. Jurisprudence, 2010, č. 5, Praha, Právnická fakulta Univerzity Karlovy, str. 13.

[18] Důkazem o tom, že lze vyhotovit i poměrně krátké poučení o právech oběti, které nebude pouhou citací ustanovení v zákoně, mohou být poučení používaná některými organizacemi poskytujícími právní informace podle § 9 ZOTČ. Viz Danková, K., Pelc, V.: Právní pomoc obětem trestných činů, CSSP Praha, 2014, str. 32-35. Uvedená publikace dostupná dne 20. 8. 2015 na: http://www.intervencnicentrum.cz/kniha_A5_pravni_pomoc.pdf.

[19] K dalším právům, které poskytuje směrnice o minimálních pravidlech a které lze ze zákona o obětech trestných činů dovodit pouze výkladem, srov. Jelínek, J. a kol.: Zákon o obětech trestných činů. Komentář s judikaturou, 2. vydání, Leges, Praha 2014, str. 51. Komplexně k problematice obětí trestných činů v právu Evropské unie srov. Jelínek, J., Gřivna, T., Herczeg, J., Navrátilová, J., Syková, A. et al.: Trestní právo Evropské unie, Leges, Praha  2014, str. 281-298.

[20] Srov. Basík, M.: K dopadům nového zákona o obětech trestných činů, aneb abychom s vaničkou nevylévali i dítě, Státní zastupitelství, 2013, č. 5, str. 32-36; nebo Jelínek, J. a kol.: Zákon o obětech trestných činů. Komentář s judikaturou, 2. vydání, Leges, Praha 2014, str. 248-249.

[21] Judikatura Ústavního soudu naopak směřuje k širokým možnostem opakování rekognice. Viz nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14. K argumentům, proč nelze rekognici opakovat srov. zejm. Protivínský, M.: Vady rekognice a jejich procesní důsledky,  Bulletin advokacie, 1997, č. 2, str. 11 a násl.