Z judikatury
Plénum Ústavního soudu z procesních důvodů odmítlo návrh na zrušení tzv. inkluze ve školství
publikováno: 15.04.2016
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) odmítlo pro neoprávněnost navrhovatele návrh skupiny deseti fyzických osob na zrušení části ustanovení § 16 odst. 9, věta druhá a ve větě třetí text: „a soulad tohoto postupu se zájmem dítěte, žáka nebo studenta“ a na zrušení § 16a, § 16b a § 49 odst. 2 část věty první, znějící: „na základě písemného doporučení školského poradenského zařízení“, zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů a na zrušení vyhlášky č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných.
K počátku běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody na zdraví
publikováno: 12.04.2016
I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalované Fakultní nemocnici Královské Vinohrady zaplacení částky 35 100 000 Kč z titulu škody způsobené na zdraví. Dne 14. 11. 2002 se v dopoledních hodinách stěžovatelka v zařízení žalované podrobila koronarografickému vyšetření. I přes stížnosti na dušnost a bolest u srdce byla uložena na běžné nemonitorované lůžko, kde byla večer nalezena v bezvědomí. Po půlhodinové resuscitaci u ní sice byly obnoveny životní funkce, nicméně došlo k těžkému poškození mozku kvůli nedostatku kyslíku. Stěžovatelka byla rozhodnutím soudu zbavena způsobilosti k právním úkonům a jejím opatrovníkem byl ustanoven její manžel.
Živnostenský úřad by měl ověřovat platnost průkazu totožnosti osoby, která požádá o vydání živnostenského listu
publikováno: 11.04.2016
IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky Holman Business Partner s. r. o. a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Stěžovatelka od května do října 1996 uzavírala s určitou osobou kupní smlouvy, na jejichž základě postupně docházelo ke zdanitelnému plnění. Stěžovatelka následně uplatnila nárok na odpočet daně na vstupu a ten jí byl vrácen. Na základě daňové kontroly však správce odpočet neuznal, neboť bylo zjištěno, že osoba, se kterou byly kupní smlouvy uzavírány, vystupovala pod falešnou identitou, prokazovala se občanským průkazem, který byl jinou osobou ztracen v únoru 1996, a na tento cizí průkaz jí byl vydán v dubnu 1996 živnostenský list, který byl zrušen až v říjnu 1997. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhala po České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu a Ministerstvu financí náhrady škody ve výši 3 643 749 Kč, způsobené nesprávným úředním postupem. Soudy však nárok stěžovatelky shledaly nedůvodným pro nesplnění podmínky existence nesprávného úředního postupu, neboť v případě vydání předmětného živnostenského oprávnění zákon nestanoví živnostenskému úřadu povinnost prověřovat příslušnou osobu.
Pachové stopy jako nepřímý důkaz v trestním řízení
publikováno: 07.04.2016
IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) zamítl ústavní stížnost stěžovatele, neboť neshledal, že by rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně či rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.
Stěžovatel byl Krajským soudem v Brně – pobočka ve Zlíně uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy a loupeže, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 25 let. K odvolání stěžovatele byl rozsudek zrušen a Vrchní soud v Olomouci nově stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání 24 let a 6 měsíců. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Poté stěžovatel podal ústavní stížnost, ve které především namítal, že soudy opřely svá skutková zjištění o dva druhy důkazů, a to pachové stopy z místa činu a předmětů, které mají s činem souviset, a o svědecké výpovědi bratranců, kterým se měl stěžovatel k činu přiznat. Oba okruhy důkazů stěžovatel považuje za nedůvěryhodné a domnívá se, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo.
K podmínkám vzniku faktického pracovního poměru a vázanosti soudu právním názorem soudu vyšší instance
publikováno: 18.03.2016
IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.Stěžovatelka se u Okresního soudu v Hradci Králové domáhala odškodnění pozůstalého rodiče podle § 375 odst. 1 písm. b) a d) zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, a náhrady nákladů spojených s pohřbem. Okresní soud žalobě vyhověl a přiznal stěžovatelce částku 262 806 Kč. Vycházel přitom z toho, že syn stěžovatelky spolu se svým kamarádem přijal nabídku brigády, kterou jim zprostředkoval zaměstnavatel syna stěžovatelky. Ten byl zároveň obchodním partnerem osoby, u které byla brigáda domluvena (v původním řízení žalovaný, nyní vedlejší účastník). Vedlejší účastník nebyl na místě přítomen, s brigádníky jednal jeho syn, podstatou práce byla výměna starých střešních plechů za nové. V jednu chvíli ujel synovi stěžovatelky pod nohama dosud nepřipevněný plech a propadl odkrytou částí střechy z výšky cca 6 metů na betonovou podlahu, na následky zranění následujícího dne zemřel. Vedlejší účastník, jeho syn i zprostředkovatel brigády tvrdili, že brigáda v té době ještě sjednána nebyla a s brigádníky se teprve měli sejít a domluvit na jejích podmínkách. Okresní soud však dospěl k jednoznačnému závěru, že mezi zemřelým synem a vedlejším účastníkem vznikl pracovněprávní vztah ve formě faktického pracovního poměru a žalobě proto vyhověl. Krajský soud v Hradci Králové jako odvolací soud tento právní závěr překvalifikoval tak, že ke vzniku faktického pracovního poměru nedošlo a žalobu stěžovatelky zamítl. Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení se závazným právním názorem, který se týkal především chybného výkladu institutu faktického pracovního poměru, který provedl odvolací soud. Ten v dalším řízení setrval na svém původním závěru, že faktický pracovní poměr nevznikl a žalobu opět zamítl. Další dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Regulační poplatek nelze zpětně vymáhat na základě ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění, které bylo dříve zrušeno Ústavním soudem jako protiústavní
publikováno: 10.02.2016
I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) zamítl ústavní stížnost stěžovatelky státní příspěvkové organizace Psychiatrická léčebna Šternberk, protože rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách nebyla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody. Stěžovatelka v období od 29. června 2012 do 12. července 2012 poskytla vedlejšímu účastníkovi lůžkovou zdravotní péči, za kterou mu následně vyúčtovala regulační poplatek ve výši 1 100 Kč podle § 16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (tj. ve výši 100 Kč za každý den hospitalizace). Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 8. října 2015 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala zaplacení uvedené částky po vedlejším účastníkovi. Soud své zamítnutí zdůvodnil tím, že žalovaný byl v době své hospitalizace (a nadále je) zbaven způsobilosti k právním úkonům (má omezenou svéprávnost) z důvodu svého mentálního postižení. Okresní soud v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. září 2015, sp. zn. II. ÚS 728/15, jehož právní závěry vztáhl na projednávanou věc v tom smyslu, že osobou pasivně legitimovanou k zaplacení poplatku není vedlejší účastník, ale jeho opatrovnice.
Soudce musí bezvýjimečně respektovat presumpci neviny
publikováno: 09.02.2016
I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na nestranného soudce podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Proti stěžovateli bylo u Okresního soudu v Teplicích vedeno trestní stíhání, v rámci kterého byl stěžovatel vzat do vazby. Stěžovatel v tomto řízení uvedl, že předseda senátu okresního soudu ve spolupráci s policií manipuluje s důkazy. Kvůli tomuto vyjádření podal předseda senátu na stěžovatele trestní oznámení pro podezření, že stěžovatel tím spáchal zločin křivého obvinění. Za tento zločin nebyl stěžovatel odsouzen. Předseda senátu dále uvedl, že stěžovatel svým vyjádřením citelně zasáhl do jeho osobnostní a profesní sféry a že již není schopen věc nestranně rozhodnout. Přesto soudy nakonec rozhodly, že předseda senátu není podjatý a není vyloučený z rozhodování v této věci. Po tomto rozhodnutí podal stěžovatel na předsedu senátu trestní oznámení s tím, že ve skutečnosti se křivého obvinění dopustil předseda senátu tím, že podal trestní oznámení na stěžovatele. Při dalším rozhodování o vazbě proto soudy znovu rozhodovaly i o tom, zda není předseda senátu okresního soudu podjatý a vyloučený z rozhodování v této věci.
Předpoklad platnosti smlouvy a respektování vůle smluvních stran
publikováno: 04.02.2016
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu, neboť jimi byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů na autonomní projev vůle, právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces. Stěžovatelé v květnu 2007 uzavřeli s obchodní společností smlouvu o smlouvě budoucí, jejímž předmětem bylo uzavření budoucí kupní smlouvy na převod vlastnictví k bytové jednotce, umístěné v tehdy budovaném bytovém domě. Vedle toho mělo na základě budoucí kupní smlouvy dojít i k převodu spoluvlastnického bytového podílu na společných částech bytového domu. Ve smlouvě bylo stanoveno, že podíl bude dán poměrem celkové podlahové plochy převáděného bytu a podílu na nebytovém prostoru k celkové ploše všech jednotek v bytovém domě, a dále že smluvní strany jsou si vědomy toho, že k datu podpisu této smlouvy není objektivně možné údaje týkající se konkrétní výše spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemcích uvést, s tím, že absenci těchto údajů nepovažují za vadu, jež by činila smlouvu neplatnou, resp. jež by zavdala důvod ke zpochybňování její platnosti.