Z judikatury
Odvolací soud je povinen přezkoumávat usnesení o (ne)nařízení předběžného opatření, jimiž je jinak „nevratně“ zasahováno do základních práv a svobod dotčené osoby
publikováno: 13.12.2016
III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl stěžovatelce a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Olomouci a usnesení Krajského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu.
Kdo je vlastníkem odpadu vzniklého v souvislosti s výstavbou supermarketu?
publikováno: 13.12.2016
III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti GLUTTON, a. s. a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a výroky I. a II. rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu a právo na ochranu vlastnictví. Podstatu řízení před obecnými soudy tvoří spor, který vznikl v souvislosti s výstavbou supermarketu INTERSPAR Brno-Cejl na místě bývalého průmyslového objektu zakoupeného společností SPAR Česká obchodní společnost s. r. o. Při demolici tohoto objektu vznikl odpad, jenž nebyl umístěn na skládku, ale na pozemky ve vlastnictví stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) a vznikl tak spor o to, kdo je vlastníkem tohoto odpadu. Zatímco Městský soud v Brně dospěl k závěru, že vlastníkem odpadu je společnost SPAR, Krajský soud v Brně jako odvolací soud pasivní legitimaci této společnosti vyloučil z důvodu, že tato není původcem odpadu. Dovolací soud pak neměl pochybnost o tom, že tato společnost není vlastníkem věcí tvořících odpad, přičemž tento závěr učinil na základě smluvních vztahů mezi vedlejšími účastníky a uvedl, že součástí smluvních závazků mezi společností SPAR a společností IMOS Brno, a. s. byl i obsahový převod vlastnického práva ke vzniklému odpadu, o jehož využití společnost SPAR nadále zájem neměla. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud, porušení svých základních práv spatřovala v odmítnutí pasivní legitimace společnosti SPAR jakožto vlastníka odpadu, jehož prostřednictvím došlo k neoprávněnému zásahu do jejího vlastnického práva.
Ústavní soud shledal systémové nedostatky v řízeních o vyhoštění cizinců
publikováno: 07.12.2016
I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zamítl ústavní stížnosti iráckého žadatele o azyl, shledal však systémové nedostatky v azylovém řízení a řízení o vyhoštění zajištěných cizinců. Ty se týkají jednak přístupu cizinců k právní pomoci a jednak praxe ministerstva vnitra při vydávání stanoviska k možnosti vycestování cizince.
NS zveřejnil anonymizované rozhodnutí týkající se návykových látek
publikováno: 02.12.2016
Senát č. 11 trestního kolegia Nejvyššího soudu vydal na neveřejném jednání dne 18. 10. 2016 usnesení, kterým vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce a částečně zrušil osvobozující rozsudky Obvodního soudu Praha 2 a Městského soudu Praha, vydané ve prospěch provozovatelky tzv. growshopů. Obvodnímu soudu pro Prahu 2 zároveň přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a zavázal jej k respektování právního názoru Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud konstatoval, že soudy prvního i druhého stupně v rámci své rozhodovací činnosti jednak chybně aplikovaly hmotněprávní ustanovení § 287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a v návaznosti na něj též ustanovení § 15 a § 19 tr. zákoníku a zároveň postupovaly v extrémním nesouladu skutkových závěrů s provedenými důkazy. Některé zjištěné důkazy, svědčící v neprospěch obviněné, přitom opominuly.
Ustanovení kolizního opatrovníka neslouží k urychlení řízení či účelovému snížení zátěže soudu, ale k důslednému hájení zájmů posuzovaných osob
publikováno: 01.12.2016
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhovělo ústavním stížnostem stěžovatele města Smečna a zrušilo usnesení Krajského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu a právo na spravedlivý proces. Ve věcech spojených ke společnému projednání byl vlastním předmětem řízení osobní status pěti fyzických osob, vesměs vyššího věku, umístěných v pečovatelském zařízení. Všechny byly již v dřívějších letech zbaveny způsobilosti k právním úkonům (nyní právním jednáním). V souladu s přechodným ustanovením § 3033 občanského zákoníku (obč. zák.) byly obecné soudy povinny přezkoumat status těchto osob s ohledem na jejich aktuální zdravotní stav a na zásady posouzení jejich práv ve světle nově upraveného institutu svéprávnosti; jinak by nastoupila zákonná domněnka nabytí plné svéprávnosti do tří let od účinnosti obč. zák. č. 89/2012 Sb. (od 1. 1. 2014).
Úkolem opatrovnických soudů je konat v zájmu dítěte a maximálně chránit jeho původní rodinu
publikováno: 30.11.2016
I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze a rozsudek Okresního soudu v Berouně, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu rodičovské výchovy a péče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.Stěžovatel je otcem nezletilé dcery, která byla po smrti své matky svěřena do pěstounské péče svého zletilého bratra. V průběhu pěstounské péče došlo k výraznému zvýšení styku stěžovatele s nezletilou, od září 2015 již nezletilá u stěžovatele trvale žila a posléze byla svěřena do jeho péče. Po dobu, kdy byla nezletilá v pěstounské péči svého bratra, měla nárok na příspěvek na úhradu potřeb vyplácený úřadem práce k rukám pěstouna. Dle § 961 odst. 2 občanského zákoníku se proto úřad práce domáhal stanovení výživného stěžovateli. Tomuto návrhu soudy vyhověly s tím, že okamžikem svěření do pěstounské péče a přiznání příspěvku na úhradu potřeb přešlo ze zákona právo nezletilé na výživné proti otci na stát (úřad práce). Byť se tedy stěžovatel alespoň zčásti na úhradě potřeb nezletilé podílel, a to jak finančně, tak osobní péčí, neuspokojoval tím nárok státu a jím namítané plnění tedy nebylo možné zohlednit při rozhodování o návrhu úřadu práce na stanovení výživného. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které namítal především to, že byl soudy zavázán ke dvojímu plnění, neboť povinnost přispívat na výživu dcery k rukám úřadu práce mu byla uložena navzdory tomu, že svou vyživovací povinnost plnil osobní péčí a po celou dobu, kdy byla nezletilá v pěstounské péči svého bratra, se výrazně finančně podílel na zajištění jejích potřeb.
Řízení o náhradě škody za úraz na zasněženém chodníku a přípustnost dovolání
publikováno: 30.11.2016
IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces. Ve zbytku odmítl stížnost pro nepřípustnost. Stěžovatel utrpěl v lednu 2010 v důsledku pádu na zasněženém chodníku ve vlastnictví hlavního města Prahy (vedlejší účastník) zlomeninu kotníku. Obvodní soud pro Prahu 1 uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku ve výši 126 878 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, vedlejší účastník se proti tomuto rozhodnutí odvolal a Městský soud v Praze žalobu stěžovatele zamítl, neboť stav chodníku odpovídal povětrnostní situaci a není proto možné dovodit objektivní odpovědnost žalovaného. Podle odvolacího soudu nedošlo ani k porušení povinnosti tzv. generální prevence, ani pravidel pro zimní ošetřování chodníku, obsažených v nařízení hlavního města Prahy o schůdnosti místních komunikací. Stěžovatel následně podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že jí stěžovatel v části, ve které zpochybňuje skutková zjištění, uplatňuje námitky, které nesměřují k právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale směřují proti skutkovým zjištěním, čímž nelze přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu založit. Stěžovatel napadl u Ústavního soudu rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu, protože se domníval, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Peněžité tresty
publikováno: 25.11.2016
Nejvyšší státní zastupitelství a Nejvyšší soud společně usilují o změnu praxe tak, aby soudy v České republice v mnohem větší míře udělovaly peněžité tresty jako alternativu nebo doplňující sankci k trestu odnětí svobody. Obě instituce mimo jiné uspořádají v průběhu roku 2017 odborné semináře pro soudce, státní zástupce i policisty.