Úskalí české úpravy zákonných úroků z prodlení

Česká úprava zákonných úroků z prodlení se jeví jako nedostatečná a neodráží skutečnou časovou hodnotu ušlého zisku. V harmonizované oblasti obchodních transakcí se nabízí dosud neprobádaná možnost domáhat se vyšší paušalizované náhrady za prodlení dlužníka se svými platbami.

Nesjednají-li strany vztahů konkrétní výši úroku z prodlení, řídí se výše úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku částkou, kterou vláda stanoví svým nařízením. Legislativně právní technika v zásadě připouští dva způsoby stanovení sazby úroků z prodlení, a to buď stanovením paušalizované sankční sazby anebo stanovení pohyblivé sazby zohledňující reparační funkci náhrady škody.[1] Česká úprava úroků z prodlení se snaží odrážet určitý kompromis mezi těmito přístupy, tj. kalkulace vychází ze součtu sankční osmiprocentní přirážky a aktuální repo sazby vyhlášené pro první den kalendářního pololetí, kdy nastalo prodlení dlužníka.[2]

Volba repo sazby, jako referenční sazby pro výpočet časové hodnoty náhrady škody, je nicméně z ekonomického pohledu nevhodná, a dokonce odporuje harmonizované oblasti práva Evropské unie. V níže zmíněném rozboru poukáži na nedostatky právní úpravy a zmíním i konkrétní nástroje ochrany práv jednotlivců.

Ekonomické hledisko

Základní východisko pro stanovení pohyblivé složky úroků z prodlení spočívá ve skutečnosti, že prodlení má pro věřitele tytéž důsledky, jako kdyby byl nedobrovolně nucen dlužníkovi poskytnout obchodní úvěr.[3] Hlavním požadavkem na pohyblivou složku úroků z prodlení tedy je, aby byla navázána na určité pravidelně vyhlašované sazby úvěrových nástrojů, které budou věrně zachycovat ekonomický vývoj ušlého zisku, kterého by věřitel byl dosáhl, kdyby se dlužník nedostal do prodlení (tj. implicitní náklady).

Česká úprava výpočtu zákonných úroků z prodlení však výše zmíněnou skutečnost nezohledňuje a neodráží věrně časovou hodnotu peněz. Repo sazba v České republice je totiž vyhlašována jako maximální možná sazba pro čtrnáctidenní depozitní operace České národní banky, místo aby se pohyblivá složka úroků z prodlení odvíjela od zápůjčních úrokových sazeb, které budou vždy vyšší.[4] Nebýt fixní osmiprocentní sankční přirážky, samotná repo sazba by kvůli své relativně nízké výši ani nebyla pro dlužníky dostatečným stimulem ke splnění svých peněžitých dluhů.

Zcela logicky nemohlo být úmyslem zákonodárce (v tomto případě Vlády České republiky) navázat sazby úroků z prodlení na depozitní sazby, jelikož tím by se značně oslabila základní podstata pohyblivé složky pro účely výpočtu úroků z prodlení, jíž je zohlednění ekonomického vývoje na peněžním trhu s ohledem na časovou hodnotu peněz. Autor se domnívá, že pro účely stanovení pohyblivé složky úroků z prodlení by byla vhodná spíše lombardní sazba České národní banky, která je vyhlašována pro poskytování úvěrů obchodním bankám přes noc (tj. lombardní úvěr).

Rozpor s právem Evropské unie

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích stanoví harmonizovanou úpravu ohledně postupu při prodlení v obchodních transakcích, jejichž stranami jsou buď podniky anebo podniky a orgány veřejné moci.[5] Směrnice ukládá České republice povinnost stanovit úroky z prodlení jako součet osmi procentních bodů a referenční sazby (tj. pohyblivé složky úroků z prodlení), která činí úrokovou sazbu stanovenou národní centrální bankou srovnatelnou:[6]

a) s úrokovou sazbou používanou Evropskou centrální bankou pro její poslední hlavní refinanční operace, nebo

b)  s marginální úrokovou sazbou vyplývající z výběrového řízení s proměnlivou úrokovou sazbou pro poslední hlavní refinanční operace Evropské centrální banky.

Lze konstatovat, že Česká republika výše zmíněný požadavek ze směrnice nenaplnila. Hlavní refinanční operace a marginální zápůjční operace Evropské centrální banky jsou nástroje úvěrového charakteru, jejichž prostřednictvím Evropská centrální banka dodává likviditu obchodním bankám v Eurozóně. Stahovací repo operace České národní banky jsou naopak nástrojem depozitního charakteru, a tedy nejsou v žádném případě srovnatelné s úvěrovými nástroji Evropské centrální banky, od jejichž sazeb se mají odvíjet úroky z prodlení členských států. Pokud tedy Česká republika stanovila pohyblivou složku úroků z prodlení ve výši repo sazby, nezohlednila tím reálný ekonomický význam uvedeného nástroje a zároveň nenáležitě transponovala požadavky stanovené harmonizovanou oblastí práva Evropské unie.

Jak již autor zmínil výše, ekonomicky smysluplným a euro konformním řešením je stanovit pohyblivou složku pro výpočet úroků z prodlení ve výši lombardní sazby vyhlašované Českou národní bankou. Lombardní sazba ČNB má totiž tentýž ekonomický charakter jako marginální úroková sazba ECB, a takové řešení by tedy bylo plně v souladu s právem Evropské unie.

Kvůli vleklému období nízkých úrokových sazeb nebyl do prvního pololetí roku 2017 výše zmíněný nesoulad úrokových sazeb příliš patrný. Následný růst úrokových sazeb však vyústil také v prohlubování rozdílů mezi zápůjčními a depozitními sazbami. Pro srovnání autor níže uvádí tabulku zachycující pohyblivou složku výpočtu úroků z prodlení v období let 2013 až 2019, přičemž pro srovnání tabulka obsahuje také vývoj lombardní sazby v jednotlivých pololetích.[7]

Z výše uvedené tabulky je patrné, že od druhé poloviny roku 2017 začíná rozdíl mezi repo sazbou a lombardní sazbou sílit. Ačkoliv tedy v minulosti nebyl tento nesoulad tolik markantní, v současnosti začíná tlak na spravedlivé zakotvení způsobu výpočtu úroků nabírat na důležitosti. Tento rozdíl úrokových sazeb je zapříčiněn nenáležitou transpozicí směrnice ze strany České republiky a tratí na něm věřitelé, jelikož ti se po dlužnících nemohou domáhat úroků z prodlení ve výši, která by jim náležela podle harmonizované úpravy.

Důsledky nenáležité transpozice

Výše uvedená nekonformita s právem Evropské unie a ekonomickými principy by měla být v prvé řadě odstraněna ze strany České republiky, a to přednostně formou nařízení vlády.[8] V případě, že nenáležitou transpozici směrnice shledá také Evropské komise, zahájí řízení o nesplnění povinnosti, které může následně vyústit až v soudní řízení před Soudním dvorem Evropské unie. Uvedený postup je nicméně řešením spíše v oblasti mezinárodního práva veřejného a autor se níže zaměří na ochranu práv jednotlivců.

V oblasti individuální ochrany práv věřitelů se otevírá možnost domáhat se po České republice náhrady škody za nenáležitou transpozici směrnice.[9] Kvůli relativně nízkému úrokovému rozpětí (mezi repo sazbou a lombardní sazbou) bude taková možnost připadat v úvahu především u nároků s vyšší jistinou, u nichž by i relativně nižší úroky znamenaly v absolutním vyjádření nezanedbatelné částky.

Hmotněprávní podmínky vzniku odpovědnostního nároku jednotlivce vůči státu za škodu způsobenou nenáležitou transpozicí směrnice se řídí zvláštní úpravou, která je založena na mezinárodněprávním principu přímého účinku práva Evropské unie odvozeného judikaturou Soudního dvora Evropské unie.[10] Na uvedený případ se tedy neuplatní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.[11] Pro odpovědnost České republiky musí být naplněny následující požadavky:

a)    cílem porušené povinnosti ze směrnice je přiznání práv jednotlivcům,

b)    porušení povinnosti ze směrnice musí být dostatečně závažné,

c)    mezi porušením povinnosti ze směrnice a způsobenou škodou existuje příčinná souvislost.

V případě harmonizované úpravy úroků z prodlení přitom nelze mít pochyb o tom, že jejím cílem je přiznání práv jednotlivcům a že je zde dána dostatečná příčinná souvislost mezi ušlými úroky z prodlení a nenáležitou transpozicí směrnice ze strany České republiky.

Určité výkladové nejasnosti nicméně může činit požadavek míry dostatečnosti a závažnosti porušení. Soudní dvůr Evropské unie v této souvislosti předeslal, že při posuzování odpovědnosti státu bude přihlédnuto především k tomu, zda povinnost ve směrnici byla stanovena jasně a přesně, zda dávala směrnice prostor uvážení, zda se jedná o úmyslné nebo neúmyslné porušení povinnosti, zda se jednalo o omluvitelné porušení povinnosti, případně zda k porušení nenapomohlo chování orgánů Evropské unie.[12] Autor je toho názoru, že povinnost ve směrnici byla stanovena s vysokou mírou přesnosti a zároveň je zřejmý i její účel, tj. zohlednit v pohyblivé složce vývoj zápůjčních úrokových sazeb. Nelze nicméně vyloučit, že soudní orgány v individuální věci dospějí k závěru, že se jedná o omluvitelné anebo neúmyslné porušení povinností stanovených sekundárním právem Evropské unie.

Procedurální způsob ochrany práv jednotlivců

Jednotlivci jsou oprávněni se domáhat náhrady škody za nenáležitou transpozici směrnice vůči České republice v občanském soudním řízení před obecnými soudy v rámci civilního soudnictví. V souladu s ustanovením § 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř. bude v tomto typu řízení vystupovat za stát jako příslušná organizační složka Úřad vlády České republiky, jelikož dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku je ke stanovení zákonného úroku z prodlení zmocněná vláda České republiky.

Ačkoliv se řízení týká úroků z prodlení, která Česká republika opomněla náležitě transponovat do české právní úpravy, nebude náhrada škody z hlediska vnitrostátního práva posuzována jako příslušenství k jistině, nýbrž jako samostatný právní nárok. Právním důvodem vzniku nároku vůči státu totiž není v první řadě původní pohledávka a úroky z prodlení (ve výši dle vnitrostátní právní úpravy), nýbrž sekundární povinnost náhrady škody za nenáležitou transpozici směrnice. Přestože se přitom jedná o samostatný nárok, je odpovědnostní pohledávka vůči státu navázaná i na existenci primární pohledávky a ostatních podmínkách vzniku zákonných úroků z prodlení dle vnitrostátní úpravy.

Pro uplatnění nároku vůči státu je klíčová otázka, kdy lze právo uplatnit. V této souvislosti je zapotřebí vycházet nejen z podmínek vzniku samotných úroků z prodlení, nýbrž dále také z okolností vzniku náhrady škody za nenáležitou transpozici dovozených evropskou judikaturou, a to zejména otázkou příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti státu a vznikem škody jednotlivci. Dobytnost některých pohledávek totiž může být nejistá a v takovém případě, i pokud by byla směrnice náležitě transponována do národního právního řádu, by věřitel nemusel být ze strany dlužníka kvůli jeho nízké platební schopnosti uspokojen. Příčinnou souvislost mezi porušením práva a vznikem škody lze dle autora vyvodit pouze za situace, kdy věřitel skutečně zaplatí jistinu i úroky z prodlení (ve výši dle vnitrostátní právní úpravy).

Právo na náhradu škody za nenáležitou transpozici úroků z prodlení lze tedy uplatnit, pokud jsou splněny následující podmínky:

a)      jedná se o obchodní transakci ve smyslu směrnice 2011/7/EU,

b)      jedná se o transakci mezi dvěma podniky nebo mezi podnikem a orgánem veřejné moci,[13]

c)      věřitel splnil své smluvní i zákonné povinnosti,

d)      dlužník je v prodlení s plněním svého peněžitého dluhu,

e)      věřitel a dlužník nesjednali odlišnou úpravu úroků z prodlení,

f)       dlužník následně zaplatil věřiteli jistinu včetně úroků z prodlení (resp. částečně).

Teprve k okamžiku naplnění výše zmíněných podmínek lze dle autora dovodit specifikaci konkrétní škody a určení okamžiku počátku běhu promlčecí lhůty práva na náhradu škody za nenáležitou transpozici směrnice vůči státu (resp. jeho části). Vzhledem k samostatné povaze nároku na náhradu škody vůči státu bude dle autora možné se vedle samotné náhrady škody domáhat také úroků z prodlení v případě, že se dostane Česká republika do prodlení se zaplacením požadované náhrady škody.[14] Prodlení v takovém případě nastane až od okamžiku, kdy Česká republika v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele nesplní vznesené právo náhrady škody.

Vzhledem k samostatné povaze nároku na náhradu škody vůči státu bude nutné při soudním uplatnění nároku zaplatit soudní poplatek z uplatněné částky. Vzhledem k nejistému postoji soudních orgánů při posuzování výše zmíněné problematiky je jistě hospodárné a v souladu s principem procesní opatrnosti, aby věřitelé uplatnili nejprve nároky na náhradu škody s nižší hodnotou sporu, než bude ustáleno judikatorní zázemí pro následné uplatňování vyšších nároků.

Závěrem

Současná právní úprava zákonných úroků z prodlení neodráží ekonomické opodstatnění časové hodnoty peněz. Autor se domnívá, že by měla být referenční sazba navázána spíše na lombardní sazbu, která lépe vystihuje zápůjční povahu peněžních prostředků.

Do doby, než bude úprava zákonných úroků z prodlení na národní úrovni uvedena do souladu s právem Evropské unie, se lze dle autora domáhat požadavku vyšších úroků po státu alespoň v rámci odpovědnosti za škodu způsobenou nenáležitou transpozicí směrnice. Uvedený přístup lze nicméně uplatnit pouze v harmonizované oblasti obchodních transakcí a zároveň je možné, že bude zapotřebí prvotní názorovou nekonzistentnost soudních orgánů sjednotit prostřednictvím řízení o předběžné otázce.

Pro oblast zákonných úroků z prodlení v právních vztazích se spotřebiteli však výše uvedený přístup nelze dovodit eurokonformním výkladem ani použitím analogie.

Autor Mgr. Ing. Vít Švestka působí v advokátní kanceláři Becker a Poliakoff v Praze.