Nesplněný příslib funkční úpravy nesplněných smluv v insolvenci

autor: JUDr. Tomáš Richter, Ph.D., LL.M.
publikováno: 16.09.2012

O právní úpravě nesplněných smluv v řízení podle insolvenčního zákona jsem o jako dosti nevydařeném reformním počinu psal již v roce 2008. Rozsah tohoto příspěvku nedovoluje tato stanoviska aktualizovat v plné šíři. Zaměřím se tedy stručně na to, co k tématu od doby publikace mého původního textu přinesla literatura a judikatura, a ve stručnosti navrhnu, jak by právní úprava mohla být změněna ku prospěchu věci.

Insolvenční řízení obecně

Jak je ze systematiky InsZ na první pohled zjevné, zákonodárce otázku režimu nesplněných smluv v insolvenci upravil výslovně pouze pro řízení, v němž je způsobem řešení úpadku konkurs.[2] Na mou poznámku o absenci právní úpravy v reorganizaci a nejasné roli ustanovení § 329 odst. 3 InsZ při výkladu příslušné části InsZ [3] navázal Juraj Alexander, který na citovaném ustanovení vybudoval rozsáhlou teorii právní úpravy nesplněných smluv v reorganizaci.[4] Jeho příspěvek rozhodně stojí za přečtení a reflektování pro účely lex ferenda, obávám se však, že závěry, ke kterým dospívá, jsou spíše myšlenkou, jejímž otcem bylo přání (založené na znalosti americké federální právní úpravy),[5] než udržitelná interpretace platného práva. Pokud jde o řízení, v nichž je úpadek řešen oddlužením,[6] tam jakákoli právní úprava absentuje zcela.

S ohledem na výše řečené se dále zaměřím na platnou právní úpravu v konkursu – otázkám nesplněných smluv v reorganizaci a oddlužení se budu věnovat v části zaměřené na návrhy změn platné právní úpravy.

Konkurs

Právní úprava § 253 a násl. InsZ pro řízení, v nichž je úpadek řešen konkursem, se v hrubých rysech příliš nevymyká mezinárodním standardům – tedy umožňuje insolvenčnímu správci zvolit, zda v plnění nesplněné smlouvy bude pokračovat, či zda její plnění odmítne.[7] Vážné problémy se ovšem začnou objevovat ihned, jakmile se pustíme za ony hrubé rysy, a věnujeme se detailům právní úpravy.

Prvním problémem je 15tidenní lhůta, v níž musí insolvenční správce dle § 253 odst. 2 InsZ rozhodnutí o splnění či odmítnutí splnění učinit, a to zejména proto, že praxe prvostupňových soudů tenduje k tomu, spojovat u dlužníků – podnikatelů rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o konkursu přesto, že takový postup ve skutečnosti není s ohledem na ustanovení § 316 odst. 5 InsZ vůbec přípustný.

Druhým, zásadním problémem je nejistota ohledně civilněprávních následků rozhodnutí insolvenčního správce smlouvu nesplnit (či jeho zákonné fikce nastávající uplynutím lhůty dle § 253 odst. 2 InsZ). Problémy a praktická rizika spojená s použitím konceptu „odstoupení od smlouvy“ k vyjádření práva insolvenčního správce splnění smlouvy odmítnout jsem podrobně popsal v roce 2008.[8] Stefan Sicklinger[9] a Bohumil Havel[10] navrhli vyřešit tyto problémy alespoň částečně takříkajíc „rakouskou cestou“ – tedy interpretací, která pojmu „odstoupení od smlouvy“ dá pro účely insolvenčního práva po rakouském vzoru zcela jiný obsah, než jaký má tento pojem v civilním právu obecně. Toto insolvenčně-právní „odstoupení“ od smlouvy by zrušilo závazky stran ze smlouvy pouze pro futuro, aniž by tím byla dotčena práva stran k plnění, které si do té doby dle smlouvy vzájemně poskytly. Nedojde-li k legislativnímu zásahu, který navrhuji níže (a který jsem v tomto ohledu navrhl již v roce 2008) mám za to, že „rakouská cesta“ by skutečně mohla pomoci českému insolvenčnímu právu vybřednout alespoň z jednoho z několika problémů s platnou právní úpravou, byť nikoli bezezbytku.[11]

Třetím problémem, který trápí protistrany českých úpadců patrně nejvíce, je s druhým problémem bezprostředně související otázka povahy nároků druhé strany smlouvy, již se správce rozhodl nesplnit (či ohledně níž nastala právní fikce tohoto rozhodnutí), a způsob jejich uplatnění v insolvenčním řízení. Z platné právní úpravy nelze bohužel spolehlivě uzavřít ani otázku jejich pořadí (tzn., zda se jedná o pohledávky uspokojované poměrně v režimu odpovídajícím uspokojení předinsolvenčních pohledávek či pohledávky za podstatou), ani otázku procesního způsobu jejich uspokojení, což je relevantní zejména v případech, kdy v daném insolvenčním řízení již uplynula lhůta pro přihlašování pohledávek.[12] Petr Budín dovodil, že pohledávky druhé strany smlouvy, jejíž splnění správce odmítl (či ohledně níž nastala právní fikce tohoto odmítnutí) mají povahu pohledávek uspokojovaných poměrně, přičemž nárok na jejich uspokojení v insolvenčním řízení prekluduje, nejsou-li do řízení přihlášeny ve lhůtě k přihlašování předinsolvenčních pohledávek.[13] Jakkoli druhý závěr se může ledaskomu příčit jako nešetrný k ústavně zaručeným právům dlužníkovy protistrany, po rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Faldusová v. JERICHO, v němž Nejvyšší soud obiter konstatoval existenci pohledávek, které v průběhu insolvenčního řízení vznikají, ač v něm nejsou nijak uspokojovány, jej však již nelze odmítnout bez dalšího.[14] Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve věcech MORAVIA ENERGO a MAGNETON, jako dosud pravděpodobně jediná odvolací rozhodnutí, která se otázkou způsobu uplatnění nároků smluvní protistrany z nesplněné smlouvy výslovně zabývala, by měla v tomto ohledu působit jako silné memento.[15] Olomoucký Vrchní soud v rozhodnutích uvedl, že i nároky z odstoupení od smlouvy dle § 253 InsZ (ať již skutečného či nastalého fikcí) je třeba přihlásit ve lhůtě stanovené k přihlašování pohledávek a velmi zřetelně doporučil smluvním protistranám českých dlužníků, aby takové pohledávky přihlašovaly v řízení vždy jako podmíněné dle § 173 odst. 3 InsZ právě pro případ, že od jejich nesplněné smlouvy s dlužníkem bude odstoupeno až po uplynutí lhůty k přihlašování pohledávek.

Nejlepším doporučením smluvním protistranám českých dlužníků, které nesplněné smlouvy s dlužníkem neukončí samy ještě před prohlášením konkursu, je tedy řídit se judikaturou Vrchního soudu v Olomouci a doufat, že o další judikaturní výklad neuspokojivé právní úpravy se na své náklady postará někdo jiný.

Reorganizace, oddlužení, a oprava vad a nedodělků InsZ

Jak jsem naznačil výše, ohledně právního stavu v reorganizaci je již vedena (podle mého soudu ne příliš konkluzivní či konstruktivní) polemika. Ticho kupodivu přetrvává ohledně režimu nesplněných smluv v oddlužení, ačkoli je to nepochybně právě zde, kde se objevují nesplněné smlouvy na nákup zázračných hrnců a jiných nestoudně drahých nezbytností moderního života, které si z nějakého důvodu pohříchu pořizují zpravidla právě ti, kdo si je mohou dovolit nejméně.[16] Namísto toho, abych se pouštěl do vratkých interpretačních experimentů platného práva, založených na té či oné základní zásadě insolvenčního práva, pokusím se ve zbytku textu stručně nastínit, jak by dle mého pracovního názoru mohla vypadat racionální tuzemská úprava nesplněných smluv v dalším pokusu o reformu tohoto právního institutu.

Mám za to, že stávající právní úprava by měla být změněna dle následujících principů:

• stávající úprava v ustanoveních § 253 a násl. a v souvisejících ustanoveních § 168 odst. 2 InsZ by měla být zrušena;
• obecná ustanovení úpravy nesplněných smluv by měla být zařazena do části první InsZ tak, aby byla k dispozici v každém insolvenčním řízení bez ohledu na to, jakým způsobem je řešen dlužníkův úpadek;
• tato obecná ustanovení by v principu měla stanovit, že osoba s dispozičním oprávněním je oprávněna rozhodnout o tom, že nesplněnou smlouvu splní, nebo že její splnění odmítne;
• rozhodne-li se osoba s dispozičním oprávněním nesplněnou smlouvu splnit, jsou pohledávky její protistrany vzniklé po tomto rozhodnutí v insolvenčním řízení pohledávkami za majetkovou podstatou;
• rozhodne-li se osoba s dispozičním oprávněním plnění nesplněné smlouvy odmítnout, smlouva je ukončena s účinky ex nunc a pohledávky dlužníkovy protistrany vzniklé do rozhodnutí o odmítnutí nesplněné smlouvy jsou pohledávkami, uspokojovanými v insolvenčním řízení poměrně jako ostatní nepřednostní předinsolvenční pohledávky.[17] Do insolvenčního řízení se tyto pohledávky přihlašují přihláškou, již dlužníkova protistrana může podat ve zvláštní lhůtě stanovené k tomu zákonem a počínající dnem následujícím po dni, kdy ji bude doručeno rozhodnutí o nesplnění smlouvy. Pohledávky dlužníkovy protistrany, vzniklé za plnění skutečně poskytnutá do dlužníkovy majetkové podstaty v období mezi rozhodnutím o úpadku a rozhodnutím o odmítnutí nesplněné smlouvy, jsou však pohledávkami za majetkovou podstatou;
• rozhodnutí nesplněnou smlouvu splnit či její splnění odmítnout může osoba s dispozičním oprávněním učinit ve lhůtě, stanovené zákonem tak, aby neuplynula před konáním první schůze věřitelů, na které věřitelé rozhodují o způsobu řešení úpadku;[18]
• není-li rozhodnutí učiněno ve výše uvedené lhůtě, pak (a) v konkursu platí, že splnění smlouvy bylo odmítnuto, (b) v reorganizaci a oddlužení platí, že nesplněná smlouva bude splněna;[19]
• činí-li rozhodnutí o splnění či odmítnutí splnění nesplněné smlouvy osoba s dispozičním oprávněním odlišná od insolvenčního správce (tzn. dlužník), vyžaduje se k účinnosti rozhodnutí souhlas insolvenčního správce;[20]
• zákon bude obsahovat zvláštní právní úpravu pro zvláštní typy smluv, jež takovou zvláštní úpravu vyžadují (nájemní a jiné dlouhodobé smlouvy o vzájemném plnění, včetně smluv o dodávkách energií a jiných síťových plnění, pracovní a kolektivní smlouvy atd.).

Podnětů k tomu, jak konstruovat smysluplnou úpravu nesplněných smluv v insolvenci nabízí zahraniční právní úpravy a literatura dostatek – výše jsem odkázal jen na některé. Bylo by myslím na místě (a na čase), aby český zákonodárce reformní zadání, které v roce 2006 ve vztahu k nesplněným smlouvám zcela nezvládl, dotáhl do konce.

Autor je advokátem v Praze a vysokoškolským pedagogem.