Úpadek a jeho osvědčení

autor: JUDr. Oldřich Řeháček, Ph.D.
publikováno: 16.09.2012

Úpadek je bezesporu klíčovým institutem insolvenčního práva. Není-li úpadku, resp. není-li úpadek dlužníka v insolvenčním řízení zjištěn (osvědčen), je zjevné, že je lichá nejen otázka po způsobu jeho řešení, ale lze konstatovat, že insolvenční řízení, resp. normy insolvenčního zákona se míjí svým smyslem a účelem.

Účelem insolvenčního zákona a insolvenčního řízení totiž je řešení (hrozícího) úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů [§ 4 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen „IZ“)] tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu[3] a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.[4]

Základem pro rozhodnutí o úpadku[5] dlužníka je srozumitelný a určitý insolvenční návrh (insolvenční řízení nelze zahájit ex offo) opatřený náležitostmi dle § 103 IZ. V případě dlužnického insolvenčního návrhu je k němu nutno připojit zákonem požadované přílohy obsahující údaje uvedené v § 104 IZ (zejména řádné seznamy majetku a závazků navrhovatele).[6] V případě věřitelského insolvenčního návrhu je potom třeba, aby věřitel – navrhovatel doložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k insolvenčnímu návrhu připojil její přihlášku (§ 105 IZ).

Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh (míněno insolvenční návrh, který nevykazuje nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat), může přistoupit k další fázi řízení, tedy ke zjišťování, zda dlužník je v úpadku (resp. zda je insolvenční navrhovatel – věřitel aktivně legitimován – viz níže). Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu) a podle § 128 odst. 1 IZ je povinen neprodleně insolvenční návrh odmítnout.[7] V případě, že není vadný insolvenční návrh sám, ale jde o vadu jeho příloh (které nejsou k insolvenčnímu návrhu připojeny, resp. neobsahují zákonem stanovené náležitosti), určí insolvenční soud navrhovateli lhůtu k doplnění insolvenčního návrhu (§ 128 odst. 2 IZ).

Jiná osoba než dlužník (který má aktivní legitimaci bez dalšího) je oprávněna domáhat se insolvenčním návrhem rozhodnutí o dlužníkově úpadku[8] jen pokud tvrdí a zároveň doloží, že je jeho věřitelem a že má proti němu pohledávku, která je již splatná (§ 97 odst. 3 ve spojení s § 105 IZ).[9]^,[10] Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku.[11] Teprve pokud navrhovatel tuto svoji aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu prokáže, může se insolvenční soud zabývat zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku dle § 3 IZ.[12] Lze tedy konstatovat, že při zkoumání aktivní legitimace navrhujícího věřitele se prosadí zásada projednací a břemeno tvrzení i břemeno důkazní spočívá výhradně na insolvenčním navrhovateli, resp. navrhovatelích.[13]^,[14]

I když tedy věřitel předloží způsobilý insolvenční návrh, v němž nabídne dostatečná tvrzení o existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, již též přihlásil, a k těmto tvrzením též označí důkazy (předloží listinné důkazy),[15] je na místě ho pro nedoložení navrhovatelovy aktivní legitimace dle § 143 odst. 2 IZ zamítnout v případě, že nabídnuté důkazy nejsou zjevně dostatečné k prokázání existence tvrzené navrhovatelovy splatné pohledávky, již dlužník popírá;[16] k zamítnutí insolvenčního návrhu pak insolvenční soud přistoupí také tehdy, jestliže by k závěru o existenci navrhovatelovy splatné pohledávky (vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka) bylo zapotřebí provést rozsáhlé dokazování,[17] které přísluší (pouze) řízení nalézacímu.[18]^,[19]

Zatímco při zkoumání aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je – jak shora uvedeno – předpokladem projednání (samotného) dlužníkova úpadku, se prosadí zásada projednací a břemeno tvrzení i břemeno důkazní spočívá výhradně na insolvenčním navrhovateli, je k osvědčení tvrzeného (hrozícího) úpadku insolvenční soud povinen provést i důkazy nenavržené (§ 86 IZ). Při zjišťování dlužníkova úpadku se tak prosazuje zásada vyšetřovací.[20]

Uplatnění vyšetřovací zásady však nic nemění na tom, že povinnost tvrzení, resp. břemeno tvrzení stran dlužníkova úpadku, tedy ohledně plurality věřitelů dlužníka (ohledně jejich déle splatných pohledávek),[21] potažmo ohledně dlužníkovy platební neschopnosti (předlužení), je na insolvenčním navrhovateli. Jakkoli tedy § 86 IZ ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady k prokázání předložených tvrzení a nikoliv k tomu, aby si soud tato tvrzení opatřoval.[22]

K otázce splnění povinnosti tvrzení (unesení břemene tvrzení) ze strany insolvenčního navrhovatele (ať je jím věřitel či dlužník) konstatoval Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2011,[23] že jak dlužnický, tak i věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Tamtéž uvedl, že takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti.[24]^,[25]

Znak neschopnosti dlužníka plnit (insolvenčním navrhovatelem konkrétně vymezené) peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti [§ 3 odst. 1 písm. c) IZ] potom může být – a v praxi též v drtivé většině případů je – v rovině tvrzení obsažených v insolvenčním návrhu uplatněn tvrzením o naplnění některé z vyvratitelných domněnek obsažených v § 3 odst. 2 IZ, resp. tvrzením (tvrzeními), z nějž (nichž) lze usuzovat na některou z těchto vyvratitelných domněnek.[26]

Je-li pak dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v § 3 odst. 2 IZ, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, pak na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník potom vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 IZ, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené).[27]

K okolnostem, které je třeba v insolvenčním návrhu tvrdit v případě úpadku ve formě předlužení (§ 3 odst. 3 IZ), resp. v případě hrozícího úpadku (§ 3 odst. 4 IZ), lze pro stručnost toliko odkázat na judikaturu, a to (např.) na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5. 2010, sen. zn. 29 NSCR 22/2009, potažmo na usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. KSBR 32 INS 24219/2011, 3 VSOL 263/2012.

Závěr

Insolvenční zákon klade pro zjištění (osvědčení) dlužníkova úpadku relativně vysoké nároky na insolvenčního navrhovatele, a to zvláště tehdy, je-li jím dlužníkův věřitel.[28] Předložený text lze tak chápat též jako lapidární vodítko, jak být s podaným insolvenčním návrhem úspěšný.

Autor je advokátem v Praze a insolvenčním správcem se zvláštním povolením.