Soudní dvůr EU zrušil rozsudek Tribunálu o obnovitelných zdrojích energie


publikováno: 28.03.2019

V roce 2012 zavedlo Německo zákonem o obnovitelných zdrojích energie (zákon EEG z roku 2012), režim podpory pro podniky vyrábějící elektřinu z obnovitelných zdrojů energie a zemního plynu („elektřina EEG“). 

Tento zákon těmto výrobcům zajišťoval[1] vyšší než tržní cenu. Za účelem financování této podpory uvedený zákon stanovil k tíži dodavatelů, kteří dodávali koncovým zákazníkům, „příplatek EEG“, který byl v praxi na tyto zákazníky přenesen[2]. Některé podniky, jako jsou podniky s vysokou spotřebou elektřiny ve výrobním odvětví, však mohly využít omezení tohoto příplatku, aby si zachovaly svou konkurenceschopnost v mezinárodním měřítku. Příplatek EEG musel být hrazen provozovatelům přenosových soustav s vysokými a velmi vysokými napětími (PPS), kteří byli povinni uvádět elektřinu EEG na trh[3]. Rozhodnutím ze dne 25. listopadu 2014[4] Komise konstatovala, že zákon EEG z roku 2012 zahrnuje státní podporu a ve značném rozsahu ji schválila. 

Podle Komise sice podpora podniků vyrábějících elektřinu EEG představuje státní podporu, nicméně je taková podpora slučitelná s unijním právem. Jako státní podporu označila rovněž omezení příplatku EEG pro podniky s vysokou spotřebou elektřiny. Vzhledem k tomu, že Komise považovala většinu těchto omezení za slučitelná s unijním právem, nařídila navrácení pouze pro omezenou část. 

Německo podalo proti tomuto rozhodnutí žalobu k Tribunálu Evropské unie, kterou Tribunál zamítl rozsudkem ze dne 10. května 2016[5]. 

Německo nato podalo proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek k Soudnímu dvoru. 

Rozsudkem Soudní dvůr vyhověl kasačnímu opravnému prostředku a zrušil jak rozsudek Tribunálu, tak rozhodnutí Komise. Podle Soudního dvora Tribunál neprávem dospěl k závěru, že prostředky získané příplatkem EEG představují státní prostředky.

Z toho vyplývá, že chybí skutečnost nezbytná k tomu, aby mohly být výhody vyplývající z mechanismů zavedených zákonem EEG z roku 2012 kvalifikovány jako podpory. 

Příplatek EEG nemůže být považován za daň, neboť zákon EEG z roku 2012 neukládá dodavatelům, kteří dodávají koncovým zákazníkům, aby přenesli na tyto zákazníky částky zaplacené za příplatek EEG. Skutečnost, že „v praxi“ je finanční zátěž vyplývající z příplatku EEG přenášena na koncové zákazníky, není v tomto ohledu dostačující. 

Tribunál kromě toho neprokázal, že stát měl pravomoc disponovat s prostředky získanými z příplatku EEG, ani že vykonával veřejnou kontrolu nad PPS pověřenými správou těchto prostředků. 

Soudní dvůr zejména uvádí, že skutečnost, že prostředky pocházející z příplatku EEG jsou výlučně určeny k financování režimů podpory a vyrovnání podle ustanovení zákona EEG z roku 2012 spíš svědčí o tom, že stát právě nemohl s těmito prostředky disponovat, tj. nemohl rozhodnout o jiném určení. Dále, přestože skutečnosti uvedené Tribunálem umožňují skutečně konstatovat, že orgány veřejné moci vykonávají kontrolu řádného uplatňování zákona EEG z roku 2012, nemohou naproti tomu vést k závěru o existenci veřejné kontroly nad prostředky získanými příplatkem EEG. 

Ze stejných důvodů Soudní dvůr konstatuje, že Komise neprokázala, že výhody stanovené zákonem EEG z roku 2012 zahrnují státní prostředky, a tudíž představují státní podporu.

Soudní dvůr tedy zrušil nejen rozsudek Tribunálu, ale i rozhodnutí Komise.

 

Zdroj: Soudní dvůr EU

Foto: Pixabay



[1] Tento zákon platil od 1. ledna 2012 do 31. července 2014. Od 1. srpna 2014 byl nahrazen zákonem EEG z roku 2014, který Komise schválila rozhodnutím ze dne 23. července 2014 (viz tisková zpráva Komise IP/14/867). 

[2] Tento poplatek představoval 20 % až 25 % celkové částky fakturované průměrnému konečnému spotřebiteli. 

[3] Příplatek EEG tak představuje případný rozdíl mezi cenou, jež PPS dosáhli na spotovém trhu burzy s elektřinou EEG, kterou zavádějí do své sítě, a finanční zátěží, kterou jim ukládá zákonná povinnost zaplatit za tuto elektřinu v cenách stanovených zákonem, přičemž tento rozdíl jsou PPS oprávněni požadovat od dodavatelů, kteří dodávají koncovým zákazníkům. 

[4] 4 Rozhodnutí Komise (EU) 2015/1585 ze dne 25. listopadu 2014 o režimu podpory SA.33995 (2013/C) (ex 2013/NN) [který zavedlo Německo na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů a uživatelů s vysokou spotřebou energie] (Úř. věst. 2015, L 250, s. 122; viz také tisková zpráva Komise IP/14/2122). 

[5] Rozsudek Tribunálu ze dne 10. května 2016 ve věci Německo v. Komise (T-47/15, viz rovněž tisková zpráva č. 49/16).