Nestrannost a nepodjatost rozhodce

Pojmy nestrannosti a nepodjatosti bohužel nejsou obecně v odborné literatuře nikde definovány, stejně jako osoba rozhodce. Nicméně zastávám názor, že z dosavadní literatury vztahující se k posuzování nezávislosti soudce v českém občanském právu procesním lze dovodit, že tyto pojmy budou shodné jak u soudce obecných soudů, tak u rozhodce. Není však možné interpretovat právní úpravu civilního procesu ve vztahu k rozhodčímu řízení, protože tuto problematiku řeší speciálně zákon č. 216/1994 Sb.,o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Der Oberste Gerichtshof zaujímá obdobný názor, neboť ve svém rozhodnutí ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 9 Ob 94/04w se vyjádřil takto: „Soudce může být považován za osobu nikoliv nestrannou, pokud jsou dány okolnosti, které na základě jejich objektivního prověření a posouzení zakládají oprávněné pochybnosti o nestrannosti a nezávislosti. Není důvod, proč by tyto principy neměly být používány na rozhodčí řízení. Z toho vyplývá, že v případě jmenování rozhodce je nutné zkoumat objektivní stav v souvislosti ke každému konkrétnímu případu a jeho okolnostem.“[4] 

Pokud bychom hledali pojem nestrannosti v mezinárodních dokumentech, mohli bychom nahlédnout např. do EÚLP, konkrétně pak do ustanovení čl. 6, které stanoví, že: „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“[5]

Kopa ve své publikaci pokládá za základ soudcovské nestrannosti zásadu z dob římského práva „nemo iudex in causa sua“, tedy nikdo nesmí být soudcem ve své věci.[6] Souhlasím s názorem Šimíčka, dle kterého je možné pojem nestrannosti brát jako součást pojmu nezávislosti a rozlišovat tak nezávislost jako znak funkční, kdežto nestrannost jako znak osobní. Dále dodává, že nestrannost je subjektivní kategorií, jež vyjadřuje vnitřní psychický stav soudce k věci, kterou projednává a je vztahem k předmětu řízení, právním zástupcům apod. [7] V této souvislosti bych ráda uvedla rozsudek ESLP ze dne 6. 5. 2003 zvaný Kleyn a další proti Nizozemsku, kde bylo řečeno, že: „Pojmy nezávislosti a objektivní nestrannosti spolu úzce souvisí a soud bude tedy rozhodovat o obou otázkách společně.“[8]

Kupř. francouzská doktrína rozlišuje nezávislost materiální a nezávislost myšlenkovou. Za myšlenkovou nezávislost pak považuje právě nestrannost, jež je subjektivní kategorií z vnějšího pohledu nezpozorovatelnou a nezměnitelnou.[9]

Meritum zákona o rozhodčím řízení uvádí, že požadavek nanezávislost, resp. nestrannost rozhodce, je možné vymezit jako požadavek na neexistenci vztahu rozhodce k projednávané věci, k některé ze stran apod. Pokud by např. rozhodci vznikl příbuzenský vztah k některé ze stran nebo jejímu zástupci, bylo by možné shledat rozhodce nestranným, jelikož má k jedné ze stran silnou vazbu.[10]

ESLP se k otázce nestrannosti vyjádřil také v rozhodnutí Sacilor-Lormines proti Francii ze dne 11. 9. 2006, kde konstatoval, že: „Existují dva aspekty požadavku nestrannosti. Za prvé, soud musí rozhodovat bez osobních předsudků a zaujatosti. Za druhé, musí být také nestranný z objektivního hlediska, to znamená, že musí poskytnout dostatečné záruky pro vyloučení veškerých legitimních pochybností v tomto ohledu. V rámci objektivního testu je třeba určit, zda, nehledě na osobním chování soudců, existují zjistitelné skutečnosti, které mohou vyvolat pochybnosti o jejich nestrannosti.“[11]

Nestrannost v ústavním systému České republiky

Nehovořím přímo o nestrannosti rozhodce, neboť jak pojednávám v předchozím textu, neexistující definice tohoto pojmu nám umožňuje institut nestrannosti rozebírat z pohledu obecného soudce. Nicméně pokusím se tento pojem popsat i v rámci ústavněprávních poměrů, které vykázaly v poslední době dynamický vývoj.

Ústavní soud se ve svém nálezu z roku 2002 vyjádřil k nezávislosti, a tudíž i nestrannosti soudce. Poukázal na to, že soudcovská nezávislost je neměnnou a podstatnou náležitostí demokratického státu, přičemž pojmenoval zdroje soudcovské nezávislosti spolu s jejími zárukami, mezi nimiž výslovně zmínil i neslučitelnost funkce soudce s jinými funkcemi.[12]

Nezávislost je nutným předpokladem nestrannosti, kterou nikdo nesmí žádným způsobem ohrozit. Z hlediska Ústavy je významný čl. 1, který stanoví, že předpokladem právního státu jsou nezávislé soudy, a je zcela nepodstatné, zda se jedná o státní instituty nebo státem uznané nestátní instituty, tedy rozhodčí soudy. Požadavek nezávislosti a nestrannosti je přítomen v každém případě. Nestrannost, vázaná zákonem a jeho výkladem dle nejlepšího vědomí a svědomí, rozlišuje subjektivní hledisko, tj. předpoklad nestrannosti, dokud není prokázán opak, a objektivní hledisko, tj. spravedlivost řízení vůči veřejnosti i účastnickému řízení, což je tzv. jevová stránka řízení.[13] Článek 36 zákona č. 2/1993 Sb., Listina garantuje pro každého jedince možnost bránit svá subjektivní práva před soudními orgány, a to i před institucionální arbitráží. Jedná se o projev práva na nezávislý a nestranný soud, tedy i práva na nezávislého a nestranného soudce, v našem případě rozhodce.[14]

Zákon o rozhodčím řízení a řád Rozhodčího soudu

Na první pohled by se mohlo zdát, že zákon vyžaduje kromě obecných požadavků stanovených v § 4 zákona o rozhodčím řízení pouze jeho nepodjatost. V ustanovení § 8 tohoto zákona je totiž stanoveno, že: „Rozhodce je vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti.“[15]

V komparaci s § 10 odst. 1[16] zákona o rozhodčím řízení a § 1a[17] téhož zákona a z charakteru postavení rozhodce v rozhodčím řízení obecně lze dospět k závěru, že vedle požadavku nepodjatosti je nutné trvat i na jeho nestrannosti a nezávislosti. Tedy pro výkon funkce rozhodce je potřeba splnit jednak podmínku jeho nepodjatosti, zároveň však je nutné trvat na tom, aby byl nezávislý a nestranný.[18]

Mám za to, že v zákoně jsou obsaženy dostatečné záruky k tomu, aby rozhodce vystupoval a spor rozhodoval jako nestranná, nezávislá třetí osoba. Poukázala bych zde na již zmiňovaný § 1a, v kterém je stanoven požadavek rozhodovat majetkové spory nezávislými a nestrannými rozhodci.

Hrabec např. uvádí, že cílenější imperativ nezávislosti a nestrannosti rozhodce obsahuje § 10 zákona o rozhodčím řízení, vyvolávající ale problém dvojího druhu, protože se vztahuje toliko na zbytkové situace, kdy rozhodce nebyl přímo určen stranami nebo jiným dohodnutým způsobem.[19] Další problém je v tom, že soudce je k předpokladům pro nezávislé a nestranné rozhodování rozhodce povinen přihlédnout, což vyjadřuje kogentní imperativ, ale nemá povinnost jej akceptovat.[20] I v tomto vidím jistou nedořešenou mezeru v zákoně, která vznikla nejspíše nesprávným vyjádřením zákonodárce.

Druhý odstavec § 10 odkazuje na § 5 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, který říká, že: „Nikdo není povinen přijmout funkci rozhodce. Pokud však tuto funkci přijme, je povinen vykonávat ji v souladu s tímto zákonem a dalšími předpisy.“[21] Toto ustanovení představuje určitou pojistku nestrannosti a nezávislosti a rozhodce by tak neměl rozhodovat nikoliv nestranně, jelikož by tak porušil svou povinnost vyplývající přímo ze zákona.

Řád Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky zmiňuje nestrannost v § 1: „který působí jako nezávislý orgán pro rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci.“[22] Domnívám se, že toto ustanovení vychází z § 1 zákona o rozhodčím řízení. Dále navazuje v § 3 odst. 3, ve kterém stanoví, že: „Při výkonu funkce jsou rozhodci nezávislí a nevystupují nikdy jako zástupce kterékoli strany. Přijetí funkce rozhodce musí být písemné (§ 5 odst. 2 zákona).“[23]

Nepodjatost jako pojem

Jak jsem uvedla výše, pojmy nestrannosti a nezávislosti nejsou v odborné literatuře definovány. I přes neexistující definici pojmu nepodjatost jsou různé názory a myšlenky, které vyjadřují tento stav. Např. meritum zákona o rozhodčím řízení považuje za podjatost rozhodce jeho vnitřní psychický stav, který spočívá v upřednostňování jedné ze stran sporu[24], a to právě na úkor strany druhé. Také dodává, že je nezbytné diferencovat mezi požadavky nezávislosti či nestrannosti a nepodjatosti rozhodce.[25] K této „definici“ se přiklání kupř. i Rozehnalová.[26]

Přestože je nutné odlišovat výše zmíněně prvky, je mimo jakoukoliv diskusi, že jsou na sobě závislé natolik, že pokud není jeden z těchto prvků naplněn, ve většině případů se rozhodce považuje i za podjatého. Podjatost je tedy vztahem rozhodce k jednomu z účastníků rozhodčího řízení, vztahem rozhodce k zástupci strany a také vztahem rozhodce k dané věci, jež má být v řízení projednávána. Samozřejmě je nutné podotknout, že otázka podjatosti či nepodjatosti se hodnotí v závislosti na určitém případu a okolnostech.[27] I Der Oberste Gerichtshof ve svém rozhodnutí ze dne 19. 5. 1988, sp. zn. 8 Ob 18/88, konstatoval, že: „Podjatost je nutno ve spojitosti s konkrétními věcmi přezkoumat.“[28] Souhlasím také s dalším rozhodnutím tohoto soudu ze dne 30. 7. 2007, sp. zn. Ob 83/07z, ve kterém se k otázce podjatosti vyjádřil tak, že: „Podjatost nelze řešit abstraktně, obecně, nýbrž jen s ohledem na konkrétní případ a konkrétního soudce.“[29]

Andrle se domnívá, že stejně jako v případě nestrannosti ani úpravu podjatosti v rozhodčím řízení nelze ztotožňovat s právní úpravou v občanském právu procesním. Ovšem co se týče terminologie, výklad podjatosti soudce můžeme užít i pro výklad podjatosti rozhodce.[30] S tímto stanoviskem se ztotožňuji a dodávám, že nestrannost a nepodjatost jsou jedny ze základních požadavků pro spravedlivý proces, ať už se jedná o obecný soudní nebo proces probíhající před rozhodci.

Stavinohová také uvádí, že pro řádný výkon funkce soudce, v našem případě rozhodce, je nezbytné, aby se eliminovaly všechny situace, které by mohly mít za následek negativní vliv na průběh řízení a samotného rozhodování. Také dodává, že o podjatosti soudce lze hovořit v případě, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům (stranám) nebo k jejich zástupcům je zde důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, což zmiňuje i sám zákon.[31]

Raban zhodnotil nepodjatost jako základní předpoklad, který vzbuzuje spravedlivost procesu. Jejím obsahem je zejména objektivní rozhodování (tj. nezávislé a nestranné). Přestože arbitráž je jinou činností než soudní, svým společenským účelem se shodují. Proto je možné pro výklad pojmů souvisejících s arbitráží užít výkladu spojeného se soudní činností.[32]

S výše uvedeným názorem souhlasím, jak jsem naznačovala při výkladu pojmu nestrannosti. Dle mého názoru lze bezpečně užít analogie, neboť jak na soudce obecných soudů, tak na rozhodce jsou kladeny stejné požadavky nestrannosti a nepodjatosti. Nesmíme však opomenout, že v žádném případě nelze použít analogii pro civilní proces a proces konající se před rozhodci.

Zákon o rozhodčím řízení a řád Rozhodčího soudu

Z předchozího výkladu pojmu nepodjatost plyne, že největší problém, který skýtá ustanovení § 8 zákona o rozhodčím řízení je neurčitost tohoto pojmu. Ani v judikatuře českých soudů není tato otázka dostatečně řešena, a tak nezbývá než vycházet i z judikatury zahraniční.[33]

Ustanovení § 8 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení vlastně kopíruje § 11 téhož zákona, který stanoví, že: „Nestanoví-li tento zákon jiné důvody, je již určený nebo jmenovaný rozhodce vyloučen z projednávání věci, jestliže dodatečně vyjdou najevo okolnosti uvedené v § 8.“[34] Druhý odstavec ustanovení § 8 poté řeší situaci, kdy sám rozhodce, který má být určen či jmenován „ musí bez odkladu stranám nebo soudu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen.“[35]

Rozdíl mezi těmito dvěma ustanoveními spočívá v tom, že zatímco § 8 odst. 1 dopadá na vyloučení rozhodce z důvodu podjatosti již od samého začátku, § 11 řeší případy, kdy okolnosti vyloučení rozhodce vyjdou najevo až dodatečně.[36] Navazující § 12 uvádí povinnost rozhodce vzdát se funkce, pokud vyšly najevo okolnosti uvedené v  § 11 a pokud se sám rozhodce nevzdá funkce „mohou se strany dohodnout o postupu při jeho vyloučení a kterákoli ze stran může podat návrh, aby o vyloučení rozhodl soud.“[37] Pokud se rozhodce funkce vzdá z důvodů uvedených v ustanovení § 12, má tato skutečnost právní účinky ex nunc.[38]

Námitku podjatosti rozhodce lze tedy vznést, jakmile započne projednávání sporu, případně v době, kdy se strana vyjádří k žalobnímu návrhu. Následně by strana námitku podávat již neměla. To je možné pouze v případě, který řeší výše uvedené ustanovení § 11 zákona o rozhodčím řízení. Pokud by však některá skutečnost zakládající podjatost rozhodce vyšla najevo posléze, zejména je-li závazná, strana námitku může podat bezodkladně i později. Přiměřeně lze užít § 33 zákona o rozhodčím řízení, jde-li o skutečnosti, které strana nebyla schopna zjistit před prvním podáním ve věci samé.[39] Dle mého názoru není v takové situaci rozhodující, zda spor rozhoduje rozhodčí instituce nebo se jedná o řízení ad hoc. Řád Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky v § 24 odst. 1, které uvádí, že: „Každá ze stran je oprávněna vznést námitku podjatosti rozhodce, předsedy rozhodčího senátu nebo jediného rozhodce, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho (jejich) nepodjatosti. Námitka podjatosti musí být vznesena nejpozději do zahájení prvního ústního jednání. K námitce podjatosti vznesené později se přihlédne jen, pokud k jejímu opožděnému vznesení vedly důvody ze zvláštního zřetele hodné.“[40] Toto ustanovení tak vlastně opisuje a mírně rozšiřuje § 8 a 11 zákona o rozhodčím řízení.

Zajímavou situací se zabýval Rozhodčí soud v rozhodnutí ze dne 22. 6. 1998, Rsp 18/97. Strana namítala podjatost rozhodčího soudu jako celku, přičemž jako podstatu námitky uvedla, že spor byl projednáván třemi rozhodci, z nichž jeden byl místopředsedou předsednictva Rozhodčího soudu, další dva byli členové předsednictva. Poté jeden ze členů předsednictva začal vykonávat funkci právního zástupce žalované strany. Předsednictvo tuto námitku zamítlo s tím, že ji nelze vznést proti rozhodčímu soudu jako celku.[41]

Podobnou situaci řešil také Ústavní soud, který se v usnesení ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. III. ÚS 2266/09 se vyjádřil, že: „Okolnost, že zástupcem účastníka v rozhodčím řízení je osoba, která působí rovněž jako rozhodce téhož rozhodčího soudu, není ještě – sama o sobě – relevantní; významnou by mohla být až konkrétní osobní vazba rozhodců k takovému zástupci.“[42]

Zpochybnění nepodjatosti může vyplývat z různých vztahů rozhodce: (i) může se jednat o vztah rozhodce k některému z účastníků řízení, tzn., že rozhodce není nestranný,[43] (ii) může se jednat o vztah rozhodce s právním zástupcem strany či další nepřímé osobní vazby mezi rozhodcem, (iii) v poslední řadě se může jednat o okruh vztahů rozhodce přímo k věci, která je předmětem řízení.[44] Mám však za to, že je nezbytné brát v úvahu, že důvody zakládající pochybnosti o nepodjatosti rozhodce je nutné zkoumat případ od případu v závislosti na různých okolnostech. Nelze stanovit podmínku, která zakládá pochybnosti o podjatosti rozhodce bez ohledu na konkrétní případ.

Rozhodce při projednávání sporu samozřejmě může mít k jedné ze stran vztah. Otázkou však zůstává, zda tuto stranu skutečně upřednostní a bude tedy vystupovat jako podjatý či se tato skutečnost nijak neprojeví na jeho výkonu funkce rozhodce, a tedy nedojde k porušení práva na spravedlivý proces. Koneckonců rozhodcovu podjatost může zapříčinit i pouhá sympatie bez zvláštního vztahu k jedné či druhé straně.

U nepodjatosti rozhodce se může vyskytnout podobný problém jako u appointing authority, a to ekonomická závislost. Lze namítnout, že rozhodci se ustavují do této funkce na základě jejich ekonomické vázanosti na účastníku řízení. Spekulace o podjatosti rozhodce jsou oprávněné i za situace, kdy rozhodce rozhoduje např. každé dva roky spor ve věci, v níž byl určitou stranou prosazen do této funkce.[45] Mám za to, že pokud pak rozhoduje ve prospěch toho samého účastníka, je možné pochybovat o jeho nepodjatosti. Z tohoto lze vyvodit závěr, že rozhodce bude motivován, aby rozhodl ve prospěch účastníka, který ho do této funkce určil či jmenoval pod hrozbou sankce, že do budoucna už být určen nemusí.

Závěrem seznávám úpravu nestrannosti a nezávislosti rozhodce v rozhodčím řízení užší než v běžné, zákonem institucionalizované soudní praxi. Přesto však soudím, že zákon o rozhodčím řízení obsahuje dostatečnou úpravu a záruky tohoto institutu. Zmiňovaná ustanovení zákona obsahují dle mého názoru jakousi dvojí ochranu, neboť je zde zakotvena nepodjatost, která vyjde najevo již v počátku řízení i až v jeho průběhu. Každopádně z praxe vyplývá, že pokud rozhodce není nezávislý či nestranný, považuje se to za znak jeho podjatosti. V zákoně o rozhodčím řízení je jasně stanoveno, že rozhodce je vyloučen, pokud existuje důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Oproti tomu například Pokyny pro střet v mezinárodní arbitráži stanoví povinnosti odmítnout funkci rozhodce, pokud existují skutečnosti či okolnosti, které jsou schopny vyvolat oprávněné pochybnosti o rozhodcově nepodjatosti či nezávislosti. Pokyny navíc hned v úvodu upravují povinnost rozhodce být nezávislý a nepodjatý, a že tato skutečnost musí trvat po dobu celého řízení. Podobné ustanovení v zákoně o rozhodčím řízení podle mě zcela absentuje. Úplným závěrem bych ráda podotkla, že západně od České republiky je problematika nestrannosti a nepodjatosti pečlivěji chráněna.

Autorka je právničkou v Brně.