Nestoři české advokacie – JUDr. Vladislav Vrba

Ve Vaší rodině žádní právníci nebyli?

Ne. Můj otec byl kantor, strýc také, maminka byla v domácnosti. 

Kam jste nastoupil po fakultě?

Když jsem ukončil právnickou fakultu, dostal jsem umístěnku do advokacie do Karlových Varů. Z toho jsem nebyl nadšený, tak jsem si ji hned vyměnil s Miloslavem Stinglem, s tím známým cestovatelem a spisovatelem. On byl z Karlových Varů, ale měl umístěnku do Ústí nad Labem. Šel jsem raději za něho do Ústí.

Jak vzpomínáte na koncipientskou praxi?

V dobrém, přestože byla dost syrová. Pořád jsem byl na cestách, dávali mě na různé pobočky po kraji. Začal jsem v Ústí, pak jsem byl v Teplicích, v Mostě, v Děčíně a v Lounech. To byla vynikající praxe. A obhajovali jsme často vraždy. První jsem obhajoval už jako koncipient. To by bylo dnes nepředstavitelné. Vzpomínám si vraždu, kterou spáchal takový pětadvacetiletý kluk. Zabil průvodčí v tramvaji a sebral jí asi pět stovek. Něco strašného. Uškrtil ji a já si pořád musel prohlížet jeho ruce. To si pamatuji dodneška, stále je vidím._

Jak dlouho jste zůstal v Ústí nad Labem?

Rok a půl. Potom mě dali do Prahy, takže jsem mohl budovat normální kariéru. Začal jsem jako advokát v Advokátní poradně č. 7 v Mezibranské ulici, později jsem se tam stal vedoucím, takže jsem měl na starost i mimopražské pobočky.

Prý jste zastupoval i Air France?

To bylo prima, protože jsem rozhodoval o žádostech o zaplacení náhrady škody za poškozené kufry. To byla jediná společnost, která létala do Vietnamu, do Hanoje. Vietnamci byli mazaní. Měli účtenku, na které přelepili cenu, šli do letadla už s rozbitým kufrem a pak chtěli náhradu. Většinou jsem to zamítal, ale mělo to svá pravidla. Také jsem dělal na smlouvě s aerolinkami a to už byla pěkná právničina. Za odměnu jsem měl možnost jet na nějaký zájezd. Frantík roztočil globus a nechal mě poslepu ukázat. Náhoda padla na Martinik. Nakonec jsme s Vaškem Králem letěli do Thajska a pak projeli Malacký poloostrov přes Kuala Lumpur a do Singapuru. Když jsem v letadle řekl, že jsem advokát Air France, tak mi udělali vzadu postýlku, dali mi polštářky a dečky. To byl velký zážitek!

Víme, že jste často obhajoval i na Slovensku?

Ano, kamarádil jsem se tehdy s JUDr. Otakarem Motejlem a hájili jsme spolu na Slovensku studenty, kteří měli zabít v roce 1976 nedaleko Sence studentku Ludmilu Cervanovou. Byl o tom později natočen film Bolero. Nebo mi zavolal generální prokurátor ze Slovenska a říkal: „Tak jsem tě doporučil, jsou to dobří klienti!“ Sotva to dořekl, už mi klepali na dveře. To byla parta cikánů, jejichž šéf byl prvotřídní mozek. Založili si s. r. o. za dvě stě tisíc a nakoupili opakovaně za pět set tisíc benzinových poukázek, ty pak někde prodávali a nezaplatili nikomu nic. Byl jsem při výslechu jedné z obviněných a ta říkala: „My jsme to všechno spotřebovali.“ Vyšetřovatel řekl, že to propočítal a že by museli jezdit třicet hodin denně a ona řekla: „To jsme taky jezdili!“ Já jsem vystoupil a namítl, že klientka vůbec nechápe smysl výslechu, aby se to vyškrtlo z protokolu. Musím říct, že to dopadlo celkem dobře. Jejich šéf mi potom řekl, že by se mnou chtěl podnikat. Takové vyznamenání!

Jak jste prožíval privatizaci advokacie?

Měl jsem výhodu, že takoví advokáti jako JUDr. Karel Čermák a JUDr. Milan Hořejš byli moji přátelé. Založili jsme společnou advokátní kancelář. Měl jsem hodně kauz a vždycky jsem se snažil, aby je i další naši advokáti měli.

Ve kterém roce jste ukončil advokátní praxi?

Praxi jsem ukončil v roce 2005. Poté už jsem zůstal jen rozhodcem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. Tam jsem skončil teprve k 30. dubnu 2015, myslím, po pětatřiceti letech. Ta práce mě moc bavila.

Šel byste do toho znovu, kdybyste byl mladý, zase byste chtěl být advokátem?

Myslím, že ano. Bylo to krásné!

Plné znění rozhovoru s JUDr. Vladislavem Vrbou nejen o jeho slovenských klientech či spojení role advokáta a funkcionáře, si můžete přečíst, pokud si knihu Nestoři české advokacie objednáte ZDE.