Nestoři české advokacie – JUDr. Václav Kupka

Z jaké rodiny pocházíte?

Pocházím z rodiny malíře pokojů, který ve volném čase maloval obrazy. Když mi byl rok, získal otec místo v tehdy převážně německé obci Hněvotín, kde jsme byli úplně odříznuti od světa. Ze smutku po domově, a aby si našla nějakou práci, si maminka pronajala hospodu. Jedinou českou hospodu v obci. Otec maloval, maminka byla v hospodě a já pomáhal.

Co rozhodlo, že jste se přihlásil na právnickou fakultu?

Jako patnáctiletý kluk jsem byl poprvé v Praze na sletu lidovecké mládeže. Praha mě tak chytila, že jsem si už tehdy řekl: „Tady chci studovat!“ Po gymnáziu jsem si podal přihlášku na medicínu do Bratislavy a současně na práva do Prahy. Vyšlo mi to v Praze. Kromě studia na právech jsem ještě navštěvoval hodiny kresby a malby a sám jsem po večerech kreslil. Výtvarná činnost je dodnes moje srdeční záležitost.

A práva?

Práva byla záležitost rozumová. Spojení srdečního a rozumového jsem vždy považoval za základ mé životní rovnováhy. Po ukončení práv jsem chtěl studovat na Akademii výtvarného umění v Praze. Ale oni se mě ptali, jak to mám s vojnou, ať prý přijdu až po vojně. Ale na vojnu jsem nenastoupil. Místo toho jsem šel na Slovensko. Dostal jsem umístěnku do Banské Bystrice, kde jsem zůstal skoro 6 let. A víte, koho jsem tam potkal? To neuhádnete! Budoucího ombudsmana JUDr. Otakara Motejla. S tím jsem bydlel skoro rok na privátu, v jednom pokojíku.

Jaké jste s ním měl vztahy?

Výborné, měl tam spoustu kamarádů a byl už tehdy vynikající právník.

Vzpomenete si na svůj první případ?

Samozřejmě. Starý bača, třetí rozvod. Dostal jsem od něho pytel plný sýrů – oštěpků, že se na ně dodnes nemohu ani podívat.

Jak se Vám podařilo vrátit se z Banské Bystrice do Olomouce?

Chtěl jsem jít nazpět na Moravu po celou dobu a podařilo se mi to až v roce 1959. Mezitím jsem se na Slovensku oženil, žena studovala přírodní vědy, ale přerušila studium. Chtěla je dokončit v Olomouci, ale za rok přišlo dítě a už se na školu nevrátila. Ale v Olomouci to bylo stejně dobré.

Do kterého roku jste dělal advokacii?

Skončil jsem před osmi lety – to mi bylo 75 let. Tehdy mi dost vážně onemocněla žena a před pěti lety zemřela. Byla mi velkou oporou, trpěla moje rozmary a snášela můj nepořádek.

Obdivovala Vaše obrazy?

Někdy kritizovala, někdy mi byla i modelem. Malování je úžasné. Doporučovalbych každému, kdo dělá nějakou intelektuální činnost, ať buď fotí, nebo maluje, nebo prostě dělá něco pro radost.

Výtvarné umění provázelo celý Váš život. Na který ze svých obrazů jste nejpyšnější?

Naobraz „Vadnoucí kytice“. Trochu to souvisí se ženami, které nás dovedou potěšit, i když už stárnou. Ten obraz si chtěl koupit jeden pán, ale já ho nechtěl prodat. Řekl jsem si dvacet tisíc a to nechtěl dát. Jsem rád, že u mě zůstal!

Jaké vlastnosti by měl mít podle Vás dobrý advokát?

Především musí chápat lidi. Víte, to není moje myšlenka, to je myšlenka mého řídícího učitele Josefa Žižky. On se nemohl zúčastnit mé promoce v Praze, tak mi poslal list a tam bylo jenom: „Vašku, nezapomeň, odkud pocházíš.“ Nic víc. Na to jsem vždycky myslel!

Plné znění rozhovoru s JUDr. Václavem Kupkou, který ve svém rozhovoru mimo jiné sláskou vzpomíná na tehdejší slovenské kolegy, si můžete přečíst, pokud si knihu Nestoři české advokacie objednáte ZDE.

.