Nestoři české advokacie – JUDr. Jindřich Skácel

Zkoušel se dostat na Institut tělesné výchovy a sportu, měl dobrou atletiku, protože v (v dorostu byl krajským přeborníkem, ale nějak se nepotkával s míčem. Obával se, že přijat nebude, a tak přešel z Malé Strany, kde tehdy Institut sídlil, přes most na druhý břeh Vltavy a šel na právnickou fakultu. 

Proč právě tam?

Matčina gymnaziální spolužačka měla za manžela advokáta a maminka advokátní profesi nejednou pochvalně zmiňovala. Na právnické fakultě mi sdělili, že se budou přijímačky dělat za deset dnů. Tak jsem šprtal. Můj otec byl v práci s písemnostmi zběhlý muž, stihl mi udělat výpisky, z nichž jsem se učil. Na právech mi hned po přijímačkách řekli, že jsem přijat. Přijel jsem domů s touto radostnou zprávou a za čtyři dny nato přišla informace, že jsem byl přijat i na Institut tělesné výchovy a sportu. Rodiče mne přesvědčovali, ať si zvolím práva. Přiklonil jsem se nakonec k jejich názoru.

Po absolutoriu, krátkém působení v podnikové sféře a dvou letech vojny přišla advokacie…

Nastoupil jsem do Advokátní poradny č. 1 v Divadelní ulici v Brně jako koncipient. To byl začátek mé advokátní činnosti. Po třech měsících, začátkem roku 1965, jsem byl přeložen do Vyškova, ale návrat do Brna mne, bohužel, nečekal. V září 1965 jsem byl převelen do Břeclavi. Jižní Moravu jsem do té doby neznal.

Jak vzpomínáte na roky strávené v Břeclavi?

V Břeclavi jsem získal nejvíce praktických zkušeností. Klienti se hrnuli, poměrně často přinesli láhev vína, to bylo v tom vinném regionu dost obvyklé. Setrval jsem tam celkem čtyři a půl roku a teprve pak jsem se vrátil do Brna.

Vybavíte si některé Vaše zajímavé kauzy?

Jednou se druh a družka po ukončení jejich vztahu v Břeclavi soudili o prase, vlastně o selátko. Zdálo se, že je v podílovém spoluvlastnictví, ale každý z nich urputně prosazoval své výlučné vlastnictví. Klient protistrany nechtěl přistoupit na smír. Po rozsudku, který na sebe dal dlouho čekat, došlo na odvolací řízení. Spor se protahoval a prase stárlo. Ze selátka se stalo nejstarší prase na okrese. Než „kraják“ nařídil odvolací jednání, prase chcíplo.

O Vás je známo, že jste vyhledávaným smutečním řečníkem, jak k tomu došlo?

V roce 1980 zemřel jeden z brněnských kolegů z Advokátní poradny č. 2. O generaci starší. Předseda krajského sdružení advokátů JUDr. Jan Žižlavský mne požádal, abych se v brněnském krematoriu se zesnulým za advokacii rozloučil. Nevím, proč volba padla na mne. Nikdy předtím jsem na pohřbu či kremaci nemluvil. Když pak zemřel někdo další, zpravidla opět padla volba na mne. Žádostem i prosbám ze strany příbuzných jsem vždy vyhověl. Stal jsem se tak smutečním řečníkem. Tak tomu bylo za posledních třicet let vícekrát. Bývalo mi někdy velmi úzko, zvláště když jsem se loučil i s advokáty mladšími, než jsem já.

Jaké by podle Vás měl mít dobrý advokát vlastnosti?

Měl by mít značné znalosti. Měl by počítat s tím, že je třeba sledovat poměrně rychle se měnící právní normy. Navíc by neměl ignorovat ani základy určitých vědních odvětví, např. soudního lékařství. Nebo aspoň mít přehled, s kým může konzultovat problematiku s forenzními dopady. Má být způsobilý orientovat se v soudně znaleckých posudcích, a ztěžovat tak soudním znalcům jejich častou kolaboraci s policií a státními zástupci. Je žádoucí, aby slušně ovládal aspoň angličtinu. Určitá míra obchodních dovedností, stejně jako praktické psychologie je v advokacii, na rozdíl od většiny jiných právnických profesí, zpravidla nezbytná. Stejně tak přiměřená míra asertivity. V tvrdé mnohatisícové konkurenci by jinak sotva obstál.

Máte ve své rodině pokračovatele?

Oba synové jdou v mých právnických šlépějích. Starší syn Jindřich je advokátem v Brně, mladší syn Petr je rovněž právníkem.

Plné znění rozhovoru s JUDr. Jindřichem Skácelem nejen o jihomoravských kauzách si můžete přečíst, pokud si knihu Nestoři české advokacie objednáte ZDE.