Limitace promlčecí doby dle § 408 obch. zákoníku vůči ručiteli, úroky z prodlení z ručení a určitost postoupení smluvní pokuty

Uplynutí maximální desetileté doby trvání promlčecí doby vůči ručiteli

Nově se vyskytuje otázka limitace maximální promlčecí doby nároku věřitele vůči ručiteli za situace déle trvajícího konkurzního řízení na majetek dlužníka (úpadce) s pozdějším uplatněním práva věřitele vůči ručiteli mimo konkurz až po uplynutí maximální promlčecí doby.

Z výslovného znění ustanovení § 408 odst. 1 obch. zákoníku – „bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet, s výjimkou soudního či rozhodčího řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty“ – jednoznačně vyplývá, že samostatně promlčitelné právo věřitele vůči ručiteli[1] ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zákoníku bez dalšího skončí uplynutím doby deseti let ode dne, kdy počala poprvé běžet promlčecí doba věřitele vůči ručiteli, s výjimkou soudního či rozhodčího řízení věřitele vůči ručiteli, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.

Ustanovení § 408 odst.1 obch. zákoníku výslovně eliminuje ustanovení § 310 obch. zákoníku, jinak prodlužující obecnou promlčecí dobu; ustanovení § 408 odst. 1 obch. zákoníku je tak bez možnosti jiného výkladu výslovně zvláštním ustanovením vůči ustanovení § 310 obch. zákoníku.

Právo věřitele vůči ručiteli se ve smyslu ustanovení § 310 obch. zákoníku nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi, maximálně však do uplynutí deseti let ode dne, kdy počala poprvé běžet promlčecí doba věřitele vůči ručiteli, s výjimkou soudního či rozhodčího řízení věřitele vůči ručiteli, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.

Maximální desetileté trvání promlčecí doby ode dne, kdy počala poprvé běžet, s výjimkou soudního či rozhodčího řízení věřitele vůči ručiteli, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty, se z důvodu samostatnosti běhu promlčecích dob mezi věřitelem a dlužníkem a mezi věřitelem a ručitelem¹ vztahuje i na nárok věřitele vůči ručiteli.

Ustanovení § 408 obch. zákoníku tak motivuje věřitele, aby neodkládali uplatnění svého nároku na samý konec promlčecí doby v úmyslu ztížit žalovanému prokazování jím tvrzených hmotněprávních skutečností, zvláště ztrátou či skartací jeho podkladů, a nespekulovali na poměrně vysoké úroky, úroky z prodlení, případně smluvní pokutu, namísto bezodkladného vymáhání splatného nároku.

Ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zákoníku tak může zvláště při déle trvajícím konkurzu na majetek dlužníka nastat situace, kdy se právo věřitele vůči ručiteli promlčí ještě před tím, než se promlčí právo věřitele vůči dlužníkovi tím, že:

1. není promlčeno právo věřitele vůči dlužníkovi v rozsahu přezkoumané pohledávky, protože o tomto nároku mezi těmito osobami probíhá soudní (konkurzní) řízení;

2. je promlčeno právo věřitele vůči ručiteli v celém rozsahu, zvláště pak nad rozsah přezkoumané pohledávky žalobce jako věřitele vůči dlužníkovi, potažmo úpadci, s vyloučením úroků, úroků z prodlení a smluvní pokuty přirostlých po prohlášení konkurzu, protože o tomto nároku mezi těmito osobami do 10 let od počátku prvního běhu promlčecí doby nebylo zahájeno soudní řízení.

Právní nemožnost samostatných úroků z prodlení ručitelského závazku

Poměrně překvapivě se někteří věřitelé ve snaze docílit „co jim soudní praxe dovolí“ nově neoprávněně domáhají vůči ručitelům zaplacení úroků z prodlení z „ručení“ s odůvodněním, že ručitel je po výzvě věřitele v prodlení s placením peněžitého dluhu ručitele vůči věřiteli.

Ručení samo není plněním vlastního peněžního dluhu ručitele vůči věřiteli ve smyslu ustanovení § 517 odst. 2 obč. zákoníku, ale peněžní plnění ručitele věřiteli za dlužníka s přechodem práv věřitele vůči dlužníkovi okamžikem vyplacení dluhu za dlužníka věřiteli; z tohoto důvodu nemůže věřitel po ručiteli požadovat další úroky z prodlení z titulu ručení („dvojí úroky z téhož dluhu za totéž období jsou vyloučeny“).

Ručení není vedle peněžního dluhu dlužníka vůči věřiteli „další“ samostatný peněžní dluh ručitele vůči věřiteli, nýbrž jen zajištění dluhu dlužníka vůči věřiteli, a proto prodlení ručitele se zaplacením dluhu dlužníka vůči věřiteli nevyvolá „další“ samostatný úrok z prodlení jen k tíži ručitele; v opačném případě by věřitel měl pro totéž prodlení nárok na dvojí úrok z prodlení, což nemá žádný právní podklad.

Určitost postoupení nároku na smluvní pokutu

Z důvodu, že smluvní pokuta není zákonným příslušenstvím pohledávky a že je často sjednána obdobně, jako je konstrukce úroků a úroků z prodlení, postupně se navyšující částkou za určité období, musí být postoupení smluvní pokuty jednoznačné.

Ve vzorových smlouvách o postoupení pohledávky je zpravidla neurčitě specifikována pohledávka ze smluvní pokuty v rámci ostatních pohledávek z úvěrů a půjček jen tak, že je zde uvedena určitá pevná částka k určitému dni a obecné pojmenování pohledávky jako smluvní pokuta.

Smlouvou o postoupení pohledávky ze smlouvy o půjčce či smlouvy o úvěru není – mimo dlužné jistiny, úroků, úroků z prodlení a nákladů řízení – postoupena i smluvní pokuta bez výslovného ujednání s uvedením buď její pevné částky za určité porušení smluvní povinnosti, nebo způsobem jejího výpočtu, např. x% z dlužné částky od ……… do zaplacení za určité porušení smluvní povinnosti.

Smlouva (ujednání) o postoupení smluvní pokuty, která nebyla sjednána pevnou částkou za určité porušení smluvní povinnosti, je neurčitá a tudíž absolutně neplatná, pokud z ní není patrno, jak vznikla, tj. za jaké porušení smluvní povinnosti a v jaké konkrétní výši včetně určitého způsobu jejího výpočtu slovním vyjádřením, neboť bez toho nelze rozlišit, v jakém rozsahu měla být pohledávka postoupena.

Institut postoupení pohledávky nelze vykládat nad rámec ustanovení § 524 obč. zákoníku tak, že postupník v zásadě vstupuje na místo postupitele (věřitele) do smlouvy jako jeho singulární právní nástupce; postoupení pohledávky nelze zaměňovat za singulární právní nástupnictví věřitele, ale jen jako postoupení konkrétní pohledávky včetně jejího příslušenství, kterým jsou ve smyslu ustanovení § 121 obč. zákoníku jen úroky, úroky z prodlení a náklady řízení, tj. bez smluvní pokuty.

Smluvní pokuta je zvláštní majetková sankce za nesplnění určité smluvní povinnosti dlužníka, rozdílná od úroků z prodlení a poplatku z prodlení, a proto není příslušenstvím pohledávky, a bez výslovného zvláštního určitého ujednání mezi postupitelem a postupníkem kromě výslovně sjednané určité pevné částky zbývající smluvní pokuta nepřechází na postupníka ve smyslu ustanovení § 524 odst. 2 obč. zákoníku

Autor je advokátem v Praze.