Finanční náhrada za pozemky má být s ohledem na restituční zákony přiměřená a rozumná

Stěžovatelky jsou v restituci oprávněnými osobami ve vztahu k polovině blíže specifikovaného pozemku v Mníšku pod Brdy. Vzhledem k tomu, že jim pozemek nebylo možno vydat z důvodu zastavěnosti a náhradní pozemek jim nebyl nabídnut, domáhaly se v řízení před obecnými soudy po ČR-Státním pozemkovém úřadu každá finanční náhrady ve výši 1 500 000 Kč s příslušenstvím. Přiznána jim však nakonec byla podle § 16 odst. 1 zákona o půdě pouze částka celkem 76 523,30 Kč, kterou určil Městský soud v Praze na základě znaleckého posudku jako cenu poloviny předmětného pozemku ke dni 24. června 1991.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek odmítl jako nepřípustná a uvedl, že pokud stěžovatelky uplatňují finanční náhradu, ta se podle § 28a zákona o půdě určuje ve výši ceny původních pozemků a nelze namítat, že by měla být stanovena podle pozdější ceny. Stěžovatelky se poté obrátily na Ústavní soud s tvrzeným porušením svých ústavně zaručených práv. Výši náhrady považují za neadekvátní, neboť vychází z cen platných před 25 lety, kdy navíc ani tehdy nebylo za ně možné koupit v Mníšku pod Brdy stavební pozemek odpovídající pozemku nevydanému.

Ústavní soud konstatuje, že obecnými soudy provedený výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě neobstojí, neboť zcela přehlíží účel a smysl jimi stanovené finanční náhrady. Tato finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Konkrétní způsob, jakým má být za tímto účelem určena výše finanční náhrady, stanovil zákonodárce v § 28a zákona o půdě. Za situace, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. červnu 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, ale nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná.

Při výpočtu finanční náhrady podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě musí být postupováno obdobně jako v případě finanční náhrady podle § 13 odst. 1 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Plně se zde uplatní právní závěry vyslovené zejména v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 130/14 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1603/2011. Ostatně neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by měl být výklad těchto ustanovení odlišný.

Věc se nyní vrací k Městskému soudu v Praze.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4139/16 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno