Český advokát mezi migranty v Řecku


publikováno: 20.10.2016

Co bylo podnětem Vaší cesty a jak jste se o této mezinárodní akci dozvěděl? 

O společné akci Rady evropských advokátních komor (CCBE) a Německé advokátní komory (DAV) na Lesbu jsem se dozvěděl z internetových stránek České advokátní komory. A protože se specializuji na cizinecké a uprchlické právo, domníval jsem se, že bych mohl být užitečný, a tak jsem se přihlásil. Vůbec jsem nedoufal, že bych mohl být prvním Čechem, který se do uprchlického tábora dostane.

Jak dlouho jste na ostrově pobýval?

Bylo to pouze 16 dnů, ale vzhledem k tomu, že jsme společně s ostatními kolegy advokáty pracovali bez ohledu na „pracovní dobu“, připadal mi pobyt mnohem delší.

Které právní úkony jste běžencům poskytovali a je právní pomoc to, co migranti prioritně potřebují?

Jedním z hlavních a prvotních cílů projektu je umožnit co největšímu počtu uprchlíků dostup ke kvalifikované právní pomoci, i když jim to jejich finanční možnosti neumožňují. A také v praxi se ukázalo, že prvotní právní pomoc by potřebovali téměř všichni, protože měli zásadní nedostatek informací a právního povědomí. Naše kapacity konzultací však stačily zatím na zlomek z nich, proto jsme vybírali ty nejurgentnější případy, které se týkaly hlavně slučování rodin.

Jakým žadatelům jste poskytovali právní pomoc nejčastěji?

Byli to hlavně ti,kteří už v Evropě měli nejbližší příbuzné – manžela, manželku, nebo nezaopatřené děti. Jen pro představu, podle statistiky Evropské rady pro uprchlíky a exulanty, řecká azylová služba v roce 2015 učinila 1117 žádostí na jiné členské státy EU k převzetí žadatelů o azyl dle Dublinského nařízení. Skutečně bylo provedeno 847 transferů uprchlíků, nejvíce do Německa, Švédska a Švýcarska.

Co ti, kteří rodinu nikde neměli? Preferovali nějakou konkrétní zemi ke svému novému životu?

Já osobně jsem u uprchlíků, se kterými jsem přišel do styku, nezaznamenal preferenci nějaké konkrétní země EU, kde by se chtěli usadit. Primárně jim šlo vyřízení jejich žádosti o mezinárodní ochranu v dohledné době. Ale Českou republiku nezmiňoval nikdo z nich – zřejmě ani nevěděli, kde je.

Jaké úkony podání žádostí předcházely?

Nejdříve proběhla identifikace, sejmutí otisků prstů, lékařská prohlídka. Teprve pak mohla začít registrace žadatele a předběžné podání žádosti o mezinárodní ochranu na formuláři. Žadateli byl rovněž vystaven identifikační doklad a následovalo podání vlastní žádosti o azyl, včetně prvního stručného pohovoru. Další postup řízení o žádosti o mezinárodní ochranu závisel na mnoha faktorech, z nichž jedním významným byl i stát původu žadatele.

V čem konkrétně se postup lišil?

Například u Syřanů následoval pohovor k předběžnému posouzení žádosti, a pokud byla posouzena jako přípustná, žadatel dostal povolení přesunout se do Atén, kde následoval pohovor, na jehož základě se již rozhodovalo, zda bude žadateli mezinárodní ochrana udělena, nebo ne. U občanů jiných států následoval zpravidla pohovor k vlastnímu posouzení žádosti o azyl přímo v táboře Moria. Na tyto pohovory ovšem žadatelé z těchto jiných států čekali dost dlouho, třeba i šest měsíců. Rovněž u těchto pohovorů imigračních úředníků se žadateli byli advokáti zapojeni v projektu přítomni, aby vše probíhalo podle právních regulí. Právních problémů, které jsme tu řešili, bylo opravdu hodně.

Měli uprchlíci v pořádku doklady, dala se tedy nějak prověřit jejich minulost?

Klienti, s nimiž jsem přišel do styku, a bylo jich kolem padesáti, doklady zpravidla měli. Ale vyskytly se i případy, kdy někteří neměli pas ani jiný identifikační doklad, protože jejich loď se převrhla a všechno kromě toho, co měli na sobě, pohltilo moře. S těmi žadateli, kterým jsme poskytli právní pomoc, zpravidla o státu jejich původu nebyly pochybnosti, s ohledem na znalost jazyka, kterým mluvili s tlumočníky. Ověřování minulosti žadatele o azyl nebo jeho skutečné identity, či stát jeho původu ale nebylo a ani nemůže být úkolem advokáta, toto přísluší výlučně orgánům veřejné moci.

Jak vypadala Vaše provizorní kancelář?

Pracovali jsme v klimatizovaném kontejneru, takže při východu z něj to byl pocit jako při vstupu do sauny. V zásadě jsme měli k dispozici vše, co jsme potřebovali. Tlumočníci, zejména z arabštiny a perštiny, nám byli k dispozici prostřednictvím neziskových organizací, působících v táboře Moria.

V uprchlických táborech na Lesbu je aktuálně kolem 4000 uprchlíků a minulé dny byly plné roztržek a nepokojů, které dokonce vyvrcholily devastujícím požárem. Jakou atmosféru jste zažil Vy?

V táboře Moria bylo kolem 2500 lidí a v době mého pobytu jsem žádné viditelné projevy agrese nezaznamenal. Tábor byl rozdělen podle občanství – Syřané, Afgánci, Pákistánci a další příslušníci různých národností měli vymezeny určité sektory tábora. Samozřejmě vím o zprávě z jiného uprchlického tábora, že jej skupina jednoho etnika pro neustálé útoky od ostatních raději opustila a pobývala mimo tábor. Je zřejmé, že k takovým konfliktům může docházet, jako na všech místech, kde se na malém prostoru nachází tak velké množství lidí. Navíc jak čas ubíhá, přibývá nervozity.

Jedním z důvodu nepokojů, které se v posledních dnech na ostrově udály, bylo pomalé zpracování žádostí o azyl. Existuje nějaká zákonná, nebo obvyklá lhůta, do kdy musí být žádost vyřízena?

Záleží na typu řízení, které bylo na konkrétního žadatele o mezinárodní ochranu uplatněno. Podle nové řecké právní úpravy má být o žádosti o mezinárodní ochranu rozhodnuto ve standardním řízení do 6 měsíců a ve zrychleném do 3 měsíců. Tyto lhůty ale mohou být výjimečně prodlouženy na 9 měsíců, v případě velkého množství současně příchozích uprchlíků, což je aktuální situace v Řecku. Nebo dokonce na 12 měsíců, kdy je to nezbytné s ohledem výjimečné okolnosti případu a pro zajištění správného a úplného posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Z toho tedy vyplývá, že lhůta k vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu může být až 1 rok. Dlouhé čekání alespoň na první pohovor proto mohlo být zásadním problémem, který spustil lavinu nepokojů mezi etniky. Například žádosti Syřanů, kteří prchali před občanskou válkou, byly projednávány v jiném typu řízení a rychleji, než žádosti občanů z jiných států. Rovněž existovalo mnoho národností, například Bengálci, Egypťané a občané některých dalších afrických států, u nichž zřejmě azylová služba předpokládala menší šanci na udělení mezinárodní ochrany, takže většina z nich ani po 4 až 5 měsících neabsolvovala ani první pohovor v souvislosti s podáním žádosti o azyl. Nelze proto vyloučit, že tyto rozdíly mezi etniky mohly přispět ke vzniku konfliktní situace. Ale na druhou stranu je nutné říct, že žádostí bylo a stále je opravdu obrovské množství.

Jak tedy vypadal běžný a klidný den uprchlíků, který jste zažil?

Noví uprchlíci pobývali pouze v táboře, ti, kteří tam byli již déle než 25 dnů a měli identifikační průkaz, se mohli z tábora vzdálit, ale nesměli opustit ostrov. Měli například možnost najít si i vlastní ubytování, ale většinou si to nemohli finančně dovolit. Zranitelné skupiny osob, mezi které patřili jeden rodič s nezletilými dětmi, nezletilí do 15 let bez rodičů, těhotné ženy, zranění, oběti mučení nebo otrocké práce apod. měli lepší podmínky ubytování, třeba i klimatizovaný kontejner. Rodiny s dětmi mohly zpravidla pobývat v neklimatizované buňce a samotní muži spali ve stanech, někdy i ve větších počtech.

Dostávali uprchlíci nějakou finanční podporu?

Dle mých informací měli pro vlastní potřebu dostávat něco kolem 50 eur. Místní podnikatelé proto v těsné blízkosti tábora postavili stánky s občerstvením, kde za 2 – 3 eura nabízeli řecké pokrmy. Daly se zde zakoupit i SIM karty, nabíjet telefony… Nicméně jídlo, pití a nejnutnější oblečení bylo v táboře zajištěno, stejně jako lékařská péče, kterou poskytovali dobrovolníci organizace Medicins du Monde. Odhaduji, že rozhodující část zajištění humanitární pomoci uprchlíkům spočívala na desítkách neziskových organizací z mnoha zemí EU, samozřejmě včetně Řecka, ale i mimo Evropu.

Jaký byl Váš nejsilnější zážitek, který jste si domů odvezl?

Když jsem poskytoval pomoc rozdělené rodině - matka se dvěma dětmi již byla v Německu, a potřebovali jsme tam dostat i otce čerstvě propuštěného ze syrského vězení. Málokdo si dovede představit, jaké hrůzy rodina musela během války prožít.

Použijete získané zkušenosti ve své každodenní praxi?

Pravděpodobně nic konkrétního z toho v ČR nepoužiji, ale byla to dobrá zkušenost. Naučil jsem se některé věci z řeckého práva, takže nyní lépe dokážu porovnat cizí a naše právní normy, ale hlavně jsem se seznámil s kolegy z jiných zemí a zůstávám s nimi v kontaktu. To beru jako největší plus.

Absolvoval byste podobnou misi znovu?

Pokud by mi to pracovní vytížení dovolilo, klidně určitě bych to zopakoval. Jsem ale s projektem v kontaktu a nelze vyloučit i možnou spolupráci na dálku.

Podle informací České advokátní komory se do mezinárodního uprchlického projektu přihlásilo již více než 300 advokátů z celé Evropy, z toho sedm z Česka. Výběr těch, kteří odjedou na Lesbos, se odehrává právě v těchto dnech, takže zatím není jasné, zda mezi nimi bude další Čech.

 

Autor: PhDr. Dagmar Koutská