Zvukový záznam z veřejného zasedání zastupitelstva obce ve světle zákona o svobodném přístupu k informacím


publikováno: 22.11.2017

Stěžovatelka požadovala po obci Ráby podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím poskytnutí zvukového záznamu z veřejného zasedání zastupitelstva obce, které proběhlo v únoru 2015. Jednatel stěžovatelky se zasedání osobně zúčastnil, neboť v jeho rámci bylo řešeno i podání stěžovatelky upozorňující na pochybení obce při poskytování informací o obsahu spisu, týkajícího se schvalování změny územního plánu. Zvukový záznam byl požadován v zájmu zajištění autentičnosti informací ze zasedání. Starosta obce stěžovatelce po marném uplynutí zákonné lhůty emailem sdělil, že zvukový záznam sloužil pouze jako pomůcka k sepsání zápisu z jednání a po vyhotovení a podepsání zápisu byl smazán. V reakci na sdělení starosty podala stěžovatelka stížnost, ve které namítala, že ačkoliv měl zvukový záznam posílit autentičnost zápisu ze zasedání, je mezi zveřejněným zápisem a skutečným průběhem zasedání nesoulad. V zápisu není zachyceno celé vyjádření starosty, popisující existující stav spisového materiálu k územnímu plánu, a chybí i další sdělení členů zastupitelstva. Krajský úřad Pardubického kraje stížnosti vyhověl a obecní úřad obce poté vydal rozhodnutí, kterým žádost stěžovatelky odmítl s odůvodněním, že požadovaná informace byla smazána a nelze ji obnovit. Odvolání stěžovatelky krajský úřad zamítl. Poté se stěžovatelka proti rozhodnutí neúspěšně bránila u správních soudů.

Krajský soud uvedl, že nelze požadovat splnění nesplnitelného a že jde zjevně o šikanu vůči obci, neboť stěžovatelka disponuje vlastním zvukovým záznamem ze zasedání, který založila do spisu. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl, ztotožnil se přitom s krajským soudem v tom, že v řízení opírajícím se věcně o zákon o svobodném přístupu k informacím nelze rozhodovat o oprávněnosti zničení záznamu a případném deliktu na straně obce. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud, neboť se domnívá, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na informace a právo na spravedlivý proces. Namítá, že žádost byla obci zaslána a doručena hodinu a půl po zasedání, tedy v době, kdy požadovaná informace mimo vší pochybnost existovala a bylo možno ji poskytnout. Ačkoliv se soudy měly dle názoru stěžovatelky zabývat postupem obce při zničení údajně nezpůsobilého záznamu a při vyřizování žádosti o informace, spokojily se s dokazováním zacíleným pouze na skutečnost, že předmětný zvukový záznam již neexistuje a nelze jej technicky obnovit.

Ústavní soud dospěl k závěru, že smysl a účel právní úpravy základního práva na informace obsažené v čl. 17 Listiny základních práv a svobod byl podle skutkových zjištění i právních závěrů řízení před obecnými soudy naplněn. Procesní vady tamtéž vzniklé a nyní konstatované nejsou takové intenzity, aby vyvolaly nezbytnost zrušení obou napadených rozsudků těchto soudů.

Přiměřeným způsobem poskytnutí informace o průběhu veřejného zasedání obecního zastupitelstva jako orgánu veřejné moci je podle zákona o obcích zápis z jednání (§ 95 odst. 1). Obec sama však v předem zveřejněném pořadu jednání avizovala autentickou formu, tj. pořízení zvukového záznamu. Porušení povinnosti obce poskytnout zvukový záznam nastalo způsobem postrádajícím právní oporu, i když oporu nadstandardní oproti (pouze) povinnému zápisu z jednání. Nelze je liberovat ani eventuálním poměřováním důvodů, proč se tak stalo (či omezení stěžovatelky) s veřejným zájmem; postupu obce se nedá přiřadit jakýkoli legitimní cíl. Nesplnění pozitivního závazku samosprávným subjektem nelze posoudit jinak, než jako porušení povinnosti poskytnout přiměřeným způsobem informace o své činnosti podle čl. 17 odst. 5 Listiny. Nelze ztratit ze zřetele ani námitku stěžovatelky, že se v budoucnu může podobným způsobem (zničením požadované informace) povinný subjekt vyhnout poskytnutí informace a před soudem vznést námitku faktické nemožnosti plnění. 

Ústavní soud však nemůže při vlastním přezkumu odhlédnout od posouzení intenzity zásahu do práva stěžovatelky a též následků, jaké v její právní sféře potenciálně zanechalo nekonání povinného subjektu namísto očekávaného poskytnutí informace. Jinými slovy, pro závěr o ústavněprávním dosahu věci má podstatný význam existence informačního deficitu na straně nositele základního práva znamenající, že tento subjekt si nemůže vytvořit na základě informace vlastní názor a ten případně odpovídajícím způsobem projevit.

Tento prvek, představující přitom v pozitivní podobě konečný smysl a účel právní úpravy, není ve zjištěném skutkovém stavu přítomen. Stěžovatelka si kompenzovala nedostatek veřejně autorizovaného zvukového záznamu ještě předtím, než mohl být obcí jako povinným subjektem vůbec poskytnut. Podle obsahu spisu obecných soudů má požadovanou informaci k dispozici, pravděpodobně dokonce v plném rozsahu. Zajisté, že takové informaci nelze formálně přiřadit stejnou právní sílu ve srovnání se zvukovým záznamem pořízeným orgánem veřejné moci. Povinností držitele informace (zvukového záznamu) je také šetřit zejména osobnostní práva třetích subjektů, jež mohou být jejím obsahem dotčena. Přes tyto limity však nutno uzavřít, že zvukový záznam pořízený stěžovatelkou, a to jako dokument, jemuž stěžovatelka zjevně přikládá značný význam (jinak by se jeho veřejné autorizace nedomáhala), je důkazním prostředkem o obsahu požadované informace. Jestliže by z jakéhokoli důvodu měla obec obsah záznamu zpochybnit, musela by unést důkazní břemeno plynoucí ze skutečnosti, že následkem zničení zvukového záznamu postrádá dostatečně účinný protidůkaz.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2111/16 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.