ZOK v praxi: Ovlivnění

K odst. 1   

1. Koncept ovlivnění nemá svého přímého předchůdce v obchodním zákoníku. Nepřímo však navazuje na úpravu faktického koncernu (§ 66 odst. 6 a § 66c obch. zák.). Celý § 71 představuje jedno z klíčových ustanovení rekodifikované právní úpravy s významným dopadem na život nejen obchodních korporací. Právní regulace je svou podstatou motivační ve vztahu ke koncernu a represivní vůči excesům. 

2. Ovlivnění je možné označit za první stupeň vlivu na obchodní korporaci. Na ovlivnění navazuje právní úprava ovládání a především koncernu, přičemž vlivná osoba nemusí být ovládající osobou a řídící osobou. Ovládající osoba sice zpravidla bude vlivnou osobou, ale nemusí tomu tak být ve všech případech. K ovládání postačuje možnost uplatňovat rozhodující vliv, kdežto při ovlivnění musí být vliv nejen vykonán, ale musí také kvalifikovaným způsobem vést ke změně chování ovlivněné osoby. Řídící osoba bude zpravidla vlivnou osobou, a to prostřednictvím realizace jednotného řízení.

3. Vlivnou osobou může být kdokoliv, tj. česká či zahraniční fyzická (člověk) či právnická osoba, kdokoliv, kdo bude schopen jakýmkoliv způsobem ovlivnit obchodní korporaci. Vlivnou osobou může být i stát a jiné veřejnoprávní subjekty. Na právním či formálním postavení této osoby ve vztahu k ovlivněné osobě nezáleží (společník, faktický vedoucí, správcovská společnost, zástupce státu apod.). Ve vztahu k jednomu ovlivnění může existovat jedna či více vlivných osob, současně může existovat více vlivných osob ve vztahu k různým na sobě nezávislým ovlivněním a taktéž může existovat několik vlivných osob po sobě jdoucích. Vlivná osoba může být odlišná od ovládající osoby a řídící osoby.

4. Ovlivněnou osobou může být jen obchodní korporace, tj. obchodní společnosti a družstva ve smyslu zákona o obchodních korporacích.

5. Příslušné osoby nejsou vlivné ani ovlivněné osoby, jestliže nejsou naplněny znaky ovlivnění (zejména existence újmy) nebo pokud nastalo zproštění k úhradě újmy.

6. Podstatou ovlivnění je uskutečnění ovlivnění, resp. faktické vykonání vlivu v obchodní korporaci (materiální pojetí). Ovlivnění může být jednorázové či vícečetné, spočívající na více spolu souvisejících či navazujících jednáních. Zákonné znaky ovlivnění může naplnit již jedno jednání nebo naopak až součet více souvisejících jednání. Každé ovlivnění má svůj důsledek pro úhradu případné újmy způsobené ovlivněním a na ručení. Ovlivnění bude zpravidla nastávat fakticky (např. pomocí ústních pokynů statutárnímu orgánu nebo zaměstnancům společnosti), může se však realizovat i na základě právních jednání včetně smluv. Ovlivnění se může týkat jakékoliv záležitosti obchodní korporace.

7. Zákon upravuje a stanoví důsledky pro ovlivnění a nikoliv pro ovlivňování. Pokud vlivná osoba vykonává svůj vliv soustavně, je potřeba sledovat důsledky každého ovlivnění zvlášť. Není však pojmově vyloučeno (jak je uvedeno výše), aby ­teprve souhrn zásahů vlivné osoby do chování obchodní korporace naplnil z hlediska intenzity a podstaty vyžadované zákonem definici ovlivnění.

8. Samotné vykonání vlivu nestačí. Ovlivnění se musí projevit ve kvalifikované změně chování obchodní korporace. Ovlivnění ve smyslu zákona nastane tehdy, jest­liže vlivná osoba rozhodujícím významným způsobem docílí změny chování obchodní korporace, v důsledku čehož vznikne újma. Je sporné, jak chápat „rozhodující významný“ způsob. Zákonodárce zřejmě zamýšlel zvýšit úroveň závažnosti zásahu vlivné osoby do chování obchodní korporace doplněním „významnosti“. Výsledek je však spíše opačný, když „významný“ relativizuje pojem „rozhodující“ a snižuje tak kvalifikaci tohoto jednání (srov. definici ovládání). V každém případě se přikláním k výkladu, že změna chování obchodní korporace musí být způsobena zásadním způsobem, tj. vliv vlivné osoby nemusí být sice jediným faktorem při chování (tj. příslušného jednání a rozhodnutí) obchodní korporace, nicméně výsledná podoba chování obchodní korporace musí být převážně určena a formována prosazením vlivu vlivnou osobou.

9. Při posuzování, zda došlo k naplnění znaků ovlivnění, je třeba si položit otázku, zda by chování obchodní korporace bylo významně odlišné, kdyby vliv nebyl vykonán a zda rozhodujícím způsobem vlivný zásah určil chování obchodní korporace. Hranice posouzení této skutkové podstaty často nebude zřejmá. Vzhledem k závaž­ným důsledkům pro vlivnou osobu, vysoké odpovědnosti členů statutárního orgánu za porušení péče řádného hospodáře a principu právní samostatnosti obchodních korporací (včetně principu omezeného ručení většiny společníků, resp. členů družstva obchodních korporací) musí být výsledkem ovlivnění zásadně odlišné chování obchodní korporace, které by jinak nenastalo.

10. Dalším pojmovým znakem ovlivnění je vznik újmy. Ustanovení je v tomto ohledu deliktní povahy – ovlivnění se sice výslovně nezakazuje, ale v případě vzniku újmy představuje porušení zákona s povinností vlivné osoby újmu uhradit (§ 2894 obč. zák.). Jedná se o delikt ve smyslu § 2910 obč. zák., tj. o odpovědnost za škodu s presumovanou nedbalostí, přičemž podle § 3 odst. 2 musí vlivná osoba uhradit majetkovou i nemajetkovou újmu. Zákon mluví o úhradě újmy a má tak zřejmě na mysli, že újma má být hrazena v penězích (srov. § 3951 obč. zák., který upřednost­ňuje reparaci). Nevidím však zásadní překážku pro to, aby se vlivná a ovlivněná osoba dohodly na jiné formě náhrady újmy.

11. Újma může spočívat v jakékoliv materiální škodě, tj. ve snížení příjmů či zisku, v nutnosti vynaložit vyšší či nové náklady, které by bez vlivu vlivné osoby nemusely být vynaloženy, apod. Nově může být újma i nemateriální, její vyčíslení (např. při poškození dobrého jména či pověsti) však bude často problematické. Zde bude mít statutární orgán vlivné osoby povinnost zvlášť důsledně jednat, aby s péčí řádného hospodáře ochránil zájmy ovlivněné osoby.

12. Zákon stanoví, kdy nastává zproštění povinnosti hradit újmu (nejedná-li se o koncern), i když újma vznikla. V případě zproštění tak nevzniká ovlivnění a také zde není vlivná a ovlivněná osoba. Současně zákon stanoví zvláštní standard jednání jinak vlivné osoby a motivuje ji jako „nezvaného agenta“ společníků k řádnému výkonu vlivu tím, že ji zbavuje deliktní povinnosti hradit případně vzniklou újmu. Obdobně jako v případě pravidla podnikatelského úsudku je tomu tak tehdy, jestliže vlivná osoba prokáže, že mohla v dobré víře rozumně předpokládat, že k vykonání jejího vlivu došlo na základě dostatečných informací a že je v zájmu ovlivněné osoby. Zákon tedy nesankcionuje povinností uhradit újmu ovlivněné osobě vlivnou osobu, která rozhodujícím významným způsobem ovlivnila chování obchodní korporace, pokud tak činila uvedeným kvalifikovaných způsobem. Jednání vlivné osoby musí být proto informované a se zřetelem na celkový zájem korporace. Zákon se opírá o § 212 odst. 2 obč. zák. zakotvující princip loajality společníků vůči korporaci a zjevně spoléhá na další obecná ustanovení, jako je obecná prevenční povinnost ohledně vzniku újmy (§ 2900 a násl. obč. zák.).

13. Zákon motivuje vlivné osoby k tomu, aby dokumentovaly výkon svého faktického vlivu, podobně jako budou dokumentovat své rozhodovací procesy členové statutárních orgánů. V této souvislosti odkazuji na komentáře k § 51 odst. 1 a § 52 odst. 1, které lze obdobně použít na výklad zproštění jednání vlivné osoby. To může být výhodné zejména pro všechny faktické vedoucí osoby, které budou moci obhájit (ačkoliv zpravidla nemusí dodržovat standard péče řádného hospodáře a často i loa­jalitu, pokud se nejedná o společníky), že fakticky jednaly v souladu se zákonem, i když jejich jednání jinak naplní znaky ovlivnění.

14. Od ovlivnění je třeba v obecné rovině odlišit situaci, kdy obchodní korporace uzavře v rámci výkonu své podnikatelské činnosti určitou smlouvu (například úvěrovou či franšízovou smlouvu) nebo se určitým způsobem na základě takové smlouvy či jiného právního jednání chová. Ani uzavření, resp. plnění obchodních smluv nevede zásadně k ovlivnění (pokud vznikne újma), neboť chování obchodní korporace spočívá na svobodně projevené vůli obchodní korporace smlouvu uzavřít (jakkoliv se může obchodní korporace nacházet v pozici slabší strany a její jednání vyžaduje souhlas druhé strany), přičemž zde chybí základní znak vykonání vlivu ze strany druhé smluvní strany (např. banky) na samotné formování chování obchodní korporace při uzavření smlouvy. Uzavření smlouvy ze strany obchodní korporace nebo plnění smluvních závazků může představovat ovlivnění jen tehdy, pokud by se svým charakterem (mimo rámec běžného) blížilo ovládací smlouvě podle obchodního zákoníku a mělo rozhodující významný vliv na chování obchodní korporace s následkem újmy.

15. Pokud se bude jednat o běžnou smlouvu, která v sobě z povahy věci obsahuje závazky určitého typu mající významný rozhodující vliv na chování obchodní korporace, nebo takové dopady dokonce plynou ze zákona, nebude příslušná smlouva ani její případné vynucení představovat ovlivnění. Opačný výklad by vedl k absurdním a nepřijatelným situacím, kdyby např. věřitelé z úvěrových smluv nemohli sjednávat a přijímat potřebná opatření zajišťující návratnost úvěru, protože by jim v tom bránila právní úprava podnikatelských seskupení. Znamenalo by to, že příslušnou smlouvu by prakticky nebylo možné s běžným či dokonce zákonem požadovaným obsahem uzavřít, aniž by druhá strana nenesla riziko vlivné osoby (výjimku mohou představovat excesy) a došlo by k potlačení významu závazkového práva. Dále je třeba vzít v potaz systematické zařazení úpravy podnikatelských seskupení do zákona o obchodních korporacích bez návaznosti na smluvní právo.

16. Při posuzování smluv bude třeba zohlednit jednotlivé závazky a reálně vykonaný vliv na obchodní korporaci – pokud smluvní strana bude mít právo a obchodní korporace povinnost vykonat pokyny a budou naplněny ostatní znaky definice ovlivnění a k faktickému ovlivnění skutečně dojde, bude skutková podstata ovlivnění (případně jednotného řízení) naplněna.

17. Podmínkou uplatnění úhrady či vyrovnání újmy není přezkum zprávy o vztazích podle § 85 nebo 88. Právo na úhradu újmy je komplementární k právu na odkup s výhradou, že společník nemůže získat kompenzaci dvakrát – jednou podle § 71 a jednou v rámci přiměřené ceny podle § 89 (srov. komentář k § 89). 

K odst. 2

18. Princip každoroční kompenzace za způsobenou újmu známý z právní úpravy faktického koncernu podle § 66a odst. 8 obch. zák. nacházíme v modifikované podobě v odstavci druhém. Úhrada újmy není vázána na prosazení vlivu ovládací osobou, ale na ovlivnění. Právní úprava chrání zájem ovlivněné osoby a jejího statutárního orgánu před zájmem vlivné osoby.

19. Samotná povinnost hradit újmu plyne z odstavce prvního, přičemž druhý odstavec stanoví, do kdy se tak má stát. Vlivná osoba má uhradit vzniklou újmu nejpozději do konce účetního období, v němž újma v důsledku daného ovlivnění vznikla. Alternativně musí být v tomto časovém prostoru uzavřena smlouva o tom, v jaké přiměřené době bude újma kompenzována. Přiměřenost bude záviset na výši a povaze újmy, tj. úhrada může proběhnout až v horizontu několika let. Způsob její úhrady nesmí ovlivněnou osobu dále zatížit a úhrada újmy musí být reálná.

20. Ovlivněná osoba, resp. její statuární orgán by měl s péčí řádného hospodáře pokyn vlivné osoby analyzovat. Pokud bude za daných okolností nucen pokyn provést, měl by vlivnou osobu upozornit na to, že při realizaci pokynu vznikne či může vzniknout ovládané osobě újma. Platí i nadále, že časově je pro náhradu rozhodující to účetní období, v němž újma vznikla, i když byl pokyn dán v jiném účetním období. Případnou dohodu ovlivněné osoby s vlivnou osobou o úhradě újmy musí statutární orgán ovlivněné osoby sjednat s péčí řádného hospodáře.

21. Zákon stanoví sankci v podobě náhrady újmy (škody) v případě, kdy vlivná osoba způsobila újmu, kterou má povinnost uhradit, a v souladu se zákonem ji ovlivněné osobě neuhradila (obdobně, jak tomu bylo v § 66a odst. 14 obch. zák.). Jedná se o povinnost k náhradě reflexní (sekundární) újmy společníkům ovlivněné společnosti, pokud existují, za použití § 2910 obč. zák. Tato reflexní újma může vzniknout jak v důsledku samotného neuhrazení újmy vlivnou osobou, tak v důsledku prodlení s její úhradou. Zákon se snaží motivovat vlivnou osobu, aby újmu ovlivněné osobě včas uhradila. Ustanovení § 213 obč. zák. se na tento případ nepoužije, protože by újma byla kompenzována dvakrát. 

K odst. 3

22. Velmi významným důsledkem, který může vést až k prolomení „korporátního hávu“ ovlivněné osoby, je zákonné ručení vlivné osoby věřitelům ovlivněné osoby (§ 2018 a násl. obč. zák.). Z tohoto důvodu je potřeba vykládat pravidlo o ručení vlivné osoby restriktivně. Mělo by se po vzoru jiných právních úprav použít až tehdy, pokud se vlivná osoba schovává za ovlivněnou osobu (alter ego) a svými zásahy objektivně omezuje schopnost ovlivněné osoby uspokojit závazky vůči věřitelům. Protože se však tato úprava použije případně i na koncerny, kde koncept prolomení tradičně nemá své místo, je nutno srovnání s klasickým piercing of corporate veil brát s jistou rezervou. Zákon také žádné detaily v tomto ohledu nepřináší.

23. Vznik ručení je vázán na následující předpoklady:

a)  ‑Existenci ovlivnění ve smyslu odstavce prvního, včetně vzniku újmy, kterou má vlivná osoba povinnost uhradit. Předpokladem pro vznik ručení je povinnost k náhradě újmy ovlivněné osoby, i když zákon výslovně neváže ručení na existenci újmy, resp. porušení povinnosti újmu uhradit, jak činí v druhém odstavci. Existence újmy je však definičním znakem ovlivnění a předpoklad hraditelné újmy (tj. absence zproštění k úhradě újmy) je zase faktickou okolností, která vymezuje situace, ve kterých má vliv na chování ovlivněné osoby negativní dopad na postavení věřitelů. Naopak není zdůvodnitelné a účelné, aby věřitelé získali dodatečnou ochranu v případě, kdy zásahy vlivné osoby nevedly ke zmenšení podstaty ovlivněné osoby.

b)  ‑Příčinnou souvislost mezi konkrétním ovlivněním a neschopností ovlivněné osoby objektivně splnit zcela či zčásti svůj dluh (akcesorita). Dluhem se rozumí majetkové plnění ovlivněné osoby svému věřiteli na základě určitého závazku (§ 1721 a násl. obč. zák.). Důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti nese věřitel ovlivněné osoby.

24. Zda je vlivná osoba v prodlení s úhradou újmy ve smyslu druhého odstavce, není pro ručení významné. Zákon také nedopadá na situace, kdy je dobytnost pohledávek jen snížená, tj. ovlivněná osoba je v zásadě, byť s obtížemi, schopna plnit své dluhy. 

K odst. 4

25. Pro odstranění pochybností zákon výslovně uvádí, že vlivem ve smyslu prvního odstavce je jak přímý, tak nepřímý vliv. Princip je stejný jako u ovládání s tím rozdílem, že se nejedná o rozhodující vliv. Není rozhodné, jak je nepřímý vliv realizován (právně či fakticky) a přes kolik a jakých prostředníků. Podstatné je, že dojde k ovlivnění s následkem újmy.

26. Otázkou je, zda je vlivnou osobou také osoba, která vliv zprostředkovává, nebo jen ultimátní ovlivňovatel. Pokud prostředník jen vykonává, resp. realizuje vliv konečné vlivné osoby (například proto, že je sám ovlivněnou osobou), pak vlivnou osobou není. Pokud ale vlivný zásah určitým způsobem modifikuje či jinak věcně (rozhodujícím významným způsobem) ovlivní podstatu chování ovlivněné osoby, pak se stává další vlivnou osobou se všemi právními důsledky. 

K odst. 5

27. Zákon ne zcela šťastně stanoví, že ustanovení odstavce prvního o ovlivnění se nepoužije na jednání členů orgánů ovlivněné osoby a prokuristy. Ostatní osoby však nevyjmenovává. Měli bychom však učinit stejný závěr u všech osob, které odpovídají obchodní korporaci podle konkrétních zákonných standardů (péče řádného hospodáře, odborná péče). Výjimka by se měla proto vztáhnout i na likvidátora, opatrovníka právnické osoby (§ 486 a násl. obč. zák.), insolvenčního správce a další osoby v obdobném postavení.

28. Mezi členy orgánů uvedených v tomto odstavci lze technicky zařadit i společníky jednající na nejvyšším orgánu obchodní korporace (§ 44 odst. 1). Tím by však došlo k částečnému popření celé právní úpravy podnikatelských seskupení. Dovozuji proto, že úmyslem zákonodárce bylo vyjmenovat jen volené či jmenované členy orgánů, nikoliv společníky, kteří jsou členem nejvyššího orgánu ze zákona (§ 152 odst. 2 obč. zák.). Společníci jsou sice vázaní loajalitou ke korporaci, ale jinak nejsou povinováni srovnatelným standardem jednání, a proto se na ně musí uplatnit § 71 odst. 1. 

Judikatura:

Byla-li v důsledku škody na majetku společnosti s ručením omezeným, k níž došlo jednáním osob, jež – ačkoliv nejsou orgány ani členy orgánů společnosti – podstatným způsobem ovlivňují chování společnosti (§ 66 odst. 6 obch. zák.), způsobena společníkům společnosti újma na jejich podílech, tito společníci nemají samostatný nárok na její náhradu, jelikož jejího odstranění se mohou domoci tím, že proti těmto osobám uplatní jménem společnosti nárok společnosti na náhradu škody ve smyslu § 131a obch. zák. (NS 29 Cdo 3663/2008) 

Pro srovnání: V kontextu dalších ustanovení smlouvy citovaných výše nelze než dojít k závěru, že věřitelé ze smlouvy reprezentovaní ČS fakticky ovládli dlužníka, jak z pozice akcionářské, tedy pokud jde o vliv na chod a např. i složení vedení podniku dlužníka (včetně jeho postojů při jednání o smlouvě), tak i z pozice majetkové (prakticky zdvojení zástavních práv a vynucené vytěsnění dalších subjektů z pozice zajištěných věřitelů). Podepsaný soud respektuje právo bankovní instituce poskytující úvěr mít informace o fungování a ekonomické situaci dlužníka příp. mít právo částečného vlivu na fungování dlužníka a to především s přihlédnutím k rozsahu poskytnutého úvěru. V tomto konkrétním případě však financující věřitelé a především agent úvěru a jeho zajištění podle názoru soudu překročili rámec legálního vlivu a dohledu nad dlužníkem. Věřitelé, jak je již výše uvedeno, ovládli nejen majetkovou, ale také vlastnickou strukturu, resp. bez souhlasu věřitelů nebylo možno s vlastnickými právy plynoucími z držení akcií dlužníka nakládat. Rozhodující vliv věřitelů na provozování podniku dlužníka je tak zřejmý. Vliv věřitelů byl minimálně nepřímý a to právě přes zástavní právo na akciích dlužníka. V dosavadním průběhu řízení sice věřitel ČS opakovaně uváděl, že neměl vliv na chod podniku dlužníka, ale svá tvrzení nikdy ničím nedoložil a ani neoznačil důkazy osvědčující taková tvrzení. Za této situace dospěl podepsaný soud k závěru, že věřitel ČS je ovládající osobou ve vztahu k dlužníkovi (§ 66a odst. 2 obch. zák.). V průběhu řízení nebyl prokázán opak dispozice uvedené v § 66a odst. 7 věta druhá obch. zák.; věřitel ČS a dlužník tedy tvoří koncern. (KSBR 39 INS 398/2010) Poznámka autora: Normativní věty byly vybrány autorem komentáře z odůvodnění příslušného rozhodnutí. 

Judikatura Soudního dvora Evropské unie: C-97/08 Akzo Nobel NV a další proti Komise Evropských společenství: Chování dceřiné společnosti může být přičteno mateřské společnosti, zejména pokud tato dceřiná společnost, byť má vlastní právní subjektivitu, samostatně neurčuje své chování na trhu, ale v zásadě uplatňuje pokyny, které jsou jí uděleny mateřskou společností, zejména s ohledem na hospodářské, organizační a právní vazby, které tyto dva právní subjekty spojují. Je tomu tak proto, že v takové situaci jsou totiž mateřská společnost a její dceřiná společnost součástí téže hospodářské jednotky, a tudíž vytvářejí jediný podnik, což umožňuje Komisi určit rozhodnutí ukládající pokuty mateřské společnosti, aniž by bylo vyžadováno prokázání osobního zapojení této společnosti do protiprávního jednání.

Z publikace Zákon o obchodních korporacích – Komentář. Koupit lze ZDE.