oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Zeměpisná označení v mezinárodních smlouvách a v právu EU

autor: prof. JUDr. Vladimír Týč, CSc., JUDr. Radim Charvát, Ph.D., LL.M.
publikováno: 09.06.2017

Zvláštní vlastnosti výrobku související se zeměpisným prostředím jeho původu lze chránit různými způsoby. Státy lze při určitém zjednodušení zařadit do dvou kategorií. Na jedné straně stojí ty, pro které má zeměpisné označení jako právní institut dlouhou tradici, protože má co chránit – typické tradiční výrobky, jejichž vlastnosti a pověst jsou dány lokalitou produkce a dlouhou tradicí výroby. Je to zejména Evropa – Evropská unie a další evropské země mimo EU, zejména Švýcarsko – země někdy označované jako tzv. Starý svět.

Postupně se připojují některé rozvojové země, které tímto způsobem chtějí chránit svoji specifickou produkci.[1]

Protipólem jsou země bez této dlouhé tradice, kde nebyla nikdy naléhavá potřeba takovéto ochrany výrobků, a kdy se za dostatečnou ochranu výrobců považuje ochrana známkoprávní (země tzv. Nového světa, především TPP – Trans-Pacific Partnership[2]), jakož i Čína. Jedná se o země mimoevropské, které mají většinou zcela jinou, a hlavně mnohem kratší moderní historii než Evropa. Jejich obyvatelstvo mnohdy zčásti tvoří přistěhovalci z Evropy, kteří s sebou přinesli výrobu určitých produktů pod určitými názvy. Chybí zde tak dlouhodobá tradice výroby specifických produktů v určitých regionech či lokalitách, a tudíž potřeba ochrany zeměpisného označení výrobků tradičně produkovaných v určitých oblastech není pociťována tak výrazně, jako v Evropě. 

Jak se tyto okolnosti promítají do ochrany duševního vlastnictví v oblasti práv na označení? Všechny tyto země pochopitelně duševní vlastnictví chrání, neboť uznávají samozřejmou nutnost chránit zejména majetková práva jednotlivce. Proto v jejich právních řádech najdeme spolehlivou úpravu ochranných známek, které chrání individuální subjekty – výrobce nebo poskytovatele služby. Naproti tomu ochrana prostřednictvím zeměpisných označení zpravidla chybí – jedná se o právo kolektivní, které nezakládá žádná konkrétní oprávnění pro jednotlivé subjekty (kromě práva používat označení a práva domáhat se zanechání protiprávního užívání označení). Jeho funkci mohou částečně plnit na soukromoprávním základě zvláštní známky – kolektivní nebo certifikační, které také vytvářejí kolektivní práva, ale v režimu ochranných známek. Oba uvedené prostředky (ochranné známky, zeměpisná označení) ale ukládají analogickou povinnost pro třetí osoby: zákaz neoprávněného užívání chráněného označení. Svým způsobem tak omezují jejich chování na trhu, a tím i jejich ekonomické zájmy. Zákaz používat určité označení pro vlastní zboží představuje tak značné omezení tržní a podnikatelské svobody, byť do určité míry nezbytné a užitečné. Zatímco známková ochrana není nikde zpochybňována, je ochrana cestou zeměpisného označení mnohdy chápána jako další zbytečné omezení tržní svobody, které není opodstatněné.

V zemích Nového světa není znám evropský pojem „terroir“ jakožto prostředí, k němuž se produkt a jeho výroba váží, a který je základem evropského pojetí zeměpisného označení vycházejícího z vlastností prostředí produkce. Proto je ochrana zvláštních vlastností výrobku, souvisejících s místem produkce, svěřena ochranným známkám, byť specifickým (kolektivní povahy). Je to model „soukromoprávní“ – známka chránící takový produkt je vlastnictvím přihlašovatele, který s ní může disponovat. Tento model ochrany může být nazván jako starší nebo původní, neboť zeměpisné označení se jako forma ochrany v některých zemích oddělilo od ochrany známkoprávní a stalo se specifickou formou ochrany.[3] 

Většina evropských a některé další země, které namísto zvláštních kolektivních známek zvolily specifickou ochranu označení původu, vycházejí z toho, že zeměpisné označení plní jinou funkci než ochranné známky. Nechrání konkrétní výrobce z hlediska majetkového, ale spíš osvědčují vlastnosti výrobku, a tím jsou významné pro informování spotřebitele. Značka (klasická ochranná známka) Perrier Jouët na etiketě láhve většině českých spotřebitelů mnoho neřekne, ale označení Champagne na téže etiketě je zcela jasné – každý ví, že se jedná o šumivé víno původem z kraje Champagne ve Francii, tedy víno nejvyšší kvality a zaručených vlastností. 

Ochrana zeměpisných označení je stejně jako ochrana známek teritoriálně omezená – platí jen na území, pro které byla provedena registrace. Tato teritoriální omezenost je překonána na mnohostranné bázi Lisabonskou dohodou (1958), která má ovšem značně omezený počet smluvních stran (viz dále samostatná kapitola). 

Mezi země, které do svého právního řádu zavedly specifický institut zeměpisných označení, patří: Evropská unie (za všechny svoje členské státy),[4] Švýcarsko, Ruská federace, Ukrajina, Bělorusko, Srbsko, Brazílie, Malajsie, Indie,[5] Mexiko v přípravě. Mezi země, které specifický institut zeměpisných označení neznají a vypomáhají si kolektivními nebo certifikačními známkami, ochranou proti nekalé soutěži nebo předpisy o kvalitě zemědělské produkce, patří USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Mexiko, Peru, Chile, Japonsko, Čínská lidová republika, Srí Lanka, Thajsko, Jižní Korea, ale i Norsko.[6]

Zeměpisná označení v právu USA – obecné poznámky[7]

USA jsou pro Evropskou unii nejvýznamnějším obchodním partnerem. Proto je velmi užitečné seznámit se s hlavními rysy amerického systému zeměpisných označení. 

Obecně plní funkci zeměpisných označení v USA zvláštní typy ochranných známek, a to především známky certifikační nebo kolektivní. Skutečná „zeměpisná označení“, byť v poněkud odlišném pojetí než v EU, existují jen pro vína. 

Produkty jiné, než vína jsou chráněny nejčastěji certifikační známkou. Jako příklady možno uvést Wisconsin Real Cheese, Michigan Apples, Washington State Apples, Louisiana Shrimp, Florida Oranges nebo Idaho Potatoes. V těchto případech je zeměpisná oblast specifikována jako území příslušného státu Unie. Známka 100 % Kona Coffee se vztahuje na severní a jižní okres (district) Kona hrabství (county) Hawaii ve státě Hawai. Taktéž známka Vidalia Onions se týká oblasti státu Georgia, která je vymezena hranicemi určených hrabství (counties) nebo jejich částmi. Jejím vlastníkem je ministerstvo zemědělství státu Georgia.[8] Certifikační známky jsou často vlastněny ministerstvy zemědělství nebo organizacemi sdružujícími výrobce příslušné komodity. 

Z evropských zeměpisných označení chráněných v USA jako certifikační známky je možno uvést francouzský sýr Roquefort a lihovinu Cognac. U těchto položek americká strana neuplatnila námitku zdruhovění. 

Obecně se v USA všechny formy ochrany zeměpisných označení (zeměpisná označení v užším smyslu a certifikační a jiné známky) považují za pod­množinu ochranných známek jako takových (trademarks a service marks). Neuznává se žádná specifická funkce zeměpisných označení a také ochrana samotná je ochranou známkovou (časové omezení, známkové řízení s poplatky, možnost udělování licencí). Za směrodatné jsou považovány funkce identifikace původu zboží, záruka kvality a hodnota z hlediska podnikatelských zájmů.[9] Tato koncepce je zcela vzdálena evropskému pojmu „terroir“, tedy prvořadosti prostředí, ve kterém výrobek vzniká.

Jednotlivé právní formy ochrany zeměpisných označení v USA a v dalších zemích Nového světa

1. Certifikační (záruční) známka je nejčastější formou ochrany zeměpisných označení v USA a v dalších zemích, které institut zeměpisného označení nepoužívají.[10] Je to známka kolektivní povahy, kterou může používat výrobce disponující povolením majitele známky. Majitel sám nic nevyrábí, ale stará se o zachování kvality, a hlavně stanovených kritérií ze strany výrobců. Je-li jedním z těchto kritérií zeměpisný původ výrobku, jedná se o vzdálenou analogii zeměpisného označení. 

Certifikační známka může spočívat ve slovním označení, jménu nebo symbolu. Může certifikovat:

1)  regionální nebo jinak lokalizovaný původ výrobku,

2)  materiál,[11] způsob zpracování, kvalitu nebo jinou charakteristiku výrobku,

3)  skutečnost, že výroba byla skutečně realizována členem svazu, který je oprávněn k používání této známky.[12] 

Tyto znaky se v praxi pochopitelně mohou kumulovat. Je patrné, že funkcí certifikační známky není identifikovat konkrétního výrobce nebo poskytovatele služby, jako je tomu u běžných ochranných známek (trademarks). Její hlavní funkcí je osvědčovat kvalitu, resp. vlastnosti zboží a tím informovat spotřebitele, aby se mohl zasvěceně rozhodnout. Druhou odlišností od běžných známek je skutečnost, že její vlastník ji sám nepoužívá, ale její smysl je právě v tom, že ji používají jiné subjekty, které dané výrobky produkují. Vlastník vykonává jen kontrolní funkci. 

V USA je orgánem, který kontroluje používání certifikační známky z hlediska lokality původu výrobků, zpravidla některý ze státních úřadů nebo jím zmocněné instituce. To je velmi vhodné proto, že je třeba umožnit všem výrobcům dané oblasti, kteří splňují stanovené podmínky, známku používat a bránit používání známky ze strany subjektů, které k tomu nemají oprávnění. 

Certifikační známka může získat ochranu nejen zápisem, ale i dlouhodobým užíváním (through common law). To je případ označení „Cognac“, které v USA jako zázrakem nezdruhovělo, ale je chráněno jako francouzská lihovina. Nemůže se tak na americkém trhu objevit žádný např. „kalifornský koňak“. 

2. Kolektivní známka je další možnou formou ochrany zeměpisného původu zboží, užívanou v praxi podstatně řidčeji. Stejně jako u certifikační známky je jejím vlastníkem sdružení výrobců, nikoli výrobci sami. Smyslem kolektivní známky je poskytnout informaci, že výrobce je členem skupiny výrobců, která zaručuje určité vlastnosti své produkce. Je-li tato skupina vymezena teritoriálně, slouží jako zeměpisné označení.[13] Kolektivní známka existuje i na úrovni EU (nyní nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2424 ze dne 16. prosince 2015).[14] 

3. Obyčejné ochranné známky (trademarks) mohou také obsahovat název zeměpisného místa a tím osvědčovat původ výrobku. Zeměpisný název ale nesmí být popisný nebo klamavý (misdescriptive), tedy budit ve spotřebiteli dojem, že výrobek je vyroben jinde, než je skutečná lokalita produkce. Pokud zeměpisný termín označuje nejen místo původu, ale podle spotřebitelů i specifičnost „zdroje“, tj. jeho schopnost vyrábět zboží zvláštních vlastností, může plnit i tato běžná známka částečně funkci zeměpisného označení.[15] 

4. Zeměpisná označení v užším smyslu (Geographical Indications) (pouze v USA a pouze pro vína). Vinařství je v USA v kompetenci federace, zatímco distribuce a prodej alkoholu náleží jednotlivým státům Unie. Správa náleží federálnímu úřadu TTB (Alcohol and Tobacco Tax and Trade Bureau, dříve BATF – Bureau of Alcohol, Tobacco and Firearms), který je složkou ministerstva financí USA. 

Zeměpisná označení USA buď obsahují název politické (správní, tedy územní) jednotky nebo název vinařské oblasti. Původně bylo vymezení těchto oblastí výhradně totožné s hranicemi jednotlivých států Unie (např. Kalifornie). Později začaly být vytvářeny skutečné vinařské oblasti hlavně podle přírodních podmínek, tedy bez ohledu na administrativní hranice. Vinařské oblasti ustanovuje zmíněný vládní federální úřad a jsou označovány jako AVA (American Viticulture Area). 

Oba typy oblastí mají odlišný režim. Zatímco v prvním případě (oblasti vymezené administrativně) musí výsledný produkt (víno) obsahovat nejméně 75 % místních hroznů, ve druhém případě (vinařské oblasti – AVA) je to 85 %. U prvního typu oblasti není žádná návaznost na přírodní podmínky nebo na tradice a výrobní postupy, takže toto americké pojetí zeměpisného označení je velmi odlišné od evropského, není založeno na pojmu „terroir“ a má tak spíše formální povahu. Naproti tomu pro druhý případ (AVA) platí přísnější úprava. Vinařská oblast musí být úředně ustanovena, a přitom se berou v úvahu nejen subjektivní faktory (oblast je jako taková známá, může být spolehlivě ohraničena), ale i objektivní (podnebí, půda, nadmořská výška a reliéf terénu). Takto lze chránit i zahraniční vína, přičemž vinařská oblast je v takovém případě vymezena právem státu, v němž leží.[16] K tomu je třeba ovšem dodat, že ve skutečnosti ochrana zahraničních (zejména evropských) vín často narazí na námitku zdruhovění jejich označení v USA. 

Z hlediska právní povahy je americké zeměpisné označení chápáno jako analogie známky. Je předmětem vlastnického práva, má svého majitele a ten má stejná práva jako majitel známky. Řízení o udělení ochrany probíhá stejně jako u známek před Úřadem pro patenty a ochranné známky (USPTO – United States Patent and Trademark Office). Ochrana se uděluje na omezenou dobu. V rámci řízení je možno zapisované zeměpisné označení napadnout ze strany subjektu, který by byl eventuálním zápisem poškozen.

Projevy americké koncepce navenek

Argumenty USA pro ochranu zeměpisných označení pomocí certifikačních a jiných známek 

1. První argument je velmi konzervativní. Americká podnikatelská sféra je zvyklá na ochranu známkovou a není ochotna akceptovat zeměpisná označení jako novou formu ochrany, která by dále omezovala práva podnikatelů označovat svoji produkci. 

2. Zavedení nového systému ochrany pomocí institutu zeměpisných označení by bylo nákladné pro státní sféru a jeho efekt na rentabilitu podnikání v zemědělské výrobě a obchodu se zemědělskými produkty by byl problematický (omezení práv na označování produktů ve prospěch titulářů práv).[17] 

3. Systém známkoprávní ochrany je v USA velmi propracovaný a účinný – není ho třeba komplikovat zaváděním nového právního institutu.

Tyto argumenty jsou na první pohled velmi slabé a zástupné. Skutečné důvody pro trvání na známkové ochraně jsou pravděpodobně jinde. 

4. Je třeba chránit domácí výrobce, kteří používají obecná druhová označení výrobků nebo dřívější ochrannou známku. Toto je základní problém ve vztahu EU k USA – mnohá proslulá a hodnotná evropská zeměpisná označení, zejména vína, jsou v USA prohlášena za druhová označení a tím nezpůsobilá k ochraně jakoukoli cestou.[18] 

5. Ochrana zeměpisného označení představuje omezení, resp. zákaz užívat chráněného označení produktů výrobcům mimo příslušnou zeměpisnou oblast. Tím se vytváří konkurenční výhoda pro výrobce z dané oblasti. To je považováno za závažné narušení soutěže ve prospěch evropských výrobců. Bylo by to také narušení rovnováhy mezi tržní svobodou a ochranou duševního vlastnictví, která tržní svobodu omezuje. Zájmy držitelů zeměpisného označení by tak byly prosazovány na úkor dlouhodobých uživatelů druhových označení.[19] 

6. Ochrana pomocí zvláštního institutu zeměpisných označení by byla výhodná pro výrobce ze všech zemí, tedy i pro USA. Připomeňme kladný ohlas dvoustranné dohody mezi USA a Evropským společenstvím o obchodu s vínem z r. 2006 mezi kalifornskými vinaři, kterým dohoda umožnila volný přístup na evropské trhy. Problém je v tom, že při posuzování přijatelnosti a potřebnosti zeměpisných označení se zkoumají dva aspekty: aktivní a pasivní. Aktivní znamená vyhodnocení přínosu ochrany vlastních označení v zahraničí. Pasivní pak důsledky ochrany zahraničních označení v tuzemsku. Společným jmenovatelem obou je pak u některých zemí nevyrovnanost, která se projevuje jako neexistence reciprocity. Evropské země produkují a chrání stovky výrobků, jejichž vlastnosti jsou dány místem produkce. V USA tomu tak není, výrobků vázaných na geografické prostředí místa výroby je poměrně málo a zpravidla nejsou známy mimo stát produkce. Kdyby hypoteticky velká část evropských zeměpisných označení byla chráněna např. v USA, museli by se američtí výrobci a obchodníci vzdát těchto označení pro používání na americké výrobky. Tím by jim vznikla zcela jistě ekonomická újma, neboť by poklesl jejich odbyt. Naproti tomu by v USA vzrostl odbyt takto označených výrobků evropských. V opačném směru by tento systém nefungoval, neboť USA mají relativně málo výrobků, které jsou natolik spjaty s prostředím produkce, že by je bylo možno chránit zeměpisným označením (kromě vín). Kromě toho tato americká označení zpravidla nejsou v Evropě příliš známa pro svou relativně krátkou tradici, takže jejich odbyt by nebyl výrazný. Z tohoto hlediska by vzájemná ochrana zeměpisných označení mezi evropskými zeměmi a USA a její vzájemné respektování nebyla pro USA ekonomicky výhodná. Není proto divu, že se USA zeměpisným označením s výjimkou vín a lihovin tak intenzivně brání.

Druhová označení – základní problém (ne)uznávání evropských zeměpisných označení v USA

Velmi specifickým problémem situace v USA je masové používání cizích, zejména evropských zeměpisných označení, která jsou v USA považována za druhové pojmy, a tudíž jsou zde nezpůsobilá k ochraně. Druhová označení se tak stala základním problémem neuznávání velmi významných evropských zeměpisných označení v USA. 

V zemích Nového světa a zejména v USA je velmi rozšířené užívání evropských zeměpisných označení pro místní výrobky. Tato označení jsou považována za druhové názvy produktů, a proto jsou používána zcela bez skrupulí, i když s uvedením skutečného místa výroby, aby spotřebitel nebyl klamán (např. sýr Parmesan z Wisconsinu, který má nicméně na etiketě italskou vlaječku a italské výrazy). Jiným případem je Parmská šunka, název zapsaný jako ochranná známka („Parma“) pro Kanadu kanadskou společností Maple Leaf Meats Ltd. Skutečná Parmská šunka (Prosciutto di Parma) tak nesměla být pod tímto svým původním názvem v Kanadě prodávána. Zatím neplatná dvoustranná dohoda EU s Kanadou přinesla z kanadské strany určité ústupky – některá unijní (EU) zeměpisná označení mohou být v Kanadě užívána k označení evropského zboží bez ohledu na místní ochranu stejné nebo podobné známky, ale ochrana těchto označení jakožto evropských stále není možná. Parmská šunka tak bude moci být napříště v Kanadě alespoň prodávána pod tímto svým názvem (Proscuitto di Parma). 

Na to, zda název výrobku zdruhověl, má v USA největší vliv především vnímání spotřebitelů. V pochybnostech rozhodují soudy, které většinou rozhodují podle téhož kritéria. 

Pokud jde o vína, zeměpisná označení podle pravidel federálního úřadu TTB mohou být druhová, polodruhová (semigeneric) a nedruhová (nongeneric), tedy distinktivní.[20] Druhová jsou ta označení, která ztratila svůj původní zeměpisný význam nebo ho nikdy neměla (vermouth, sake). Nedruhová, tedy distinktivní označení musí být přiznána ředitelem TTB, který zkoumá, zda je tento název znám spotřebiteli a obchodu jako označení specifického vína z určité lokality, odlišitelného od všech ostatních vín. Jako příklady se uvádějí víno americké, kalifornské, francouzské, španělské, státu New York aj. 

Nejzajímavější, ale i nejspornější jsou polodruhové názvy (semigeneric), které si ponechávají svůj zeměpisný význam, ale ten zároveň označuje druh vína. Na příklad „šampaňské“ je v USA synonymem, a tedy druhovým označením pro „šumivé víno“. Mohou tak být použity k označení vína pocházejícího odjinud, než je uvedená zeměpisná oblast, ale skutečné místo produkce musí být rovněž uvedeno (např. Kalifornské šampaňské označuje šumivé víno vyrobené v Kalifornii). Patří sem tyto názvy: Angelica (jediné označení USA) a 17 označení evropských – Burgundy/Bourgogne, Claret, Chablis, Champagne, Chianti, Haut Sauterne, Hock, Madeira, Malaga, Marsala, Moselle, Port/Porto, Retsina, Rhine Wine/Rhein Wein, Sauterne, Sherry/Jerez a Tokaj. 

Tyto polodruhové názvy jsou americkou specialitou.[21] Jsou takto označována vína podle pravidel TTB. Americká vína se tak v USA označují pomocí zeměpisných označení chráněných v Evropě, která jsou v USA považovaná za druhové názvy, což neodpovídá úpravě obsažené v TRIPS, kde se rozlišují pouze označení druhová a nedruhová (distinktivní). Tato praxe je ovšem v USA ekonomicky velmi významná – s tímto částečně druhovým označením se prodává cca 30 % vín americké provenience na americkém trhu. 

Režim polodruhových názvů je následující: TTB za ně považuje názvy, které si ponechaly svůj zeměpisný význam, ale zároveň označují typ vína. Do seznamu TTB jsou začleňovány na základě rozhodnutí státního tajemníka ministerstva financí USA. Součástí názvu musí být povinně i jeho druhá část uvádějící skutečné místo (oblast) produkce, aby spotřebitel nebyl klamán. Dále zde platí již zmíněná obecná pravidla pro zeměpisná označení, tedy víno musí být vyrobeno nejméně z 75 %, resp. 85 % hroznů sklizených v uvedené oblasti skutečné produkce a musí být použita odpovídající metoda výroby. 

Tato praxe je pro evropská zeměpisná označení vín naprosto zhoubná. Americká vína s evropským označením jsou často velmi nízké kvality a prodávají se tak velmi levně. Konkurence na americkém trhu pro skutečná originální evropská vína je pak velmi tvrdá. Je otázkou, do jaké míry je americký spotřebitel schopen postřehnout kvalitativní rozdíl mezi levnějším místním vínem a dražším originálem, je-li označení obou prakticky stejné, i když je skutečné místo produkce v obou případech na etiketě uvedeno. 

Vyřešit tento problém v rámci TRIPS není možné, protože druhovým označením se ochrana nemůže poskytnout a o tom, zda je označení druhové, rozhoduje stát, kde se o ochranu žádá, nikoli stát původu označení. Polodruhová označení jsou v USA automaticky považována za druhová. EU se proto snažila o dvoustrannou dohodu, která by tato americká polodruhová označení změnila na distinktivní. Tato dohoda, týkající se obchodu s vínem, uzavřená v roce 2006,[22] byla zpočátku oběma stranami hodnocena dobře. Obě strany se zavázaly vzájemně uznat určitá označení svých vín jako označení jejich původu, což usnadňuje jejich uvádění na trh protistrany. Pro EU bylo maximálně důležité ustanovení, podle kterého se vláda USA zavázala, že navrhne Kongresu vyjmout ze seznamu polodruhových označení všechna evropská označení. Znamenalo by to možnost plné ochrany nejvýznamnějších evropských zeměpisných označení vín v USA, takže američtí výrobci by je již nemohli používat. Americká strana svůj závazek splnila – vláda tento návrh Kongresu předložila. Ten ho však neschválil, aby ochránil domácí výrobce vína, takže se nakonec nic nezměnilo. 

Máme-li shrnout uvedené, dva největší problémy rozdílného pojetí USA a EU, kde je jakákoli shoda velmi nepravděpodobná, jsou tyto dva: 

a)  V USA se již po dlouhá desetiletí používají pro označení zejména potravin druhové názvy, které Evropská unie považuje za velmi cenná zeměpisná označení spjatá s místním původem výrobku (zejména vína a sýry). Americký spotřebitel je na tato evropská označení zvyklý a toho využívají i američtí výrobci, kteří jejich používáním činí své produkty atraktivnější. Někdy je zřejmý skutečný parasitismus výrobců, a to při zjevném napodobování evropských vzorů.[23] Změna statutu těchto označení z druhových na distinktivní, tedy chráněné, by byla pro americké výrobce ekonomickou zkázou, neboť by museli napříště používat odlišných popisných názvů, což by zřejmě vedlo k určitému snížení odbytu. V současném systému může kterýkoli výrobce v USA používat např. označení champagne, feta cheese apod. Zároveň výrobky takto označené mohou být do USA dováženy, ale nejsou zde chráněny. 

b)  Druhým problémem je souběh zeměpisného označení a ochranné známky takové označení obsahující. Americká koncepce vychází z časového pořadí vzniku ochrany. Známka chráněná před vznikem ochrany zeměpisného označení je bezvýhradně nedotknutelná. Evropská koncepce, která se objevuje i v Ženevském aktu Lisabonské dohody, známková práva uznává, ale dává smluvním stranám možnost stanovit, že existence platné známky nemůže bránit zápisu nového zeměpisného označení, které se týká zeměpisné oblasti obsažené v názvu známky. Je výslovně stanoveno, že známková práva nemohou být omezena (článek 13 Ženevského aktu). USA se přesto obávají omezení známkových práv vyplývajících z platných známek ve prospěch zeměpisných označení.

V obou případech orgány USA důrazně chrání zájmy svých výrobců.[24]

EU se dívá na ochranu zeměpisných označení v USA velmi nepříznivě. Vyplývá to především z těchto důvodů: 

1. Ochrana v USA vychází z pravidel článku 22 Dohody TRIPS, a je tedy velmi nedostatečná – je omezena výhradně na případy klamání spotřebitele nebo na nekalou soutěž. Tzv. absolutní ochrana, tedy ochrana v pojetí EU, je možná pouze pro vína a lihoviny (čl. 23 Dohody TRIPS). 

2. Ochrana pomocí certifikačních známek, pokud je vůbec možná, je velmi nákladná a je poskytovaná pouze na omezenou dobu. 

3. Ochrana pomocí certifikačních známek je založena na soukromoprávní koncepci. Známka je statkem, který je předmětem vlastnického práva. Znamená to, že majitel známky musí sám kontrolovat respektování známky ze strany jiných subjektů a aktivně se bránit v případě porušování, jinak hrozí automaticky zdruhovění chráněného názvu a následně zrušení ochrany. 

4. Obsahuje-li dříve v USA zapsaná známka zeměpisný pojem, který je shodný se zeměpisným označením uplatňovaným k ochraně, rozhoduje pořadí – tedy známka zůstane v platnosti, i když obsahuje zeměpisné označení nevztahující se k původu chráněných výrobků. 

5. Největším problémem je absolutní nemožnost ochrany významných evropských zeměpisných označení, která jsou v USA považována za polodruhové nebo druhové pojmy, a proto je jejich ochrana navždy vyloučena. 

6.  Certifikační známka může osvědčovat vlastnosti produktu podle nejrůznějších kritérií, nejen podle zeměpisného původu. Je to tedy institut, který není nutně spjat se zeměpisným původem výrobku.

Polemika mezi USA a EU týkající se samostatného institutu ochrany zeměpisných označení a odmítání ochrany pro druhovost označení

Argumenty USA 

1.  Je třeba za každou cenu chránit uživatele označení (tj. výrobce), který používá obecná druhová označení někdy již desítky let. Taktéž je třeba nekompromisně chránit majitele dřívější ochranné známky, která se později dostane do konfliktu s novějším zeměpisným označením. Jediným kritériem může být okamžik vzniku ochrany. Jinak by tento uživatel utrpěl výraznou ekonomickou újmu.[25] 

2.  U mléčných výrobků (sýrů) je třeba zabránit soutěži mezi USA a EU, kde jsou evropská chráněná zeměpisná označení údajně zneužívána k omezování trhu tím, že běžná označení výrobků by měla být v USA vyloučena z užívání. Není zde vyváženost mezi svobodou obchodu a ochranou práv k duševnímu vlastnictví, která tuto svobodu omezuje. Držitelé práv k zeměpisnému označení nemohou omezovat uživatele druhových označení, kteří je používají již desetiletí.[26] Dodejme k tomu, že kdyby američtí výrobci sýra přestali najednou používat druhové označení sýra „parmesan“, byli by spotřebitelé určitou dobu mírně zmateni, než by si zvykli na označení jiné.[27] 

3. USA vytýkají systému zeměpisných označení především protekcionismus a nedostatek ekonomického liberalismu. Vymezená skupina výrobců si vyhrazuje právo na používání určitého označení, které je zapovězeno všem ostatním. Tato skupina tak vlastně ovládá celý proces výroby a distribuce – tedy u vína od obdělávání vinic až po dodávku vína na spotřebitelův stůl. Zemědělec (vinař) se tak stává „kapitánem agrobyznysu“, což již nemůže být považováno za slučitelné se svobodným podnikáním.[28] 

4.  Není akceptovatelný zákaz zdruhovění zeměpisných označení. To je pro USA nepřijatelné, protože prvořadé jsou postoje spotřebitelů. Pokud spotřebitel vnímá označení jako druhové, nepřipadá v úvahu žádná právní ochrana. „Francie nemůže očekávat úspěšnou právní ochranu pro zeměpisná označení, která americkému spotřebiteli nic neříkají.“[29] „Označení Champagne a Chablis jsou na začátku cesty, kterou absolvovala označení hamburger, frankfurter a švédské masové kuličky.“[30] K tomu poznamenejme, že spotřebitel je „vychováván“ hlavně nabídkou na trhu, kde ho američtí výrobci vytrvale zahrnují množstvím výrobků druhově označených evropskými zeměpisnými názvy.[31] 

5. Americká ochrana duševního vlastnictví je založena na maximálním šíření znalostí, tedy na omezení trvání průmyslových práv na co nejkratší dobu. Ta jsou chápána jako „monopolní výsady“, a tím z hlediska liberálního přístupu k podnikání jako nutné zlo. Právo na zeměpisné označení je časově neomezené, což je v USA nepředstavitelné.[32] Proč omezovat svobodu podnikání kromě známek ještě dalším ochranným institutem, který se jeví nejen jako zbytečný, ale i jako škodlivý? 

Protiargumenty Evropské unie 

1.  Zeměpisné označení slouží hlavně spotřebiteli. Není to vlastnictví v pravém smyslu, jako ochranná známka. Koexistuje se známkou, přičemž oba prostředky ochrany mají rozdílné cíle. 

2.  O zdruhovění nemůže rozhodovat jen spotřebitel, který často nemá ani tušení o původu názvu, pod kterým se zboží prodává. Taktéž trvalé nerespektování zeměpisného označení výrobci, kteří ho používají, nemůže vést k jeho zdruhovění – není to totéž, jako vydržení vlastnického práva. Zde se nejedná o vlastnické právo, jako u známky. Zeměpisné označení nemá vlastníka, není tudíž přenositelné ani postupitelné na jiný subjekt.[33] 

3.  Evropská unie velmi rozumně trvá na používání systému chráněných zeměpisných označení a snaží se o jeho respektování i mimo EU. Tento systém velmi účinně podporuje vysokou kvalitu potravinářských a jiných zemědělských výrobků a je tak přirozenou a účinnou překážkou důsledkům globalizace, které vedou k uniformitě masové produkce a potlačení kvalitativních hledisek, zejména u potravin. Běžnému spotřebiteli, který je zcela obklopen relativně levnou „globalizovanou“ produkcí, se tak zajišťuje přístup k nejkvalitnějším výrobkům. 

4.  Dalším přínosem uplatňování zeměpisných označení je ochrana přírody a podpora biodiverzity. Na příklad výroba mléčných výrobků, zejména sýrů, je k přírodě šetrná a vyžaduje takové postupy, které jsou pro přírodu blahodárné (např. způsob chovu dobytka v Normandii nebo ve Švýcarsku). 70 % francouzských chráněných označení původu náleží sýrům vyráběným ze syrového mléka. Taková výroba je možná jen z nejkvalitnějších surovin a velmi sofistikovanými výrobními postupy (zvláštní metoda zrání) s velmi přísnou hygienickou a fytosanitární kontrolou. To je u běžných relativně levných sýrů nepředstavitelné, proto se pro jejich výrobu používá mléka pasterizovaného, které je po všech stránkách odolnější (trvanlivější) a pro výrobce je tak jeho užití jednodušší a levnější, má však jinou chuť. 

5.  Dalším aspektem podpory tradičních výrobků určité zeměpisné oblasti je kulturní a intelektuální význam. Produkce těchto výrobků stále vyžaduje rozhodující podíl kvalifikované živé lidské práce nenahraditelné stroji – ať už jde o výrobu vína, sýrů nebo třeba ručně vyráběného broušeného křišťálu nebo keramiky. 

6.  Zeměpisná označení pochopitelně plní i ekonomickou funkci. U rozvojových zemí pak ochrana zeměpisných označení může výrazně přispět k rozšíření a zkvalitnění produkce chráněných tradičních komodit a tím přinést větší ekonomický efekt širším uplatněním na trhu vlastním i zahraničním. Jako příklad možno uvést Indii a její rýži, čaj a hedvábí.[34] Konec konců i pro vyspělé země je produkce takto chráněných výrobků významným faktorem zemědělské politiky a rozvoje venkova.

V neposlední řadě mají chráněná zeměpisná označení i funkci skutečně bezprostředně ochrannou. Nejen brání parazitování na známém názvu, ale také vylučují záměnu s úplně jiným výrobkem. Jako příklad může posloužit aféra kolem „ořechů z Grenoblu“ v Kanadě. „Ořechy z Grenoblu“ („Noix de Grenoble“) je francouzské zeměpisné označení, které je, jako mnoho jiných, používáno v USA a Kanadě jako druhové označení vlašských ořechů. Nedávno se stalo, že takto označené kalifornské ořechy byly prodávány v Kanadě za porušení sanitárních pravidel. Tato událost vrhla špatné světlo na označení „Ořechy z Grenoblu“, i když žádný z prodávaných ořechů nebyl skutečně původem z Grenoblu, nýbrž z USA. Na tomto případu je vidět, že používání cizích označení je mimořádně klamavé a někdy může ohrozit i dobrou pověst výrobců pravých produktů.[35]

Řešení střetu zájmů mezi EU a USA v oblasti ochrany zeměpisných označení

Zcela odlišné úrovně ochrany zeměpisných označení na obou stranách vadí především Evropské unii, protože považuje americký systém ochrany za velmi nedostatečný a v důsledku toho nejsou v USA řádně chráněna evropská zeměpisná označení. V EU je chráněno již cca 1 100 zeměpisných označení potravin, 1 600 vín a přes 300 lihovin. Dlouhodobá evropská výrobní tradice vedla k vytvoření velkého množství prvotřídních výrobků, které jsou také spotřebiteli oceňovány, a to nejen na trhu EU, ale i ve třetích zemích. Potraviny a nápoje chráněné zeměpisným označením EU vyvážené do třetích zemí tvoří hodnotově 15 % těchto komodit. Hlavně proto EU přikládá ochraně svých zeměpisných označení ve třetích zemích takový význam. 

Uvedený problém je možné ve vztahu k USA řešit na dvou fórech: Prvním je Dohoda TRIPS, resp. její další vývoj. Ochrana na bázi dnes platné verze TRIPS je zcela nedostatečná a trvale neúspěšná jednání o změnách podle představ EU ukazují na beznadějnost této cesty. (Blíže viz v kapitole o TRIPS.) 

Druhým fórem, na kterém se Evropská unie snaží uplatnit své požadavky vůči USA, je Transatlantická dohoda o obchodu a investicích (Transatlantic Trade and Investment Partnership) – dvoustranná dohoda mezi EU a USA sjednávaná od r. 2013. Cílem Dohody je plně liberalizovat vzájemný obchod a investice a upravit i věci související, jako je ochrana duševního vlastnictví. 

Součástí tohoto dokumentu má být i kapitola o vzájemné ochraně zeměpisných označení, která ovšem naráží na neochotu americké strany jakkoli brát v úvahu evropský systém. Jak již bylo ukázáno, zeměpisná označení jsou v USA chráněna jako certifikační známky, ale u mnohých je ochrana vyloučena kvůli zdruhovění. Výsledkem je velmi častá situace, kdy výrobky prodávané v USA používají evropská zeměpisná označení, ale ve skutečnosti z těchto zeměpisných oblastí nepocházejí. Pro výrobce EU to znamená ztráty. 

Proto EU trvá na změně současného stavu v několika směrech, především požaduje ochranu dohodnutého seznamu zeměpisných označení EU v USA a zamezení jejich zneužívání neoprávněnými výrobci.[36] Podle zveřejněného dokumentu Evropské komise[37] EU uplatňuje vůči USA ještě následující požadavky (pro zeměpisná označení mimo vína a lihoviny):

•   pozvednout ochranu zeměpisných označení pro zemědělské produkty a potraviny na úroveň ochrany existující v Dohodě TRIPS pro vína a lihoviny, tedy bez výrazně omezujících podmínek (článek 22 Dohody TRIPS), 

•   vyřešit otázku příliš vysokých nákladů známkoprávní ochrany, která v USA nahrazuje zeměpisná označení, 

•   zavést administrativní ochranu proti porušování známkových práv, mimo jiné proto, že absence obrany majitele zapsané a nerespektované známky často vede k jejímu zdruhovění, 

•   vyřešit vztah k předchozí známce, která obsahuje zeměpisné označení, ke kterému se sama ve skutečnosti vůbec nevztahuje.[38] 

Pokud jde o poslední položku, americká strana trvá na tom, aby žádná dřívější ochranná známka nebyla jakýmkoli způsobem zpochybňována. Ani taková, která obsahuje zeměpisný název, s nímž jí chráněné výrobky nesouvisejí, avšak tento zeměpisný název zároveň označuje skutečnou oblast produkce výrobků jiných výrobců, na které se vztahuje ochrana zeměpisným označením. Příkladem může být známka Parmesan Pete’s Italian Kitchen, zapsaná v USA pro sýry 27. 1. 2015 pod č. 4677312 společností Della Rocca, Peter Individual US nebo známka The Wine Lover’s Champagne, zapsaná v USA pro šumivá vína dne 6. 6. 2000 pod č. 2354633 společností F. Korbel & Bros Corporation California. 

Pokud jde o vína, EU požaduje, aby její významná zeměpisná označení vybraná americkou stranou jako „polodruhová“, tedy prakticky druhová a tím nechráněná, byla přímo chráněná jako výlučná označení na smluvním základě. 

Postoj americké strany je v otázkách zeměpisných označení velmi tvrdý, protože američtí vyjednávači nejsou ochotni z důvodu ochrany svých výrobců ustoupit v otázkách používání „druhových označení“ ani v ochraně dřívějších známek obsahujících zeměpisné názvy, včetně oněch „druhových“. EU se vydatně inspiruje relativním úspěchem při jednání o podobné dvoustranné dohodě s Kanadou, kde se podařilo prosadit určité dílčí ústupky kanadské strany ve věci ochrany zeměpisných označení EU. 

Ochrana zeměpisných označení v připravované dvoustranné dohodě EU s Kanadou (CETA – Comprehensive Economic
and Trade Agreement)[39]

Kromě řady unijních zeměpisných označení vín a lihovin by Kanada měla uznávat dalších 173 určených zeměpisných označení pro zemědělské produkty, potravinářské výrobky a piva. Znamená to, že v Kanadě nebude možné užívat označení identické s takovým zeměpisným označením, a to ani s dodatkem „typ“, „styl“, „druh“ apod. Rozsah ochrany je tedy analogický článku 23 Dohody TRIPS. 

U dalších 21 významných unijních zeměpisných označení bylo dosaženo kompromisu. Tato unijní označení budou v Kanadě chráněna, ale nikoli výlučně. 

a) U některých budou koexistovat tato unijní označení a kanadské ochranné známky, tedy je možno užívat současně obojí. To je zajímavé kompromisní řešení (týká se např. Prosciutto di Parma, Prosciutto Toscano, Szegedi szalámi). 

b) U dalších unijních označení platí, že jsou chráněna, ale kanadské subjekty mohou zároveň používat jejich anglické a francouzské verze pro svoje výrobky za podmínky, že spotřebitel nebude klamán, pokud jde o skutečný původ výrobku. Týká se např. označení Parmesan, Bavarian beer nebo Black Forest ham, která mohou kanadské subjekty užívat, ale jen v anglické nebo francouzské verzi, nikoli tedy jako „Schwarzwaelder Schinken“. 

c) U dalších mohou kanadští výrobci rovněž tato označení používat, děje-li se tak již dostatečně dlouhou dobu (Nürnberger Bratwürste, sýr Beaufort). 

d) Poslední skupinu tvoří některé sýry (např. Gorgonzola, Feta), kde rovněž kanadské subjekty mohou nadále paralelně používat své ochranné známky jakožto „nabytá práva“. Toto právo však nepřísluší eventuálním novým žadatelům o takové známky, ledaže by použili výrazy „typ“, „druh“ apod.[40] 

Kanadské subjekty mohou také užívat jednotlivé komponenty složených unijních označení. Tak např. unijní označení sýra Camembert de Normandie je chráněno, ale je možno volně užívat pouhé „Camembert“. 

Administrativní ochrana při nerespektování chráněných zeměpisných označení nebude poskytována, Kanada zůstává u soukromoprávních prostředků (soudní žaloba). 

Ústupky z kanadské strany ve věci zeměpisných označení evropských produktů tak byly minimální. Tato skutečnost nepochybně ovlivní i jednání o smlouvě TTIP s USA.

Shrnutí postojů obou stran

Námitky zemí Nového světa proti samostatnému institutu zeměpisných označení jsou tyto: 

1.  Je to další překážka obchodu. V rámci trhu je třeba chránit spotřebitele, tedy poskytnout mu maximálně objektivní a úplnou informaci o zboží na trhu. Je třeba rovněž chránit výrobce, který výrobek na trh uvádí a musí být odlišen od výrobců jiných. Tyto funkce plní ochranná známka, a proto není třeba používat ještě jiný právní institut se stejnými funkcemi, který omezuje trh tím, že nepřipouští uvádění na trh výrobků určitým způsobem označených, pokud nejde o „člena klubu“.

2.  Proč by produkt vyrobený jinde než v příslušné oblasti, nemohl mít stejné vlastnosti, zejména když ho vyrábějí emigranti z původní země, kteří s sebou přinesli metody výroby i know-how? 

K těmto konstatováním je možno uvést: 

ad 1. Účelem zeměpisných označení je pochopitelně ochrana spotřebitele i ochrana výrobců. Kromě toho osvědčují nejen původ výrobku od určitého výrobce, ale také to, že tento výrobce je na rozdíl od ostatních výrobců součástí určitého specifického prostředí, které přímo a objektivně ovlivňuje vlastnosti výrobku. 

ad 2. Vlastnosti výrobku nemusí být dány jen výrobním postupem, ale v některých případech i tím, co evropská tradice označuje jako „terroir“. Jeho přírodní aspekt je původní a silnější. Znamená, že určité místní přírodní zdroje jsou ve spojení s výrobními postupy nezaměnitelné a unikátní. Lidský aspekt pojmu „terroir“ znamená, že velký vliv na výsledné vlastnosti výrobku má lidský faktor, tedy lidé, kteří produkt vytvářejí. Ti jsou vybaveni určitou dlouhodobou výrobní zkušeností (know-how), kterou zpravidla zdědili po předcích, přičemž nejde jen o dodržení jednoduchých receptů obecně dostupných, ale právě o různá vylepšení a místní „fígle“, které finálnímu výrobku dodají příslušný „šmrnc“. Toto je ovšem také nepřenositelné jinam. Je známo, že např. pokud dvě zkušené kuchařky budou vařit totéž náročné jídlo podle téhož receptu a podle vlastních zkušeností, bude výsledek u každé z nich jiný. 

Dvě poznámky závěrem 

Různost přístupu zemí Starého a Nového světa byla výstižně nazvána jako střet techniky a terroiru („New World Technique v. Old World Terroir“).[41] Státy Nového světa neznají pojem „terroir“, což je hlavní důvod nepochopení evropské koncepce zeměpisných označení a následně intenzivní averze k ní. 

Ochrana zeměpisných označení je velmi významným příspěvkem k zmírňování důsledků globalizace světové ekonomiky. Evropská unie vychází z toho, že budoucnost evropského zemědělství není ve zvyšování kvantity produkce, ale v její vysoké kvalitě. Kvalitní a specifické evropské regionální produkty chráněné zeměpisným označením se tak vydělují z marastu masové tovární produkce potravinářských výrobků. 

Z publikace Zeměpisná označení v mezinárodních smlouvách a v právu Evropské unie, které lze zakoupit ZDE



[1]  Např. Brazílie, Malajsie, Indie.

[2]  Patří sem USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Mexiko, Peru, Chile, Japonsko a některé další menší státy. Dohoda TPP byla zatím jen podepsána a nevstoupila v platnost. 

[3]  Srov. TELEC, Ivo, cit. dílo, s. 4 

[4] Ochrana zeměpisných označení náleží do pravomoci Evropské unie, pokud jde o potraviny a zemědělské produkty včetně vín a lihovin. Členským státům zatím zůstala jen ochrana průmyslových, příp. řemeslných výrobků. Členské státy, které vlastní specifickou ochranu zeměpisných označení jako samostatného institutu neznají, jsou přesto automaticky zahrnuty do systému EU (např. Velká Británie). 

[5]  Zeměpisná označení chráněná v Indii je možno konzultovat na http://ipindia.nic.in/girindia/. 

[6]  V Norsku je ochrana zeměpisných označení možná jen na bázi boje proti nekalé soutěži (Trademark Act, Marketing Control Act). Podrobnosti viz ASLAND, John, Protection of Geographical Indications – What is it and What’s in it for Norway? Thoughts from the Outskirts of Europe, Bond Law Review, vol. 17, issue 1, 2005, dostupné na http://epublications.bond.edu.au/cgi/viewcontent.cgi?article=1295&context=blr, cit. 14. 9. 2016 

[7]  Informace o stavu v USA jsou čerpány mimo jiné z článku CHEN, Jim, cit. práce, s. 29 a n. Dostupné na http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=2255120, cit. 10. 8. 2016. Dále byla použita zpráva Národního shromáždění Francie o ochraně zeměpisných označení v rámci projektu transatlantického partnerství (dohoda EU – USA) – Rapport d’information déposé par la Commission des affaires européennes sur la protection des indications géographiques dans le cadre du projet de partenariat transatlantique de commerce et d’investissement, Assemblée nationale, No. 3869, 22. 6. 2016. Dostupné na http://www.assemblee-nationale.fr/14/europe/rap-info/i3869.asp, cit. 22. 7. 2016. 

[8]  BABCOCK, Bruce A., CLEMENS, Roxanne, Geographical Indications and Property Rights: Protecting Value-Added Agricultural Products, MATRIC Briefing Paper 04-MBP 7, May 2004, Midwest Agribusiness Trade Research and Information Center, Iowa State University, dostupné na http://lib.dr.iastate.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1006&context=matric_briefingpapers, cit. 10. 9. 2016. 

[9]  Geographical Indication Protection in the United States, US Patent and Trademark Office, informační materiál, s. 1, dostupný na http://www.uspto.gov/sites/default/files/web/offices/dcom/olia/globalip/pdf/gi_system.pdf, cit. 14. 9. 2016. 

[10]  K tomu viz velmi přehlednou studii GONZÁLES, M.Á.M., Collective, guarantee and certification marks and GIs: connections and dissimilarities, Journal of Intellectual Property Law and Practice, 2012, Vol. 7, No. 4, s. 251 n., zejm. 252–254. 

[11]  Velmi známou certifikační známkou osvědčující pro textilní výrobky použitý materiál byla v minulosti „čistá střižní vlna“ doprovázená symbolem vlněného klubka. 

[12] Geographical Indication Protection in the United States, US Patent and Trademark Office, informační materiál, s. 2 a n., dostupný na http://www.uspto.gov/sites/default/files/web/offices/dcom/olia/globalip/pdf/gi_system.pdf, cit. 14. 9. 2016. 

[13] V ČR upravuje kolektivní známku § 35 zákona o ochranných známkách č. 441/2003 Sb. takto: § 35 – Kolektivní ochranná známka – (1) Kolektivní ochrannou známkou je ochranná známka, která je takto označena již při podání přihlášky a která je způsobilá rozlišovat výrobky nebo služby členů či společníků právnické osoby nebo účastníků sdružení od výrobků nebo služeb jiných osob. (2) Podmínky užívání kolektivní ochranné známky včetně sankcí za jejich porušení se stanoví písemnou smlouvou o užívání kolektivní ochranné známky uzavřenou všemi členy či společníky právnické osoby nebo účastníky sdružení (dále jen „smlouva o užívání“). Nejvýznamnějším majitelem kolektivních známek v ČR je patrně Sdružení uživatelů kolektivních ochranných známek ČSAD (6 platných známek v různých variantách). 

[14] Nařízení umožňuje již z dřívějška zápis kolektivní ochranné známky, která má rozlišovat výrobky nebo služby členů sdružení, které je majitelem známky, od výrobků nebo služeb jiných podniků. O zápis kolektivní známky Společenství mohou požádat sdružení výrobců, poskytovatelů služeb nebo obchodníků (čl. 66 a násl.). Nově je také upravena certifikační známka (čl. 74a) (číslování článků podle nařízení 2015/2424). 

[15] Geographical Indication Protection in the United States, US Patent and Trademark Office, informační materiál, s. 4–6, dostupný na http://www.uspto.gov/sites/default/files/web/offices/dcom/olia/globalip/pdf/gi_system.pdf, cit. 14. 9. 2016. 

[16] CHEN, Jim, cit. dílo, s. 43 a n. 

[17]  BANERJEE, Ritika, MAJUMDAR, Mohar, In the mood to compromise? Extended protection of geographical indications under TRIPS Article 23, in: Journal of Intellectual Property Law and Practice, 2011, s. 661. 

[18]  Dopis Kongresu USA generálnímu řediteli WIPO ze dne 12. 2. 2015, dostupný na http://www.nmpf.org/files/file/Congressional-Leaders-Letter-to-WIPO%20%20021215.pdf, cit. 8. 9. 2016. 

[19] Viz materiál USA k účasti na diplomatické konferenci WIPO k revizi Lisabonské dohody: Dairy industry praises diplomatic fight for common food names. 22. 5. 2015, dostupné na http://feedstuffs.com/story-dairy-industry-praises-diplomatic-fight-common-food-names-0-127993, cit. 1. 9. 2016. 

[20]  CHEN, Jim, cit. dílo, s. 48 a n. 

[21] Používá je také Příloha B Úmluvy ze Stresa týkající se označování sýrů (1951), avšak dnes jen v relaci EU – Švýcarsko. Blíže viz de GOFFIC, Caroline, cit. dílo, s. 438. 

[22]  Dohoda mezi ES a USA o obchodu s vínem, podepsaná a zároveň vstoupivší v platnost 10. 3. 2006. Úřední věstník EU L 087, 24/03/2006 S. 0002–0074 

[23]  Např. je-li obal amerického sýra Parmesan vyveden v italských národních barvách s italskou vlaječkou a italským textem, aby evokoval představu vztahu výrobku k Itálii. 

[24]  Informace o dopisu Kongresu USA generálnímu řediteli WIPO včetně jeho textu z 15. 7. 2015, kde se velmi dramatickým způsobem líčí negativní důsledky Ženevského aktu Lisabonské dohody o ochraně zeměpisných označení pro USA a další země. Dostupné na http://www.finance.senate.gov/chairmans-news/congressional-ip-leaders-
-lisbon-revisions-threaten-market-access-undermine-trademark-rights-around-the-globe, cit. 18. 9. 2016. 

[25]  Viz výše citovaný dopis Kongresu USA generálnímu řediteli WIPO ze dne 12. 2. 2015. 

[26] Viz výše citovaný materiál USA k účasti na diplomatické konferenci WIPO k revizi Lisabonské dohody: Dairy industry praises diplomatic fight for common food names. 22. 5. 2015. 

[27]  Nebyla by to jistě žádná katastrofa. Český spotřebitel si také velmi rychle zvykl na to, že rum se již nenazývá rum a pomazánkové máslo je jen „pomazánkové“. 

[28]  CHEN, Jim, cit. dílo, s. 35 a 36 

[29]  Tamtéž, s. 53. 

[30]  Tamtéž, s. 62. Snad ani nebudeme podotýkat, že hamburgery a švédské masové kuličky na jedné straně a Champagne a Chablis na straně druhé jsou kategorie absolutně nesrovnatelné. Autor si zřejmě neuvědomuje, že vyrobit skutečné původní šampaňské je opravdu podstatně náročnější než upéct hamburger. A tomu také musí odpovídat právní ochrana. 

[31]  Snad nejzrůdnějším výsledkem této praxe je použití jednoho z nejvěhlasnějších francouzských zeměpisných označení pro bílé víno Chablis, které je v USA používáno k označení jakéhokoli suchého bílého vína, a navíc se zde prodává i nápoj nazvaný „Chablis with a twist“, což je směs amerického bílého vína s citrusovou šťávou (z agrumy). Přípustnost tohoto názvu a stejnojmennou známku zapsanou v USA potvrdil americký soud. Známka byla zapsána v USA v r. 1992 pod č. 1716293, avšak nebyla obnovena, takže dnes již neplatí. Je sice pravdou, že v chlazeném stavu s porcí ledu je to nápoj lahodný, a proto velmi oblíbený, ale jeho souvislost s francouzskou obcí Chablis opravdu žádná neexistuje. Za těchto okolností zřejmě originální francouzské víno Chablis, pochopitelně nepoměrně dražší než jeho stejnojmenné americké kopie, příliš neupoutá pozornost běžného amerického spotřebitele. Další komentář k tomu viz LORVELLEC, Louis, cit. dílo, s. 48. 

[32]  CHEN, Jim, cit. dílo, s. 58. 

[33]  LORVELLEC, Louis, cit. dílo, s. 44 n. 

[34]  BANERJEE, Ritika and MAJUMDAR, Mohar, cit. dílo, s. 657 a n. 

[35] Rapport d’information déposé par la Commission des affaires européennes sur la protection des indications géographiques dans le cadre du projet de partenariat transatlantique de commerce et d’investissement, Assemblée nationale, No. 3869, 22. 6. 2016, s. 12. Dostupné na http://www.assemblee-nationale.fr/14/europe/rap-info/i3869.asp, cit. 22. 7. 2016. 

[36] The Transatlantic Trade and Investment Partnership (TTIP) – Towards an EU–US trade deal. Inside TTIP. An overview and chapter-by-chapter guide, © European Union, 2015, s. 45–46. Dostupné na http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2015/july/tradoc_153635.pdf, cit. 11. 9. 2016. 

[37]The European Commission Paper on Geographical Indications (GI) in the EU – U.S. Transatlantic Trade and Investment Partnership), s. 1, dostupné na ZDE, citováno 1. 9. 2016 

[38] Tamtéž, s. 2. 

[39] Česky Všeobecná hospodářská a obchodní dohoda. Je sjednána a podepsána všemi stranami. Po podpisu nastoupí ratifikační proces v Kanadě, v EU a ve všech jednotlivých členských státech EU, takže vstup Dohody v platnost nelze očekávat v nejbližší době. 

[40] Rapport d’information déposé par la Commission des affaires européennes sur la protection des indications géographiques dans le cadre du projet de partenariat transatlantique de commerce et d’investissement, Assemblée nationale, No. 3869, 22. 6. 2016, s. 9. Dostupné na http://www.assemblee-nationale.fr/14/europe/rap-info/i3869.asp, cit. 22. 7. 2016.

[41] RAUSTIALA, Kal, MUNZER, Stephan R., The Global Struggle over Geographic Indications, European Journal of International Law, Vol. 18 (2007), Issue 2, p. 346.