Zdeněk Koudelka: Prezident republiky


autor: JUDr. Ondřej Spáčil
publikováno: 10.12.2012

Prezident republiky je bezesporu jedním z nevýznamnějších ústavních činitelů v České republice. Z tohoto důvodu si jeho úřad zaslouží podrobné pojednání a analýzu, o niž se od roku 1934 nikdo nepokusil.

Až v minulém roce byl tento deficit odstraněn, když v nakladatelství Leges, v edici Teoretik, vyšla monografie s názvem „Prezident republiky“, jejímž autorem je odborník na ústavní právo doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D., působící na katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Práce, jíž zahajuje „Předmluva“ z pera současného prezidenta Václava Klause, je členěna do 16 kapitol (Úvod, Historické ohlédnutí, Systematické ústavní zařazení, Volba, Slib, Ukončení funkce, Působnost a pravomoci, Zastupování, Odpovědnost, Imunita, Sídlo, Vlajka a jiné symboly, Zabezpečení, Kancelář prezidenta, Závěr, Literatura), doplněk tvoří předmluva a příloha, která obsahuje výňatek z Ústavy České republiky pojednávající o prezidentu republiky (čl. 54 až čl. 66).

V „Úvodu“ autor zmiňuje v historické posloupnosti na vybraných politických situacích (postavení prezidenta za 2. světové války, situace po roce 1948, 1989 a 1993) i osobnostech prezidentů (prezidenti Masaryk, Beneš, Havel, Klaus), že prezident by měl být nadán přirozenou autoritou. Na konkrétních příkladech pak konstatuje, že úřad prezidenta si po celou dobu své existence autoritu zachoval, a to bez ohledu na politickou situaci v zemi. Tato teze byla bezesporu v nedávné době potvrzena přijetím zákona o zásluhách bývalého prezidenta Václava Havla (zákon č. 94/2012 Sb.), čímž se navázalo na tradici, kdy zásluhy prezidentů Masaryka i Beneše byly oceněny přijetím zvláštního zákona - (zákon č. 22/1930 Sb. a zákon č. 292/2004 Sb.). V závěru této kapitoly se autor zabývá vlivem prezidenta republiky na pevnost koaličních vlád, či spíše jeho odpovědností za ně, kterou shledává spíš v osobě premiéra, a dodává, že „případné komentáře prezidenta jsou doprovodným jevem, nikoliv příčinou vládních krizí“. Tvrzení, s nímž se dá než souhlasit, by se dalo doplnit o konstatování případů, kdy prezident měl vliv na udržení koaliční vlády. Důkaz z doby nedávno minulé se týkal rozporu uvnitř vládní koalice, při jehož urovnání sehrál prezident významnou roli (tzv. tajná „hradní dohoda“ koaličních stran).

V rámci kapitoly „Historické ohlédnutí“ najdeme odpověď i na to, odkud se do Evropy rozšířilo označení prezidenta jako hlavy státu, a nalezneme zde i jednu pozoruhodnost, že „po dobu komunistického režimu nebyla [u nás] funkce prezidenta zrušena“, což se o tomto úřadu v ostatních komunistických zemích říci nedá. Zmíněná skutečnost je v monografii doložena přehledem čelných představitelů evropských komunistických států (např. Polska, Německé demokratické republiky, Rumunska). V závěru kapitoly je čtenářům podán historický přehled prezidentů Československa, České republiky a předsedů předsednictva České národní rady České republiky; není opomenut ani předseda Národního výboru československého. Chronologický přehled je vhodnou pomůckou čtenáři při orientaci v následném textu ve vztahu k jménům prezidentů a jejich funkčnímu období.

V úvodu kapitoly „Systematické ústavní zařazení“ se čtenář dozvídá, proč je u nás prezident označován za „hlavu státu“. Autor ve vztahu k osobnostním vlastnostem prezidenta zmiňuje názor profesora Jaroslava Krejčího (1892 – 1956), že veřejné mínění se zpravidla kloní více ve prospěch prezidenta než parlamentu. I když tato myšlenka byla publikována již v roce 1935, je i v dnešní době pravdivá, což potvrzují četné výzkumy veřejného mínění.

U podmínek volitelnosti kandidáta na prezidenta, které autor popsal v kapitole čtvrté, se u státního občanství mj. uvádí, že „není pro volbu vyžadována podmínka minimální délky pobytu ve státě.“ Je pozoruhodné, že tato skutečnost, ač nemá oporu v ústavě, byla kandidátovi na prezidenta při minulé volbě vyčítána.

Otázkou u opakované volby zůstává, zda by bylo vhodné setrvat na koncepci, že prezidentem může být jeden kandidát zvolen nanejvýše dvakrát po sobě. V souvislosti s přímou volbou prezidenta, která byla u nás před nedávnem zavedena, se jeví jako vhodné zrušení tohoto omezení. Voliči by svými hlasy rozhodli, zda byli spokojeni s výkonem prezidentského úřadu daným kandidátem a prostřednictvím opakovaného zvolení mu dávají důvěru, aby nadále úřad zastával. Na druhé straně je to jistým závazkem pro prezidenta, pokud chce být znovu zvolen, aby svůj úřad řádně vykonával, včetně plnění svých předvolebních slibů. Autor v rámci této problematiky opět odkazuje na dílo Jaroslava Krejčího (Problém právního postavení hlavy státu v demokracii, 1935), který k této otázce uvádí, že „má vyloučení opětné volby nevýhodu, že zbavuje národ možnosti využití schopností vynikající hlavy státu …“.

U způsobu volby je zmíněno, že při ní bylo od roku 1993 až do roku 2008 využíváno pouze tajného hlasování. V roce 2008 však bylo toto pravidlo změněno se zdůvodněním, aby byl zajištěn „stranický dohled nad poslanci a senátory při volbě“. Lze s autorem než plně souhlasit, že taková kontrola je při volbě hlavy státu nedůstojná. Je proto potěšující, že v důsledku nastalých legislativních změn, spočívajících v zavedení přímé volby prezidenta, tento „kontrolní mechanismus“ nebude již nadále aplikován.

Monografie samozřejmě věnuje pozornost i přímé volbě prezidenta, jež byla u nás zavedena ústavním zákonem č. 71/2012 Sb. Tímto zákonem se mění Ústava České republiky.

Při pojednání o ukončení funkce prezidenta, kterému autor věnoval kapitolu šestou, nelze opomenout abdikaci prezidenta, jejíž formu ústava neupravuje. Jedná se však o tak závažný a zásadní právní úkon, že pokud by jej prezident učinil ústně, je nanejvýš žádoucí vyhotovit o něm písemný záznam. S tímto požadavkem lze souhlasit.

U otázky délky funkčního období je čtenářům nabídnut přehled jednotlivých států Evropy, z něhož vyplývá, že délka funkčního období je v České republice standardní jako u většiny států Evropy. Autor navrhuje v této otázce prodloužení o jeden rok, tedy na šest let. Uvedené důvody jsou spíše ekonomického charakteru a spočívají ve spojení volby prezidenta s volbou části senátorů a střídavě s volbami krajskými nebo obecními. Zároveň je tu spatřována i možnost zvýšení volební účasti.

V rámci pravomocí prezidenta popsaných v kapitole sedmé je na začátku zmíněna problematika kontrasignace. Čtenář se dozví o jejích počátcích, které lze najít již ve středověku, a dále je také informován o ojedinělém názoru, podle něhož by prezident měl být plně podroben kontrasignaci. Z poslední doby známe snahu určité skupiny poslanců o zavedení kontrasignování milostí prezidenta. Požadavek kontrasignace projevů prezidenta se zdá naprosto absurdní a také velmi těžko v praxi realizovatelný, proto autor zcela logicky toto spojení podrobil kritice.

Při pojednání o zastupování státu navenek prezidentem nejsou opomenuty ani prezidentovy veřejné projevy, které často vzbuzovaly a vzbuzují kritické ohlasy. Autor to dokládá na příkladech projevů prezidentů ve vzdálenější i nedávné minulosti.

Ve vztahu prezidenta republiky k parlamentu se konstatuje, že projev prezidenta republiky může mít za určitých okolností zásadní vliv na vývoj politické situace v zemi, což potvrzuje, že osobnost prezidenta požívá značné autority.

Ve vetu prezidenta spatřuje autor nedostatek v tom, že není možné, aby prezident mohl podávat připomínky, návrhy a doporučení k jednotlivým paragrafům zákona, ale pouze zákon buď schválit, nebo odmítnout jako celek. Ideální řešení je nastíněno v možnosti „schválit návrh zákona ve znění prezidentových připomínek“, což by příslušelo Poslanecké sněmovně. Předkládané řešení je bezesporu zajímavé a bylo by přínosem, avšak zůstává otázkou, zda a do jaké míry by tím došlo k prodloužení již tak zdlouhavého legislativního procesu.

V rámci vztahu prezidenta k vládě není dle výkladu podaného v monografii rozdíl mezi řádně jmenovanou vládou a vládou prozatímně pověřenou výkonem funkce. Tento výklad by pravděpodobně byl ze strany politiků podroben kritice. Hlavním argumentem politiků pro omezení činnosti „prozatímní vlády“ je, že taková vláda nevzešla z voleb a nemá tedy potřebný mandát voličů „k vládnutí“.

Právo amnestie je jedním z často kritizovaných práv prezidenta. Tato kritika pramení z amnestie, kterou udělil bývalý prezident Václav Havel 1. ledna 1990.

Pochopitelně není opomenuta ani prezidentova imunita a v kapitole, jež je této problematice věnována, se dočteme i o jednom pozoruhodném případu, který se českému prezidentovi stal při návštěvě Austrálie, kdy prezident odmítl při vstupu do budovy parlamentu podrobit se bezpečnostní kontrole. Autor podává rozbor daného problému a vysvětluje, na čí straně bylo pochybení.

V závěru vyslovená myšlenka, že by mělo dojít k zavedení přímé volby prezidenta, byla splněna. Je možné souhlasit s tím, že její zavedení znamená posílení účasti občanů na politice, o což je ve společnosti velký zájem. Jednou z dalších myšlenek je doporučení zrušení kontrasignace, kdy při zavedení přímé volby bude prezident v rámci svého rozhodování vázán svým předvolebním programem a kdy se bude také snažit jej splnit, aby mohl být do funkce znovu zvolen. Proto lze podpořit autorovo stanovisko, že institut kontrasignace by měl být zrušen či alespoň omezen.

Pojednávaná práce se problematikou prezidenta republiky zabývá v mnohem širších souvislostech, než jsou ohraničeny učebnicovým nebo komentářovým pojetím. Je to dáno i tím, že se na výsledku nepochybně podílely nejenom získané teoretické vědomosti, ale praktické zkušenosti autora jako poslance. Publikace je velmi přehledná, informačně vyvážená a je třeba zdůraznit, že autor neopomněl pojednat o žádné významnější problematice týkající se popisovaného tématu. Jedná se o ojedinělé dílo v české odborné literatuře, které přivítá jak odborná veřejnost, tak i studenti právnických fakult, poučení zde nalezne i laická veřejnost zajímající se o naše politické dění.

JUDr. Ondřej Spáčil, externí doktorand Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

 

Můžete objednat ZDE.