Zastavení trestního stíhání nelze považovat za dostatečnou kompenzaci újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou, kdy obviněný neměl možnost se očistit

Stěžovatel byl od roku 1999 trestně stíhán pro několik trestných činů, přičemž při odsouzení za ně by mu hrozilo až 10 let nepodmíněného trestu odnětí svobody. Po více než deseti letech, aniž bylo vydáno jakékoliv meritorní rozhodnutí, bylo toto trestní stíhání zastaveno s odůvodněním, že tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, konkrétně Úmluva o ochraně základních práv a svobod. Stěžovatel o zastavení trestního stíhání nepožádal a podle platné právní úpravy neměl možnost podat proti tomuto rozhodnutí stížnost či trvat na projednání věci.

Poté, co stěžovatel neúspěšně žádal Ministerstvo spravedlnosti o zaplacení více než půl miliónu korun z titulu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou uvedeného trestního stíhání, obrátil se s žalobou o přiznání přiměřeného zadostiučinění na soudy. Po spletitém řízení, ve kterém o věci dvakrát rozhodoval Nejvyšší soud, byla jeho žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Soudy dospěly k závěru, že zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky bylo v daném případě dostatečnou kompenzací vzniklé nemajetkové újmy a že stěžovatel neprokázal existenci takových mimořádných okolností, které by odůvodňovaly přiznání finančního zadostiučinění.

Ústavní soud v prvé řadě připomněl, že trvá-li trestní řízení nepřiměřeně dlouhou dobu, nejde již jen o jeho samotnou délku, ale také o to, že ve veřejnosti vzniká přesvědčení o vině dotčené osoby, a to tím spíše, je-li tato osoba v důsledku zastavení řízení zbavena možnosti se očistit. Ústavní soud se dále neztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, podle kterého představuje-li zmírnění trestu samo o sobě dostatečnou nápravu nepřiměřené délky trestního řízení, tím spíše je dostatečnou nápravou zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky. Poukázal přitom na to, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může zastavení řízení představovat adekvátní a dostatečnou kompenzaci jen tehdy, vyhnul-li se tím obviněný či obžalovaný svému odsouzení. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že situace, kdy bylo trestní stíhání řízení zastaveno z důvodu jeho nepřiměřené délky, aniž by mohl být učiněn závěr o tom, zda obviněný daný skutek spáchal či nikoliv, je odlišná od situace, kdy byl obviněný již shledán vinným a dostalo se mu beneficia zmírnění trestu odůvodněného nepřiměřenou délkou trestního řízení. Pokud obviněný o zastavení trestního stíhání nepožádal, a neměl ani možnost trvat na projednání věci, nemůže být takové zastavení považováno za kompenzaci nepřiměřené délky řízení.

V projednávaném případě tedy nebylo bez dalšího možné označit za dobrodiní rozhodnutí spočívající v zastavení trestního stíhání, kterého se stěžovatel na rozdíl od svých spoluobviněných nedomáhal a které mu zabránilo dosáhnout očištění jeho osoby prostřednictvím zprošťujícího rozsudku. Dle názoru Ústavního soudu by pak ani zprošťující rozsudek nebyl dostatečnou kompenzací nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení a namístě by bylo přiznat stěžovateli finanční zadostiučinění z titulu vzniklé nemajetkové újmy, aniž by musel prokazovat výjimečné okolnosti odůvodňující takovou náhradu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 741/17 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.