Zastavení exekuce již dříve ukončené vymožením

Exekuce končí dvěma možnými způsoby, buď zastavením podle § 55 ex. řádu, nebo bez dalšího vymožením exekvované pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce [§ 46 odst. 8, § 47 odst. 7, § 51 písm. c) ex. řádu]. Přesto Nejvyšší soud za určitých okolností připouští, že exekuce, která skončila vymožením, může „obživnout“ s tím, že exekuční soud rozhodne o jejím zastavení. Nelze přehlédnout, že se zastavuje něco, co již neběží. Tím na straně oprávněných a do jisté míry i na straně exekutorů vzniká nejistota, zda jednou ukončená exekuce nebude znovu otevřena a zda plnění, které bylo již vymoženo (exekvovaná pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce), nebude třeba vrátit, protože výsledek již skončené exekuce bude v rámci usnesení o zastavení exekuce revidován.

Smyslem tohoto článku je analýza dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na jejímž základě se otevírá možnost znovuotevření exekuce, která již dříve skončila vymožením, a zjištění, zda argumenty pro takový postup, jenž se děje mimo gramatický rámec ust. § 46 odst. 8, § 47 odst. 7, § 51 písm. c) ex. řádu, jsou natolik silné a udržitelné systematickým výkladem, že je třeba je respektovat. 

Pravidlo, že jednou skončenou exekuci nelze otevřít 

Pravidlo o nemožnosti znovuotevřít vykonávací řízení, které skončilo vymožením, Nejvyšší soud vyjádřil v pilotním usnesení ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2421/2004. Zdůraznil, že existence nařízeného a trvajícího výkonu rozhodnutí (exekuce) je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na jeho zastavení. Jestliže výkon rozhodnutí (exekuce) zanikl, k věcnému rozhodnutí o návrhu povinného na jeho zastavení podle ust. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. již nejsou podmínky, a toto řízení musí být podle ust. § 103, § 104 odst. 1 a § 254 odst. 1 o. s. ř. zastaveno.

Judikoval tak za situace, kdy povinný během výkonu exekvované plnění zaplatil a kdy návrh na zastavení výkonu proto, že dluh zanikl ještě před zahájením výkonu, podal až poté, co výkon rozhodnutí skončil předáním peněz oprávněnému. Právě tuto skutečnost Nejvyšší soud výslovně zdůraznil. Tím naznačil, že povinný svou námitku, že existuje okolnost odůvodňující zastavení výkonu (exekuce), měl a mohl uplatnit ještě předtím, než vykonávací řízení skončilo vymožením. Je věcí Nejvyššího soudu, aby dále rozpracoval myšlenku, zda a za jakých okolností může být projednán pozdní návrh povinného na zastavení již vymožené exekuce, jestliže povinnému nelze klást k tíži, že námitka nepřípustnosti exekuce nebyla vznesena (nebo sice byla vznesena, ale nebyla projednána) ještě předtím, než exekuce skončí vymožením. To se prozatím nestalo.

Závěr, že nelze zastavit exekuci, která již skončila vymožením, Nejvyšší soud později formuloval tak, že se jedná o obecné pravidlo, které se v zásadě uplatní bez ohledu na to, z jakého důvodu má být exekuce ex post zastavena, tedy nejen v případech, kdy byl podán návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.[1]

Na druhé straně Nejvyšší soud pravidlo o obecné nemožnosti rozhodnout o zastavení exekuce, která již byla dříve skončena vymožením, korigoval. Uzavřel, že soud zastaví exekuci i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy, jestliže se podkladové rozhodnutí nestalo vykonatelným [§ 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].[2] Svůj postoj odůvodnil tím, že provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného.

Z takové argumentace lze vyčíst, že je-li vedena exekuce na základě nezpůsobilého exekučního titulu, jde o natolik velký exces do práv povinného, že jej nelze tolerovat ani v případě, kdy exekuce již skončila vymožením. Pro závěr v tomto směru lze najít oporu i v rozhodovací činnosti Ústavního soudu, jenž uzavírá, že ani ve vykonávacím řízení nelze připustit, aby bylo nuceně realizováno plnění, které sice plyne z exekučního titulu, ale je ve zcela zjevném nesouladu s hmotným právem.[3] Dodejme, že důvodem pro zastavení exekuce po jejím vymožení je i fakt, že exekuční titul se stal nezpůsobilým podkladem pro vedení exekuce až v jejím průběhu [zejména proto, že byl zrušen, takže existuje důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].[4] Argumenty podporující závěr Nejvyššího soudu, že z důvodů podle § 268 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. je možné zastavit i již ukončenou exekuci, pokládáme s ohledem na shora sdělené za silné a akceptovatelné.

Obecné pravidlo, že nelze zastavit exekuci, která už zanikla vymožením, Nejvyšší soud dále rozvolnil závěrem, že provedení exekuce nebrání jejímu pozdějšímu zastavení z důvodu započtení pohledávky.[5] Svůj postoj odůvodnil tím, že za takových okolností lze uvažovat o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř. Zkoumáme-li podrobněji skutkové okolnosti, za nichž Nejvyšší soud tento závěr učinil, zaregistrujeme, že jednou z námitek povinného bylo, že návrh na zastavení exekuce proto, že pohledávka zanikla započtením před zahájením exekuce, podal ještě předtím, než exekuce skončila vymožením. Za takové situace pokládáme závěr Nejvyššího soudu o tom, že o návrhu povinného na zastavení exekuce mělo být rozhodnuto, za správný. Měl však být odůvodněn tím, že povinnému nelze klást k tíži, že o jeho během exekuce (tedy včas) podaném návrhu na zastavení podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. bylo shodou okolností rozhodnuto až po skončení exekuce následkem vymožení dlužného plnění, a že za takových výjimečných okolností má povinný právo, aby o jeho návrhu na zastavení exekuce bylo věcně rozhodnuto. Takový výklad by korespondoval se situací, kterou Nejvyšší soud řešil v již výše zmíněném usnesení ze 14. 12. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2421/2004.

Je pravda, že kritizovaný právní závěr o tom, že existuje důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., Nejvyšší soud přijal pod tlakem Ústavního soudu, který „považuje za vhodné, aby obecné soudy v řízení o výkon rozhodnutí důsledně postupovaly podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. a řízení zastavovaly i tehdy, zanikne-li vymáhaná pohledávka splněním v průběhu exekučního řízení“.[6] Odcitovaný závěr Ústavního soudu však není kategorický a jeho cílem bylo přimět obecné soudy nikoliv k tomu, aby masivně prolamovaly zásadu, že v jednou ukončené exekuci nelze pokračovat, ale aby formulovaly výjimky z této obecné zásady, aby právo povinného vlastnit majetek nebylo v exekučním řízení nepřiměřeně okleštěno jen proto, že exekutor pokračuje v provádění exekuce i za situace, kdy povinný podal návrh na její zastavení.

Relativizace zásady, že nelze ukončit zastavením exekuci, která již jednou byla ukončena vymožením, byla soudy nižších stupňů donedávna zpochybňována s tím, že závěr, jestli byla exekuce po právu ukončena provedením, lze uskutečnit i v následujícím nalézacím řízení o vydání bezdůvodného obohacení, které posléze povede povinný jako žalobce vůči osobám, které měly z provedení exekuce prospěch (půjde zejména o oprávněného, jemuž bylo vydáno vymožené plnění, a o exekutora, jehož náklady a odměna byly rovněž vymoženy).Zásah do majetkových práv povinného tedy může být napraven jinak než tak, že bude po řadě let oživeno již skončené exekuční řízení.[7]

S touto argumentací se Nejvyšší soud vypořádal v usnesení ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017, v němž uvedl, že pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému (exekutorovi) nenáleží, protože ještě před vymožením tohoto plnění v rámci exekuce zde byl jiný důvod pro zastavení (a neprovedení) exekuce. K zastavení exekuce z tohoto důvodu musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění z exekučního titulu a nákladů exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným, procesním právem předvídaným způsobem než vymožením, totiž přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi. V případném nalézacím řízení zahájeném povinným jako žalobcem o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný a případně soudní exekutor (jde-li o náklady exekuce a o odměnu exekutora) neměli právo, tedy soud nemůže posoudit jako předběžnou otázku, zda byl nebo nebyl dán důvod pro zastavení exekuce (např. nemůže zrušit příkazy k úhradě nákladů exekuce, ty pozbývají účinků jen na základě usnesení o zastavení již vymožené exekuce).

Z právě uvedeného plyne, že nemá pravdu M. Švestková, jestliže píše, že povinný, který se domnívá, že plnění na něm bylo v exekuci vymoženo neprávem, má bez dalšího podat žalobu o vydání vymoženého plnění jako bezdůvodného obohacení.[8] Nejdříve musí uspět s návrhem na zastavení exekuce. Teprve v případě, že s návrhem uspěje, bude jediným procesně možným způsobem postaveno najisto, že exekuce neměla být provedena, a tedy ani ukončena vymožením. Až tehdy je prostor k zahájení nalézacího řízení, v němž se povinný bude domáhat navrácení vymoženého plnění nebo náhrady škody způsobené neprávem vedenou exekucí. Nalézací soud přitom bude vázán důvody, pro které byla exekuce zastavena, jak je zjistil exekuční soud (srov. s § 135 odst. 2 o. s. ř.). 

Zastavení skončené exekuce, je-li exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti 

Nejvyšší soud též uzavřel, že je-li exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti a domáhá-li se povinný zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu, že oprávněný nemá na vymáhané (vymožené) plnění podle hmotného práva nárok, rozhodne soud o tomto návrhu i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy.[9] Svůj závěr odůvodnil tak, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti má jen formální (myšleno procesní, nikoliv hmotněprávní) charakter, neboť není sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání. Skutečnost, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti je takovým titulem pro výkon rozhodnutí, který sám o sobě oprávněnému nezakládá právní důvod pro přijetí vymáhaného plnění, musí být zohledněna i v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení). Vymáhání plnění, na něž nemá oprávněný nárok a které by byl povinen po jeho přijetí z důvodu bezdůvodného obohacení povinnému vrátit, nelze považovat za přípustné. Je-li tedy veden soudní výkon nebo exekuce, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí postupem podle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to i bez návrhu.[10]

Právě uvedený závěr pokládáme za diskutabilní. Ani deklaratorní rozsudek, kterým se dlužníku ukládá povinnost k plnění, jako takový nezpůsobuje změnu v hmotných právech a povinnostech mezi účastníky.[11] Exekuční titul ve formě notářského zápisu (stejně jako exekuční titul ve formě rozsudku) po formální stránce přetrvává i tehdy, když se dodatečně zjistí, že neexistuje povinnost, která podle něho má být vykonána. Není-li zánik nebo neexistence dluhu obecným důvodem pro dodatečné zastavení již vymožené exekuce, je-li titulem rozsudek, nemělo by tomu tak být ani v případě exekuce notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti.

Důraz na pouze formální (procesní) podstatu notářského zápisu tedy není pro posouzení problému podstatný a navíc nezohledňuje, že součástí notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti může být i hmotněprávní dohoda mezi účastníky, jejíž práva a povinnosti mají být případným předmětem následující exekuce (§ 71a odst. 1 not. řádu), nebo uznání závazku (§ 71a odst. 2 not. řádu). Je tedy nepřesné tvrdit, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti má jako celek výhradně formální (procesní) podstatu, procesní podstatu má jen část takového zápisu, kterou je svolení k vykonatelnosti.

Proto i v případě, že se exekuce vede na základě notářského zápisu, by mělo platit, že o návrhu na zastavení exekuce proto, že povinnost, která se podle notářského zápisu vykonává, po vydání notářského zápisu zanikla nebo že dokonce nikdy neexistovala, soud má věcně rozhodnout jen tehdy, když návrh na zastavení exekuce byl podán ještě předtím, než došlo k ukončení exekuce vymožením plnění. Za takových okolností totiž povinný využil prostředku procesní obrany proti údajně neprávem vedené exekuci [návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] v době, kdy jej měl k dispozici. 

Zastavení exekuce ukončené vymožením, je-li exekučním titulem rozhodčí nález 

I v případě, že je exekučním titulem rozhodčí nález, Nejvyšší soud aplikuje pravidlo, podle něhož soud exekuci zastaví, jestliže se podkladové rozhodnutí nestalo vykonatelným.[12] V poměrech exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu je tomu tak zejména tehdy, když rozhodčí nález vydal rozhodce, který neměl pravomoc spor rozhodnout z důvodu neplatnosti sjednané rozhodčí doložky. Tato okolnost je důvodem pro zastavení exekuce i po jejím provedení.[13]

K zastavení exekuce z rozhodčího nálezu za výše uvedených okolností dochází podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože existuje „jiný důvod“, pro který rozhodnutí nelze vykonat. „Jiným důvodem“ pro závěr o nepřípustnosti exekuce je skutečnost, že rozhodčí nález byl vydán osobou soukromého práva, která ve skutečnosti nebyla rozhodcem, takže „rozhodčí nález“ sice jako listina existuje a byl doručen, ale nikdy neměl být podkladem pro zahájení a vedení exekuce pro nedostatek pravomoci osoby, která jej vydala. Za takových okolností nejsou splněny předpoklady pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (nelze totiž uzavřít, že by se rozhodčí nález „dosud nestal vykonatelným“, rozhodčí nález totiž za daných okolností nebude vykonatelný nikdy, aniž by tento nedostatek mohl být zhojen) a ani důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozhodčí nález totiž po zahájení exekuce nebyl zrušen a ani se po zahájení exekuce nestal neúčinným). Nicméně k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dochází z důvodu, který je srovnatelný s předpoklady pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. Nedostatek pravomoci subjektu, který rozhodnutí vydal (zřejmě s výjimkou, kdy by takovým orgánem byl civilní soud),[14] je tak zásadním nedostatkem pro zahájení a vedení exekuce jako celku, že musí mít stejné následky jako situa­ce, kdy exekuční titul dosud není vykonatelný (např. proto, že povinnému nebyl řádně doručen rozsudek civilního soudu). Včetně následku, že exekuci vedenou na základě takového exekučního titulu je třeba zastavit i tehdy, kdy již dříve skončila vymožením.

Judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž exekuci je třeba i po jejím vymožení zastavit, je-li rozhodčí doložka neplatná, s ohledem na výše uvedené pokládáme za správnou. 

Důvody pro zastavení exekuce uvedené v § 268 odst. 1 o. s. ř. mají svoji hierarchii. Některé z nich jsou natolik zásadní [§ 268 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.], že odůvodňují zastavení exekuce i poté, co již exekuce zanikla provedením. Vyjadřují totiž v podstatě ústavní princip, že exekuce nemůže být vedena, jestliže k tomu neexistuje základní podklad, tedy vykonatelné rozhodnutí, které vydal subjekt (orgán), který k tomu měl pravomoc. Potřeba zachování tohoto principu je natolik palčivá, že odůvodňuje „znovuotevření“ exekuce, která skončila vymožením, s tím, že může být ukončena jiným způsobem, kterým je právě její zastavení pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. Navzdory tomu, že takový zásah ex post z pohledu povinného (a zpravidla i exekutora, který v již skončené exekuci vymohl i svoji odměnu a náklady) bude hodnocen jako retroaktivní a narušující jeho očekávání, že výsledky jednou ukončeného řízení zůstanou navždy zachovány. Vzhledem k legitimním zájmům oprávněného a exekutora však bude třeba (i když se o tom v zákoně nepíše, ale v něm se nepíše ani o tom, že by mohla být zastavena exekuce, která již jednou skončila vymožením) při rozhodování o zastavení exekuce zohlednit dobu, která uplynula od jejího skončení vymožením, jakož i zájem povinného na dodatečném zastavení exekuce (tedy to, v jaké míře byl konkrétní exekucí neprávem postižen).

Jde-li o důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., může být exekuce na základě tohoto ustanovení zastavena tehdy, když „jiným důvodem“ pro takový krok je situace srovnatelná s okolnostmi, na které pamatuje § 268 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. Tak je tomu třeba tehdy, když se exekuce uskutečnila na základě rozhodčího nálezu, který však vydal subjekt, který k tomu neměl pravomoc.

Důvod pro zastavení exekuce proto, že po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden [§ 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.], je zpravidla dán tehdy, když povinný tvrdí, že ještě před zahájením exekuce plnil, takže dluh, který je exekvován, už neexistuje, a proto po něm povinný nemůže žádat, aby plnil znovu. Jde o tzv. opoziční spor,[15] který je vyvolán exekucí, takže by měl být rovněž uvnitř exekuce řešen, a to v době, kdy je exekuce ještě v běhu. Nedodržení této zásady (a s ním spojený zásah do poměrů oprávněného, kterému již bylo vyplaceno vymožené plnění) musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi. Tak tomu bude v případě, kdy povinnému nelze klást k tíži, že jeho námitka o tom, že po vydání rozhodnutí zaniklo právo přiznané exekučním titulem (např. že dluh zcela uhradil již před zahájením exekuce), byla věcně projednána až poté, co exekuce byla skončena vymožením. Typicky půjde o situaci, kdy povinný podal návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ještě předtím, než exekuce skončila vymožením, ale exekuční soud o tomto návrhu do doby skončení exekuce vymožením nestihl rozhodnout.[16]

Důvody pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. c), d) e) a f) o. s. ř. spočívají v okolnostech, které ovlivňují aktuální průběh a způsob vedení exekuce. Proto nelze připustit, aby po skončení exekuce následkem vymožení byly důvodem pro zastavení již ukončené exekuce.

Jestliže exekuční soud dodatečně zastavil exekuci skončenou vymožením, má se za to, že plnění, kterého se oprávněnému dříve dostalo, nebylo v rozsahu dodatečného zastavení exekuce po právu. Oprávněný je proto povinen je vrátit.[17] Stejně tak odpadl i právní důvod, pro který si soudní exekutor ponechal část vymoženého plnění na své náklady exekuce a odměnu exekutora. Povinnost k náhradě nákladů exekuce je totiž bez dalšího nahrazena rozhodnutím o nákladech exekuce, které je obsahem dodatečného usnesení o zastavení exekuce (zpravidla povinnost k jejich náhradě bude uložena oprávněnému, protože on procesně zavinil, že exekuce byla nakonec zastavena, viz § 89 ex. řádu).[18] Povinný, vůči němuž byla exekuce vedena neprávem, se může domáhat vydání neprávem vymoženého plnění na tom, kdo je obdržel (na oprávněném, na exekutorovi, jde-li o odměnu exekutora a náklady exekuce). Odpovědnost státu za totéž není dotčena [srov. s § 5 písm. b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 zák. o odpovědnosti za škodu].