Zamyšlení nad novelou zákona o trestní odpovědnosti právnických osob

Ačkoli je tedy TOPO účinným a plně aplikovatelným právním předpisem teprve pátým rokem, byla na toto téma již napsána celá řada různých publikací, zejména pak odborných článků.[1] I přímo na stránkách Bulletinu advokacie se vede již několik posledních let poměrně intenzivní diskuse ohledně problematiky trestní odpovědnosti právnických osob.[2]

U odborných článků však nezůstalo a jednotlivé instituty trestní odpovědnosti právnických osob jsou podrobně rozebrány i v komentářové literatuře.[3]

Samotní legislativci se také věnovali dalším pracím na TOPO. Před novelizací TOPO, o níž pojednává tento článek, byl samotný TOPO novelizován již celkem pětkrát.[4] Nešlo však o nějak významné změny, a proto je pro účely tohoto článku nehodlám zmiňovat.

Nejaktuálnějším počinem na půdě legislativních prací ve vztahu k TOPO a trestní odpovědnosti právnických osob obecně je vládní novela TOPO projednávaná Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky pod označením sněmovní tisk č. 304,[5] Senátem Parlamentu České republiky pak pod označením senátní tisk č. 245[6] (dále jen „novela“).

Novela byla projednávána déle než rok a půl. Návrh novely byl Poslanecké sněmovně předložen vládou již dne 3. 9. 2014, k jejímu schválení Poslaneckou sněmovnou došlo relativně nedávno, a to dne 24. 5. 2016. Poté musela takto schválená novela absolvovat zbytek „kolečka podpisů“, kdy prezident připojil svůj podpis dne 1. 6. 2016 a předseda vlády dne 6. 6. 2016.

Novela byla vyhlášena ve Sbírce zákonů dne 13. 6. 2016 v částce 70 pod č. 183/2016 Sb. Vzhledem k tomu, že novela nabude účinnosti dne 1. 12. 2016, považuji za nezbytné poukázat na změny, které s sebou přináší.

Jádro novely

Novela obsahuje čtyři hlavní oblasti změn TOPO, přičemž za nejvýznamnější se obecně považují změny týkající se ust. § 7 a nového ust. § 8 odst. 5 TOPO. Další dílčí změny týkající se jednak místní působnosti TOPO, konkrétně zásady univerzality, jednak problematiky zániku trestnosti, konkrétně otázek spjatých s promlčením trestní odpovědnosti a vyloučením z promlčení, nejsou předmětem tohoto článku.

a) Ust. § 7 TOPO

Předmětné ust. § 7 TOPO patří mezi nejdůležitější ustanovení celého TOPO, neboť toto ustanovení v současné podobě obsahuje taxativní výčet trestných činů, kterých se právnická osoba může dopustit, resp. jde o trestné činy, kterých se de facto dopustí fyzická osoba uvedená v ust. § 8 odst. 1 TOPO, ale v souladu s konstrukcí tzv. přičitatelnosti trestného činu fyzické osoby právnické osobě dojde při naplnění podmínek § 8 odst. 2 TOPO ve svém důsledku k tomu, že se de iure trestného činu dopustila právnická osoba.

Současná podoba ust. § 7 TOPO byla nesčetněkrát kritizována předními odborníky z teorie i praxe,[7] zejména pak proto, že § 7 TOPO neobsahuje žádný trestný čin ze zvláštní části hlavy I. zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), tj. trestné činy proti životu a zdraví. Obzvláště nepochopitelné je nezařazení těchto trestných činů do výčtu trestných činů, kterých se právnická osoba může dopustit, ačkoli ust. § 7 TOPO výslovně obsahuje např. trestný čin vydírání (§ 175 tr. zákoníku) či sexuálního nátlaku (§ 186 tr. zákoníku), u nichž je způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby.

S touto výtkou pak souvisí i další problém ust. § 7 TOPO, kterým je nerespektování základních souvislostí mezi skutkovými podstatami jednotlivých trestných činů. V tomto ustanovení tak najdeme určitý trestný čin, ale nikoli již jeho speciální nebo subsidiární obdobu. Proto např. taxativní výčet § 7 TOPO obsahuje trestný čin obchodování s lidmi (§ 168 tr. zákoníku), neobsahuje již ale trestný čin zbavení osobní svobody (§ 170 tr zákoníku). Stejně tak § 7 TOPO obsahuje např. trestný čin vydírání (§ 175 tr. zákoníku), ale neobsahuje trestný čin loupeže (§ 173 tr. zákoníku). Proto se může stát, že se u právnické osoby bude jednání posuzované u fyzické osoby jako loupež kvalifikovat jako trestný čin vydírání, který je sankcionován mírněji.

Další výtku k ust. § 7 TOPO představuje skutečnost, že neobsahuje některé významné majetkové trestné činy podle zvláštní části hlavy V. tr. zákoníku, přičemž těmito trestnými činy mám na mysli především tzv. úpadkové a související trestné činy (zejména § 220 až 226 tr. zákoníku).

Novela zásadním způsobem mění koncepci výčtu trestných činů, kterých se právnická osoba může dopustit. Na první pohled významná změna je obrácení taxativního výčtu trestných činů, které může spáchat právnická osoba. Ačkoli tedy dosavadní úprava spočívá na výčtu pozitivním, tj. výslovném vyjmenování trestných činů, kterých se právnická osoba může dopustit, novela tento výčet mění na výčet negativní, spočívající v explicitním vyjmenování trestných činů, kterých se právnická osoba dopustit nemůže.

Z pohledu dopadů této novely je však mnohem významnější skutečnost, že novela výrazně rozšiřuje okruh trestných činů, kterých se právnická osoba bude moci od 1. 12. 2016 dopustit. Někteří odborníci hovoří o tzv. generální trestní odpovědnosti právnických osob.[8] Současný pozitivní výčet obsahuje 83 trestných činů. Novela však již obsahuje negativní výčet o počtu pouhých 21 trestných činů jmenovitě vyňatých, přičemž dále jsou z trestní odpovědnosti právnických osob vyňaty i trestné činy proti branné povinnosti uvedené ve zvláštní části hlavy XI. tr. zákoníku a trestné činy vojenské uvedené ve zvláštní části hlavy XII. tr. zákoníku.

Pozitivním přínosem novely je, že nově tedy budou moci být právnické osoby trestně odpovědné za trestné činy, jejichž spáchání si lze jednoduše představit, např. jde o již zmíněné úpadkové trestné činy a trestné činy s nimi související (viz výše). Stejně tak vnímám jako pozitivum i to, že se do výčtu dostávají i trestné činy ze zvláštní části hlavy I. tr. zákoníku, kdy z trestní odpovědnosti právnických osob jsou vyňaty trestné činy zabití (§ 141 tr. zákoníku), vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 142 tr. zákoníku), účasti na sebevraždě (§ 144 tr. zákoníku) a trestný čin rvačky (§ 158 tr.  zákoníku). Mezi další trestné činy, jichž se právnická osoba bude nyní moci dopustit, patří např. zpronevěra (§ 206 tr. zákoníku), neoprávněné užívání cizí věci (§ 207 tr. zákoníku), porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku (§ 227 tr. zákoníku) atd.

Je možné se domnívat, že zákonodárcovy snahy o rozšíření trestní odpovědnosti právnických osob i na trestné činy trestněprávními prostředky vůči právnickým osobám dosud nepostižitelné, jsou vedeny dobrými úmysly, zejména pak snahou o dosažení spravedlivějšího přístupu k sankcionování fyzických a právnických osob, protože právnické osoby (a zejména pak obchodní korporace) se dostávají do popředí společenského života a ekonomického vývoje a stávají se navíc i nedílnou součástí boje o politickou moc ve státě. Jejich dominantní vliv lze primárně sledovat v oblasti obchodu (vnitrostátního i mezinárodního) a průmyslu. Proto je z tohoto úhlu pohledu legitimní domnívat se, že rozšíření trestní odpovědnosti právnických osob povede k větší rovnosti mezi fyzickými a právnickými osobami.

I přesto se však domnívám, že zvolený rozsah kriminalizace není správným řešením, když novela ve svém důsledku vytvořila generální trestní odpovědnost právnických osob. TOPO je účinný krátkou dobu na to, aby již procházel poněkud turbulentními změnami. Rozšíření trestní odpovědnosti právnických osob v době, kdy si právnické osoby začaly postupně zvykat na možnou trestní odpovědnost ve vztahu k taxativnímu výčtu trestných činů, nepovažuji v současnosti za vhodné. Jednak dosud nedisponujeme dostatečnými údaji, které by napomohly dostatečně zhodnotit účinnost TOPO, jednak zavedení generální trestní odpovědnosti právnických osob povede k razantnímu navýšení nákladů, které právnické osoby budou muset (nebo alespoň by měly) vynaložit na přizpůsobení compliance programů, které již pravděpodobně implementovaly dříve, ideálně již před samotnou účinností TOPO.

b) Nové ust. § 8 odst. 5 TOPO

V současné podobě obsahuje ust. § 8 TOPO pouze čtyři odstavce. Účinností novely ale dojde i k účinnosti odst. 5, který se do novely dostal na návrh ústavně právního výboru (viz sněmovní tisk č. 304/4) a který zní následovně: „Právnická osoba se trestní odpovědnosti podle odstavců 1 až 4 zprostí, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v odstavci 1 zabránila.“

V první řadě je třeba upozornit, že novela též v rámci osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) TOPO operuje s novým pojmem, a to s tzv. „osobou ve vedoucím postavení“. I tento pojem byl do ust. § 8 TOPO vložen na základě návrhu ústavně právního výboru (viz sněmovní tisk č. 304/4).

Touto specifikací je dle mého názoru jasná snaha zákonodárce zúžit okruh osob, jejichž protiprávní jednání je možné následně přičítat právnické osobě,jednala-li taková osoba za právnickou osobu nebo v jejím zájmu.[9] Současné znění ust. § 8 odst. 1 písm. a) TOPO totiž teoreticky vede k tomu, že lze přičítat právnické osobě jednání širokého okruhu osob. Ministr spravedlnosti Pelikán tak při svém vystoupení v Senátu Parlamentu ČR poukázal na příkladu, že půjde-li uklízečka koupit mycí nebo úklidové prostředky, bude ze zákona oprávněna jednat za svého zaměstnavatele. V uvedeném případě by tak uklízečka jednala jako zástupce právnické osoby podle § 8 odst. 1 písm. a) TOPO. Od 1. 12. 2016 již nebude uklízečka spadat pod ust. § 8 odst. 1 písm. a) TOPO, protože není „osobou ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby“. Nově by tedy již uklízečka mohla být pouze a jedině zaměstnancem či osobou v obdobném postavení podle § 8 odst. 1 písm. d) TOPO. Aby tedy poté došlo k přičtení jejího trestného činu právnické osobě, musely by být naplněny podmínky ust. § 8 odst. 2 písm. b) TOPO.[10]

Novela přichází s další možností vyloučení trestní odpovědnosti právnických osob, a to za předpokladu, že právnická osoba vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v odst. 1 zabránila.

Nově tak osobami uvedenými v § 8 odst. 1 TOPO jsou: a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby; b) osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v písm. a); c) ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby; a konečně d) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů, i když není osobou uvedenou v písm. a) až c), jestliže lze právnické osobě trestný čin přičítat podle § 8 odst. 2 TOPO.

Než rozeberu samotné znění § 8 odst. 5 TOPO, považuji za nezbytné upozornit, že předmětné ustanovení není prvním liberačním ustanovením TOPO. Od počátku účinnosti TOPO je v ust. § 8 odst. 2 písm. b) TOPO zakotvena možnost právnické osoby vyvinit se z trestní odpovědnosti za předpokladu, že trestný čin byl sice spáchán osobou uvedenou v § 8 odst. 1 písm. d) TOPO (zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů), ale právnická osoba provedla taková opatření, která měla provést podle jiného právního předpisu nebo která po ní lze spravedlivě požadovat, zejména provedla povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců, anebo učinila nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu.[11]

Podle Fenyka a Smejkala je možné rozdělit tato opatření do dvou kategorií, a to na opatření preventivní, jejichž účelem je předcházet páchání trestné činnosti zaměstnanci, a opatření reaktivní, jejichž účelem je zamezení následků již spáchaného trestného činu.[12]

Příkladem těchto preventivních a reaktivních opatření mohou být různé programy (tzv. compliance programy), školení zaměstnanců, provádění pravidelných kriminologických hodnocení konkrétního korporátního prostředí, kontrolování činnosti zaměstnanců apod.

Nestačí, aby tato opatření byla pouze „na papíře“, k účinnému vyvinění se vyžaduje jejich faktické dodržování. Dále je nezbytné, aby tato opatření byla pravidelně revidována a zlepšována a výsledky z nich plynoucí byly pravidelně vyhodnocovány. Dodržování a revize těchto opatření bývá zpravidla v gesci specializovaných oddělení či konkrétní osoby (tzv. compliance officer, interní či externí ombudsman).[13]

V současném znění ust. § 8 odst. 2 písm. b) TOPO se mi jeví problematickým slovní spojení „lze spravedlivě požadovat“. Jeho výklad je ale velmi důležitý, neboť prokáže-li právnická osoba, že její zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení spáchala trestný čin, který je obsažen v ust. § 7 TOPO jménem, v zájmu nebo v rámci činnosti právnické osoby, nebude trestně odpovědná, pokud provedla taková opatření, která měla provést podle jiného právního předpisu nebo která po ní lze spravedlivě požadovat. Vzhledem k tomu, že jde o slovní spojení trestnímu právu dosud neznámé, jde o pochybení zákonodárce, jehož úkolem bezesporu je, alespoň v rámci trestního práva, jednoznačně vymezit používané pojmy, pokud adresátům norem neposkytne alespoň návod k interpretaci neznámého pojmu. Domnívám se, že absence významu tohoto slovního spojení je v rozporu se zásadami nullum crimen, resp. nulla poena sine lege, a proto, bude-li mít soud v konkrétní věci pochybnost, zda bylo spravedlivé požadovat po právnické osobě určitá opatření, měl by v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch obviněné právnické osoby.

K novému ust. § 8 odst. 5 TOPO je třeba uvést, že ve vztahu k jednání osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) TOPO je v současné době trestní odpovědnost právnických osob de facto koncipována jako odpovědnost objektivní bez možnosti vyvinění.[14] Souhlasím též s názorem Vidrny, že tato úprava vede k presumpci viny a k vyloučení možnosti obhajoby právnické osoby, a proto není v souladu s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve znění úst. zákona č. 162/1998 Sb., podle kterého je každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.[15] Proto lze kvitovat snahu zákonodárce o napravení současného stavu umožněním právnickým osobám vyvinit se za splnění podmínek v § 8 odst. 5 TOPO.

K podmínkám nového ustanovení mám ale výhrady. Kromě toho, že § 8 odst. 5 TOPO opětovně jako v případě § 8 odst. 2 písm. b) TOPO užívá nejasný pojem „spravedlivě požadovat“, který bude do značné míry určovat rozsah trestní odpovědnosti právnických osob a který nebyl zákonodárcem nijak vymezen, a proto bude na soudní praxi, aby se chopila vymezení jeho významu (bližší výklad viz výše), obsahuje nové ustanovení též kritérium tzv. „vynaložení veškerého úsilí“, které lze spravedlivě požadovat. Stejně jako v případě pojmu „spravedlivě požadovat“ není ani kritérium „vynaložení veškerého úsilí“ zákonodárcem nijak vymezeno. K tomu si jen dovolím doplnit, že vynaložení veškerého úsilí představuje nejpřísnější možnou variantu, neboť nic více než veškeré úsilí nelze podle mého názoru požadovat.

Ačkoli je důraz kladen na to, že se nové ustanovení aplikuje ve vztahu k osobám uvedeným v § 8 odst. 1 TOPO, zůstává poněkud bez povšimnutí fakt, že se aplikuje nejen na osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až c) TOPO, ale stejně tak i na osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. d) TOPO. Nové liberační ustanovení tak ve svém důsledku obsahuje ve vztahu k zaměstnancům a osobám v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů dvojí úpravu vyvinění. Taková duplicitní úprava je dle mého názoru nežádoucí, a proto by bylo efektivnější, aby se na právnické osoby aplikovala možnost vyvinit se z trestněprávních jednání svých zaměstnanců nebo osob v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů pouze za podmínek § 8 odst. 2 písm. b) TOPO. Výhodu toho spatřuji zejména v tom, že řada právnických osob již disponuje účinnými compliance programy, které reflektují požadavek TOPO právě ve vztahu k zaměstnancům, a proto bych, mj. i z ekonomických důvodů, nezatěžoval právnické osoby potýkáním se s možnými, dosud navíc ne zcela jasnými, dopady ust. § 8 odst. 5 TOPO na právnické osoby v důsledku trestněprávních jednání jejich zaměstnanců.

Závěr

Většina autorů se shoduje na tom, že TOPO novelizaci potřeboval (a stále potřebuje), přičemž novelizace se měla týkat zejména kosmetických úprav, aby byl TOPO uveden do souladu s rekodifikovaným soukromým právem. TOPO tak stále používá pojem „podnik“, ačkoli tento byl nahrazen pojmem „obchodní závod“ (§ 502 o. z.). Pozitivní v tomto ohledu alespoň je to, že se zákonodárce rozhodl ze znění § 8 odst. 1 TOPO vypustit již obsoletní konstrukci, a to jednání „jménem právnické osoby“.

Razantní navýšení počtu trestných činů, kterých se může právnická osoba podle novely dopustit, nepovažuji v současné době za rozumný krok, neboť se dle mého názoru jedná o ukvapené rozhodnutí zákonodárce, které není uspokojivě odůvodněno a které není založeno na dostatečné empirické zkušenosti s aplikací TOPO. Proto jsem toho názoru, že zákonodárce měl ještě nějakou dobu (alespoň rok až dva) s přijetím novely takového rozsahu vyčkat, měl pečlivě sledovat veškeré statistiky uplatňování TOPO v praxi a teprve poté měly být zahájeny fundované debaty o případné rozsáhlé novelizaci TOPO.

Současně by novelizace reflektující výše uvedené měla také obsahovat některé další změny, zejména pak změny týkající se ust. § 10 odst. 1 TOPO, podle kterého přechází trestní odpovědnost právnické osoby na všechny právní nástupce právnické osoby. V současné době je nutné, aby se osoby aplikující TOPO ve vztahu k přechodu trestní odpovědnosti právnické osoby na její právní nástupce obracely na důvodovou zprávu k TOPO, ve které se dočtou, jak to vlastně s přechodem trestní odpovědnosti je. Aplikovat ale zákon, který obsahuje naprosto novou zásadu trestního práva pomocí historické metody interpretace, není dobře.

Mnoho právníků, zejména právě z řad advokacie, vnímá pozitivně nové ust. § 8 odst. 5 TOPO. Já osobně jsem v tomto ohledu poněkud skeptický. Ačkoli obecně musím uznat, že vítám pokus zákonodárce zmírnit stávající úpravu přičitatelnosti trestného činu fyzické osoby právnické osobě, domnívám se, že navrhovaná úprava není řešena vhodným způsobem. Je tomu tak zejména proto, že předmětné ustanovení s sebou přináší celou řadu nejasností. K interpretačním a následným aplikačním problémům v souvislosti se zněním nejednoznačného pojmu „spravedlivě požadovat“, které bude do značné míry určovat rozsah trestní odpovědnosti právnických osob, jsem se již vyjádřil výše. V tomto ohledu bude proto na soudní praxi, aby vymezila jeho význam. Stejně tak je tomu v případě kritéria „vynaložení veškerého úsilí“, které považuji za příliš přísné.

Protože ani novela dosud nevyjasnila celou řadu problémů, které aplikace TOPO představuje, zejména pak problémy spjaté s nejasnou podobou compliance programů, jsou právnické osoby ponechány nejistotě, kdy budou bedlivě vyhlížet první soudní rozhodnutí již reflektující novelu, a současně jim přitom do té doby nezbývá pravděpodobně nic jiného než doufat, že právě jejich compliance programy jsou dostačující, a nebude tak proti nim ani zahájeno trestní stíhání.

Autor je externím doktorandem na katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a advokátním koncipientem v Praze.