Zákonná vyživovací povinnost rodiče ve vztahu k insolvenčnímu řízení


autor: Mgr. Karolína Kutnarová
publikováno: 31.12.2015

Fyzické osoby se jednoznačně nejčastěji snaží řešit svůj úpadek pomocí oddlužení, neboť tento způsob řešení úpadku umožňuje, kromě jiného, v případě řádného splnění všech zákonem uložených povinností, osvobození od zbytku jejich dluhů. Pohledávky věřitelů, jichž se osvobození týká, nezanikají, avšak jejich splnění nelze po dlužníku, pro přiznané osvobození, vymoci. Dlužník tak nemá povinnost je plnit, neboť se stávají naturální obligací.[1] Není tak divu, že o oddlužení usiluje stále více dlužníků, a jedná se tak o jednoznačně nejpreferovanější způsob řešení úpadku fyzických osob. 

Účinky insolvenčního řízení

Samotné insolvenční řízení nemá bez dalšího žádný vliv na trvání vyživovací povinnosti rodiče k dítěti. Vyživovací povinnost rodiče trvá nadále, avšak podléhá speciálnímu režimu insolvenčního řízení.

Obecně platí, že dlužník je v souladu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona povinen v zásadě se zdržet od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet. Toto omezení se však u zákonné vyživovací povinnosti neuplatní, neboť podle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona se omezení nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, netýkají mimo jiné právě úkonů nutných ke splnění zákonné vyživovací povinnosti. Svou zákonnou vyživovací povinnost tak musí dlužník plnit již ihned od zahájení insolvenčního řízení, a to v termínech jejich splatnosti, a není třeba vyčkávat, až bude rozhodnuto o dlužníkově úpadku.

Dle § 266 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona se řízení o výživném nezletilých dětí, v případě konkursu, bez zřetele k tomu, zda v něm dlužník vystupuje jako osoba oprávněná nebo povinná, nepřerušuje.[2] Pokud se řízení o výživném nezletilých dětí nepřerušuje ani v případě konkursu, není zde pak zvláštního důvodu, proč by mělo být přerušeno již rozhodnutím o úpadku dle § 140a insolvenčního zákona. Dle povahy předmětu řízení se navíc jedná o řízení, u něhož vůbec nedochází ke střetu s předmětem insolvenčního řízení, a je taktéž respektován zájem účastníků na jeho pokračování z důvodu ochrany jejich práv a oprávněných zájmů.[3] Právní úprava oddlužení poté nijak odchylně neupravuje otázku přerušení soudních řízení, a proto se řízení o výživném nezletilých dětí nebude přerušovat ani v případě oddlužení.

Se zahájením insolvenčního řízení je zpravidla spojena také nemožnost provedení výkonu rozhodnutí či exekuce, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty. Výkon rozhodnutí či exekuci lze sice v těchto případech nařídit nebo zahájit, ale nelze ji provést. Po rozhodnutí o úpadku je tento účinek, resp. zákaz, rozšířen i na nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Výjimku v obou případech pak představují pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, pro které lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci postihující majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, a to na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 insolvenčního zákona.

Výživné jako pohledávka postavena na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou

Pohledávky věřitelů na výživném ze zákona[4] jsou považovány v souladu s § 169 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona za pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Tyto pohledávky se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku, pokud tedy jsou v majetkové podstatě dlužníka finanční prostředky k jejich úhradě. Na rozdíl od pohledávek za podstatou,[5] jež mohou z časového hlediska vzniknout jen po zahájení insolvenčního řízení nebo po rozhodnutí o úpadku, u pohledávek postavených jim na roveň se toto časové omezení neuplatní.[6] To tedy znamená, že dlužníku mohou vzniknout pohledávky na výživném již před zahájením insolvenčního řízení, tak i klidně až v jeho průběhu a nadále budou mít povahu pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.

Pohledávky věřitelů, jak na běžném, tak i dlužném výživném, jsou považovány za pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ovšem jen v případě, že výživné bylo určeno soudem. Pouze v takovém případě mají pohledávky věřitelů na výživném ze zákona právo na přednostní uspokojení a platí pro ně režim vztahující se na pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.[7]

Otázka určení výživného totiž ovlivňuje i výši srážky, kterou může plátce dlužníkova příjmu zaslat insolvenčnímu správci. Pokud totiž nebylo výživné určeno soudem, pak plátce dlužníkova příjmu tuto vyživovací povinnost při výpočtu postižitelné části dlužníkova příjmu v souladu s § 398 odst. 3 insolvenčního zákona zohlední příslušným zvýšením nezabavitelné částky ve smyslu § 279 odst. 2 občanského soudního řádu podle nařízení vlády č. 595/2006 Sb., o nezabavitelných částkách. Tuto částku tak plátce dlužníkova příjmu nezasílá insolvenčnímu správci a nedochází tím k uspokojování pohledávky na výživném v rámci insolvenčního řízení, ale pohledávka je hrazena mimo insolvenční řízení, a to přímo z nezabavitelné částky dlužníka.

V případě soudně stanoveného výživného se naopak dlužníkova vyživovací povinnost vůči dané osobě při výpočtu zákonné srážky nijak neprojeví s tím, že soudem určené běžné výživné, popř. i dluh na tomto výživném, je pohledávkou za majetkovou podstatou dle § 169 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona a jako taková je pohledávkou s právem na úplné přednostní uspokojení před pohledávkami ostatních věřitelů.

V případě oddlužení plněním formou splátkového kalendáře je pohledávka na výživném pojata do schváleného splátkového kalendáře. Dlužník totiž smí v průběhu oddlužení splátkovým kalendářem s příjmy nabytými po jeho schválení nakládat jen způsobem uvedeným v rozhodnutí, jímž bylo toto oddlužení schváleno dle § 409 odst. 2 insolvenčního zákona. K uspokojení pohledávky výživného ze zákonné splátky tak může dojít pouze za předpokladu, že byla do splátkového kalendáře jako pohledávka přednostně uspokojovaná ze splátek insolvenčním soudem pojata.[8]

Soud poté koncipuje usnesení o schválení oddlužení ve formě splátkového kalendáře tak, že plátci dlužníkova příjmu uloží zasílat příslušnou měsíční splátku přímo k rukám insolvenčního správce, který ji rozdělí mezi věřitele způsobem určeným v usnesení o schválení oddlužení splátkovým kalendářem tak, že nejprve splátku použije k úplnému uspokojení soudem označených přednostních pohledávek v režimu za majetkovou podstatou, a to typicky nejprve svých vlastních nároků představovaných měsíční zálohou na odměnu a paušální náhradou hotových výdajů, a poté označených nároků na soudem určené výživné. Zbytek zákonné splátky insolvenční správce rozdělí mezi nezajištěné věřitele ve stanovených poměrech.[9]

Zamlčení existence zákonných vyživovacích povinností

Pokud dlužník zamlčí skutečnosti o existenci svých zákonných soudně určených vyživovacích povinností, pak takovéto neuvedení může vést až v krajním případě ke zrušení schváleného oddlužení, a to za současného rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Takováto situace je pro dlužníka velmi nepříjemná, neboť v případě konkursu nedochází k osvobození od placení pohledávek, tak jako je tomu v případě oddlužení.

Esenciálními podmínkami přípustnosti oddlužení jsou ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona požadavek dlužníkova poctivého záměru a požadavek minimální třicetiprocentní míry uspokojení pohledávek jeho nezajištěných věřitelů pojatých do oddlužení. Insolvenční zákon v § 418 odst. 3 uvádí, že pokud po schválení oddlužení vyjdou najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, pak insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Judikatura ovšem dovodila, že zákonná vyživovací povinnost, jakožto pohledávka postavená na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, nezabraňuje věřiteli domáhat se uspokojení své pohledávky v průběhu celého insolvenčního řízení, a dlužník tak nemůže věřiteli znemožnit uplatnit jeho pohledávky. V případě uvažování o zrušení schváleného oddlužení v této souvislosti je poté zkoumán nejen nepoctivý záměr dlužníka, tedy zamlčení existence zákonné vyživovací povinnosti, ale především bude zásadní otázkou, zda po zjištění takovéhoto závazku na výživném může nadále dojít ke splnění podmínek oddlužení, tedy zda může nadále dojít k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů alespoň v třicetiprocentním rozsahu, jak to vyžaduje § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona.[10]

Otázka možného reálného uspokojení pohledávek alespoň v rozsahu třiceti procent však bude zkoumána i v okamžiku, kdy bude dlužníku stanovena nová vyživovací povinnost, případně dojde ke zvýšení původní výše výživného. Podmínky přípustnosti oddlužení vymezené v § 395 insolvenčního zákona totiž insolvenční soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení, tak i ve fází insolvenčního řízení následujícího po povolení oddlužení. V tomto směru je tak insolvenční soud povinen přihlížet z úřední povinnosti ke všemu, co vyšlo v řízení najevo.[11]

Uplatnění pohledávek

Pohledávky na výživném nepřihlašují jejich věřitelé v insolvenčním řízení přihláškou, ale uplatňují je písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě. Zákon tedy rozlišuje mezi přihlášením a uplatněním pohledávky. Insolvenční zákon navíc s účinností od 1. 1. 2014 výslovně deklaruje, že pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, do nichž patří také pohledávka na výživném, se uplatňují vůči osobě s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě, nikoli výlučně proti insolvenčnímu správci, jako tomu bylo do 31. 12. 2013.[12]

Insolvenční zákon ve znění účinném do 31. 12. 2013 totiž stanovoval, že pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují vůči insolvenčnímu správci pořadem práva tak, jako by insolvenční správce byl v nich dlužníkem. V rámci odborných diskusí, ale i z veřejné konzultace však vyplynulo, že uvedené ustanovení je v praxi vnímáno jako rozporné s ustanovením § 229 insolvenčního zákona, které pro jednotlivé fáze insolvenčního řízení pojmenovává osobu s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě. Podle tohoto ustanovení je totiž dlužník osobou s dispozičními oprávněními od zahájení insolvenčního řízení do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, případně, je-li řešením dlužníkova úpadku reorganizace nebo oddlužení, zůstává dlužník touto osobou i nadále.

Praxe dále ukázala, že ustanovení § 203 insolvenčního zákona bylo vnímáno tak, že případné žaloby podle tohoto ustanovení směřovaly na insolvenčního správce, i když zůstal osobou s dispozičními oprávněními dlužník.[13] Pokud tedy osoba s dispozičním oprávněním pohledávky na výživném v plné výši a včas neuspokojí, má věřitel právo domáhat se jejich splnění žalobou podanou proti takovéto osobě, tedy nejčastěji dlužníkovi, v případě konkursu vůči insolvenčnímu správci. Důležité je v této souvislosti ještě dodat, že v tomto případě se nejedná o incidenční spor, a proto se žaloba podává k obecnému soudu žalovaného insolvenčního správce nebo dlužníka. Žaloba podaná u příslušného insolvenčního soudu by byla věcně nepříslušná. V případě úspěchu věřitele, po právní moci rozhodnutí o žalobě, však musí věřitel podat návrh insolvenčnímu soudu, aby vůbec mohl být uspokojen. Insolvenční soud v takovémto případě totiž následně určí usnesením, proti kterému není odvolání přípustné, lhůtu k uspokojení i to, která část majetkové podstaty může být použita k uspokojení. Na takovouto pohledávku, jak již bylo pojednáno výše, je možno nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí či exekuci, a to včetně jejich provedení.

S účinností od 1. 1. 2014 tak musí věřitel dle § 203 odst. 1 insolvenčního zákona uplatnit pohledávku na výživném u osoby s dispozičním oprávněním, kterou bude, nestanoví-li zákon v § 229 insolvenčního zákona jinak, zpravidla dlužník. Dále pak v případě, že tedy insolvenční správce není osobou s dispozičním oprávněním, věřiteli zákon ukládá povinnost o uplatnění pohledávky vyrozumět rovněž insolvenčního správce.

Uplatnění pohledávky za majetkovou podstatou nebo jí na roveň postavenou se tedy řídí zvláštním režimem dle § 203 insolvenčního zákona, který je odlišný od přihlášení pohledávky dle § 173 a násl. insolvenčního zákona. Pro samotné uplatnění pohledávky zákon nestanovuje zvláštní požadavky, vyjma požadavku písemné formy. Věřitel však vedle uplatnění pohledávky bude muset o tomto uplatnění vyrozumět i insolvenčního správce, pakliže ten nebude zároveň osobou s dispozičním oprávněním. Náležitosti tohoto vyrozumění, tedy obsahové náležitosti a povinné přílohy, poté stanovuje vyhláška č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení.

Dle § 21a vyhlášky musí vyrozumění obsahovat označení „vyrozumění o uplatnění pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky jí postavené na roveň,“ označení insolvenčního soudu a spisovou značku, pod níž je insolvenční řízení vedeno, označení dlužníka, označení věřitele, včetně adresy pro doručování, pokud je odlišná od bydliště věřitele, bližší údaje o smlouvě nebo jiné skutečnosti, která je důvodem vzniku pohledávky, včetně vylíčení skutečností rozhodných pro vznik pohledávky, údaje, zda pohledávka či její část je vykonatelná, údaj o povaze pohledávky, údaj o výši pohledávky, seznam příloh, údaje o osobě, která vyrozumění podepsala, jde-li o osobu odlišnou od osoby věřitele, a konečně pak datum a podpis. Nezbytnou součástí vyrozumění jsou také přílohy. V případě vyživovací povinnosti to bude rozsudek opatrovnického soudu, kterým bylo výživné dlužníkovi stanoveno. V praxi pak činí největší problém správné označení osoby věřitele, neboť věřitelem je v případě vyživovací povinnosti rodiče k dítěti samotné dítě, nikoli jeho zákonný zástupce, jak bývá často chybně uváděno.

Jak už bylo uvedeno výše, tak pohledávky na výživném mohou být uspokojovány v plné výši kdykoli během insolvenčního řízení, v souladu s § 111 odst. 2 a § 169 odst. 2 insolvenčního zákona, a to až do okamžiku ukončení insolvenčního řízení. V případě oddlužení bude tímto okamžikem nabytí právní moci usnesení o osvobození dlužníka od placení pohledávek dle § 414 insolvenčního zákona. Naopak v rámci speciální úpravy konkursního řízení, musí být pohledávky na výživném uspokojeny dle § 305 insolvenčního zákona ještě před rozvrhem, nikoli až okamžikem ukončení konkursu. Rozvrh je poté učiněn až po právní moci rozvrhového usnesení, které je vydáváno na návrh insolvenčního správce, ten tedy musí obzvláště pamatovat na měsíčně se opakující pohledávky na výživném, které budou ovlivňovat konečné částky určené ostatním věřitelům, a to s ohledem na možný časový odstup mezi podáním návrhu na vydání rozvrhového usnesení a nabytím právní moci rozvrhového usnesení. V praxi se navíc objevuje velké množství konkursů, v nichž však výtěžek zpeněžení nepostačuje ani na úhradu všech pohledávek za majetkovou podstatou nebo jí na roveň postavených. V těchto případech je nutné aplikovat § 305 odst. 2 insolvenčního zákona, který upravuje pořadí, ve kterém se takovéto pohledávky uspokojují.

Shrnutí

Závěrem lze tedy shrnout, že v insolvenčním řízení jsou pohledávky věřitelů na výživném, stejně jako další pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, upřednostňovány před ostatními pohledávkami jiných věřitelů. Dokonce pak i pohledávky věřitelů na výživném mají výhodnější postavení než řada pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených.[14] Nejenže se tyto pohledávky uspokojují přednostně kdykoli během insolvenčního řízení, ale uspokojují se také v plné výši. Zákon navíc u věřitele, který má pohledávku z titulu výživného, nestanovuje žádnou lhůtu, do které by musela být jeho pohledávka uplatněna. Na rozdíl od věřitelů, u kterých zákon vyžaduje podání přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení, se tak věřitel pohledávky na výživném nemusí obávat zmeškání lhůty a s tím spojené ztráty možnosti uspokojení svého nároku v rámci insolvenčního řízení. Pohledávka na výživném se rovněž v insolvenčním řízení nepřezkoumává. Věřitel pouze uplatní pohledávku u osoby s dispozičním oprávněním a taktéž o jejím uplatnění vyrozumí insolvenčního správce, pakliže on není osobou s dispozičním oprávněním.

V případě oddlužení plněním splátkového kalendáře bude pohledávka z titulu výživného uhrazována každý měsíc zpravidla ihned po odměně insolvenčního správce, neboť dlužník musí zajistit dostatečný příjem, aby splnil zákonné podmínky oddlužení. Naopak u konkursu, popřípadě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, bude uspokojení pohledávky zpravidla závislé na zpeněžení majetkové podstaty. I navzdory nízkému výtěžku zpeněžení v konkursu, který mnohdy ani nepostačuje na úhradu všech pohledávek za majetkovou podstatou a jim na roveň postavených, je však z důvodu jejich zvýhodněného pořadí dána vyšší míra pravděpodobnosti, že tyto pohledávky budou v rámci insolvenčního řízení uspokojeny, a to v co možná nejvyšším rozsahu.

Pokud se tedy povinný rodič ocitne v insolvenčním řízení, neznamená to automaticky pro dítě ztrátu možnosti uspokojit své pohledávky z titulu výživného. Naopak, obzvláště v případě oddlužení lze očekávat celkovou majetkovou stabilizaci dlužníka, který bude usilovat o řádné a pravidelné uhrazování stanoveného výživného.

Autorka je interní doktorandkou na katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Tento příspěvek vznikl za podpory prostředků poskytnutých studentskou grantovou soutěží Univerzity Palackého v Olomouci IGA Právnická fakulta 2015 „Práva a povinnosti rodičů k dětem“ č. projektu IGA_PF_2015_023.



[1] Maršíková, Jolana. In Maršíková, Jolana a kol.: Insolvenční zákon s poznámkami, judikaturou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy, 2. vydání, Leges, Praha 2014, str. 735.

[2] I když je tedy v případě konkursu insolvenční správce osobou s dispozičním oprávněním, není účastníkem tohoto řízení, maximálně by mohl vystupovat jako vedlejší účastník na straně dlužníka. Maršíková, Jolana a kol.: Insolvenční zákon s poznámkami, judikaturou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy, 2. vydání, Leges, Praha 2014, str. 486.

[3] Erbsová, Hana. In Hásová, Jiřina a kol.: Insolvenční zákon. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 454.

[4] Nejen tedy pohledávky dětí vůči rodičům z titulu výživného, ale právní úprava se vztahuje i na ostatní pohledávky věřitelů na výživném ze zákona.

[5] Viz § 168 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.

[6] Maršíková, Jolana. In Maršíková, Jolana a kol.: Insolvenční zákon s poznámkami, judikaturou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy, 2. vydání, Leges, Praha 2014, str. 293.

[7] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2013  sp. zn. 3 VSPH 219/2013-B-12 (KSPL 52 INS 16495/2012).

[8] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010,  sp zn. 3 VSPH 980/2010-B-42 (KSUL 70 INS 355/2010).

[9] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011  sp. zn. 3 VSPH 638/2011-B-17 (KSUL 46 INS 2320/2011).

[10] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2009,  sp. zn. 3 VSPH 535/2010 (KSHK 45 INS 8999/2009).

[11] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2009,  sp. zn. 3 VSPH 535/2010 (KSHK 45 INS 8999/2009).

[12] Maršíková, Jolana. In Maršíková, Jolana a kol.: Insolvenční zákon s poznámkami, judikaturou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy, 2. vydání, Leges, Praha 2014, str. 353. 

[13] Důvodová zpráva k zákonu č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení.

[14] Viz § 305 odst. 2 insolvenčního zákona.