Karel Svoboda, Šárka Tlášková, David Vláčil, Jiří Levý, Miroslav Hromada a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář

Jsou tomu již tři roky, kdy vstoupila v platnost trojice předpisů tvořících základní kostru rekodifikace soukromého práva. Lze jistě bez většího zaváhání tvrdit, že od okamžiku publikace ve Sbírce zákonů se občanský zákoník, zákon o obchodních korporacích, ale i zákon o mezinárodním právu soukromém staly hlavním předmětem pozornosti převážné části tuzemské právní praxe i nauky, která neuvadá ani více než rok po nabytí jejich účinnosti.

Přijetí těchto předpisů však představuje jen nejmarkantnější projev celého procesu rekodifikace. Jejím průvodním jevem bylo zrušení několika desítek samostatných zákonů a novelizace téměř dvou set dalších. Komplementární vztah soukromého práva hmotného a procesního dával již dlouho dopředu tušit, že rozsah chystaných změn hmotného práva vyvolá potřebu masivních změn i v úpravě práva procesního. Nejistota panovala ohledně jejich podoby a systematického začlenění do právního řádu. Zavržena byla postupně myšlenka přijetí zcela nového občanského soudního řádu (zejména s ohledem na nedostatek času) i uvažovaná rozsáhlá novelizaci toho stávajícího. Ze všech variant zvítězilo nakonec rozdělení úpravy civilního procesu do dvou samostatných předpisů. Řízení sporné zůstalo v občanském soudním řádu a nový zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, převzal řízení nesporná a jiná zvláštní řízení. Tím byla rozřešena i jedna ze základních koncepčních otázek civilního procesního práva (byť zdá se možná jen dočasně), tedy, zda má být vtěleno do jednoho kodexu a doplněno toliko dílčími předpisy, či zda má sestávat z více předpisů kodexového typu.

Uvedené změny pochopitelně značným způsobem zasáhly právní praxi. Nutno říci, že výrazněji nadšenému přijetí z její strany bránila od počátku dosti krátká lhůta, která uběhla mezi platností a účinností zákona o zvláštních řízeních soudních, stejně tak, jako tomu bylo u řady jiných předpisů změněných či přijatých v souvislosti s rekodifikačním procesem. Čas na seznámení se s novou úpravou tak byl jen velmi omezený. Současně zcela absentovala příslušná odborná literatura, která by právní praxi nabídla výkladové vodítko v případě nejistoty. První knižní publikace zaměřené na problematiku zvláštních řízení soudních se objevují až s téměř ročním zpožděním.

Publikace, která je předmětem tohoto lektorského seznámení, představuje jeden z prvních a současně nejvýznamnějších počinů těchto snah. Již samotné zařazení do tradiční edice beckovských šedivých komentářů dává tušit, že se čtenáři dostává do rukou komplexní zpracování celého předpisu. Komentář je rozvržen do více než tisíce tiskových stran, v porovnání s ostatními dosud vydanými publikacemi jde tedy o dílo jednoznačně nejobsáhlejší. Na jeho vytvoření se podílel poměrně úzký tým deseti spoluautorů. Předností díla je jistě pestrost autorského kolektivu, který je složený jak z praktiků, tak právních teoretiků působících na právnických fakultách v Olomouci, Plzni a Praze. Podstatnou část kolektivu tvoří soudci odvolacích i prvoinstančních soudů, zastoupeni jsou i autoři ze sféry notářství či advokacie. Jednoznačným pozitivem je skutečnost, že řada autorů (K. Svoboda, P. Smolík, J. Levý, M. Hromada) se autorsky podílela na komentáři k občanskému soudnímu řádu, který byl vydán v téže edici na sklonku roku 2013 (blíže k tomu recenze v Bulletinu advokacie č. 1–2/2014) a ve kterém již byly zapracovány změny provedené novelizací č. 293/2013 Sb., reflektující rekodifikaci soukromého práva. Vzájemný vztah občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních se řídí poměrem speciality a subsidiarity (jak plyne z § 1 odst. 2 z. ř. s.), je tedy žádoucí oba vykládat souladně. Autorské propojení komentářů k oběma předpisům umožňuje dosáhnout značné provázanosti obou publikací, a tím i dosažení konzistentního celku, který by měl přinášet komplexní a nerozpornou intepretaci obou předpisů.

Samotný komentář je rozvržen vyváženým způsobem. Zvýšená pozornost je věnována především těm typům řízení, které doznaly v porovnání s předchozí úpravou zásadních změn, a pochopitelně i řízením zakotveným zcela nově. Třetina rozsahu komentáře je tak zaměřena na řízení o pozůstalosti (§ 98 až 288 z. ř. s.). Zásadní změny v hmotněprávní úpravě dědického práva (i její nárůst) vedly k nutnosti přijmout zcela nová procesní řešení. V porovnání s předchozí úpravou dědického řízení v občanském soudním řádu je možné hovořit o nové procesní úpravě. Autoři dotčených partií přitom hledají ne vždy zcela jednoznačnou návaznost práva procesního na právo hmotné.

Za velmi dobrý příklad mohou posloužit v odborných diskusích hojně probírané otázky spjaté s nabytím dědictví následným dědicem. Taková situace může nastat zejména jako důsledek svěřenského nástupnictví, náhradnictví či závětní podmínky. Zákon o zvláštních řízeních soudních procesně tuto problematiku řeší v § 194 z. ř. s. s tím, že se v takových případech má postupovat přiměřeně podle ustanovení předchozích pasáží. Z textu zákona však není zcela zřejmé, zda má být zahájeno nové řízení, či zda má být pokračováno v řízení předchozím. Autoři se kloní k druhému z podaných řešení. To je následně vede k úvahám o tom, zda je následný dědic účastníkem již „prvního“ řízení, nebo až řízení „následného“. Po zdůraznění argumentů svědčících pro obě možná řešení se autoři přiklánějí k závěru, že následný dědic není účastníkem prvního řízení se všemi důsledky (není vyrozumíván o dědictví, není třeba mu doručovat atp.). Obdobně detailní argumentaci je možné nalézt v rámci výkladu ustanovení o likvidaci pozůstalosti i na jiných místech.

Výrazná pozornost autorů je však upřena nejen na pozůstalostní řízení, ale i na další oblasti. Je patrné, že jistý odstup od nabytí účinnosti občanského zákoníku jim umožnil začlenit do výkladu první praktické poznatky z aplikační praxe. Opět jen příkladmo je možné uvést komentář k řízením o některých otázkách týkajících se fyzických osob. Čtenáře jistě potěší důraz věnovaný obsahovým a formulačním náležitostem rozhodnutí o svéprávnosti (komentář k § 40 z. ř. s.), či průběhu řízení o prohlášení člověka za nezvěstného (komentář k § 53 z. ř. s.).

Se značnou pečlivostí jsou ale kupříkladu zpracována i řízení ve věcech rodinněprávních. Pozornosti právní praxe jistě neujdou závěry dotýkající se rozvodového řízení (např. jednoznačné konstatování, že výslechu účastníků rozvodového řízení není třeba, jedná-li se o tzv. nesporný rozvod – str. 739), či detailní značně prakticky pojatý rozbor řízení ve věci péče soudu o nezletilé (str. 922 a násl.). Dostatečného prostoru se dostává i řízením tradičním, jejichž výklad byl v dřívější literatuře často mnohdy značně podhodnocen (např. řízení o umoření listin).

Není v možnostech takto rozsahově velmi omezeného představení díla zmínit vše podstatné, resp. vše, co by zasloužilo i jen o něco bližší pozornost. Je proto třeba spíše shrnout, že publikace Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář autorského kolektivu Karla Svobody, Šárky Tláškové, Davida Vláčila, Jiřího Levého, Miroslava Hromady a dalších představuje zatím nejobsáhlejší, velmi erudovaně podaný výklad zákona o zvláštních řízeních soudních. Zacílení komentáře na výrazně změněné či zcela nově zařazené typy řízení bude jistě velmi kladně oceněno čtenáři z řad advokátů, soudců i notářů. Zvláště je pak třeba vyzdvihnout prakticky zaměřené pojetí a snahu nevyhýbat se mnohým sporným, dnes hojně diskutovaným otázkám nové úpravy. Kritické pojetí výkladu, předestírání různých možností interpretace jednotlivých pravidel a přiklánění se k té či oné variantě řešení pravidelně až po zvážení jejich konkrétních aplikačních dopadů dávají čtenáři naději, že posuzované dílo bude autory v následujících vydáních dále rozvíjeno a obohacováno o nové postřehy, které bude přinášet dlouhodobější aplikace komentovaného zákona.

JUDr. Jindřich Psutka, Ph.D., katedra občanského práva Fakulty právnické ZČU v Plzni

Můžete objednat ZDE.