Jitka Jelínková, Miloš Tuháček: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Praktický komentář

Nakladatelství Wolters Kluwer vydalo začátkem listopadu roku 2017 v rámci ediční řady „Praktické komentáře“ první vydání vlastního komentáře k zákonu o svobodném přístupu k informacím z pera (v komentované oblasti zkušených) JUDr. RNDr. Jitky Jelínkové, PhD., a JUDr. Miloše Tuháčka. Jako spoluautor „konkurenčního“ díla – komentáře k témuž zákonu, vydaného v roce 2016 nakladatelstvím C. H. Beck – a jako osoba, kterou informační zákon profesně provází již téměř patnáct let, jsem se velmi rád ujal posouzení této nové publikace.

Zaměření ediční řady „Praktické komentáře“ je dle mého názoru velmi zdařilým pojetím toho, co by bylo možné označit jako praktické právo. Tím rozumím texty o právu v praxi a pro praxi, založené na kvalitním odborném vhledu do příslušné právní oblasti.Praktické komentáře jsou totiž určeny nikoli akademikům, kteří mohou hodiny analyzovat každé slovo či interpunkci v příslušném zákonném ustanovení či judikátu, ale běžným právníkům a osobám bez právnického vzdělání, pro které se řízením osudu stalo právo jejich denním chlebema kteří proto potřebují rychlou, srozumitelnou a jednoduchou orientaci v zákonném textu, oproštěnou od manýrismu v právní argumentaci. Od praktického komentáře tedy čtenář nemůže očekávat vyčerpávající teoretické argumentárium doplněné gejzírem citací judikatury od Evropského soudu pro lidská práva až po poslední okresní soud. Praktický komentář – má-li být opravdu praktický (a tím pádem i kvalitní) – musí podávat srozumitelný a jednoduchý rozbor příslušného ustanovení, institutu či problému s jasně formulovanými závěry (a praktickými návody), provázenými jejich stručným odůvodněním a odkazy na nejdůležitější soudní rozhodnutí tam, kde existují. Na druhou stranu však praktický komentář nemá být (ani nesmí být!) pouhým převyprávěním příslušného zákonného ustanovení, které je autorem „osvěženo“ (aby se neřeklo) o dvě až tři lakonická konstatování toho, co by z daného ustanovení uměl dovodit snad i onen velký mluvící pes z jednoho oblíbeného večerníčku (což se bohužel někdy stává i u komentářů z pera renomovaných autorů, vydávaných pod honosnými označeními jako „velké“, „akademické“ apod.). Je zřejmé, že vyvážit požadavek na odbornost na jedné straně a požadavek na srozumitelnost a jednoduchost není opravdu nic jednoduchého.

Složitost takového úkolu je přitom ve vztahu k informačnímu zákonu obrazně řečeno umocněna na druhou. Hlavní problém při psaní jakéhokoli textu týkajícího se zákona o svobodném přístupu k informacím totiž spočívá v tom, že o skutečném informačním právu, tedy o tom, jaké jsou skutečné podmínky pro získání informace či pro její neposkytnutí, se toho ze samotného zákonného textu (již dnes) mnoho nedozvíte. Právo na informace je totiž – snad doslova učebnicovým – příkladem judikaturního práva, tedy právní oblasti, u níž bez podrobné znalosti judikatury nelze zákon prakticky vůbec (natož správně) aplikovat (ostatně jen webová stránka Nejvyššího správního soudu „hlásí“ k 10. 12. 2017 celkem 1 851 dostupných rozhodnutí, která se vztahují k „právu na informace“). Na mnoho praktických otázek totiž zákon nedává odpověď buď vůbec žádnou, nebo ji jen naznačuje a čtenáři přemýšlej, jak to vlastně má být. Ostatně to, že psaní o právu na informace je úkolem nelehkým, nepochybně potvrdí každý, kdo někdy musel vyřizovat jen trochu složitější informační žádost a kdo se nechtěl spokojit jen s lákavým (a jednoduchým) odrazením žadatelů různými obstrukčními postupy(ty se přitom v praxi vyskytují v mnoha více či méně sofistikovaných variacích a obvykle bývají správními soudy po zásluze „oceněny“).

S ohledem na výše uvedené mám za to, že kvalita jakéhokoli textu, který se vztahuje k informačnímu zákonu, musí být poměřována třemi hledisky. Na prvním místě je nutné hodnotit samotné rozpoznání výkladových či v případě posuzovaného komentáře zejména praktických aplikačních problémů. Na druhém místě je třeba zkoumat jejich podaná řešení, zda mají oporu v zákonném textu a zda autoři při jejich hledáních vycházeli z dostupné judikatury. V případě komentářůje přitom shrnutí existující soudní judikatury navýsost důležité, neboť má-li být praktický komentář opravdu praktický, musí svým čtenářům dávat přehled názorů (zde především správních) soudů. Je jistě na čtenáři, zda se s judikaturním řešením ztotožní či zda je odmítne, podstatné však je, že se s existující judikaturou čtenář může seznámit (byť je na druhou stranu poněkud pošetilá představa některých pracovníků některých povinných subjektů o tom, jak snadno přesvědčí správní soudy, že se mýlí). Posledním hlediskem pak je uživatelská srozumitelnost textu.

Recenzovaný komentář všem těmto kritériím dle mého soudu dostál se ctí. Autoři z existujících aplikačních problémů rozumně vybrali ty nejdůležitější, před čtenáři nic zásadního nezatajují ani neutíkají před složitějšími otázkami. Z textu je patrná i velmi dobrá orientace v aktuální judikatuře soudů, včetně citlivé práce s ní. Ke cti autorů pak slouží to, že soudní rozhodnutí nepřijímají nekriticky a na některých místech (např. ve vztahu k § 2 odst. 3, upravujícímu výluky z aplikace zákona) s nimi i vhodně polemizují. Každé komentované ustanovení je samozřejmě doplněno o odkazy na spisové značky relevantních soudních rozhodnutí, včetně jejich stručné charakteristiky. Text je oproštěn od právně složitých argumentačních pojednání, je psán srozumitelně, ale zároveň kvalifikovaně. Vyzdvihnout je třeba i kvalitně zpracovaný rejstřík. Po přečtení recenzovaného díla tedy mohu bez jakéhokoli přehánění konstatovat, že autorům se podařilo popsaného obsahového naplnění „praktického komentáře“ úspěšně docílit. Komentář tak poskytuje ucelený přehled informačního práva a využijí jej (nejen) všichni ti, kdo potřebují rychle získat dobrou základní orientaci v dané oblasti.

Mohu-li přece jen učinit drobnou, doslova mikroskopickou výtku: domnívám se, že praktickému komentáři by slušely v příloze též vzory základních úkonů povinných subjektů podle informačního zákona. Jak totiž kdysi lakonicky konstatoval na jednom ze seminářů právě k informačnímu zákonu jeden letitý zkušený úředník (typický praktik, tedy vlastně hlavní adresát tohoto komentáře) – mám-li vzor, jsem klidný.

Všem čtenářům přeji v souvislosti s recenzovaným praktickým komentářem co nejméně praktických problémů s informačním zákonem a autorům, aby se brzy dostalo na druhé vydání, které by mohlo reagovat na poslední vývoj informačního práva – na nálezÚstavního soudu k poskytování informací o platech a odměnách, jehož vyhlášení se (bohužel) téměř na den sešlo s vydáním komentáře…

 JUDr. ADAM FUREK, zástupce ředitele odboru veřejné správy, dozoru a kontroly Ministerstva vnitra