Rozhodčí řízení: Vyloučení z projednávání

Analogicky k § 8 z. r. ř. bude z projednávání a rozhodnutí věci vyloučen člen rozhodčí komise, u něhož je dán důvod k pochybnostem o jeho nepodjatosti vzhledem k jeho poměru k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Kritériem, vůči němuž se nepodjatost posuzuje, je tedy poměr člena rozhodčí komise spolku k věci nebo k účastníkům řízení (ke spolku, k členům) nebo k jejich zástupcům.

Už v tomto směru autor komentáře vnímá určitou nekoncepčnost v aplikaci § 8 z. r. ř. na členy rozhodčí komise spolku. Formálně vzato by totiž každý člen rozhodčí komise při posuzování podjatosti z hlediska uvedených dvou kritérií musel vždy dojít k závěru, že věc se týká spolku, jehož orgánu je on členem. Z téhož důvodu (členství v orgánu spolku) by i jeho vztah vůči účastníku řízení, kterým může být i sám spolek, musel nutně být vždy posouzen jako užší než vztah vůči účastníku řízení, jímž je člen spolku.

Toto dilema částečně řeší § 266 odst. 2 obč. zák., který stanoví, že členství v rozhodčí komisi spolku je neslučitelné s členstvím ve statutárním orgánu spolku či s členstvím v kontrolní komisi spolku. V každém případě však bude třeba posuzovat charakter a intenzitu vztahu mezi členem rozhodčí komise a stranami sporu individuálně a při vědomí specifik řízení před rozhodčí komisí spolku.

Otázku nepodjatosti člena rozhodčí komise spolku upravuje rovněž § 266 odst. 3 obč. zák., a to následovně: „Z činnosti rozhodčí komise je vyloučen její člen, jemuž okolnosti případu brání nebo by mohly bránit rozhodovat nepodjatě.“

Kritérium nepodjatosti, tak jak je upraveno v občanském zákoníku, je tudíž vymezeno šířeji. Důvodem vyloučení nejsou jen okolnosti ve vztahu k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, ale veškeré okolnosti případu, jež mu brání nebo by i jen mohly bránit rozhodovat nepodjatě. § 266 obč. zák. je třeba aplikovat současně s § 8 z. r. ř. (aplikovaným prostřednictvím § 11 z. r. ř.).

V případě § 40i z. r. ř. však řešení výkladových problémů nelze ponechat na rozhodovací praxi soudů. Dikce věty druhé komentovaného ustanovení totiž napovídá, že v případě rozhodování o podjatosti či nepodjatosti člena rozhodčí komise nemá soud žádnou úlohu. Nevyloučí-li se totiž člen rozhodčí komise z projednávání a rozhodování věci dle věty první, mohou strany sporu podat návrh na jeho vyloučení rozhodčí komisi spolku, která o vyloučení rozhodne.

Tato formulace nasvědčuje tomu, že z aplikace je vyloučen § 12 z. r. ř., resp. jeho odstavce 2, dle něhož: „Nevzdá-li se rozhodce funkce, mohou se strany dohodnout o postupu při jeho vyloučení. Kterákoli ze stran může podat návrh, aby o vyloučení rozhodl soud.“ § 40i z. r. ř. je tak v tomto případě ve vztahu speciality vůči § 12 odst. 2 z. r. ř.

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že rozhodčí komise je oprávněna rozhodovat o tom, zda je dána její pravomoc rozhodovat. Jde o odraz principu compétence-compétence – jedné ze základních zásad rozhodčího řízení spočívající v oprávnění rozhodce rozhodnout o své vlastní pravomoci rozhodovat (viz komentář k § 16 z. r. ř.). Výklad aplikace § 8 a § 11 z. r. ř. a § 266 odst. 3 obč. zák. tak zůstává v pravomoci té které rozhodčí komise v konkrétním případě. Pokud jde o kritéria podjatosti a pochybnosti o nepodjatosti, odkazujeme na komentář k § 8 z. r. ř.

Odborná literatura (BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 403 a násl.) stanoví jako hlavní kritérium při posuzování nepodjatosti rozhodce a hlavní důvod pro jeho vyloučení otázku závislosti (zájmu) „rozhodce na průběhu a výsledku sporu“ a otázku důvodnosti rizika existence takového zájmu. Vždy je však třeba posuzovat konkrétní okolnosti daného případu. Nelze dojít k závěru, že rozhodce je podjatý pouze na základě zcela bezdůvodné námitky vyloučení rozhodce založené pouze na domněnkách o možné závislosti rozhodce (či jiných s ním propojených osob) na výsledku sporu. Odborná literatura dále dovozuje, že nedostatek nezávislosti rozhodce nelze nikdy shledávat v souvislosti s právním názorem, který tento rozhodce zastával v jiném sporu či který zastává v souvislosti s výkonem své profese či který prezentoval například v rámci své publikační činnosti. Za projev nedostatku nezávislosti dále nelze považovat případné náhodné setkání či společenský rozhovor rozhodce a účastníka řízení.

Povaha věci však jednoznačně předjímá, že zpravidla bude situace taková, že členové rozhodčí komise budou znát účastníky sporu blíže než na základě náhodných setkání. Lze předpokládat, že člen rozhodčí komise a případný účastník sporu mohou být i v mnohem častějším kontaktu. Lze rovněž předpokládat, že někteří členové rozhodčí komise spolku budou dokonce zároveň sami členy spolku.

Kritéria podjatosti tak bude ve vztahu k jednotlivým členům rozhodčí komise vždy nutno chápat s ohledem na tuto skutečnost a na posuzování podjatosti tak bude nutno vždy nahlížet méně striktně, než jak tomu je v případě rozhodců či v případě soudců. V každém případě bude třeba každý konkrétní případ posuzovat individuálně.

Pro účely rozhodování rozhodčích komisí autor odkazuje na dřívější judikaturu soudů vztahující se k § 8 z. r. ř. ve znění účinném do 31. 3. 2012, kdy byla pro nedostatek konkrétní úpravy okolností, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o nepodjatosti rozhodce, a stát se tak důvodem pro jeho vyloučení, aplikována úprava § 14 o. s. ř. v důsledku aplikace § 30 z. r. ř.: rozsudek NS 23 Cdo 4476/2011 a rozsudek NS29 Cdo 5146/2009.

Vzhledem k tomu, že je na rozhodování před rozhodčí komisí spolku rovněž třeba v důsledku aplikace § 30 z. r. ř. subsidiárně aplikovat občanský soudní řád (k tomu více viz komentář k § 40e z. r. ř.), doporučujeme rovněž v případě pochybností o tom, zda jsou splněny podmínky nepodjatosti člena rozhodčí komise, vzít v úvahu judikaturu soudů vztahujících se k podjatosti soudce.

Všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o nepodjatosti člena rozhodčí komise a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen, je člen komise povinen bez odkladu oznámit stranám sporu.

Důležitým aspektem z hlediska postupu při vylučování člena komise z projednávání a rozhodování konkrétního případu je, že člen komise se má ideálně vyloučit sám. Toto však závisí pouze na tom, zda člen komise sám dojde k závěru, že jsou u něj dány důvody k pochybnostem o jeho nepodjatosti. § 8 z. r. ř., na který je pro účely posouzení otázky, zda má být člen rozhodčí komise v určitém případě vyloučen z jeho projednávání, prostřednictvím
§ 11 z. r. ř. odkazováno, stanoví, že rozhodce, který sám zjistí, že tu jsou důvody k pochybnostem o jeho nepodjatosti, tuto skutečnost stranám oznámí. Mohlo by se tedy zdát, že strany sporu nemají možnost se o tom, zda jsou na straně rozhodce dány důvody k pochybnostem o jeho nepodjatosti, dozvědět. To ovšem nevylučuje možnost strany, má-li o podjatosti člena rozhodčí komise podezření, podat návrh na jeho vyloučení ke komisi, jak uvedeno výše.

Ke znění účinnému do 30. 11. 2016

Poslední otázkou pro rozhodčí řízení vedená podle zákona o rozhodčím řízení účinného do 30. 11. 2016 (viz komentář k přechodným ustanovením novely zákona o rozhodčím řízení provedené zákonem č. 258/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o spotřebitelském úvěru), která při řešení nepodjatosti člena rozhodčí komise vyvstává, je, zda se v případě člena rozhodčí komise uplatní rovněž pravidlo stanovené v aplikovaném ustanovení § 8 z. r. ř. vztahující se, vztahující se na spotřebitelské spory. Jde o pravidlo stanovící povinnost rozhodce (v našem případě člena rozhodčí komise) před zahájením projednávané věci stranám sdělit, zda v posledních třech letech vydal nebo se podílel na vydání rozhodčího nálezu nebo zda je rozhodcem v dosud neskončeném rozhodčím řízení ve sporu, jehož účastníkem byla či je některá ze stran. Vzhledem k tomu, že ustanovení části sedmé zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů řízení, upravující řízení před rozhodčí komisí spolku aplikaci ustanovení vztahujících se na spotřebitelské spory stanoví vždy výslovně, lze dovodit, že v případě, že by měla být na vyloučení člena rozhodčí komise spolku, aplikaci i speciální úprava vztahující se na spotřebitelské spory, rovněž by to bylo v § 40i z. r. ř. výslovně uvedeno.

Z judikatury

1. Není důvodem pro pochybnost o nepodjatosti rozhodce ve smyslu § 8 a § 11, resp. § 18 zákona o rozhodčím řízení ani skutečnost, že žalovaný 1) připustil, že zná žalobkyni, tak i žalovaného 2), a pokud rozhodce uvedl ve sdělení o přijetí funkce rozhodce nesprávné datum, jednalo se o písařskou chybu, pokud zároveň ve sdělení uvedl, že zasílá rozhodčí žalobu, doručenou rozhodci dne 19. 2. 2010, a to společně s výzvou k vyjádření se k žalobě. Za nedůvodnou námitku podjatosti rozhodce považoval odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně skutečnost, že si žalovaný 1) s žalovaným 2) tykají a že se z došlé žaloby dozvěděl i o jiných řízeních. (…) Případné procesní pochybení rozhodce či porušení rovnosti stran, tak jak tomu bylo v posuzovaném případě, ale nemohlo mít bez dalšího za následek podjatost rozhodce, přičemž odvolací soud přihlédl ke zjištěnému procesnímu pochybení rozhodce, ale další zjištěné okolnosti nenasvědčovaly tomu, že by byl důvod pro vyloučení rozhodce. Možno v této souvislosti poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, publikované v Soudní judikatuře pod č. 33/2000, v němž bylo judikováno, že důvodem k vyloučení soudce ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. nejsou pouze okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. (NS 23 Cdo 4476/2011) 

2.  Důvody snášené dovolatelem ve prospěch závěru opačného totiž oprávněné pochybnosti o nepodjatosti jmenovaného rozhodce nevzbuzují a skutečnost, že rozhodce bez odkladu stranám neoznámil skutečnosti, které byly následně soudem vyhodnoceny (posuzováno z hlediska ustanovení § 8 z. r. ř.) jako nepodstatné, oprávněné pochybnosti o nepodjatosti rozhodce založit nemůže. (NS 29 Cdo 5146/2009) 

Z knihy Zákon o rozhodčím řízení, 2. vydání. Komentář, kterou si můžete koupit ve vydavatelství Wolters Kluwer.