Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Komentář.

§ 15

Zavinění

(1) K odpovědnosti fyzické osoby za přestupek se vyžaduje zavinění. Postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.

(2) Přestupek je spáchán úmyslně, jestliže pachatel

chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, nebo

věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, s tím byl srozuměn.

(3) Přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel

věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí, nebo

nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Z důvodové zprávy:

Návrh zachovává dosavadní pojetí zavinění jako předpokladu pro vyvození subjektivní odpovědnosti fyzické osoby za spáchaný přestupek. Zavinění je u odpovědnosti fyzických osob konstruováno obdobně jako v trestním zákoníku a v zákoně č. 200/1990 Sb. Navrhuje se, aby i nadále mělo dvě formy, úmysl a nedbalost. Úmysl se člení na úmysl přímý a úmysl nepřímý, nedbalost rozlišujeme vědomou a nevědomou.

Shodně s dosavadní právní úpravou obsaženou v zákoně č. 200/1990 Sb. (srov. § 3 zákona č. 200/1990 Sb.) se řeší otázka, jaká forma zavinění se vyžaduje k uplatnění odpovědnosti za přestupek. Nestanoví-li zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich nebo jiný zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění, postačí zavinění z nedbalosti.

Úprava jednotlivých forem zavinění je vybudována na složce vědění a složce vůle. Z jejich existence nebo absence vychází rozlišování zavinění úmyslného nebo nedbalostního (srov. § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 200/1990 Sb.).

K odst. 1

Zákon vychází z koncepce, že z hlediska subjektivní stránky přestupku se v případě fyzických osob vyžaduje zavinění. Tím zákon navazuje na předchozí právní úpravu (§ 3 zák. č. 200/1990 Sb. stanovil, že k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění). 

Stávající úprava rozšiřuje okruh subjektů odpovědných za přestupky, čímž rozšiřuje obsah pojmu přestupek, který se dříve pojmově vázal jen na osoby fyzické. Koncepce zavinění u právnických osob a podnikajících fyzických osob vychází z jiných základů než u fyzických osob nepodnikajících. U podnikatelů bývá jako východisko brán objektivní koncept odpovědnosti (postačí tedy přestupek způsobit a již ho není třeba zavinit), u právnických osob je zase nemožné zkoumat volní složku jejich jednání a je třeba se spíše zaměřit na otázku přičitatelnosti jednání fyzické osoby.

Odpovědnost právnické osoby jako pachatele upravuje § 20 a násl. Právnická osoba je pachatelem, jestliže k naplnění znaků přestupku došlo jednáním fyzické osoby, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za přestupek považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě a která porušila právní povinnost uloženou právnické osobě, a to při činnosti právnické osoby, v přímé souvislosti s činností právnické osoby nebo ku prospěchu právnické osoby nebo v jejím zájmu; za porušení právní povinnosti uložené právnické osobě se považuje též porušení právní povinnosti uložené organizační složce nebo jinému útvaru, který je součástí právnické osoby. 

Odpovědnost podnikající fyzické osoby za přestupek upravuje § 22 a násl. Podnikající fyzická osoba je pachatelem, jestliže k naplnění znaků přestupku došlo při jejím podnikání nebo v přímé souvislosti s ním a podnikající fyzická osoba svým jednáním porušila právní povinnost, která je uložena podnikající fyzické osobě nebo fyzické osobě. Podnikající fyzická osoba je pachatelem též v případě, jestliže k naplnění znaků přestupku došlo jednáním fyzické osoby, která se za účelem posuzování odpovědnosti podnikající fyzické osoby za přestupek považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné podnikající fyzické osobě, a která při podnikání osoby, ve vztahu ke které se považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné podnikající fyzické osobě, nebo v přímé souvislosti s ním anebo ku prospěchu této podnikající fyzické osoby nebo v jejím zájmu porušila právní povinnost, která je uložena podnikající fyzické osobě nebo fyzické osobě. 

Jak plyne ze shora citovaných ustanovení, je zavinění nezbytnou podmínkou odpovědnosti za (jakýkoliv) přestupek jen u nepodnikajících fyzických osob. Jak plyne z § 13, je fyzická osoba pachatelem, jestliže svým zaviněným jednáním naplnila znaky přestupku nebo jeho pokusu (§ 6), je-li trestný. Za pachatele se považuje také nepřímý pachatel (§ 13 odst. 2 a 3), pokud jedná úmyslně. Stejně tak je pachatelem i organizátor, návodce a pomocník (§ 13 odst. 4), pokud jedná úmyslně a pokud je organizace, návod a pomoc trestná podle zákona. 

Nutno připomenout, že podle § 10 se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu nebo úředního rozhodnutí, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání nebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. 

Zavinění je zpravidla definováno jako psychický vztah pachatele k vlastnímu protiprávnímu jednání (viz NSS 4 As 40/2007-53). Tento vztah je vyjádřen buď jako přímý nebo nepřímý úmysl, nebo jako vědomá či nevědomá nedbalost. Tyto formy zavinění jsou definovány v odstavci 2 (úmysl), resp. odstavci 3 (nedbalost) komentovaného ustanovení. 

Zavinění jako podstatná složka odpovědnosti za přestupek u fyzické osoby doplňuje (toliko ve vztahu k fyzickým osobám) obecnou definici přestupku podle § 5. Z něj vyplývá, že přestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin. Obecná definice přestupku v sobě zavinění nezahrnuje. Komentované ustanovení proto slouží jako doplněk citovaného § 5 ve vztahu k přestupkům fyzických osob. 

Zákonná úprava vychází z toho, že k odpovědnosti člověka za přestupek postačí zavinění nedbalostní, pokud zákon (u konkrétní skutkové podstaty) výslovně nestanoví, že je třeba úmyslného zavinění. Podmínka úmyslného zavinění není jevem zřídkavým. Jedině úmyslně se lze dopustit např. přestupků proti majetku dle § 8 odst. 1 zák. o některých přestupcích nebo přestupku na úseku zdravotnictví podle § 11 odst. 1 zák. o některých přestupcích. 

Ze stejné zásady, že postačí zavinění nedbalostní, pokud není výslovně stanoveno, že je třeba zavinění úmyslné, vycházela i předchozí právní úprava (§ 3 zák. č. 200/1990 Sb. stanovil, že k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění). 

Právě z opačné koncepce vychází trestněprávní úprava. Podle § 13 odst. 2 tr. zákoníku platí, že k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. 

Zákonem stanovený předpoklad, že ke spáchání přestupku postačuje nedbalost, je dokladem toho, že přestupkové právo není – ve srovnání s právem trestním – nástrojem ultimativním. 

Příkladem nedbalostního přestupku je přestupek proti pořádku ve státní správě a v územní samosprávě ve smyslu § 4 zák. o některých přestupcích. Takového přestupku se může dopustit fyzická osoba např. tím, že poruší povinnost stanovenou v obecně závazné vyhlášce obce nebo kraje. Z hlediska zavinění postačí nedbalost (skutková podstata nevyžaduje výslovně úmysl). To však neznamená, že tento přestupek nelze spáchat jednáním zaviněným úmyslně. Formu zavinění je třeba zkoumat jako otázku závažnosti přestupku dle § 38 písm. e) a je třeba, aby se tato skutečnost objevila také ve výrokové části rozhodnutí o přestupku dle § 93 odst. 1 písm. d), pokud je obviněný uznán vinným. 

Zavinění, jak bude uvedeno blíže v komentáři k odstavcům 2 a 3, je vybudováno na dvou složkách. Jde o:

složku vědění (vnímání vnějšího světa smysly a rozumem) a

složku volní (vnitřní vztah hybatele děje k jednání). 

Zavinění jako vnitřní psychický stav pachatele musí být nastolen v době páchání přestupku. Představy a vůle pachatele před činem a po něm jsou právně irelevantní. Následné chování pachatele ovšem může být nápovědou pro hodnocení zavinění v době činu (viz NS 8 Tdo 394/2010).

Od zavinění je třeba odlišovat pohnutku. Ta představuje popud, proč pachatel realizoval volní jednání, ale s vůlí samotnou není zaměnitelná. Pohnutka je podnětem, který vůli utvoří, čímž nepřímo určí chování člověka. V některých případech může být pohnutka znakem skutkové podstaty přestupku. Potom je pohnutka součástí hodnocení závažnosti přestupku podle § 38 písm. e).

K odst. 2

Druhý odstavec komentovaného ustanovení definuje úmysl jako formu zavinění. Definice je identická s definicí úmyslu podle předchozí právní úpravy (§ 4 odst. 2 zák. č. 200/1990 Sb.). Obdobná je definice úmyslu v případě trestného činu (§ 15 tr. zákoníku). 

Jak je uvedeno shora, zavinění je vnitřní psychickou kategorií – vztahem pachatele k jeho protiprávnímu jednání. Zahrnuje v sobě složku vědění a složku volní. U úmyslného (dolózního) zavinění jsou přítomny obě složky zároveň, byť u jednotlivých druhů úmyslu v různé míře. 

Úmysl český právní řád tradičně člení na přímý (dolus directus) a nepřímý (též eventuální; dolus eventualis). Pokud je v zákoně výslovně stanoveno, že je třeba zavinění úmyslné (viz odstavec 1), je tím myšlen jakýkoliv úmysl, tj. přímý i nepřímý.

V přímém úmyslu je přestupek spáchán tehdy, jestliže pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. 

Použité modální sloveso „chtěl“ sice naznačuje přítomnost jen volní složky, nicméně z kontextu celého ustanovení je třeba dovodit, že pachatel také věděl, jaký je právem chráněný zájem, neboť právě ten hodlal poškodit či ohrozit. 

V nepřímém úmyslu je přestupek spáchán tehdy, věděl-li pachatel, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, s tím byl srozuměn. 

Složka vědění je v definici nepřímého úmyslu výslovně vyjádřena („věděl, že může porušit“). Stejně tak tomu je i u složky volní, intenzita vůle je však nižší než u úmyslu přímého. Pachatel nepojímá způsobení nepříznivého následku jako svůj primární cíl. Následek nastává nikoliv nutně a až druhotně jako vedlejší produkt jednání pachatele, ten je však s tímto následkem srozuměn. 

S vědomostní složkou úmyslu souvisí omyl pachatele, jímž je míněno, že si pachatel určitou skutečnost neuvědomí nebo o ní má nesprávnou či zkreslenou představu. Rozlišuje se omyl právní a omyl skutkový (viz komentář k § 16 a § 17). 

K odst. 3

Třetí odstavec komentovaného ustanovení definuje nedbalost jako formu zavinění. Definice je identická s definicí nedbalosti podle předchozí právní úpravy (§ 4 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb.). Obdobná je definice nedbalosti v případě trestného činu (§ 16 tr. zákoníku). 

Zavinění z nedbalosti v sobě zahrnuje pouze složku vědomostní (rozumovou), na rozdíl od úmyslu chybí složka vůle, resp. pachatel jedná volně, ale nikoliv ve vztahu k negativnímu následku. Nedbalostní (kulpózní) jednání může spočívat jak v aktivním konání, tak v opomenutí. 

Podstatou nedbalosti je nezachování opatrnosti, posuzované podle určitých kritérií stanovených zákonem. Tato kritéria požadované opatrnosti lze dělit na objektivní a subjektivní. Objektivní kritéria požadují na každém adresátu normy stejnou míru opatrnosti a předvídavosti (s přihlédnutím k případné zvláštní vlastnosti či postavení pachatele, typicky též k jeho povolání), jejich výrazem jsou okolnosti konkrétního případu a povinnost vědět. Subjektivní kritéria na druhé straně představují takovou míru opatrnosti, kterou je schopen zachovat pachatel v konkrétním případě, přičemž je nutno brát zřetel na jeho individuální charakteristiky a zvláštní okolnosti každého případu (viz NSS 9 As 13/2008-53). 

Nedbalost český právní řád tradičně člení na vědomou (culpa luxuria) a nevědomou (culpa negligentia). Pokud zákon nestanoví, že je k zavinění třeba úmyslu, postačí i zavinění z nedbalosti, a to i nevědomé (viz NSS 10 As 52/2015-43). 

Ve vědomé nedbalosti je přestupek spáchán tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí. 

Z uvedené definice vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele přestupku rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný přestupkovým právem. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel přestupku nedocenil možné následky svého jednání. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, nelze zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti nějaké skutečnosti. Stejně tak neomlouvá fakt, že pachatel neznal ustanovení zákona, které svým jednáním porušil (viz § 16 a § 17). 

Nejvyšší správní soud shora uvedená východiska ve věci čj. 4 As 40/2007-53 aplikoval na následující skutkový stav. Soud uvedl, že vlastník, případně ten, komu vlastník psa svěří, je povinen psa zajistit takovým způsobem, aby zabezpečil ochranu okolí, zejména ostatních osob. Pokud osoba za psa odpovědná neprovede potřebná opatření, kterými by minimalizovala možné agresivní chování psa a případné negativní následky takového chování (v praxi se jedná zejména o použití košíku a vodítka), pak lze konstatovat, že neučinila veškerá možná opatření, aby zabezpečila ochranu ostatních osob před útokem psa, ačkoli věděla, že pes může být útočný a agresivní, čímž naplnila znaky vědomé nedbalosti. 

Vědomá nedbalost je shodná s nepřímým úmyslem, co se vědomostní složky týče, chybí však zcela volní složka (která je u nepřímého úmyslu přítomna, byť v oslabené míře tzv. srozumění). Z tohoto důvodu bývá obtížné najít hranici mezi vědomou nedbalostí a nepřímým úmyslem. Při posuzování této hranice je nutno se zaměřit na důvody, pro něž se pachatel spoléhal na to, že nezpůsobí škodlivý následek. Tyto důvody musejí mít alespoň obecnou spolehlivost a nemohou spočívat jen v náhodě (pak by šlo o nepřímý úmysl). 

V nevědomé nedbalosti je přestupek spáchán tehdy, nevěděl-li pachatel, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. 

Pro naplnění zavinění formou nevědomé nedbalosti musí být naplněny kumulativně dva znaky (viz NSS 1 As 56/2008-66). Prvním z nich je, že pachatel přestupku nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Druhým znakem je skutečnost, že pachatel o tomto vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. V rámci naplnění tohoto druhého znaku nevědomé nedbalosti se tedy vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem (NSS 9 As 13/2008-53). 

Co se týče objektivní míry potřebné opatrnosti, ta se žádá zpravidla od každého ve stejné míře. Jestliže není objektivní kritérium upraveno zvláštními právními nebo bezpečnostními předpisy či uznávanými pravidly, je nutno vyžadovat takovou opatrnost, jaká je přiměřená okolnostem a situaci, kterou pachatel svým jednáním sám vyvolal. V těchto situacích se zpravidla vychází jen z obecně uznávaných zásad rozumného člověka. 

Pro konstatování nevědomé nedbalosti však musí být splněno i subjektivní kritérium nedbalosti, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikaci, obecné i speciální zkušenosti, inteligenci, postavení v zaměstnání apod.) a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (viz též citovaný rozsudek NSS 1 As 56/2008-66). 

Jak uvedl Nejvyšší správní soud (NSS 9 As 97/2011-132), přehlédl-li řidič svislou dopravní značku „zákaz předjíždění“, v důsledku čehož porušil jí uložený zákaz, je odpovědný za přestupek a jeho zavinění má formu nevědomé nedbalosti, neboť nevěděl, že v daném místě svým předjížděním může porušit či ohrozit zájem chráněný zákonem, ačkoli pokud by řádně věnoval pozornost dopravnímu značení, to vědět mohl a měl. 

Zavinění přestupku je nutno posuzovat také s ohledem na princip důvěry k dopravnímu značení. Jestliže je dopravní značení protichůdné, pak řidiče nelze činit odpovědným za zavinění přestupku, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti (viz KS Ostrava 58 A 26/2012-140). 

V usnesení sp. zn. 5 Tdo 10/2008 se mírou opatrnosti při řešení dopravních situací zabýval Nejvyšší soud. Soud uvedl, že o zavinění z nevědomé nedbalosti jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem jsou dány současně. Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný. Při odbočování mimo komunikaci není myslitelné neustále hledět do zpětného zrcátka, neboť je třeba přirozeně sledovat provoz před vozidlem a v protisměru. Soud uvedl, že do zpětných zrcátek se nelze dívat prakticky neustále, neboť by tím byly na řidiče kladeny až nereálné nároky.

Platí také, že mezi porušením potřebné míry opatrnosti a způsobeným následkem musí existovat příčinný vztah. Má-li jít o nedbalost, je třeba, aby si pachatel mohl daný příčinný vztah představit. Za nepředvídatelný příčinný průběh pachatel neodpovídá. Poruší-li osoba (např. dopravní) předpisy, nicméně konkrétní porušení nemá vliv na spáchaný následek (nehoda je způsobena jinými okolnostmi), nenastává přestupková odpovědnost ani nedbalostní.

Judikatura:

Při posouzení zavinění pachatele lze vycházet i z následného jeho chování po spáchání činu, neboť i taková okolnost může vyjadřovat vnitřní vztah pachatele k výsledku jeho jednání. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010)

Postačující formou zavinění ke vzniku odpovědnosti za přestupek je nedbalost i nedbalost nevědomá. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2016, čj. 10 As 52/2015-43)

Přehlédl-li řidič svislou dopravní značku č. B 21a (zákaz předjíždění), a v důsledku toho porušil jí uložený zákaz, je odpovědný za přestupek. Jeho zavinění má formu nevědomé nedbalosti, neboť nevěděl, že v daném místě svým předjížděním může porušit či ohrozit zájem chráněný zákonem, ačkoli pokud by řádně věnoval pozornost dopravnímu značení, toto vědět mohl a měl. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012, čj. 9 As 97/2011-132)

Nelze připustit, aby policisté vědomě iniciovali spáchání dopravního přestupku, který by následně sankcionovali. Pokud by nastolili situaci, kdy by podle konkrétních okolností případu stěžovatele fakticky donutili dopustit se přestupku spočívajícího v zakázaném předjíždění (např. by jeli několik kilometrů rychlostí traktoru), bylo by namístě rozhodnutí o přestupku zrušit jako nezákonné. Státní moc totiž nemůže svým jednáním a postupem sama o sobě vytvářet podmínky a navozovat situaci se zjevnou snahou případný protiprávní čin nastolit a dokonat. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2010, čj. 2 As 41/2010-77)

Nejvyšší správní soud v této souvislosti nejprve obecně konstatuje, že podstatou nedbalosti je nezachování opatrnosti, posuzované podle určitých kritérií stanovených zákonem. Tato kritéria požadované opatrnosti lze dělit na objektivní a subjektivní. Objektivní kritéria požadují na každém adresátu normy stejnou míru opatrnosti a předvídavosti (s přihlédnutím k případné zvláštní vlastnosti či postavení pachatele), jejich výrazem jsou okolnosti konkrétního případu a povinnost vědět. Subjektivní kritéria na druhé straně představují takovou míru opatrnosti, kterou je schopen zachovat pachatel v konkrétním případě, přičemž je nutno brát zřetel na jeho individuální charakteristiky a zvláštní okolnosti každého případu. Projevem subjektivního pohledu tak jsou osobní poměry pachatele a možnost vědět. Při posuzování zavinění je nutno vycházet z obou uvedených kritérií a všechny pojmové znaky (povinnost vědět i možnost vědět) musí být splněny kumulativně. Takovýto přístup pak zcela odpovídá institutu subjektivní odpovědnosti pachatele za jeho jednání [blíže k zavinění viz např. KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné (obecná část). II. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1996, s. 155 a násl.]. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 As 13/2008-53) 

I. Nelze automaticky vinit ze spáchání přestupku způsobeného porušením povinnosti stanovené v § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, řidiče automobilu, který, jakkoli nestandardní chování chodců ve vozovce předvídá a počíná si s maximální opatrností, nemůže již střetu nijak zabránit. Zavinění obviněného ze spáchání přestupku nutno posuzovat také s ohledem na tzv. princip omezené důvěry, podle něhož po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá možná porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, tedy i chodci, v daném případě pohybujícími se na komunikaci s možností výskytu (byť omezeného) motorových vozidel. 

II. Příčina dopravní nehody je zásadním skutkovým zjištěním pro zjištění zavinění a rozhodnutí o spáchání přestupku. Není proto bez významu, zda ke střetu s vozidlem došlo vinou neopatrné jízdy řidiče, nebo to byl naopak chodec, který náhle bez rozhlédnutí do vozovky vstoupil. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, čj. 5 As 32/2008-51)

Jde-li o vzdálenější nebo jinak pochybnou souvislost mezi jednáním a následkem, zavinění se stává rozhodujícím znakem skutkové podstaty. Zatímco ostatní znaky skutkové podstaty jsou v takovémto případě triviálně naplněny, veškerá tíže posouzení, zda je daná osoba odpovědná ve smyslu příslušného právního předpisu, spočívá na tom, zda soud dospěje k závěru, že osoba jednala alespoň z nevědomé nedbalosti. Proto je zde třeba klást na odůvodnění rozhodnutí soudu nebo správního orgánu vztahující se k zavinění zvýšené nároky. Zavinění je pojmem kontextuálním, posouzení zavinění nelze tedy učinit bez důkladné znalosti kontextu celého případu. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2008, čj. 1 As 56/2008-66)

K otázce zavinění Nejvyšší správní soud konstatuje, že zavinění bývá obecně definováno jako psychický vztah pachatele k vlastnímu protiprávnímu jednání. Tento vztah je vyjádřen buď jako přímý nebo nepřímý úmysl, nebo jako vědomá či nevědomá nedbalost. Při vědomé nedbalosti pachatel přestupku věděl, že může způsobem v přestupkovém zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele přestupku rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný přestupkovým zákonem. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel přestupku nedocenil možné následky svého jednání. 

Nejvyšší správní soud dodává, že vlastník, případně ten, komu vlastník psa svěří (tak tomu bylo v posuzovaném případě), je povinen psa zajistit takovým způsobem, aby zabezpečil ochranu okolí, zejména ostatních osob. Pokud stěžovatel neprovedl potřebná opatření, kterými by minimalizoval možné agresivní chování psa a případné negativní následky takového chování (v praxi se jedná zejména o použití košíku a vodítka), pak lze konstatovat, že neučinil veškerá možná opatření, aby zabezpečil ochranu ostatních osob před útokem psa, ačkoli věděl, že pes může být útočný a agresivní, čímž naplnil znaky vědomé nedbalosti. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2007, čj. 4 As 40/2007-53) 

I při správních deliktech je nezbytné k subjektivní skutkové podstatě zásadně třeba zavinění; toto je dáno již tím, že adresát správní normy trestní opomine onu povinnou péči, kterou na něm norma žádá, aby stav jí perhoreskovaný byl zamezen. (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 1932, sp. zn. 18039/32, Bohuslav A 10174/1932)

Zavinění přestupku je nutno posuzovat také s ohledem na princip důvěry k dopravnímu značení. Jestliže je dopravní značení protichůdné [v tomto případě byla mezi dvěma přechody pro chodce přerušovaná čára (vodorovná dopravní značka V2), dovolující předjíždět, a na tuto bezprostředně navazoval přechod pro chodce, který nebyl označen žádnou svislou dopravní značkou (A11 nebo IP6)], pak řidiče nelze činit odpovědným za zavinění přestupku předjíždění na přechodu pro chodce a v jeho blízkosti, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti. (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2015, čj. 58 A 26/2012-140)

Související ustanovení:

§ 5 – přestupek, § 13 – fyzická osoba jako pachatel, § 16 – omyl skutkový, § 19 – nepříčetnost, § 20 – právnická osoba jako pachatel, § 22 – podnikající fyzická osoba jako pachatel, § 38 písm. e) – povaha a závažnost přestupku, § 93 odst. 1 písm. d) – výroková část rozhodnutí o přestupku

Související předpisy:

tr. zákoník, – zák. o některých přestupcích

Ukázka z knihy Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Komentář. (Praha; 2018, 700 stran), kterou lze zakoupit v nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a. s.