Z praxe výboru pro odbornou pomoc a ochranu zájmů advokátů


autor: JUDr. Marek Nespala
publikováno: 20.02.2013

Stanovisko výboru pro odbornou pomoc a ochranu advokátů ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 440/VOPOZA/12-Vesp./41

Advokát JUDr. Pavel Vespalec, advokát v Plzni, č. osv. 0730, byl v rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. února 2005, sp. zn. 43 Nt 4008/2005, označen za jednoho ze společných zmocněnců poškozených v trestním řízení proti obžalovaným Breznen a spol. dle ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu. Dne 16. ledna 2008 mu byl doručen e-mail od předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Marie Markové, která jej (společně s ostatními společnými zmocněnci) informovala o tom, že veškeré náklady zmocněnců budou hrazeny státem, a nemají proto od poškozených požadovat zálohy. V protokolu z hlavního líčení ze dne 18. března 2008 pak předsedkyně senátu JUDr. Marie Marková uvedla, že náklady spojené se zastoupením poškozených budou hrazeny dle ustanovení § 151 odst. 1 trestního řádu jako náklady nutné k provedení trestního řízení. JUDr. Vespalcovi Městský soud v Praze dokonce přiznal zálohu na jeho odměnu, a to ve výši 150 000 Kč a 500 000 Kč. Poté, co dne 20. prosince 2011 předložil soudu konečné vyúčtování odměny advokáta – ustanoveného zmocněnce poškozených, mu bylo dne 20. ledna 2012 doručeno usnesení téže předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 4 T 20/2006, ve kterém byl jeho návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů zamítnut. Proti tomuto usnesení podal advokát stížnost k Vrchnímu soudu v Praze, která však byla také zamítnuta, a to usnesením ze dne 7. března 2012, č. j. 9 To 13/2012.

Výbor se sjednotil při odůvodnění svého konečného stanoviska na následujícím právním názoru:

Předmětné usnesení Městského soudu v Praze i usnesení Vrchního soudu v Praze ve své argumentaci rozlišují mezi zvoleným zmocněncem na základě rozhodnutí o výběru společného zmocněnce podle ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu a ustanoveným zmocněncem podle ustanovení § 51a trestního řádu. V případě společného zmocněnce rozhoduje soud pouze o omezení počtu zmocněnců, jejichž služeb mohou poškození využívat; toto rozhodnutí však nemá žádné dopady do roviny hrazení nákladů řízení. Stát hradí náklady vzniklé s přibráním zmocněnce pouze u těch poškozených, kteří splní podmínky stanovené ustanovením § 51a trestního řádu, tedy, když u některého z poškozených rozhodne soud tak, že takový poškozený má nárok na právní pomoc bezplatnou či za sníženou odměnu.

Tento právní názor je podpořen i usnesením Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 To 335/2003 ze dne 23. července 2003 (publikováno pod R 4/2005): „Rozhodne-li předseda senátu, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, pak v případě, že chtějí svá práva v tomto řízení vykonávat, musí si společného zmocněnce zvolit sami. Nejde proto o ustanovení zmocněnce poškozeného ve smyslu ust. § 51a TrŘ a stát není povinen hradit náklady zmocněnce podle § 151 TrŘ.“ Na tento judikát odkazuje také 6. vydání komentáře k trestnímu řádu, které publikoval kolektiv Pavla Šámala v roce 2008. Tento komentář ve vztahu k ustanovení § 44 trestního řádu dále uvádí, že se úprava ustanovením § 51a trestního řádu uplatní jen v případě jednotlivého nemajetného poškozeného, u kterého budou dány podmínky pro ustanovení zmocněnce podle tohoto ustanovení.

I soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Veronika Čeplová v článku publikovaném v Trestněprávní revue č. 4/2008 uvádí: „Ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, že soud při vyšším počtu zmocněnců z nich několik vybere a k takto vybraným pak sám rovnou přiřadí skupiny poškozených, není tomu tak, nýbrž po tomto výběru je nutno vyčkat, až si poškození sami určí, který z vybraných zmocněnců je bude zastupovat. Tím se zřejmě má snížit riziko závěru o tom, že soud (tedy stát) poškozeným zmocněnce ustanovil, a proto je i povinen jejich odměnu uhradit.“

Vzhledem k tomu, že další ze společných zmocněnců poškozených, advokátka JUDr. K. P., napadla předmětný postup Městského soudu v Praze i u Ústavního soudu a nebyla se svou stížností úspěšná (Ústavní soud její stížnost vedenou pod sp. zn. I. ÚS 2883/10 dne 8. prosince 2011 odmítl), je výbor toho názoru, že v meritu věci nemůže být ČAK kolegovi JUDr. Vespalcovi jakkoli nápomocná.

Za podstatný však výbor považuje zcela nesprávný úřední postup MS v Praze, který kolegu výslovně ujistil, že náklady zmocněnce bude hradit stát a dokonce ho vyzval, aby o této skutečnosti informoval poškozené. Sdělení MS v Praze má sice pouze formu e-mailu, nicméně právní názor MS Praha byl následně stvrzen vyplacením záloh na náklady zmocněnce poškozených, a to hned dvakrát a ve značné souhrnné výši. Z těchto skutečností tedy – nehledě na výše uvedený právní názor na hmotněprávní posouzení věci – mohl kolega JUDr. Vespalec důvodně očekávat, že náklady zmocněnce mu budou ze strany státu uhrazeny. Z dokladů předložených kolegou nevyplývá, zda následně soud žádal vrácení vyplacených záloh, které by ve světle rozhodnutí MS Praha a VS Praha byly bezdůvodným obohacením, nicméně lze předpokládat, že nikoli, a to s ohledem na zjevné promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.

Výbor tedy uzavírá, že v této souvislosti nesprávného úředního postupu MS v Praze je dostatečně odůvodněn závěr, že na straně advokáta JUDr. Pavla Vespalce vzniklo legitimní očekávání na úhradu odměny za vykonanou právní službu, což by mohlo a mělo být hmotněprávním základem pro přiznání plné odměny za vykonanou právní službu, když v této souvislosti lze přímo aplikovat i článek 28 Listiny základních práv a svobod, podle něhož i advokát má právo na spravedlivou odměnu za práci, kdy navíc na tuto práci byl určen právě státem, reprezentovaným v daném případě Obvodním soudem pro Prahu 1 a Městským soudem v Praze. S ohledem na nalézací praxi Evropského soudu pro lidská práva lze rovněž dospět k závěru, že u kolegy došlo k porušení článku 4 odst. 2 Úmluvy o zákazu nucených prací. Podle něj stát nesmí od nikoho žádat, aby vykonával nucené nebo povinné práce, když právní služba bez odměny za její vykonání bezesporu nucenou prací je, a to na základě opatření soudu, jímž taková povinnost výkonu právní služby byla konstituována, a utvrzením advokáta o nároku na jeho odměnu, jejíž výplata byla následně státem odmítnuta.

Výbor tedy doporučuje představenstvu ČAK, aby s ohledem na zájem advokacie v podobě právní jistoty hrazení odměny a nákladů právní služby při jejím vyžádání od státu vstoupila Česká advokátní komora do případných řízení na straně kolegy JUDr. Pavla Vespalce jakožto vedlejší účastník.

 

JUDr. Marek Nespala, předseda výboru ČAK pro odbornou pomoc a ochranu zájmů advokátů