Z judikatury Soudního dvora EU

Návrat do členského státu za účelem výkonu povolání advokáta pod profesním označením udělovaným v jiném členském státě nepředstavuje zneužívající jednání. Možnost, aby si občané Unie zvolili členský stát, v němž chtějí získat svou odbornou kvalifikaci, i členský stát, v němž hodlají vykonávat své povolání, je nedílnou součástí výkonu základních svobod zaručených Smlouvami.  

Cílem směrnice o usazování advokátů[1] je usnadnit trvalý výkon povolání advokáta (jako osoby samostatně výdělečně činné nebo jako osoby v pracovním poměru) v jiném členském státě než v tom, ve kterém byla získána odborná kvalifikace, avšak toto povolání může být vykonáváno pouze pod původním profesním označením. Tato směrnice stanoví, že příslušný orgán členského státu, kde se advokát zamýšlí usadit, provede jeho zápis po předložení průkazu oprávnění potvrzujícího jeho zápis u příslušného orgánu členského státu, kde toto profesní označení získal.[2]

Italští občané Angelo Alberto a Pierfrancesco Torresi poté, co obdrželi vysokoškolský titul v oboru právo v Itálii, získali i vysokoškolský titul v oboru právo ve Španělsku. Dne 1. prosince 2011 byli zapsáni jako advokáti do seznamu Ilustre Colegio de Abogados de Santa Cruz de Tenerife (advokátní komora v Santa Cruz de Tenerife, Španělsko). Dne 17. března 2012 podali k radě komory v Maceratě (Itálie) žádost o zápis do „zvláštní části seznamu advokátů“. Do této části jsou zapisováni advokáti, kteří jsou držiteli profesního označení udělovaného v jiném členském státě než v Itálii, ale jsou usazeni v Itálii. Jelikož se Rada komory v Maceratě ve stanovené lhůtě nevyjádřila, obrátili se A. A. Torresi a P. Torresi na Consiglio Nazionale Forense (Národní rada advokátní komory, dále jen „CNF“), aby o jejich žádostech o zápis rozhodla ona. Uvedli, že podle platné právní úpravy podléhají zápisy jediné podmínce, a to předložení „průkazu oprávnění potvrzujícího zápis u příslušného orgánu v domovském členském státě“ (v daném případě ve Španělsku). Jelikož tato podmínka byla v projednávané věci splněna, zastávali A. A. Torresi a P. Torresi názor, že měli být do seznamu zapsáni.

V tomto rozsudku Soudní dvůr především připomíná, že k usnadnění trvalého výkonu povolání advokáta v jiném členském státě než v tom, ve kterém byla získána odborná kvalifikace, zavádí směrnice o usazování advokátů mechanismus vzájemného uznávání profesních označení migrujících advokátů, kteří chtějí vykonávat činnost pod původně uděleným označením. Unijní zákonodárce zamýšlel tímto způsobem odstranit rozdíly mezi vnitrostátními pravidly týkajícími se podmínek zápisu, které byly původem nerovností a překážek volného pohybu. Směrnice má tedy za cíl dosažení plné harmonizace podmínek vyžadovaných k využití práva usazování advokátů.

Soudní dvůr zdůraznil, že se jednotlivci nemohou norem unijního práva dovolávat podvodně nebo zneužívajícím způsobem a že členský stát je oprávněn přijmout všechna nezbytná opatření, která jeho státním příslušníkům zabrání vyhnout se zneužívajícím způsobem pravidlům jejich vnitrostátní právní úpravy. V tomto ohledu Soudní dvůr připomněl, že ke zjištění existence zneužívajícího jednání je zapotřebí splnění objektivního prvku (tzn. cíle sledovaného unijními právními předpisy nebylo vzdor jejich formálnímu dodržení dosaženo) a prvku subjektivního (tzn., že musí být patrná vůle získat neoprávněnou výhodu).

Má nicméně za to, že právo státních příslušníků členského státu zvolit si jak členský stát, v němž chtějí získat svou odbornou kvalifikaci, tak členský stát, v němž mají v úmyslu vykonávat své povolání, je nedílnou součástí výkonu základních svobod zaručených Smlouvami na jednotném trhu.

Skutečnost, že se státní příslušník členského státu, který ve své zemi získal vysokoškolský titul, odebere do jiného členského státu, aby v něm získal odbornou kvalifikaci advokáta, a poté se vrátí do své země, aby tam vykonával povolání advokáta pod profesním označením udělovaným v jiném členském státě, představuje dosažení jednoho z cílů směrnice a nemůže zakládat zneužití práva usazování.

Skutečnost, že žádost o zápis do seznamu advokátů byla podána krátce po získání profesního označení v domovském členském státě, také nepředstavuje zneužití práva, neboť směrnice nevyžaduje splnění určité doby praxe v domovském členském státě.

Soudní dvůr rozhodl, že skutečnost, že státní příslušník členského státu, který se odebere do jiného členského státu s cílem získat tam po úspěšném absolvování vysokoškolského studia odbornou kvalifikaci advokáta, a vrátí se do svého členského státu, aby v něm vykonával povolání advokáta pod profesním označením udělovaným v členském státě, ve kterém byla tato odborná kvalifikace získána, nepředstavuje zneužívající jednání. 

Rozsudek Soudního dvora EU ve věci C 442/12 Jan Sneller proti DAS Nederlandse Rechtsbijstand Verzekeringsmaatschappij NV 7. listopadu 2013 

Pojistitel právní ochrany, který ve svých pojistných smlouvách stanoví, že právní zastoupení je v zásadě zajišťováno jeho pracovníky, nemůže rovněž stanovit, že náklady na právní zastoupení advokátem nebo zástupcem, kterého si pojištěný svobodně vybral, mohou být hrazeny pouze tehdy, má-li pojistitel za to, že se případem musí zabývat externí poradce. 

Předmětem rozsudku je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která se týká výkladu čl. 4 odst. 1[3] směrnice Rady 87/344/EHS ze dne 22. června 1987, o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se pojištění právní ochrany (dále jen „směrnice 87/344/EHS“). Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi J. Snellerem a pojišťovnou DAS Nederlandse Rechtsbijstand Verzekeringsmaatschappij NV (dále jen „DAS“) ve věciúhrady nákladů na právní zastoupení advokátem, kterého vybral pojištěný.

J. Sneller uzavřel u Reaal Schadeverzekeringen NV pojištění právní ochrany. V pojistné smlouvě je stanoveno, že DAS je společnost, která má poskytovat pojistné plnění z pojištění právní ochrany, a dále že se případy zabývají vlastní pracovníci společnosti DAS. Pokud je však podle smlouvy nebo stanoviska DAS třeba, aby byl případem pověřen externí poradce, pojištěný má právo vybrat si sám advokáta nebo odborníka. J. Sneller zamýšlel zahájit řízení proti svému bývalému zaměstnavateli, aby se domáhal náhrady škody za protiprávní ukončení pracovního poměru. Za tímto účelem se chtěl nechat zastupovat advokátem podle svého výběru a náklady na právní zastoupení měl uhradit pojistitel právní ochrany.

Soudní dvůr posuzoval, zda čl. 4 odst. 1 směrnice 87/344/EHS umožňuje, aby pojistitel právní ochrany, který ve svých pojistných smlouvách stanoví, že právní zastoupení v soudních nebo správních řízeních bude v zásadě zajišťováno pracovníky pojistitele, rovněž stanovil, že náklady na právní zastoupení advokátem nebo zástupcem, které si pojištěný svobodně vybral, budou hrazeny pouze tehdy, má-li pojistitel za to, že se případem musí zabývat externí poradce. A dále, zda se liší odpověď na první otázku podle toho, zda je právní zastoupení v dotčeném soudním nebo správním řízení povinné, či nikoliv.

Soudní dvůr došel k následujícím závěrům. Článek 4 odst. 1 písm. a) směrnice 87/344/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby pojistitel právní ochrany, který ve svých pojistných smlouvách stanoví, že právní zastoupení je v zásadě zajišťováno jeho pracovníky, rovněž stanovil, že náklady na právní zastoupení advokátem nebo zástupcem, které si pojištěný svobodně vybral, mohou být hrazeny pouze tehdy, má-li pojistitel za to, že se případem musí zabývat externí poradce.

Pokud jde o druhou otázku, Soudní dvůr uvádí, že vzhledem k tomu, že právo pojištěného svobodně si vybrat svého zástupce má obecný dosah a je závazné, a že směrnice 87/344/EHS nepodřizuje existenci a dosah tohoto práva vnitrostátním pravidlům v oblasti zastupování u soudu, nemohou mít taková vnitrostátní pravidla vliv na odpověď poskytnutou na první otázku. 

Mgr. Kamila Hájíčková, odbor mezinárodních vztahů ČAK