Z judikatury ESLP


publikováno: 27.06.2014

Článek 5 (právo na svobodu a osobní bezpečnost)

ČERNÁK proti Slovensku

Rozsudek ze 17. prosince 2013

Nezajištění řádného přezkumu zákonnosti vazby.

V letech 2005 a 2007 byl stěžovatel obviněn ze sedmi vražd a přípravy k vraždě, ke kterým mělo dojít na území České republiky. V prosinci 2006 a březnu 2007 byly na něj vydány dva evropské zatykače. České soudy posléze souhlasily s tím, aby bylo hlavní líčení vedeno na Slovensku. Dne 2. února 2007 byl stěžovatel vzat do vazby po krátkém výslechu před soudcem. V průběhu jednání jak stěžovatel, tak státní zástupce prohlásili, že se chtějí proti uvalení vazby odvolat. 12. února 2007 krajský soud odmítl odvolání obhajoby, aniž by stěžovatele či jeho právního zástupce vyslechl. Rozhodnutí bylo přijato předtím, než bylo rozhodnutí o vazbě doručeno obhajobě, a tedy předtím, než stěžovatel mohl své odvolání odůvodnit. Soud naopak částečně vyhověl odvolání státního zástupce. Dne 10. července 2007 okresní soud na základě žádosti státního zástupce prodloužil stěžovatelovu vazbu o dalších šest měsíců, bez vyslechnutí právního zástupce stěžovatele. Dne 18. července 2007 stěžovatel předložil písemné stanovisko, obsahující předběžné odvolání proti rozhodnutí o prodloužení vazby, a žádal, aby byl osobně vyslechnout. 25. července 2007 jeho odvolání krajský soud odmítl. Stěžovatel posléze podal ústavní stížnost, v níž mezi jiným namítal, že nařízení vazby bylo v rozporu se zásadou výjimečnosti a její prodloužení porušovalo jeho práva zaručená článkem 5 odst. 4 Úmluvy. Jeho stížnost však byla zamítnuta.

ESLP nejprve připomněl, že požadavek procesní spravedlnosti ve smyslu článku 5 odst. 4 znamená, že řízení musí mít soudní povahu, musí být kontradiktorní a zajišťovat rovnost zbraní mezi jednotlivými stranami. Ve stěžovatelově případě byla tvrzení vlády a závěry ústavního soudu rozporuplná, zejména pokud šlo o promptnost nařízení vazby. Čas a vybavení, které bylo dáno stěžovatelovým právním zástupcům k dispozici, aby mohli řádně připravit obhajobu, byly velmi omezené. Navíc stěžovatelovo písemné stanovisko nebylo vnitrostátními soudy zohledněno a veškerá jejich rozhodnutí byla vydána bez vyslechnutí stěžovatele či jeho právního zástupce. Ačkoli vazební nařízení bylo odůvodněno a obsahovalo poučení o opravných prostředcích, protokol z jednání konaného 2. února 2007 odůvodnění neobsahuje. Bylo tedy přirozené, že stěžovatel očekával, že mu bude písemné nařízení doručeno, aby ho mohl řádné rozporovat. Vzhledem k tomu, že ani nařízení, ani předběžné odvolání státního zástupce mu nebylo doručeno předtím, než bylo rozhodnuto o jeho ústním odvolání, neměl k dispozici žádný účinný prostředek nápravy. ESLP tak judikoval, že ve stěžovatelově případě došlo k porušení článku 5 odst. 4 Úmluvy.

 

Článek 2 (právo na život)

ROBINEAU proti Francii

Rozhodnutí z 3. září 2013

Sebevražda spáchaná během policejního zadržení.

V říjnu 2003 byl člen stěžovatelovy rodiny zadržen policií a později předveden před prokurátora, který navrhl zahájit vyšetřování a umístit jej pod soudní dozor. Vzhledem k tomu, že dotčený byl oprávněn setkat se se svým právním zástupcem, policejní a ochranná eskorta ho zavedla do běžné místnosti v soudní budově. Na žádost advokáta mu byla sňata pouta a oba eskortní důstojníci opustili místnost, aby mohl advokát mluvit se svým klientem mezi čtyřma očima. Dohlíželi na ně nicméně proskleným průzorem. Po dvacetiminutovém rozhovoru se zadržený postavil, šel k oknu a vyskočil z něho. Jeho zranění nebyla slučitelná se životem.

ESLP zkoumal stížnost z hlediska článku 2 Úmluvy. Potvrdil, že dotčený byl pod kontrolou státních orgánů, které však nemohly tušit, že spáchá sebevraždu. Zdál se být klidný vůči všem, se kterými se setkal během transportu a poté v policejním zadržení. Psychiatr, který ho prohlédl, konstatoval, že byl klidný. Soud připustil, že policejní důstojníci měli možná poznat varovné signály, když odmítl jíst tři jídla během dne, která mu byla přinesena. To však nestačilo k tomu, aby vyšetřovatel či eskortní důstojníci zvýšili svou ostražitost, pro případ nebezpečí sebevraždy. Podle názoru Soudu zde nebyly žádné objektivní důvody se domnívat, že orgány činné v trestním řízení věděly či mohly vědět, že zadržený spáchá sebevraždu. Pozitivní povinnosti vyplývající z ustanovení článku 2 Úmluvy na státu nepožadovaly, aby v daném případě přistoupil k jiným než základním preventivním opatřením, které by ochránily život dotčené osoby. Kromě toho eskortní důstojníci nechali zadrženého v místnosti, aby mohl hovořit se svým právním zástupcem bez přítomnosti jiných osob, a hlídali ho prostřednictvím proskleného výklenku. Otázka bezpečnosti podezřelé osoby v době mezi ukončením policejního zadržení a jejím předvedením před soudce nevyžadovala zavedení specifičtějšího právního rámce a bylo ponecháno na rozhodnutí policie, aby zhodnotila psychický stav eskortovaného zadrženého a hrozící nebezpečí, že spáchá sebevraždu.

ESLP proto odmítl stížnost jako zjevně nepřijatelnou.

 

Článek 14 (zákaz diskriminace)

E. B. A DALŠÍ proti Rakousku

Rozsudek ze 7. listopadu 2013

Odmítnutí provést změnu v rejstříku trestů, přestože Ústavní soud rozhodl, že ustanovení trestního zákona, na jehož základě byli stěžovatelé odsouzeni, bylo protiústavní.

V letech 1983 až 2001 byli stěžovatelé odsouzeni na základě § 209 trestního zákona, podle kterého byl homosexuální styk mezi dospělými muži a nezletilými ve věku od 14 do 18 let trestným činem. Ustanovení § 209 bylo zrušeno Ústavním soudem v červnu 2002. Stěžovatelé posléze požádali o vymazání svých trestních odsouzení z trestního rejstříku. Jejich žádosti však byly odmítnuty s tím, že federální ministerstvo vnitra k tomuto úkonu nebylo oprávněno.

Stěžovatelé se obrátili na ESLP se stížností na porušení článku 8 ve spojení s článkem 14 Úmluvy. Ten judikoval, že informace obsažené v trestním rejstříku těsně souvisí se soukromým životem, i když jsou založeny na rozsudku soudu, který je vyhlášen veřejně. Článek 8 Úmluvy se tedy v dané věci aplikoval.

Podle názoru ESLP je zcela běžné, že se ustanovení trestního zákona mění nebo jsou doplňována. Zrušení trestného činu nebo jeho zásadní změna neznamená, že ustanovení, které v minulosti platilo, neodpovídalo všem požadavkům ústavnosti. V případě stěžovatelů se však jednalo o jinou situaci. Parlament zrušil § 209 a nahradil ho jiným, zásadně odlišným ustanovením. Nové ustanovení bylo do trestního zákona vloženo nikoli v rámci obecného procesu přijímání nového trestního zákona v důsledku změn ve společnosti, nýbrž proto, aby bylo zrušeno ustanovení, které odporovalo Ústavě. Tento podstatný aspekt případů stěžovatelů vyžadoval jiný legislativní postup. ESLP judikoval, že ponechání odsouzení stěžovatelů na základě § 209 v trestním rejstříku mohlo pro ně mít vážné důsledky. Došlo tak k porušení článku 8 ve spojení s článkem 14 Úmluvy. Trestnost homosexuálního vztahu mezi ženami totiž podle rakouského práva nikdy nebyla zakotvena.

 

Článek 7 (uložení trestu na základě zákona)

GLIEN proti Německu

Rozsudek z 28. listopadu 2013

Prodloužení preventivní detence z maximální délky deseti let na neomezenou dobu.

Po vynesení rozsudku ve věci M. proti Německu a dalších následných rozsudků německý federální ústavní soud judikoval ve svém rozsudku ze 4. května 2011, že ustanovení o prodlužování preventivního zbavení svobody se zpětnou účinností byly v rozporu s německým základním zákonem. Nadto nařídil, že veškerá ustanovení neslučitelná se základním zákonem zůstanou v platnosti do doby, než nabude účinnosti nová zákonná úprava, a to nejpozději 31. května 2013. V případě zadržených, jejichž preventivní zbavení svobody bylo nařízeno nebo prodlouženo se zpětnou platností, ústavní soud na vnitrostátních soudech, které dohlížely na výkon trestů odnětí svobody, žádal, aby neprodleně přezkoumaly, zda s ohledem na chování těchto zadržených je vysoce pravděpodobné, že se dopustí nejzávažnějších násilných trestných činů, pokud navíc trpěli duševní poruchou ve smyslu nově přijatého zákona o detenční terapii. Zadržení, kteří do této skupiny osob nespadali, měli být propuštěni nejpozději do konce prosince 2011.

Stěžovatel byl odsouzen v roce 1997 za sexuální zneužívání nezletilého a odsouzen ke čtyřem rokům odnětí svobody. Trestní soud zároveň nařídil jeho preventivní detenci vzhledem k nebezpečí, že se znovu dopustí podobného trestného činu. Jeho preventivní detence začala v roce 2001 a byla pravidelně prodlužována. Na konci maximální desetileté doby, po kterou preventivní detence mohla být nařízena v době, kdy došlo ke spáchání trestných činů, a s ohledem na rozhodnutí ústavního soudu ze 4. května 2011, požádal stěžovatel o své okamžité propuštění. Jeho žádost však byla odmítnuta v září 2011 s tím, že se u něj projevila disociační porucha a znaky pedofilie, které ačkoli nebyly patologické, byly psychickými poruchami ve smyslu zákona o detenční terapii a mohly ovlivnit to, že se stěžovatel znovu dopustí trestného činu.

ESLP judikoval, že stejně jako ve věci M. proti Německu, kde konstatoval porušení článku 7 Úmluvy, preventivní detence stěžovatele byla prodloužena se zpětným účinkem nad maximální možnou dobu povolenou v době spáchání trestného činu. ESLP měl tedy rozhodnout, zda v daném případě prodloužení detence bylo „trestem“ ve smyslu článku 7 Úmluvy. Podle jeho názoru základním prvkem byla skutečnost, že preventivní detence byla uložena po odsouzení za spáchání trestných činů. Pokud šlo o povahu tohoto opatření, nelišila se od klasického trestu odnětí svobody. Byla nařizována soudy, které rozhodovaly o vině a trestu, a její výkon byl pod dohledem příslušných soudů. Konečně, pokud šlo o přísnost opatření, ESLP konstatoval, že preventivní detence zde nebyla časově omezena a stěžovatel nemohl být propuštěn na svobodu, ledaže by příslušný soud rozhodl, že není vysoce pravděpodobné, že spáchá nejzávažnější trestné činy, nebo že není psychicky nemocen. Preventivní detence naopak byla ve stěžovatelově případě nejpřísnějším opatřením podle německého trestního zákona a trvala třikrát déle než jeho trest odnětí svobody. Podle názoru ESLP se tak jednalo o „trest“ ve smyslu článku 7 odst. 1 Úmluvy, který byl tak porušen.

Článek 10 (právo na respektování svobody projevu)

 

PENTIKÄINEN proti Finsku

Rozsudek ze 4. února 2014

Zadržení a odsouzení novináře pro neuposlechnutí policejního příkazu během manifestace.

Stěžovatel byl fotograf a novinář, který pracoval pro finský časopis. V roce 2006 byl poslán jako zpravodaj na demonstraci v Helsinkách. Ačkoli na místě demonstrace bylo vyhrazeno místo pro novináře, stěžovatel se rozhodl zůstat s demonstranty, kteří se však začali chovat násilně. Došlo k zásahu policie, která nařídila, aby se demonstranti rozešli. Většina příkaz uposlechla, ale na místě zůstala dvacítka lidí včetně stěžovatele. Byli znovu vyzváni, aby odešli, a upozorněni, že budou zadrženi, pokud tak neučiní. Stěžovatel zůstal a věřil, že policejní příkaz se vztahoval pouze na demonstranty. Krátce nato byl zatčen spolu s demonstranty, kteří též zůstali na místě, a držen na policii více než 17 hodin. Posléze byl shledán vinným z neuposlechnutí policejního příkazu, ačkoli mu nebyl uložen žádný trest.

ESLP konstatoval, že stěžovatelovo zatčení a odsouzení bylo zásahem do jeho práva na respektování svobody projevu, který však byl zákonný a sledoval legitimní cíl ochrany veřejného pořádku a předcházení zločinnosti. Pokud šlo o přiměřenost zásahu, ESLP uvedl, že stěžovatel měl hned několik možností, jak demonstraci pro potřeby svého zaměstnavatele sledovat. Mohl pořizovat fotografie demonstrantů a svobodně se rozhodl zůstat s demonstranty a nevyužít vyhrazeného místa pro novináře. Neuposlechl policejní příkaz přesto, že k tomu byl několikrát vyzván. Navíc jeho chování bylo potrestáno nikoli jako činnost novináře, nýbrž proto, že neuposlechl policejní příkaz, když se demonstrace stala vzpourou. Při posuzování nezbytnosti zásahu ESLP uvedl, že tím, že vnitrostátní orgány vyhradily místo pro novináře na demonstraci, akceptovaly, že šlo o věc legitimního veřejného zájmu a bylo nutné, aby o ní byla veřejnost informována. Vnitrostátní soudy zkoumaly věc z hlediska článku 10 Úmluvy, a vážily zájem stěžovatele jako novináře a zájem státu na ochranu veřejného pořádku.

Za daných okolností tak ESLP neshledal, že by došlo k porušení článku 10 Úmluvy.

 

Článek 6 (právo na spravedlivý proces)

VALCHEV A DALŠÍ proti Bulharsku

Rozhodnutí z 21. ledna 2014

Nepředložení stanoviska odpůrce, týkajícího se připuštění dovolání k Nejvyššímu soudu, účastníku občanskoprávního řízení pro informaci či k jeho vyjádření.

Stěžovatelé byli účastníky různých občanskoprávních řízení. V letech 2010 a 2011 podali k Nejvyššímu soudu svá dovolání. Nejvyšší soud však odmítl dovolání přijmout k projednání, neboť podle jeho názoru nesplňovala požadavky uvedené v občanském soudním řádu z roku 2007. Před ESLP stěžovatelé namítali, že jim nebylo zasláno vyjádření ostatních účastníků řízení k jejich dovolání, a nebylo jim tak umožněno vyjádřit se buď písemně, či ústně v řízení před Nejvyšším soudem, který rozhodoval o přijetí jejich dovolání k meritornímu projednání. Dostali se tak do nepříznivého postavení v porovnání s jejich odpůrci.

Bulharský soudní řád z roku 2007 zakotvil novou úlohu Nejvyššího soudu v občanskoprávních kauzách, totiž sjednocování aplikace vnitrostátních zákonů vydáváním „zásadních“ rozsudků. Za tímto účelem nejsou dovolání automaticky přijímána k meritornímu projednání, jak tomu bylo podle původního občanského soudního řádu z roku 1952, nýbrž jsou podrobována tzv. předvýběru. V rámci tohoto řízení Nejvyšší soud neprojednává meritum dovolání, nýbrž pouze rozhoduje o tom, zda určité dovolání bude či nebude přijato k projednání. Činí tak na základě obsahu dovolání a vyjádření odpůrce. Občanský soudní řád neobsahuje žádné ustanovení o tom, že by vyjádření odpůrce měla být zasílána dovolateli, a neuvádí, zda by se k němu měl vyjádřit. Nejvyšší soud o přijatelnosti dovolání rozhoduje bez jednání.

Podle názoru ESLP se mohli stěžovatelé ve svém dovolání řádně k věci vyjádřit a uvést všechny argumenty, které před Nejvyšším soudem chtěli uvést, zejména k tomu, proč by jejich dovolání měla být přijata k meritornímu rozhodnutí. Skutečnost, že jim nebyla zaslána stanoviska odpůrců a nemohli se k nim vyjádřit, je proto – vzhledem ke specificitě řízení – neznevýhodnila. ESLP proto shledal námitku stěžovatelů zjevně neopodstatněnou.

Tím, že Nejvyšší soud podroboval v letech 2010 až 2012 dovolání předvýběru, meritorně se vyjádřil pouze k 20 % případů. ESLP k této skutečnosti poznamenal, že podobné řízení před nejvyššími instancemi existuje i v jiných smluvních státech, jako je Albánie, Arménie, Finsko, Francie, Maďarsko, Polsko, Švédsko, Ukrajina a Spojené království. Za těchto okolností tak omezení počtu případů přijatých k meritornímu projednání bulharským Nejvyšším soudem sledovalo podle jeho názoru legitimní cíl. Způsob, jakým toto omezení bylo zákonně upraveno, spadalo do rozhodovací pravomoci státu. K neurčitosti ustanovení občanského soudního řádu, upravující předvýběrové řízení, ESLP uvedl, že tato ustanovení měla rámcový charakter proto, aby umožnila nejvyšší soudní instanci postupovat dostatečně široce a soustředit se tak na svou hlavní roli, totiž sjednocovat aplikaci vnitrostátního zákona v rámci soudního systému. I tato námitka stěžovatelů byla proto ESLP shledána jako zjevně neopodstatněná.

 

JUDr. Eva Hubálková, vedoucí česko-estonsko-ukrajinského oddělení Kanceláře ESLP.