Z judikatury ESLP

Přístup státu k výpisům z bankovního účtu advokáta porušuje právo na soukromí a advokátní povinnost mlčenlivosti. 

Během daňové kontroly advokátní kanceláře portugalské advokátky Silvie Marie De Britto Ferrinho Bexiga Villa-Nova bylo zjištěno, že advokátka nezaplatila daň z přidané hodnoty z poplatků, které jí byly zaplaceny na soukromý bankovní účet v letech 2005 a 2006. Na základě tohoto zjištění požádaly portugalské orgány o veškeré výpisy z jejího osobního bankovního účtu. Této žádosti se advokátka bránila a odporovala povinností advokátní mlčenlivosti a narušením bankovního tajemství.

Státní zástupce se poté obrátil na soud ve Faru (městě na jihu Portugalska), kde zahájil trestní stíhání advokátky týkající se daňových podvodů. Následně byla advokátka 18. září 2009 obviněna z daňové trestné činnosti. V průběhu výslechu přiznala, že odměny za poskytnuté právní služby nebyly zasílány na účet advokátní kanceláře, nýbrž na její osobní bankovní účet. Nicméně opět odmítla bankovní výpisy z účtu předložit.

Státní zástupce reagoval podáním návrhu na zbavení mlčenlivosti ve věci. Pro podporu svého návrhu uvedl, že si uvědomuje, že povinnost mlčenlivosti advokáta by mohla být narušena a stejně tak i bankovní tajemství. Potřeba vykonávat spravedlnost má mít ale přednost před povinností zachovávat mlčenlivost, a to především v případě, že se řízení týká advokátky samotné, a nikoliv jejích klientů.

Dne 6. listopadu 2009 uznal vyšetřující soudce návrh státního zástupce jako důvodný. Především pak uvedl, že: „…Bez získání bankovních výpisů by vyšetřování nemohlo dále postoupit a nemohlo by tak být dosaženo materiální pravdy, neboť advokátka dostávala odměnu za právní služby na svůj účet a současně odmítla vydat výpis z bankovních účtů či souhlas s prolomením bankovního tajemství. …“ Dále soudce uvedl, že advokátní mlčenlivost není absolutní a nemůže bránit výkonu spravedlnosti k dosažení materiální pravdy. Materiální pravda převyšuje hodnoty, které se váží k advokátní mlčenlivosti a bankovnímu tajemství.

Z tohoto důvodu vyšetřující soudce požádal odvolací soud, aby nahradil souhlas advokátky s vydáním bankovních výpisů. Dne 12. ledna 2010 odvolací soud vydal rozsudek, ve kterém potvrdil, že veřejný zájem by měl v této věci převážit nad advokátní mlčenlivostí a bankovním tajemstvím. Proto odvolací soud povolil jak prolomení mlčenlivosti advokáta, tak bankovního tajemství a od portugalské centrální banky si vyžádal informace ohledně všech bankovních účtů advokátky z let 2005 a 2006, aby mohly doplnit provedené transakce na těchto účtech do trestního spisu.

Advokátka napadla toto rozhodnutí odvolacího soudu u Nejvyššího soudu s tím, že ve věci nebyla splněna podmínka součinnosti s advokátní komorou. Dle portugalského advokátního řádu totiž advokát může poskytnout informace, na které se vztahuje mlčenlivost, ale jen za předpokladu, že je bezpodmínečně nutné chránit důstojnost, práva a oprávněné zájmy advokáta, klienta nebo zástupce, a to se souhlasem příslušného orgánu advokátní komory. Advokátka sama podala k Regionální radě advokátní komory ve Faru žádost o zbavení mlčenlivosti, které nebylo vyhověno. Dle Regionální rady žádost advokátky nebyla řádně odůvodněná, neboť neupřesnila, zda se bankovní převody vůbec týkaly samotných klientů advokátky a jestli zde tak vůbec je nezbytné chránit jak práva její, tak jejích klientů. Stěžejním ale zůstává, že o zbavení mlčenlivosti nepožádal soud sám.

Nejvyšší soud opravný prostředek advokátky odmítl pro nepřípustnost. Advokátka nesplnila podmínky pro podání opravného prostředku k Nejvyššímu soudu. Opravný prostředek lze podat proti rozhodnutí odvolacích soudů, které jsou příslušné o věci rozhodnout v první instanci, a zároveň nelze podat opravný prostředek proti rozhodnutím, která nejsou rozhodnutím ve věci samé.

Přesto dne 29. června 2011 státní zástupce při soudu ve Faru zastavil trestní stíhání advokátky pro daňový podvod.

Vzhledem k výše zmíněným okolnostem podala dne 15. listopadu 2010 advokátka stížnost k ESLP. Stěžovatelka považuje poskytnutí výpisů z bankovního účtu za nepřiměřený zásah do práva na ochranu důvěrnosti (čl. 8 Úmluvy). Zároveň namítá nemožnost se řádně hájit před odvolacím soudem a nedodržení povinného vyžádání stanoviska advokátní komory.

Vláda nepopírá, že došlo k zásahu do soukromého života, ale domnívá se, že učiněná opatření byla přiměřená. Vláda k tomu dodává, že stěžovatelka neměla právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí odvolacího soudu, protože toto rozhodnutí nebylo vydáno jako rozhodnutí v prvním stupni (jak to vyžaduje zákon). Pro podporu tohoto tvrzení vláda odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu.

ESLP připomíná, že pojem soukromého života může zahrnovat i odborné nebo podnikatelské činnosti a že vztah mezi advokátem a klientem požívá zvláštní ochrany. Proto soud došel k závěru, že předložení bankovních výpisů stěžovatelky představovalo narušení práva na respektování mlčenlivosti.

Soud konstatuje, že vnitrostátní soudy nejsou jednotné ve výkladu práva, pokud jde o možnosti podat opravný prostředek k Nejvyššímu soudu proti rozsudku odvolacího soudu nařizujícího zbavení mlčenlivosti. Soud dále shledává, že v řízení před přípravným soudem nebyla stěžovatelka účastnicí řízení. O zbavení mlčenlivosti se dozvěděla až 12. ledna 2010 a nemohla se tak k věci vyjádřit, ani se řádně hájit. Zároveň soud upozorňuje na fakt, že portugalský soud měl povinnost požádat o vyjádření advokátní komory, pokud jde o řízení, jehož předmětem je otázka zbavení mlčenlivosti. Ačkoliv stanovisko advokátní komory nemá závaznou povahu pro soudy, je ve věci nezbytné, neboť se jedná o stanovisko nezávislého orgánu. Závěrem soud dodává, že stěžovatelčin opravný prostředek proti rozhodnutí odvolacího soudu podaný u Nejvyššího soudu nebyl řádně prozkoumán. Tímto jednáním ale portugalský soud nesplnil požadavky stanovené v čl. 8 Úmluvy na účinný soudní přezkum.

Vzhledem k nedostatku procesních záruk umožňujících účinný soudní přezkum napadeného rozhodnutí odvolacího soudu soud konstatuje, že portugalské orgány v konkrétním případě nepostupovaly tak, aby zachovaly spravedlivou rovnováhu mezi veřejným zájmem a právem na ochranu soukromého života stěžovatelky. Došlo tedy k porušení článku 8 Úmluvy.

Mgr. Tereza Tupá, odbor mezinárodních vztahů ČAK