Vztah kanonického práva a práva České republiky

Platná právní úprava pro vztah kanonického práva a platného práva ČR  

Nejčastější právní úpravou v zemích Evropské unie, resp. základním právním dokumentem, který charakterizuje vztah ŘKC, kdy právo ŘKC se nazývá kanonickým právem, a práva dané země, je mezinárodní smlouva sui generis, jež se obecně nazývá konkordát. Pojem pochází již z 12. století, definovaný je ve století patnáctém. Jde o mezinárodní smlouvu mezi Svatým stolcem, což je mezinárodněprávně uznávaný subjekt, který reprezentuje katolickou církev navenek vůči dalším subjektům mezinárodního práva, a příslušným státem. V čele Svatého stolce stojí biskup římský (papež). V širším slova smyslu dle kánonu 316 CIC (Codex Iuris Canonici – hlavní zákon ŘKC, dá se přirovnat k občanskému zákoníku v platném znění – co se týče obecnosti a nadřazenosti zákona vůči jiným právním předpisům – jde tedy o lex generalis;[1] kodex užívá kánony, o. z. paragrafy) jde o biskupa římského a celou kurii, což je ústřední administrativně soudní orgán ŘKC. Svatý stolec však není, jak mnozí zaměňují, totožný s Vatikánským městským státem, který je klasickým státem, jako např. Česká republika.

Slovenský konkordát v čl. 3 odst. 1 uvádí: „Katolická církev má výlučné právo stanovovat a měnit svůj právní řád (…).“

Konkordát mezi Svatým stolcem a daným státním zřízením mají všechny státy kolem České republiky již řadu let. I Česká republika projednala znění konkordátu se Svatým stolcem, a to dne 27. 5. 2002. Mezinárodní smlouva byla podepsána, ale do dnešního dne nebyla ratifikována Poslaneckou sněmovnou České republiky. Dlužno dodat, že obsah smlouvy, co do práva, byl mnohem skromnější – pro katolickou církev – a méně jazykově a formulačně vybroušený, než jak jsou koncipovány konkordáty kolem České republiky.

Vzhledem k neexistenci konkordátu v právním řádu České republiky je potřeba užít jiné právní úpravy, které však bez soudního výkladu, jak bude popsáno dále, přinášejí řadu výkladových problémů.

Výchozí právní úpravou, z pohledu práva České republiky, je Listina základních práv a svobod (dále „LZPS“ nebo „Listina“), čl. 16 odst. 2: „Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.“

Další výchozí právní úpravou je zákon č. 3/2002 Sb., platný ke dni 1. 1. 2017. Jde o zákon o církvích a náboženských společnostech (dále „CNS“).

Výchozí právní úpravou, z pohledu ŘKC, je Codex Iuris Canonici z roku 1983, který však vytváří dvoukolejnost při aplikaci chování ŘKC. Na jedné straně zavazuje celou ŘKC předně CIC s normami z CIC vycházejícími. Na druhé straně v kánonu 22 umožňuje užití platné právní úpravy dané země, pokud kodex na daný typ jednání nepamatuje: „Světské zákony, na něž odkazuje právo církve, mají v kanonickém právu tytéž účinky, pokud nejsou v rozporu s božským právem a pokud kanonické právo nestanoví jinak.“ Kodex totiž nemá ambici, aby upravoval všechny vztahy, když je zákonem především obecným; ale také platným pro více než 1,3 mld. katolíků, tedy musí být především univerzální.

Problém však vyvstává při aplikaci tohoto ustanovení, kdy zde existuje jasný korektiv ke světskému zákonodárství – rozpor s božským právem. Kodex však nestanovuje žádný orgán či postup, jak rychle a zřetelně postupovat, když právní norma dané země je v rozporu s božským právem. 

Pohled teorie a judikatury na vztah platného práva ČR a kanonického práva 

Čl. 16 LZPS je základním determinantem pro vztah těchto dvou právních systémů. Čl. 16 LZPS je ukotven v oddílu prvním LZSP, kde jsou základní lidská práva a svobody, práva to nezcizitelná. Omezitelná jen za zcela přísně daných podmínek.[2] Listina je podpořena články18 paktů – Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Důvodová zpráva[3] k čl. 16 detailně popisuje, co je míněno tím, pokud se církvím umožnuje spravovat své záležitosti nezávisle na státních orgánech. Skutečnost, že čl. 16 Listiny plně respektuje CIC a vnitřní zákonodárství církve, je vyjádřena i ve větě „Na základě jednání představitelů České biskupské konference s předsedou vlády a na základě návrhu Legislativní rady vlády se účinnost evidence v případě podání návrhu splňujícího všechny náležitosti návrhu na evidenci stanovuje retroaktivně.“ (Tedy se připouští, že nejdříve vzniká skutečnost dle práva ŘKC a následně pak dle práva ČR.)

Byť retroaktivita je v českém právu nedoporučována, někdy i zakázána, zde s ní přímo počítá důvodová zpráva k Listině, a to proto, že nejdříve ŘKC musí sama rozhodnout či provést volbu dle vlastních právních předpisů, např. co se týče statutárního orgánu dané církevní právnické složky; a následně musí sama posoudit platnost a dovolenost volby či jmenování dle CIC a dalších právních předpisů ŘKC. Až následně tuto skutečnost oznámí Ministerstvu kultury, které vede evidenci registrovaných církví a způsob jejího rozhodování, a MK ČR tuto skutečnost zpětně zapíše.

Další právní úpravou pro pochopení vztahu těchto právních systémů je zákon CNS. Ten se za 14 let své existence dočkal již 12 novelizací, tedy je vidno, že jde o právní úpravu velice živou. Ust. § 4 odst. 3 je přesnou legislativní kopií k čl. 16 odst. 2 Listiny.

Uznání kanonického práva v Listině ani CNS není vymezeno pozitivně, ale negativně. „Jestliže církve spravují své záležitosti nezávisle na státních orgánech, pak to znamená negativní vymezení pravomoci státních orgánů vůči církvím: pravomoc státních orgánů (včetně soudů) není dána, jde-li právě o tyto záležitosti církví.“[4] Obdobě se k této otázce staví V. Pavlíček, podle něj státní úprava nemůže omezit otázky církevního života.[5]

To pochopitelně přináší a bude přinášet řadu výkladových problémů, se kterými si však vrcholné soudy zatím poradily obdobně, tedy není sporu o skutečnosti, že kanonické právo má své rovné postavení v určitých smluvních závazcích a dopadech do těchto závazků s právem České republiky. Zároveň je z judikátů vidno, že kanonické právo není v kontrapunkci s platným právním právem České republiky, ale je jeho doplněním pro určité vztahy vůči ŘKC. Kanonické právo se totiž vymezuje ne teritoriálním zaměřením, jako klasické právo daného státu, ale personálním zaměřením, když předně dopadá na praktikující členy ŘKC.[6]

Byť z právě uvedeného by bylo možné dovodit, že běžného kontrahenta vstupujícího do vztahu s ŘKC tedy nemusí kanonické právo zajímat, opak je pravdou, jak bude vysvětleno dále.

Jako první se vztahem kanonického práva a práva České republiky zabýval Ústavní soud ČR již v roce 1996.[7] Meritum sporu spočívalo v podání žaloby faráře Církve československé husitské na Církev československou husitskou o náhradu mzdy. Obecné soudy žalobu odmítly pro nedostatek pravomoci soudu, když se mělo rozhodovat o poměru dle práva dané církve. Obecné soudy konstatovaly, že spor může rozhodnout jen daná církev.

Ústavní soud ke sporu zaujal dvojaký přístup. Co se týče přezkoumávání vzniku či zániku pracovního poměru konstatoval: „Obecné soudy proto nerozhodují o věcech služebního poměru duchovních k církvi, protože by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci.“; „II. Pokud by však šlo o mzdu, případně o jiné majetkové nároky duchovních, je třeba mít za to, že obecné soudy jsou podle § 7 o. s. ř. povolány k tomu, aby rozhodovaly ve věcech vyplývajících z občanskoprávních, pracovních a dalších vztahů, neboť zde vystupuje do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která má či nemá závazky vůči jiným osobám fyzickým či právnickým. Takový postup soudů nelze považovat za zásah do vnitřní autonomie církve a její rozhodovací pravomoci.“

Z toho lze usoudit, že obecné soudy nemohou zkoumat to, co se dotýká jen vnitřního jednání církve, resp. tento judikát plně uznává zákonodárství a právo dané církve, jakožto právo platné a mající účinky i na území České republiky a pro občany České republiky.

Na druhou stranu, pokud je zároveň konzumováno právo České republiky, pak zde vzniká věcná příslušnost soudu, avšak při respektu k právu dané církve.

Na tento nález plynule navazuje spor u NS ČR ve věci náhrady mzdy, mezi týmiž účastníky.[8] Meritum sporu spočívalo v tom, že se farář Církve československé husitské domáhal žalobou na určení, že jeho služební poměr nadále trvá. K tomu NS ČR judikoval: „Není proto důvod nepřijmout ani takové pojetí ‚nezávislosti na státních orgánech‘ (jež vyložil Ústavní soud v dřívější věci účastníků), které zahrnuje stav, kdy jsou soudy vyloučeny z přezkumu aktů, jimiž příslušný církevní orgán podle vnitřních předpisů církve rozhodl, že služební poměr duchovního k církvi skončil. Věci ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř., jež se oproti zde zakotvenému principu vymyká pravomoci soudu, se tedy přiřazuje i spor o určení, že právní akt, zakládající skončení služebního poměru duchovního, je neplatný (který jinak, jde-li o poměr pracovní, je chápán jako ‚soudní‘ spor zásadní – viz § 61 a násl. zákoníku práce).“ A „Proto je akceptovatelné – k prosazení zvláštního zájmu na zajištění vnitřní autonomie církve (§ 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb.) –, že subjekt církevněprávního vztahu (duchovní) přijímá i to, že o zániku jeho poměru k církvi, byť by byl v nikoli nevýznamných znacích připodobnitelný obecnému vztahu pracovnímu, nebudou – vždy – rozhodovat soudy, nýbrž (zásadně) orgány církevní.“ A „Limity tohoto závěru jsou předznačeny již tím, že jedno z jeho východisek (důsledky svobodné vůle fyzické osoby) nezahrnuje v úplnosti; vůle fyzické osoby vstoupit do posuzovaného právního vztahu sice může – jak bylo dovozeno – zahrnovat i dosud uvedená omezení následné právní ochrany, není však již přípustné ji bez dalšího spojovat i s přijetím toho, že trvání vzniklého služebního poměru (jeho výkon) bude určeno okolnostmi, jež existující pravidla (vnitřní předpisy církve, případně právní předpisy obecné) nepředpokládají.“

V nálezu Pl. ÚS 6/02 se můžeme dočíst: „Z toho je zřejmé, že náboženskou svobodu lze zásadně vymezit především jako forum internum (čl. 15 odst. 1 Listiny), tzn. jako svobodu každého vyznávat určité náboženství a víru, do níž není možno ze strany třetích osob a zejména veřejné moci zasahovat. Jde o tzv. status negativus, resp. libertatis (G. Jellinek), charakteristický vymezením svobodného prostoru jedince, do něhož veřejná moc nemůže vstupovat. Zároveň však je zřejmé, že omezení náboženské svobody na forum internum je nepostačující, neboť již pojmovým znakem náboženské svobody je právo každého projevovat své náboženské vyznání navenek, přirozeně při respektování omezujících kautel stanovených v čl. 16 odst. 4 Listiny.

Z toho, co bylo uvedeno, rovněž přímo vyplývá zásada autonomie církví a náboženských společností spočívající především v tom, že stát do činnosti církví a náboženských společností nesmí zasahovat, a pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti (zejména na organizační členění), není principiálně možné tato opatření přezkoumávat před státními soudy (obdobně judikoval německý Spolkový ústavní soud, BVerfGE 18/385).“

V tomto plenárním nálezu skupina senátorů požadovala zrušení CNS. Ve vztahu k právním předpisům církví argumentovala následovně: „námitce, že je v rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny, pokud zákon dává právo vybavovat církevní instituce právní subjektivitou, podle Poslanecké sněmovny jde o nepochopení vztahu českého právního řádu k právním předpisům jednotlivých církví. Toto ustanovení není recepční normou, na jejímž základě se právní řády církví stávají autonomní součástí právního řádu českého. Církevní právní řády představují pouze interní předpisy církví, které jsou z hlediska českého právního řádu pouze právními skutečnostmi, které jsou jím respektovány v rozsahu s ním samotným slučitelným.“

Ústavní soud se zabýval skutečností, na kterou si mj. senátoři stěžovali, tedy tím, aby církve si mohly samy, dle své právní úpravy, nezávisle na státu, zřizovat církevní právnické osoby. K otázce evidence církevních právnických osob uvádí Ústavní soud následující, a to v bodě 3: „Vyjádřeno jinými slovy, zda zřizování řeholních a jiných církevních institucí je možné chápat buď restriktivně v tom smyslu, že toto ústavně chráněné právo se vztahuje toliko na vnitrocírkevní instituce nedisponující samostatnou právní subjektivitou, či zda se naopak – v extenzivním smyslu – toto ustanovení vztahuje též na instituce s vlastní právní subjektivitou. Např. německý Spolkový ústavní soud akceptoval, že ‚pojetí katolické církve zahrnuje výkon náboženství nejen v oblasti víry a bohoslužby, nýbrž také svobodu k rozvoji a působení ve světě, což odpovídá jejím náboženským úkolům. K tomu patří obzvláště charitativní působení. Aktivní láska k bližním je podstatným úkolem křesťanů a křesťanskými církvemi je chápána jako základní funkce. Nezahrnuje pouze církevně zajišťovanou nemocniční péči, nýbrž obecně je podle základních náboženských požadavků orientována na zabezpečení potřebných lidí včetně jejich výchovy a vzdělání‘ (BVerfGE 70/138 57/220).“

Korelaci pak Ústavní soud vidí velice restrikčně, když uvádí: „Přitom je zřejmé, že omezení právního vzniku církevních právnických osob vyplývající z citovaných ustanovení nekoresponduje ani s taxativně vyjádřenými důvody, pro které je možné omezit výkon těchto práv a pozitivně zakotvenými v čl. 16 odst. 4 Listiny. Tato omezení, která již s ohledem na jejich povahu je nutno interpretovat restriktivně, totiž mohou nastat pouze tehdy, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.“

Závěrem pak uvádí: „Argumentaci Ministerstva kultury o tom, že autonomní zřizování církevních právnických osob porušuje ústavní princip suverenity státu, je nutno odmítnout, a to již z toho důvodu, že koncepce demokratického právního státu je úzce spjata s myšlenkou liberálního státu tolerujícího pluralitu společenských fenoménů a institucí. Princip suverenity státu proto není možno chápat natolik extenzivním způsobem, že mu bude nutně odporovat již jen samotná právní existence jakýchkoliv právních subjektů odvozených z jiné právní skutečnosti, než je výslovná akceptace státní mocí.“

Sluší se podotknout, že k tomuto nálezu dva ústavní soudci zaujali odlišné stanovisko, které je zcela jistě zajímavé, ale obsáhlost odlišného stanoviska je velká, a zvláště vzhledem k tomu, že většinové stanovisko bylo přijato i dalšími senáty Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR, nejsou tato odlišná stanoviska více rozebírána.

Vnitřním uspořádáním církve, resp. právem vydávat právní předpisy, které určují vztahy uvnitř církve, se zabýval NSS ČR i v roce 2006,[9] když judikoval: „Státním orgánům ani soudu nepřísluší posuzovat a zjišťovat, které osoby v církvi a náboženské společnosti plní úlohu duchovních. Tato skutečnost musí vyplývat ze základního dokumentu (statutu, řádu, stanov apod.) církve nebo náboženské společnosti.“

Meritum sporu spočívalo v oprávnění žalobkyně určit si vnitřním právním předpisem, na koho se vztahuje zvláštní právo „zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství“. Ministerstvo kultury ani soud I. stupně nepřiznaly toto oprávnění osobám, které tvrdily, že jsou duchovními, leč dle názoru MK ČR a soudu I. stupně se o duchovní nejednalo. Žalobkyně odkazovala na knihu „Organizováni, abychom dovršili svou službu“. Nejvyšší správní soud ČR kasační stížnost správně zamítl, protože v základním dokumentu stěžovatelky je uvedeno, že „nemá třídu duchovních“. Z toho lze jasně dovozovat, že církve mají právo na samosprávu, ale ta není bezbřehá, resp. vždy vychází ze základních dokumentů, které jsou evidovány u MK ČR.

Ve stejném roce se NS ČR[10] zabýval dalším případem, kdy se někteří členové Židovské obce domáhali určení neplatnosti schůze členů své církve. Soud I. stupně řízení zastavil, když dovodil, že není dána pravomoc soudu podle § 7 odst. 1 o. s. ř. Řízení proto zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). S odkazem na čl. 16 odst. 1 LZPS, jakož i na § 4 odst. 3 zák. č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností. Odvolací soud usnesení potvrdil. NS ČR odkázal na svá dřívější rozhodnutí, když dovolání zamítl a dovodil: „K projednání a rozhodnutí o žalobě o určení neplatnosti konání a rozhodnutí schůze členů církve nebo náboženské společnosti není dána pravomoc soudu,“ přičemž odkázal na zdůvodnění Ústavního soudu ČR,[11] jehož právní věta zní: „Podle čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod církve spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Osoby vykonávající duchovenskou činnost ji takto vykonávají z pověření církví a náboženských společností podle jejich vnitřních předpisů a obecně závazných právních předpisů. Církve a náboženské společnosti také posuzují způsobilost osob k výkonu duchovenské činnosti a podle toho určují jejich zařazení. Činnost duchovního je vykonávána ve zvláštním služebním poměru k církvi či náboženské společnosti. Obecné soudy proto nemohou rozhodovat o věcech služebního poměru duchovních k církvi, protože by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci.

Služební poměr duchovního vzniká dvoustranným projevem vůle a v zásadě má tedy podobnou smluvní povahu, jako je tomu u pracovněprávních vztahů. Podobně jako u pracovněprávního vztahu také u služebního poměru duchovního je v otázkách vzniku, změny a zániku rozhodováno příslušnými orgány v podobném postavení, v jakém ve vztahu k zaměstnanci rozhoduje zaměstnavatel. Toto rozhodování se však neděje u služebního poměru podle pracovněprávních předpisů, ale podle vnitřních předpisů schválených k tomu příslušnými orgány Jednoty bratrské. Jde v zásadě o podobný postup, jaký je uplatňován při skončení pracovního poměru s tím, že ze strany Jednoty bratrské se služební poměr rozvazuje ‚propuštěním ze služeb církve‘.“

V roce 2007 však NS ČR přichází[12] s názorem, který vybočuje z předchozích názorů. Spor spočíval ve sdělení Mons. J. G., arcibiskupa O., metropolity M., žalobci, že jej „odvolává z funkce administrátora in spiritualibus římskokatolické farnosti L. s výpovědí z pracovního poměru“. Žalovaný se domáhal, aby soud učil, že „výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného č. j. 1210/2004 ze dne 21. 6. 2004 je neplatná, že pracovní poměr mezi žalovaným a žalobcem trvá nepřetržitě ode dne 1. ledna 1991“ a požadoval náhradu mzdy za dobu od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2004 v celkové částce 36 360 Kč. Okresní soud řízení zastavil, rozhodl, že věc bude postoupena arcibiskupovi O. se sídlem v O. Řízení o nároku žalobce na náhradu mzdy přerušil, neboť „je nutno vyčkat do doby, než bude rozhodnuto o případném ukončení výkonu funkce žalobce jako duchovního“. Odvolací soud názor soudu I. stupně potvrdil. Žalobce s postupem soudu I. stupně nesouhlasil a podal dovolání. Tvrdil: „Vztah duchovního k církvi je vztahem soukromého práva, který posuzují soudy v občanskoprávním řízení, není-li jejich pravomoc vyloučena proto, že jej podle zákona projednávají a rozhodují jiné orgány. Nesouhlasím však s tím, že důvod této výluky vyplývá podle odvolacího soudu z čl. 16 Listiny základních práv a svobod. Jsem přesvědčen, že mnou uplatněné nároky jsou příslušné projednat soudy.“ Nejvyšší soud ČR dovodil: „I když autonomie církví a náboženských společností vyplývající z čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod brání soudu v tom, aby posuzoval obsahovou správnost rozhodnutí nebo jiných opatření církví a náboženských společností, nevyplývá z toho, že by ve věcech, v nichž je platnost a účinnost těchto rozhodnutí posuzována předběžně, nebyla dána pravomoc soudu; rozhodnutí soudu v takových věcech nevyústí v zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu, ale v případě nedůvodnosti žaloby v její zamítnutí.“

Judikatura NS ČR zůstává konstantní i v dalších letech, co se týče možnosti přezkumu formálních skutečností soudem, ale ne obsahových skutečností církve, když např. v roce 2011[13] konstatoval: „V občanském soudním řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí danou osobě, která vykonává duchovenskou činnost v pracovním poměru, může soud pouze zkoumat, zda je zde rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, a zda toto rozhodnutí přijal orgán (útvar), který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve či náboženské společnosti; věcnou správnost tohoto rozhodnutí soud přezkoumávat nemůže.“

Judikaturu NS ČR podporuje i ÚS ČR, např. v tomto svém rozhodnutí:[14] „V posuzované věci je podstatou sporu to, zda je v pravomoci civilních soudů rozhodovat o určovací žalobě, jejímž předmětem je otázka trvání služebního poměru duchovních. Z ust. čl. 16 odst. 2 Listiny plyne bez jakýchkoli pochybností, že tuto pravomoc civilní soudy nemají, protože jejím přisvojením by byly narušeny kautely ústavnosti zakotvené mimo jiné v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny.“

Velmi zajímavý judikát vydává v roce 2015 NSS ČR.[15] Meritum kasační stížnosti spočívalo v tom, zda je Ministerstvo kultury ČR v průběhu kontroly oprávněno vykládat vnitřní předpisy církve, či nikoliv. Zatímco Městský soud v Praze došel k názoru, že ano, pak NSS dovodil: „Zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kon­trole ve veřejné správě, ani zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, nelze vyložit způsobem, který by Ministerstvu kultury založil oprávnění během veřejnosprávní kontroly interpretovat vnitrocírkevní předpisy a posuzovat otázky služebního poměru duchovních, včetně jejich řádného ustanovení či dalších požadavků kladených na ně vnitrocírkevními předpisy. Takový postup je nepřípustným zásahem do práva stěžovatelky na církevní autonomii garantovaného čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností, a tudíž i nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s.“

Velmi důležité rozhodnutí však přináší usnesení NSS z roku 2016,[16] kdy se žalobce, následně stěžovatel, domáhal poskytnutí informací dle zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve věci zasedání synodu, což je vnitřní orgán dané církve. K tomu NSS dovodil, že zde není povinnost informace poskytnout, ale zároveň judikoval: „Registrovaná církev zpravidla nebude povinným subjektem podle § 2 odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, neboť u ní v obecné rovině převažují prvky soukromého subjektu. Církev však bude povinna v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím poskytnout informace týkající se jejího výkonu veřejné moci nebo hospodaření s veřejnými prostředky. V takových případech bude třeba církev považovat za povinný subjekt dle uvedeného zákona.“

Z toho je třeba dovodit, že církve jsou sice autonomní, pokud jde o správu jejich majetku a věcí, ale pokud jde o správu finančních prostředků, které přecházejí z veřejných zdrojů, již zde povinnost na informace vzniká. 

Pohled kanonického práva na vztah práva ŘKC a práva ČR v oblasti majetku 

Kanonické právo je tvořeno soustavou několika základních právních norem a vztahů uvnitř ŘKC. Pro účel tohoto článku se nebudu rozepisovat o obecném vztahu, ale jen o vztahu při správě majetku dané církevní složky, aby článek byl srozumitelný a ucelený. Jak již bylo uvedeno, základním právním dokumentem je Codex Iuris Canonici z roku 1983. Můžeme jej nazvat občanským zákoníkem, ale zároveň i ústavou. CIC určuje základní principy chování jednotlivých církevních složek. CIC je platný a závazný pro všechny, kdo jsou pokřtěni a praktikují katolickou víru, nebo přijali od ŘKC časná či jiná dobra. Dále je platný pro všechny právnické církevní osoby, což jsou právnické osoby sui generis založené dle CIC či jiného kanonického předpisu. Evidovaná právnická osoba (EPO) jest zřízena dle zák. č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech (před novelizací provedenou zák. č. 495/2005 Sb. církevní právnická osoba). Povětšinou jde o orgán církve a náboženské společnosti, dále řeholní instituce či jiné církevní instituce osob, které se hlásí k církvi nebo náboženské společnosti založené za účelem vyznávání náboženské víry, nebo účelové zařízení pro poskytování charitativních služeb. Např. se může jednat o farnost, biskupství, charitativní organizace, řeholní řád nebo řeholní komunitu atd. CIC je však závazný i pro ty, jež vstupují do vztahu s ŘKC, protože smluvní oprávnění EPO vzniká z CIC. CIC však není jediný výchozí dokument. Je sice základní, ale pro pochopení vztahu kanonického práva, zvláště pak v oblasti nakládání s majetkem, je nutné vždy znát nejméně další právní předpis, který určuje postup pro nakládání s majetkem.

Předně je však nutné mít na paměti, že kanonické právo vychází z přirozenoprávní teorie, kdy spása člověka je nadřazena nad každé právo! Pokud se tedy právní předpis při aplikaci ukáže jako vadný, pak by se neměl užít a nemá právní účinky s ním spojené.

Kánon 22 CIC stanoví: „Světské zákony, na něž odkazuje právo církve, mají v kanonickém právu tytéž účinky, pokud nejsou v rozporu s božským právem a pokud kanonické právo nestanoví jinak.“ Jde o normu vysoce problematickou, protože neexistuje na území České republiky, tedy české ŘKC, orgán, který by rychle a efektivně prováděl výklad právní normy České republiky a komparaci, zda daná právní norma má tytéž účinky i pro ŘKC.

Pro ŘKC je normotvorba vysoce důležitá. Sv. Jan Pavel II. pravil: „Bez právního předpisu církevní život není možný, protože, jak dobře víte, církev jakožto duchovní, ale viditelná společnost ustanovená Kristem, která je utvářena Slovem a svátostmi a jejímž cílem je přinášet lidem spásu, potřebuje toto posvátné právo, což dokazují i slova apoštola Pavla: ‚Jen ať se to všecko dělá slušně a podle řádu‘ (1 Kor 14,40).“[17]

Základní střet vychází z pojetí práva a jeho vzniku. Byť nový občanský zákoník může deklarovat jakési přirozenoprávní principy, přesto je zákonodárství a hlavně judikatura převážně vedena pozitivistickým právem, oproti právu přirozenoprávnímu, ze kterého vychází ŘKC. Zatímco český zákonodárce přijímá novelu za novelou a zákon za zákonem, církevní zákonodárce nemá toto zapotřebí. Základním a jediným cílem kanonického práva je spása člověka. Tomuto imperativu je podřízeno každé zákonodárné i soudní rozhodnutí. Pro platné právo ČR je důležitá legalita, pro kanonické právo předně legitimita. Podle I. Kanta je legitimita ospravedlněná oprávněnost. Legalita naopak je jen soulad s právem.[18] Pokud takto legitimitu a legalitu chápeme, pak musí dojít k jasnému střetu a časté kolizi. Kánon 22 CIC tedy je silně omezujícím právním ustanovením pro účinky platného práva ČR na vztahy v ŘKC. Právě postrádání imperativu v platném právu ČR, tedy vyšší normy, vede k závěrům, že zákonodárce je neomezený vladař, který je podřízen jen svým cílům. Nejsou ojedinělé případy v ČR, kdy legitimita vlády je definována jako systém, kdy vláda je přesvědčena o svém právu vládnout a někteří tuto skutečnost uznávají.[19]

Otázkou je, jak vykládat ustanovení: „mají v kanonickém právu tytéž účinky, … a pokud kanonické právo nestanoví jinak“. Piotr Kroczek se zabývá otázkou, zda výklad se činí dle metod kanonického práva, či práva dané země. Opověď je nejednoznačná, byť oba dva právní systémy užívají obdobné výklady.[20]

Pokud však budeme zkoumat jen vztah při správě majetku, můžeme tvrdit, že pojednání o smlouvě a její závaznosti, kontraktačním průběhu, důsledcích o změnách či např. zvyklostech mezi obchodními partnery,[21] je závazné pro subjekty, které jednají na základě kanonického práva, tedy např. i pro diecéze, kněze mezi sebou a jiné církevní subjekty.

Zcela podstatný pro správu majetku a pochopení vztahu mezi právem kanonickým a právem církve je kánon 1254 § 2 CIC: „Vlastní cíle jsou hlavně: konání bohoslužeb, zajištění přiměřeného zaopatření duchovních a jiných služebníků, uskutečňování apoštolátu a charitativní činnosti, hlavně mezi chudými.“

Tedy každé jednání, které je činěno s majetkem církve, musí být vždy účelné, a to poměrně úzce. Pokud tedy jednání není v souladu s tímto ustanovením, pak je relativně neplatné a lze se toho dovolávat.

Pro nakládání s majetkem je dále zásadní kánon 1256 CIC: „Vlastnictví majetku náleží pod nejvyšší autoritou římského velekněze té právní osobě, která tento majetek právoplatně nabyla.“ Sice CIC odkazuje, co se týče jednání za právnickou osobu, na civilní právo, ale pokud je nahlíženo do rejstříku registrovaných církví a náboženských společností a dalších právnických osob založených registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi a registrovaných nebo evidovaných podle zák. č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech,[22] kam se povinně dle § 16 odst. 2 písm. g) uvádí způsob jednání statutárního orgánu evidované právnické osoby, pak při aplikaci kánonu 1256 dojdeme k závěru, že tento rejstřík neodpovídá CIC, když sice statutárním orgánem právnické osoby je pravděpodobně osoba zapsaná v tomto rejstříku, ale de iure i de facto papež má právo každé rozhodnutí právnické církevní osoby změnit, resp. má právo nahrazovat projevy vůle statutárního orgánu.

Tuto tezi pak podporuje i kánon 1257 § 1: „Veškerý majetek, který patří církvi, Apoštolskému stolci nebo veřejným právnickým osobám v církvi, je majetek církve a řídí se následujícími kánony a vlastními stanovami.“

Je potřeba však poznamenat, že není obvyklé, spíše vysoce výjimečné, že by papež jako hlava církve vstupoval do běžných kontraktačních procesů či konal úkony za jednotlivé právnické církevní osoby. Na druhou stranu, každé jednání, které spočívá v nakládání s majetkem církve přesahujícím částku 40 000 000 Kč, je potřeba nechat schválit Apoštolským stolcem. Apoštolský stolec sice je reprezentován různými orgány, avšak vždy konajícími jménem papeže.

Majetek nabývá církev na základě kánonu 1259 CIC: „Církev může nabývat majetek všemi spravedlivými způsoby práva ať přirozeného, nebo pozitivního, které jsou dovoleny jiným.“

Zde je opět nutné poukázat na zásadní rozdíl mezi světským právem a právem kanonickým.[23] Condicio sine qua non pro nabývání majetku církví je spravedlnost. Z toho lze dovozovat tu skutečnost, že jednání, které není spravedlivé, např. jednání, spočívající ve spekulaci, která není morálně podložená nebo dokonce závisí na poškození druhé strany, není spravedlivé nabývání majetku. I zde pak nastává relativní neúčinnost a majetek církev nezíská.

Velice závažná otázka ve vztahu k majetku církve je nastolena v kánonu 1268 CIC. „Vydržení a promlčení, jako způsob nabytí nebo pozbytí, přejímá církev pro majetkové účely podle kánonů 197 až 199.“

Kánon 197 stanoví: „Vydržení a promlčení, jako způsob nabytí nebo pozbytí oprávnění, anebo zbavení se závazků, přejímá církev tak, jak je upraveno ve světském zákonodárství té které země, kromě výjimek, stanovených v kánonech tohoto kodexu.“

Pokud totiž judikatura respektuje autonomii církve a respektuje i její soudnictví, pak pokud soud ŘKC konstatuje, že nikdy nedošlo k vydržení, resp. opuštění majetku, pak žádný orgán České republiky nemůže dovodit, že k vydržení církevního majetku došlo.[24]

Dle kánonu 1279 CIC je statutárním orgánem ten, kdo řídí osobu, která majetek vlastní a spravuje jej, pokud jinak nestanoví partikulární právo, stanovy nebo zákonný obyčej; přitom se zachovává právo ordináře zakročit v případě nedbalosti správce. To klade vysoké nároky na ordináře (většinou biskupa diecéze) a jeho povinnost při výběru lidí, kteří mu při správě majetku pomáhají, dá se možná dokonce mluvit o objektivní odpovědnosti ordináře.[25]

Vzhledem k tomu, že kodex si vyhrazuje právo na vlastní úpravu právních vztahů, odchylně od světského zákonodárství dané země, pak při přihlédnutí ke kánonu 1270 CIC: „Nemovitosti, drahocenné movitosti, práva a osobní nebo věcné žaloby, které patří Apoštolskému stolci, se promlčují po sto letech; které patří jiné veřejné právnické osobě, po uplynutí třiceti let“, je nutné dovodit, že vydržet církevní majetek jinou osobou, a to i světskou, není možné nebo vysoce obtížné.

Kánon 1277 CIC určuje povinnost určité otázky projednávat s ekonomickou radou. Biskup, který poruší tuto svou povinnost, se dopouští nejen deliktu dle práva církevního, ale předně i dle práva světského, a to nejen v civilní rovině, ale také v rovině trestní – porušování povinnosti při správě cizího majetku.[26] Kánon 1278 CIC umožňuje delegaci některých ekonomických pravomocí na ekonoma diecéze. Nelze však odpovědně říci, zda dle kánonu 494, § 3 a 4 může diecézní biskup svěřit ekonomovi i úkoly podle kánonu 1276, § 1 a 1279, § 2.

Delegace pravomocí však nezbavuje biskupa jeho povinnosti dohlížet na majetek diecéze dle kánonu 1276 § 1 CIC. Nezbavuje jej ani civilní a trestní odpovědnosti při správě cizího majetku. Totéž však platí i pro ekonoma, tedy i on se při nesprávné správě dopouští deliktu, jak na poli civilního práva, kdy je majetkově odpovědný za škodu, kterou diecézi způsobí, ale také na poli trestního práva.

Kánon 1281 CIC je zásadním pro správu majetku. Kodex zná pro jednání, které je v rozporu s kodexem, dva základní pojmy. Jde o pojem nedovolené jednání a neplatné jednání.

Nedovolené jednání je jednání, které je v rozporu s kodexem, kodex jej zakazuje, ale pokud je učiněno, není stiženo absolutní neplatností. Jde o jednání, za které následuje trest pro toho, kdo jej učinil, ale na druhé straně pro příjemce právního jednání nejde o jednání absolutně neplatné.

Druhý pojem je pak jednání, které je neplatné. Logicky ani není dovolené. Každé takové jednání je pak jednáním contra legem, a tedy se k němu nepřihlíží. Pokud kánon 1281 § 1 CIC stanoví: „Při zachování předpisů stanov jednají správcové neplatně, jestliže překračují hranice a způsob řádné správy“,pak každé takové jednání je neplané i pro beneficienta nebo druhou smluvní stranu, pokud jde o klasický kontrakt.

To vede k závěru, ve spojení s o. z., že jde o jednání, které je absolutně neplatné a nemá právní účinky. Každé takové jednání je pak z pohledu práva nedostatečné co do právních náležitostí a škoda, která takto vznikne, je škodou, kterou musí uhradit osoba, která ji způsobila.

Pokud tedy biskup, a popř. ekonomická rada činili jednání, které je contra legem, pak je odpovědný jak biskup, jakožto fyzická osoba, ale i každý člen ekonomické rady diecéze. Zde je potřeba si uvědomit, že členy ekonomické rady mohou být i osoby civilní, které mají SJM, a tedy zde odpovídají celým majetkem rodiny.

Pro posouzení odpovědnosti správce je zásadní kánon 1284 CIC, který užívá v § 1 pojem „pečlivost dobrého hospodáře“.[27] Zde je tedy odkaz do civilního práva dané země.

Pokud následně dojde ke škodě, užije se kánon 1288 CIC, který umožňuje škodu vymáhat. Ten je však z pohledu civilního práva vysoce sporný. Jest pravdou, že civilní právo se neužije, pokud kanonické právo stanoví jinak. Zde kánon 1288 stanoví, že pro podání žaloby je potřeba nejdříve souhlasu ordináře. Na druhou stranu, mnoho církevních osob dnes spravuje majetek, který získává z různých světských fondů. A zde světské právo přímo stanovuje povinnost, pokud dojde ke zjištění škody, ve spojitosti s příjmem dotací, škodu vymáhat.[28] 

Závěr 

Vztah kanonického práva a světského práva zcela jasně existuje. O tom judikatura českých soudů nemá pochyb. Kanonické právo není právem, které by zasahovalo do platného práva České republiky, naopak platné právo ČR zasahuje do práva kanonického. Pokud však dochází ke vzniku právního vztahu, kde figuruje církev, mající vlastní zákonodárství a soudnictví, pak je nezbytné znát i zákonodárství dané církve, aby jednání bylo platné a dovolené pro všechny zúčastněné strany. 

Autor je advokátem a studentem doktorského studia (IC.D.) na Katolické univerzitě Jana Pavla II. v polském Lubně.