Vývoj právní úpravy v souvislosti s těžbou nerostných surovin na vesmírných tělesech
autor: Mgr. Ivan Sviatkin publikováno: 10.01.2019
Možnost států jednostranně regulovat otázky vlastnictví k nerostným surovinám vytěženým ve vesmíru je populárním námětem pro právní diskuse započaté ještě v šedesátých letech dvacátého století.[1] V současné době tento teoretický problém přešel do praktické roviny: 25. listopadu 2015 americký prezident podepsal Zákon o konkurenceschopnosti komerčních vypuštění do vesmíru (zkr. Zákon o komerčním vesmíru).[2] Uvedený předpis upravuje různé aspekty spojené s účastí amerického soukromého sektoru ve vesmírné činnosti země, včetně služeb vypuštění do vesmíru, provozování řízení satelitů dálkového průzkumu Země, a celkově je namířen na snížení administrativních překážek vyskytujících se na cestě realizace soukromých projektů na zemské oběžné dráze a za jejími mezemi. Jeho hlava čtvrtá[3], která, stručně řečeno, dovoluje občanům USA svobodně provozovat těžbu na planetách a asteroidech, vlastnit získané zdroje, včetně vody a minerálů (ale s výjimkou živých objektů)[4], a nakládat s nimi, je vnímána jako výzva ustálenému systému mezinárodního kosmického práva.
Ve velmi krátkém období (méně než rok od přijetí zákona) bylo obnoveno a zformováno kompendium základních idejí ohledně možností a rizik spojených s úpravou otázek vlastnictví k vesmírným zdrojům v rámci národní právní úpravy. Tato skutečnost poukazuje na důležitost amerického precedentu pro "kontrolu pevnosti" platného systému mezinárodního kosmického práva.[5] Zákon USA o komerčním vesmíru z roku 2015 současně cíleně poukázal na případná problémová místa v systému mezinárodně-právní úpravy činnosti ve vesmíru a také v algoritmech slaďování zájmů jednotlivých států v souvislosti s novým kolem "kosmických závodů" (tentokrát o nerostné suroviny). Těchto závodů se za rovných podmínek účastní nejen dvě supervelmoci, jak tomu bylo před půlstoletím, ale také velké množství mocných konkurenceschopných subjektů, včetně soukromých korporací.
Východiska pro právní regulaci těžby nerostných surovin ve vesmíru
Nehledě na to, že se těžba nerostných surovin ve vesmíru sotva stane reálnou v nejbližším desetiletí, experti aktivně diskutují o problematice právní úpravy účasti soukromého byznysu v tomto druhu činnosti. Zpravidla jsou tyto debaty iniciovány ze strany samotných korporací, které se zajímají o těžbu zdrojů na asteroidech nebo Měsíci, jelikož by rády dopředu propočítaly ve svých finančních plánech možná rizika a měly jistotu, že bude-li projekt uskutečněn, obdrží zisk z toho, co ve vesmíru vytěží.[6]
Existuje velké množství mezinárodních dohod, úmluv a jiných právních aktů, které mohou ovlivnit budoucí vývoj těžebního průmyslu ve vesmíru. Z aktuálně dosaženého konsensu[7] vyplývá, že z nich nejsnáze aplikovatelnými jsou následující:
- Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles ze dne 10. října 1967, zkráceně "Kosmická smlouva";[8]
- Úmluva o mezinárodní odpovědnosti za škody způsobené kosmickými předměty z roku 1972, zkráceně "Úmluva o odpovědnosti ve vesmíru";[9]
- Úmluva o registraci objektů vypuštěných do kosmického prostoru ze dne 15. září 1976;[10]
- Úmluva o včasném oznamování jaderné nehody ze dne 27. října 1986;[11]
- Úmluva o pomoci v případě jaderné nehody nebo radiační mimořádné situace ze dne 26. února 1987;[12]
- Zásady využívání zdrojů jaderné energie ve vesmíru ze dne 14. prosince 1991.[13]
Za zvláštní zmínění stojí Dohoda o činnosti států na Měsíci a jiných nebeských tělesech z roku 1979,[14] která fakticky rozšiřuje působnost mezinárodního práva na Měsíc a všechna jiná nebeská tělesa (kromě Země), rovněž jako na jejich oběžné dráhy (včetně stanovení zákazu komerčního využití a prodeje mimozemských zdrojů). Ovšem tato dohoda je účinná pouze v 16 státech, které ji podepsaly, mezi nimiž nejsou opravdu významní "kosmičtí lídři".
Kromě těchto a řady jiných právních předpisů mezinárodního práva v oblasti vesmírné činnosti se aktivně vyvíjí i tzv. "měkké právo" (soft law) – různorodé právně nezávazné dohody, koncepční dokumenty, prohlášení o záměrech a jiné dokumenty, a také "opatření pro vybudování transparentnosti a důvěry" pro řadu specifických odvětví působení ve vesmíru. Mimo to existuje velké množství jednotlivých postupů a manuálů týkajících se registrace a udělování licencí pro vypouštěné objekty, využívání zdrojů atomové energie a jaderných izotopů ve vesmíru a projednání otázek odpovědnosti, které daný stát nebo soukromý ekonomický subjekt musí brát v potaz, rozhodne-li se naplno věnovat těžbě nerostných surovin ve vesmíru.[15]
Sumarizace právních stanovisek
Zákon USA o komerčním vesmíru z roku 2015 rozdělil právníky do dvou táborů. První tvrdí, že tento právní předpis porušuje normy mezinárodního kosmického práva, především Kosmickou smlouvu z roku 1967.[16] Druzí se domnívají, že platné mezinárodní předpisy neobsahují přímý zákaz těžby a přivlastnění vesmírných nerostných surovin.[17]
Odpůrci Zákona USA o komerčním vesmíru z roku 2015 jej označují za "současné vydání filosofie Divokého Západu" a považují jej za akt, který popírá dva klíčové principy kosmického práva, a sice: právo států na výhradně vědecký průzkum vesmíru a nebeských těles a předejití jednostranné a nekontrolovatelné exploataci vesmírných zdrojů. Dle tohoto názoru státy nesmí jednostranně přijímat zákony umožňující jim získat výhody z jejich činnosti ve vesmíru, jelikož ten patří lidstvu jako celku (province of all mankind) a jeho průzkum by měl být vykonáván společným úsilím za působení mezinárodního práva.[18]
Britský profesor G. Oduntan se domnívá, že Kosmická smlouva z roku 1967 v podstatě zakazuje těžbu nerostných surovin na asteroidech za jakýmkoli účelem, kromě vědeckého výzkumu,[19] což je potvrzeno a konkretizováno v Dohodě o Měsíci z roku 1979. G. Oduntan, stejně jako jiní evropští právníci,[20] trvá na tom, že soukromé přivlastnění a prodej vesmírných zdrojů za účelem produkování zisku jsou v rozporu s myšlenkou o využití vesmíru ve prospěch všech států. Podle něj by se na těžbu vesmírných zdrojů měl aplikovat starý princip římského práva: "To, co se týká všech, má být všemi projednáno a odsouhlaseno" (Quod omnes tangit, ab omnibus tractari et approbari debet).
"Americký způsob jednostranného porušení mezinárodního kosmického práva" odsoudili i někteří delegáti Výboru OSN pro mírové využití kosmického prostoru[21] reprezentující především rozvojové země.[22] Jejich názor byl zaznamenán v dokumentech ze zasedání výboru v dubnu 2016 v následující formě: "jednostranné přijetí národního právního předpisu jednotlivým státem, které obhajuje právo soukromého vlastnictví vůči zdrojům dobytým z hlubin Měsíce nebo jiných vesmírných těles představuje razantní obrat v postoji této země oproti tomu, který tato země zastávala během jednání Výboru ohledně Dohody o Měsíci a jejího přijetí Valnou Hromadou".[23]
Odpůrci amerického zákona opakovaně vznášeli otázku o nutnosti podepsání a ratifikace Dohody o Měsíci z roku 1979 všemi státy, která by se mohla, dle názoru holandského profesora R. Lefebera, stát nejlepším právním základem k tomu, aby lidstvo jako celek, státy a korporace mohly rozvíjet těžební průmysl ve vesmíru "harmonickou cestou".[24]
Zastánci amerického zákona naopak zdůrazňují, že tento předpis neporušuje základní normy mezinárodního kosmického práva, jelikož neobsahuje zmínku o nárocích na vesmírná území, stanovení své suverenity nad nimi ani přivlastnění nebeských těles. Zákon pouze potvrzuje a kodifikuje práva amerických občanů a soukromých společností na mírový průzkum a těžbu nerostných surovin a také na vlastnění takto získaných zdrojů. Tento předpis vlastně pouze zachycuje to, co bez jakékoli právní regulace činili USA a SSSR v 60. – 70. letech minulého století, a co Čína, Indie a jiné země plánují činit v blízké budoucnosti.[25]
Někteří badatelé dospěli k názoru, že se čtvrtá hlava nového amerického zákona může považovat za možnou a přípustnou interpretaci článků I. a II. Kosmické smlouvy z roku 1967, vzhledem k tomu, že soukromý průzkum, těžba a využití vesmírných zdrojů ve svém konečném důsledku podporují získání vědomostí a možností celého lidstva ve výzkumu a průzkumu kosmického prostoru. Zůstává ale otázka, nakolik cíle spojené s využitím získaných surovin budou skutečně odpovídat společným zájmům všech zemí.
Jedním z argumentů pro přijetí Zákona USA o komerčním vesmíru z roku 2015 je jeho zjevná politická a ekonomická účelnost. Zákon nejenže dává silné stimuly ke zrychlení rozvoje "soukromého vesmíru" v USA, ale současně rozšiřuje konkurenceschopnost USA jako celku na světovém kosmickém trhu.
Podle prezidenta Mezinárodního ústavu pro kosmické právo[26] T. Masson-Zwaan a řady jiných odborníků je nový americký zákon o vesmírných zdrojích vhodný pro ochranu obchodních zájmů, protože vyplnil existující právní mezeru tím, že dostatečně jasně a určitě stanovil a upravil ta práva soukromého sektoru, která implicitně naznačuje Kosmická smlouva z roku 1967. Existence takového zákona zvyšuje pro investory stupeň jistoty perspektiv souvisejících s těžbou nerostných surovin mimo Zemi a zároveň vytváří pevný podklad pro přípravu v USA a jiných státech pomocných právních nástrojů upravujících těžební činnost soukromého sektoru na Měsíci a jiných nebeských tělesech.[27]
Navíc je tento zákon namířen na omezení státních intervencí do soukromého vesmírného podnikání a odstraňuje předešlé administrativní překážky na cestě rozvoje nového ekonomicky výhodného a perspektivního odvětví. Toto ulehčuje život korporacím a vede ke snížení jejich nákladů. Jak poznamenal jeden z manažerů Bidelow Aerospace, když komentoval nutnost placení státním úředníkům za ochranu tajemství jeho společnosti: "Utratili jsme za to stovky tisíců dolarů. Z legrace bych řekl, že pokud nás KGB opravdu špehuje, aspoň je tak zdvořilá, že to dělá zadarmo".[28] Zmíněný problém byl částečně vyřešen v roce 2013 prostřednictvím změny pravidel kontroly exportu v USA, nicméně otázka zrušení omezení zůstávala do poslední chvíle jedním ze stálých předmětů diskuse v tomto odvětví.
Je nutno podotknout, že jak stoupenci, tak i odpůrci Zákona USA o komerčním vesmíru se téměř jednomyslně shodují na názoru, že za současných podmínek Kosmická smlouva z roku 1967 již není tou normou, která by byla schopna jednoznačně a s konečnou platností odpovědět na položené otázky v oblasti soukromé těžby kosmických zdrojů.[29] Formálně nezakazuje ekonomické využívání kosmických surovin, ale přitom neobsahuje "zřejmé aplikovatelné normy".[30]
Dále se mnozí specialisté domnívají, že i když Kosmická smlouva nadále "zůstává pozoruhodně vizionářskou a silnou" obsahující "důležitá ustanovení, která upravují veškeré druhy činnosti ve vesmíru", nemohla objektivně předpovídat všechny reálie současného světa.[31] Krátké, inspirující a patosem oplývající články této smlouvy, které učinily boj mezi USA a SSSR o prvenství ve vesmíru bezpečnější pro svět, jen málo mohou pomoci v budoucích závodech o vesmírné zdroje. Právě proto "dnešní právníci tráví obrovské množství času ve sporech, co vlastně to všechno znamená" v nových rychle se měnících podmínkách.[32]
Názory na to, zda jsou společnosti oprávněny vytěžit asteroid, ponechat si vytěžené suroviny a následně tyto suroviny prodat za účelem obdržení zisku, se ke dnešnímu dni rovněž rozdělily téměř půl na půl. Jedni tvrdí, že Kosmická smlouva z roku 1967 obsahuje zákazy pouze vůči státům, a tudíž vyžadují použití starého maxima, podle kterého, pokud stát není oprávněn něco učinit, může tak ale učinit soukromá osoba. Jiní zase připomínají, že institut vlastnictví může existovat pouze jako vztah mezi občanem a suverénem, a proto pouze stát je schopen udělit soukromé osobě vlastnické právo. Prodej a koupě majetku se realizují prostřednictvím smluvních právních vztahů, které dokáží ochránit vlastnické právo pouze z toho důvodu, že zde existuje stát, který zajišťuje dodržování těchto právních vztahů.
Řada ruských autorů,[33] když se mají vyjádřit k možnosti získání vlastnického práva ekonomickými agenty k jimi vytěženým vesmírným nerostným surovinám, apelují na názor ruského civilisty, profesora B. Čerepachina (1894-1969), který se domníval, že svévolné nabytí vlastnického práva ke zvláštním druhům věcí (nerostné suroviny, divoká flóra a fauna a jiné) prostřednictvím jednostranného ovládnutí těchto věcí za účelem přivlastnění (okupace) se může odehrávat dvěma způsoby – přivlastněním věci cizí (náleží-li zdroje fyzické nebo právnické osobě) nebo přivlastněním věci ničí.[34]
Vezmeme-li v potaz, že kosmické suroviny nemají vlastníky, mohla by se na ně aplikovat kategorie věci ničí, a prvním vlastníkem se tak stává ten, kdo je ovládl,[35] pokud mezinárodní právo nestanoví jinak. A jelikož kosmické právo obsahuje mezeru v části týkající se regulace těžby nerostných surovin ve vesmíru soukromými osobami a nevládními organizacemi, je to právě ten okamžik, kdy "do hry vstupuje Zákon USA o komerčním vesmíru z roku 2015".[36]
Možná rizika
Jednostranné přijetí národního zákona Spojenými státy umožňujícího americkým společnostem provádět komerční těžbu nerostných surovin ve vesmíru a upevňující soukromé vlastnické právo k výtěžku v sobě skrývá velké množství potenciálních politických a právních rizik pro tuto zemi.
Kupříkladu, velké množství právníků poukazuje na problémy, které mohou vzniknout v souvislosti s tím, že podle základního principu mezinárodního kosmického práva státy odpovídají za veškerou činnost vykonávanou jejich občany ve vesmíru a jsou povinné zabezpečit udělení potřebných licencí a dohled nad vesmírnou činností, jak je uvedeno v článku VI. Kosmické smlouvy, jejíž ustanovení byla následně rozšířena Úmluvou o mezinárodní odpovědnosti z roku 1972 a Úmluvou o registraci z roku 1976.
Nicméně, v zákoně USA z roku 2015 není výslovně uveden federální orgán, který by mohl odpovídat za činnost soukromých společností v kosmickém prostoru. Federální letecká správa[37] uděluje licence a kontroluje pouze vypuštění a přistání. Navíc zákon prodlužuje moratorium na regulaci požadavků na bezpečí kosmických letů člověka.
Na Zemi existují i jiné společné prostory, jejichž využití upravují obdobné zákony jako v případě vesmíru. Jedná se například o moře. Ve skutečnosti však ani jedna země neodpovídá za to, co činí její jednotliví občané, když se pohybují v mezinárodních vodách. V opačném případě by se každý pirát mohl čistě technicky stát korzárem (kaperem), který drancuje jiné lodě na základě oficiálního souhlasu svého státu. Ovšem, jak uvádí jeden z představitelů právnického think tanku Space Law and Policy Solutions pan M. Listner, i bez takhle exotických analogií je zjevné, že otázka odpovědnosti vlády za činnost soukromých osob ve vesmíru může být velkým problémem, zejména pak finančním.[38]
Potenciální nebezpečí nadměrných státních výdajů se násobí ještě tím, že přijatý zákon potvrzuje a rozšiřuje praxi, podle které vláda USA jedná v režimu společného pokrytí rizik se soukromými společnostmi (risk-sharing regime) a hradí veškeré výdaje překračující hodnotu pojištění. To znamená, že USA budou povinny uhradit jinému státu škodu způsobenou činností amerických společností. Fakticky USA přejímají na sebe nejen finanční, ale i politická a morální rizika za jednání svých občanů.
Právníci předpovídají mnohá další možná úskalí čekající Spojené státy v souvislosti s přijetím tohoto zákona. Přesto v praxi reálný význam budou mít pouze konkrétní činy jiných států a také tradiční diplomatická praxe a politické obyčeje mezinárodního společenství.
Tak například z historie víme, že dokonce i po podepsání Kosmické smlouvy státy nadále preferovaly možnost řešení nesrovnalostí cestou bilaterálních jednání. Bylo tomu tak i v roce 1978, kdy sovětský satelit s atomovým reaktorem na palubě havaroval na území Kanady. Bylo tomu tak i v poměrně nedávné minulosti, kdy kus čínského vesmírného odpadu poškodil ruský satelit.[39]
Možná řešení nastalé situace
Teoreticky by mnohé z experty zmíněných problémů pomohla vyřešit nová mezinárodní smlouva. Ovšem v dnešní době téměř nikdo nevěří tomu, že by tento postup mohl být uplatněn. Současný politický kontext se kardinálně liší od podoby 60. let minulého století, kdy u jednacího stolu seděly fakticky pouze dvě strany – USA a SSSR, které nabídly světu podpořit jimi nalezený kompromis. Takový systém ale přestal fungovat již po deseti letech: státy doslova ignorovaly Dohodu o Měsíci z roku 1979 zakazující komerční využití kosmických zdrojů.
Obecně se právníci a politici shodují v názoru, že je potřeba vyčkat na další vývoj situace.[40] V samotném zákoně je stanoveno, že prezident USA musí ve lhůtě 180 dní předložit Kongresu USA podrobnou zprávu o implementaci zákona, zejména pak označit orgány moci potřebné pro zajištění dodržení mezinárodních závazků USA (v oblasti odpovědnosti za činnost občanů státu ve vesmíru) a doporučit, jak rozdělit povinnosti mezi federální úřady vykonávající výše zmíněnou činnost.
Jak uvádí oficiální stanovisko Mezinárodního ústavu pro kosmické právo ze dne 20. prosince 2015, v důsledku neexistence explicitního zákazu přivlastnění kosmických zdrojů v Kosmické smlouvě z roku 1967 lze vyvodit, že se toto připouští. Z tohoto pohledu se nový americký zákon jeví jako možný výklad Kosmické smlouvy. Ovšem nejprve se musí zjistit, zda a případně do jaké míry jsou takový výklad ochotny akceptovat i jiné státy.[41]
Mezinárodní společenství musí tak či tak zohlednit stanovisko rozvojových zemí, které bylo vyjádřeno během zasedání Výboru OSN pro mírové využití kosmického prostoru v dubnu 2016, protože jejich obavy, že svobodný přístup k novým neomezeným zdrojům (ovšem objektivně dostupný pouze několika zemím) povede k nespravedlivé distribuci společného blaha a k ještě většímu prohloubení nerovnosti, mají své opodstatnění.
Jak uvádí řada badatelů, Zákon USA o komerčním vesmíru se stal do jisté míry provokací pro mezinárodní společenství, nicméně provokací prospěšnou. Přičemž reálný přínos tohoto zákona nespočívá v konkrétních řešeních, která nabízí, nýbrž v tom, že tento předpis akcentuje světovou pozornost na nutnost co nejdříve zrevidovat a modernizovat mezinárodní dohody upravující výzkum a využití kosmického prostoru.[42]
Bude záležet právě na stanovisku jiných států, zda se přístup USA stane výchozím bodem pro přípravu společných pravidel za účelem koordinace volného průzkumu a využití kosmického prostoru v rámci mezinárodního dialogu, včetně těžby nerostných surovin pro blaho a v zájmu všech zemí, anebo zda rozhodnutí amerického vedení samostatně zaplnit mezery v mezinárodním kosmickém právu bude zablokováno jinými hráči na poli kosmické činnosti.
Poslední události však naznačují, že se sotva dočkáme vzniku "jednotné evropské fronty" tvořící opozici americkému zákonu i přesto, že část evropských států svého času ratifikovaly (Rakousko, Nizozemí, Belgie) nebo podepsaly (Francie a Rumunsko) Dohodu o Měsíci, která výslovně zakazuje komerční využití kosmických zdrojů.
Jak je známo, vláda Lucemburska již v roce 2016 spustila jako část svého národního kosmického programu takzvanou Iniciativu k těžbě kosmických zdrojů.[43] Tento projekt činí z této země Evropský hub v oblasti těžby a využití vesmírných zdrojů. Kromě vytvoření vlídných investičních a daňových podmínek pro přilákání velkých inovačních kosmických společností (dvě americké korporace už potvrdily svou ochotu spolupracovat) do země, má Lucembursko v plánu stát se vůdcem v procesu modernizace mezinárodního kosmického práva. Jako jeden z hlavních cílů projektu se uvádí rozvoj normativně-právního základu upravujícího vlastnické právo k nerostným surovinám vytěženým z okolozemských objektů (Near Earth Objects – NEOs), včetně asteroidů a Měsíce.[44]
Lucembursko je tak v dnešní době prvním státem Evropské unie, který otevřeně deklaroval svůj záměr spolupracovat s jinými státy na přípravě právního základu, který by garantoval fyzickým osobám a společnostem jejich práva na kosmické zdroje.
Závěry[45]
Bez ohledu na to, že značný počet mezinárodních odborníků považuje jednání USA za jednostranné a porušující Kosmickou smlouvu z roku 1967 a jiné předpisy světového společenství, již samotný fakt vzniku takových právních precedentů poukazuje na nutnost modernizace systému mezinárodního kosmického práva a co možná nejrychlejšího vyplnění existujících právních mezer. Základní normy tohoto právního odvětví nesou stopy konkrétního historického kontextu, ve kterém vznikaly. Nepochybně mnohé v nich uvedené zásady a prohlášení mají charakter "nadčasových" hodnot a neztrácejí na významu a aktuálnosti. Ovšem vzhledem ke své historické povaze právní předpisy 60. – 80. let dvacátého století nejsou objektivně schopny odpovědět na všechny moderní otázky a výzvy vznikající v důsledku podstatných změn ve světě a zejména pak v globální kosmické činnosti. Nepřímo o tom svědčí i velké množství právních diskusí na téma výkladu těch či oněch principů za účelem jejich "aplikace" na konkrétní situaci.
Mezi nové výzvy patří především růst podílu soukromého sektoru na kosmickém průmyslu a průzkumu vesmíru, stejně jako touha států snížit rozpočtové výdaje v závodech o kosmické zdroje a zvýšit inovativní konkurenceschopnost.
Zdokonalení technologií pro průzkum vesmíru a růst počtu konkurenceschopných účastníků "vesmírných závodů" vyvolávají potřebu renovace mezinárodně-právní úpravy v této oblasti. Je zjevné, že tato práce musí být vykonána s předstihem. Zkušenosti ukazují, že panující zvyklost, kdy místo jednání mezinárodní instituce čekají na podrobnější vyjasnění všech možných problémů, vede k příliš velkým ekonomickým a politickým ztrátám (ať už se jedná o znečištění ovzduší a oceánu, klimatické změny, kosmický odpad atd.).[46] Proto je nutno urychlit vytvoření rozumných a proaktivních pravidel a zákonů pro těžbu nerostných surovin ve vesmíru, aby bylo možné z této činnosti získat ekonomickou a sociální výhodu a současně předejít možným nebezpečím a negativním aspektům.
Poslední události (např. vesmírné projekty Elona Muska a Jeffa Bezose) naznačují, že nutnost modernizace mezinárodního kosmického práva může nastat dokonce dříve, než předpokládají experti.
Autor Mgr. Ivan Sviatkin působí jako advokátní koncipient v PRK Partners a jako externí doktorand na PF UK, katedra mezinárodního práva.
[1] Brooks E.: National control of natural planet bodies – preliminary considerations; Journal of Air Law and Commerce Vol. 32; 1966; str. 315-328; Control and use of planetary resources; Proceedings of the Colloquium on the Law of Outer Space Vol. 11; 1968; str. 339-360;
Bonin J.R., Tronchetti F.: Constructing a regulatory regime for the exploitation of resources on the Moon and other celestial bodies: a balancing act; The Indian Journal of International Economic Law Vol. 3; 2010; str.1-27;
Cherian J. G., Abraham J.: Concept of Private Property in Space – An Analysis; Journal of International Commercial Law and Technology Vol. 2, Issue 4; 2007; str. 211-220;
Dinkin S.: Don’t wait for property rights; Space Review; 12. července 2004; Property Rights and Space Commercialization; Space Review; 10. května 2006;
Dunk, von der, F.: Private Enterprise and Public Interest in the European “Spacescape”. Towards Harmonized National Space Legislation for Private Space Activities in Europe; Leiden; 1998;
Husby E.: Sovereignty and Property Rights in Outer Space; Journal of Intellectual Property Law and Practice Vol. 3; 1994; str. 359-372;
Lewis J., Lewis C.: A Proposed International Legal Regime for the Era of Private Commercial Utilization of Space; The George Washington International Law Review Vol. 37; 2005; str. 745-767;
Listner M.: It’s Time to Rethink International Space Law. Space Review; 31. května 2005;
Meyer Z.: Private Commercialization of Space in an International Regime: A Proposal for a Space District; Northwestern Journal of International Law & Business Vol. 30, Issue 1; 2010; str. 241-261;
Pop V.: Appropriation in Outer Space: the Relationship Between Land Ownership and Sovereignty on the Celestial Bodies; Space Policy Vol. 16 (4); 2000; st. 275-282;
Reynolds G.: International Space Law: into the Twenty-First Century; Vanderbilt Journal of Transnational Law Vol. 25; 1992; str. 225-255;
Zullo K. M.: The Need To Clarify The Status Of Property Rights In International Space Law; Georgetown Law Journal Vol. 90; 2002; str. 2414–2444;
Koňuchova A. Новые тенденции в международном космическом праве; Право и управление. XXI век № 2; 2010; str. 82-87.
[2] The U.S. Commercial Space Launch Competitiveness Act, zkráceně: Commercial Space Act 2015 nebo také Spurring Private Aerospace Competitiveness and Entrepreneurship Act – SPACE Act.
[3] Title IV "Space Resource Exploration and Utilization".
[4] The U.S. Commercial Space Launch Competitiveness Act of 2015. Public Law 114-90. Nov. 25, 2015.
[5] Oduntan G.: Who owns space? US asteroid-mining act is dangerous and potentially illegal; The Conversation; 25. listopadu 2015;
Selding, de, P. B.: New U.S. Space Mining Law’s Treaty Compliance May Depend on Implementation; SpaceNews; 9. prosince 2015;
Position Paper on Space Resource Mining; International Institute of Space Law. 20. prosince 2015;
Tronchetti F.: Title IV – Space Resource Exploration and Utilization of the US Commercial Space Launch Competitiveness Act: A Legal and Political Assessment; Air and Space Law Vol. 41, Issue 2; 2016; str. 143–156.
[6] Koerth-Baker M.: Who Makes the Rules for Outer Space?; NovaNext; 30. listopadu 2015.
[7] Jakhu R., Pelton J. N., Nyampong Y. O. M.: Space Mining and Its Regulation; Springer Praxis Books; 2017;
Benett L.G.: Proposed Principles on the Use of Nuclear Power Sources in Space; Proceedings on the 23rd Intersociety Energy Conversion Engineering Conference Vol.3; 1988; str. 23-27.
[8] Treaty on Principles Governing the Activities of States in the Exploration and Use of Outer Space, including the Moon and Other Celestial Bodies, zkráceně "Outer Space Treaty".
[9] Convention on International Liability for Damage Caused by Space Objects, zkráceně "Space Liability Convention".
[10] Convention on Registration of Objects Launched into Outer Space, zkráceně "Registration Convention".
[11] Convention on Early Notification of a Nuclear Accident, zkráceně "Notification Convention".
[12] Convention on Assistance in the case of a Nuclear Accident or Radiological Emergency, zkráceně "Assistance Convention".
[13] Principles Relevant to the Use of Nuclear Power Sources in Outer Space. A/RES/47/68.
[14] Agreement Governing the Activities of States on the Moon and Other Celestial Bodies, zkráceně "Moon Agreement".
[15] Viz poznámka 7 - Jakhu R., Pelton J. N., Nyampong Y. O. M.
[16] Viz poznámka 5 - Oduntan G. a Selding, de, P. B.; Viz poznámka 7 - Benett L.G.
[17] Benson J.: Space resources: first come first served; Proceedings of the Forty-First Colloquium on the Law of Outer Space; 1999; str. 191-196;
Rummel J. D.: One Small Step for Space Resources; SpaceNews; 9. prosince 2015;
Juzbašjan М.R.: Международно-правовые основы решения экономических проблем использования космоса;Abstrakt disertační práce; 2009;
Alekseenko A.P.: Разведка и добыча космических ресурсов: опыт законотворчества США; Юридические исследования № 5; 2016; str.34-41.
[18] Viz poznámka 5 - Oduntan G.
[19] Viz poznámka 7 - Benett L.G.
[20] Lefeber R.: Relaunching The Moon Agreement; Air & Space Law Vol. 41, No. 1; 2016; str. 41–48.
[21] Committee on the Peaceful Uses of Outer Space, COPUOS.
[22] Výbor pro mírové využití kosmického prostoru, Právní podvýbor; padesáté páté zasedání; Vídeň; 4.-15. dubna 2016; Návrh stanoviska "IV. Status and application of the five United Nations treaties on outer space"; odst. 21–30.
[23] Výbor pro mírové využití kosmického prostoru, Právní podvýbor; padesáté páté zasedání; Vídeň; 4.-15. dubna 2016; Návrh stanoviska "IV. Status and application of the five United Nations treaties on outer space"; odst. 22.
[24] Viz poznámka 20.
[25] Viz poznámka 6; Viz poznámka 17 - Rummel J. D.
[26] International Institute of Space Law.
[27] Masson-Zwaan T., Richards B.: International Perspectives on Space Resource Rights; SpaceNews; 8. prosince 2015;
Tronchetti F.: The Space Resource Exploration and Utilization Act: A move forward or a step back?; Space Policy Vol. 34; 2015; str. 6-10;
Srov. poznámka 1 - Dunk, von der, F.
[28] Viz poznámka 6.
[29] Viz poznámka 5 - Tronchetti F.; Viz poznámka 7 - Jakhu R., Pelton J. N., Nyampong Y. O. M.; Viz poznámka 26 - Tronchetti F.
[30] Viz poznámka 17 - Juzbašjan М.R.;
Gorove S.: Freedom Of Exploration And Use In The Outer Space Treaty; Denver Journal of International Law and Policy Vol. 1, No 1;1971; str. 93-107.
[31] Viz poznámka 26 - Masson-Zwaan T., Richards B.
[32] Viz poznámka 6.
[33] Viz poznámka 17 - Alekseenko A.P.;
Budylin S.: Кому принадлежат астероиды? К вопросу о первоначальных способах приобретения собственности; Zakon.ru; 4. února 2016.
[34] Čerepachin B.B.: Труды по гражданскому праву; Статут; 2001; str. 480.
[35] Viz poznámka 17 - Rummel J. D. a Alekseenko A.P.;
Reynolds G. H., Merges R. P.: Space Resources, Common Property, and the Collective Action Problem; NYU Environmental Law Journal Vol. 6, No. 1; 1997; str. 107-125.
[36] Viz poznámka 6.
[37] Federal Aviation Administration.
[38] Viz poznámka 6.
[39] Viz poznámka 6.
[40] Viz poznámka 5 - Selding, de, P. B.
[41] Viz poznámka 5 - Position Paper on Space Resource Mining.
[42] Viz poznámka 17 - Rummel J. D.
[43] Space Recources Mining Initiative. Dostupné na SpaceResources.lu.
[44] Messier D.: Luxembourg Launches Space Resources Mining Initiative; Deep Space Industries Praises Luxembourg Space Resources Mining Initiative; Luxembourg’s Bold Move into Space Mining; vše dostupné na Parabolic Arc.com; 3. února 2016.
[45] Další použité zdroje mimo již uvedené:
Babina E.A.: Законодательство зарубежных государств касающееся дистанционного зондирования земли с помощью искусственных спутников; Юридические исследования № 9; 2014; str. 10 – 22;
Korotkij T.R.: Резолюции Международной морской организации в механизме международно-правового регулирования охраны морской среды; Международное право и международные организации № 2; 2013; str. 178 - 192.
[46] Viz poznámka 7 - Jakhu R., Pelton J. N., Nyampong Y. O. M.