VÝRAZNÉ SOCIÁLNÍ CÍTĚNÍ V MEZÍCH PŘIMĚŘENÉ SOCIÁLNÍ SOLIDARITY A VOLNÉHO POHYBU


autor: JUDr. David Petrlík, Ph.D.
publikováno: 28.07.2016

Jak podotkl generální advokát M. Poiares Maduro ve věci Viking Line, ustanovení o volném pohybu nejsou nikterak neslučitelná s dosahováním cílů sociální politiky Unie, protože ani práva na volný pohyb, ani sociální práva nejsou právy absolutními. Nic ve Smlouvě navíc nenaznačuje tomu, že cíl dosáhnout řádně fungujícího vnitřního trhu musí mít vždy přednost před cílem sociální politiky nebo naopak. Obě tyto politiky byly zařazeny mezi cíle Unie, což má spíše za následek, že Unie usiluje o spojení těchto politik.[1]

Toto spojení může mít dvojí formu. Sociální ochrana může jednak podporovat volný pohyb, a to zejména tehdy, kdy je tento pohyb podpořen poskytováním sociálních výhod. Tato ochrana se však může také stavět proti volnému pohybu, což nastává především v případě, kdy má tento pohyb za následek ztrátu takových výhod.

V obou těchto ohledech byla v poslední době judikatura Soudního dvora až překvapivě sociální, zkoumáme‑li sociální sklony v širším slova smyslu. Těmito sklony jsou myšleny ty, které zahrnují nejen ochranu osob ve slabším postavení a ochranu sociálně ohrožených osob, ale také ochranu společnosti před obecnými hrozbami, jako jsou rizika pro veřejné zdraví.

Takové sociální tendence lze pozorovat v 50 % ze 100 zde posuzovaných rozsudků, které byly vydány v letech 2004–2015.[2] Soudní dvůr měl naopak tendenci tyto aspekty opomíjet pouze ve 13 % rozsudků.[3] Zbývajících 37 % rozsudků pak bylo spíše sociálně neutrálních, protože se v nich buď s ohledem na posuzovanou problematiku nemohly sociální aspekty projevit (například většina daňových věcí), anebo jsou v nich sociální a asociální tendence zastoupeny ve srovnatelné míře.

Soudní dvůr se přitom projevoval sociálněji než generální advokáti. Ti měli sklon klást důraz na sociální aspekty v 36 % stanovisek,[4] přikládat jim menší důraz v 24 % stanovisek[5] a vydali 40 % sociálně neutrálních stanovisek.[6]

Podpora volného pohybu prostřednictvím zvýšené sociální ochrany

V posledních letech přijal unijní zákonodárce celou řadu právních předpisů, které směřují ke zvýšení sociální ochrany různých kategorií osob.[7] Možná i pod vlivem těchto předpisů se začaly v judikatuře stále výrazněji prosazovat silné sociální vlivy, a zejména pak snaha o ochranu ohrožených osob.[8] Tyto sociální vlivy pronikaly i do oblasti vnitřního trhu a často vedly k podpoře volného pohybu, čímž doplňovaly liberální tendence Soudního dvora.

Judikatura takto například posílila postavení státních příslušníků z třetích zemí. Stále sice platí, že tyto osoby se mohou v zásadě domáhat práva na volný pohyb jen prostřednictvím unijního občana, který je jejich rodinným příslušníkem. Okruh těchto práv byl nicméně významně rozšířen. Jednak tím, že takovým unijním občanem může být i novorozenec nebo studující dítě bez dostatečných finančních prostředků a zdravotního pojištění.[9] Stejně tak byla rozšířena i práva manželů unijních občanů, kteří jsou příslušníky třetích států. To se projevilo nejvýrazněji v rozsudku Metock, podle něhož mohou tito manželé de facto zlegalizovat svůj nelegální pobyt v Unii tím, že se přesunou do jiného členského státu.[10]

Liberální a sociální tendence se vzájemně doplňovaly i v oblasti přeshraničního pohybu pacientů. V souladu se svou dřívější judikaturou Soudní dvůr tento pohyb významně podporoval, přičemž jediným limitem byl pro něj legitimní zájem členských států na omezení neúměrných výdajů na poskytování zdravotnické péče. Soudci se přitom nenechali odradit ani tím, že jejich judikatura může v praxi vyvolávat praktické potíže. V zájmu podpory volného pohybu dali v tomto směru přednost tomu, aby přiměli zákonodárce vyvolané problémy dořešit legislativně, k čemuž také došlo.[11]

Co se týče obsahu přiznaných práv, Soudní dvůr zejména umožnil pacientům získat na náklady členského státu původu zdravotní péči v jiném členském státě, v němž danou nemoc léčí účinnější metodou, pokud léčení odpovídá lékařským výkonům, které hradí jeho vlastní systém sociálního zabezpečení.[12] Stejně tak bylo judikováno, že ačkoli pacienti potřebují k využití plánované zdravotní péče v jiném členském státě zpravidla povolení od příslušné instituce státu původu, mohou se začít ihned léčit v jiném členském státě a dostat povolení zpětně.[13] Pouze tím podstupují riziko, že nebudou předmětné podmínky splněny. Kromě toho Soudní dvůr dovodil, že pokud pacient nemůže ve svém státě získat léčení vykazující stejný stupeň účinnosti „v přiměřené době“, má právo na to, aby získal lékařskou péči v jiném členském státě.[14]

Omezování „sociální turistiky“

Jedním z nejcitlivějších aspektů volného pohybu osob je poskytování sociálních dávek hospodářsky nečinným osobám nebo osobám, které jsou takto činné pouze částečně. Některé tyto situace hraničí s tzv. „sociální turistikou“, tj. přesunem osoby do členského státu s příznivějším systémem sociálního zabezpečení, který je motivován zejména vidinou získání sociálních výhod.[15]

V tomto ohledu zaujal Soudní dvůr vyvážený postoj, kterým potvrzuje, že obavy z tohoto jevu nejsou zcela na místě anebo nejsou přímým důsledkem unijního práva. Mohou totiž souviset spíše s vnitrostátní velkorysou sociální politikou, která pojímá široce okruh příjemců dávek, aniž by to unijní právo nutně vyžadovalo.

Vyváženost postoje Soudního dvora vyplývá zejména z tohoto, že v posledních letech významným způsobem omezoval možnosti občanů Unie čerpat sociální dávky. Jednak směřoval k tomu, že rozšíří na všechny sociální dávky závěr, podle něhož mohou členské státy vázat poskytnutí dávek na skutečnost, že žadatel má „skutečné pouto“ k dotčenému členskému státu[16] nebo u něj existuje „určitý stupeň integrace do společnosti tohoto státu“.[17] Soudní dvůr nicméně postupoval velmi obezřetně a tento závěr učinil s ohledem na konkrétní sociální dávky, tj. na dávky při hledání zaměstnání, dávky na výchovu dítěte a podpory při studiu.[18] I přesto svědčí přístup Soudního dvora o tom, že je spíše otevřený, pokud jde o samotný princip omezování takových dávek. Na druhou stranu svůj přístup částečně vyvažuje tím, že poměrně striktně posuzuje obecnou podmínku integrace do společnosti daného členského státu. Zejména pak vyžaduje posouzení konkrétních okolností daného případu a staví se odmítavě k paušálním kritériím, která nepřipouštějí důkaz opaku, jako je doba pobytu.[19]

Soudní dvůr se navíc stavěl restriktivně i k čerpání těch dávek, u nichž členské státy nevyžadují integraci do společnosti. V tomto směru je zásadní článek 24 odst. 1 směrnice 2004/38 o právu pohybu a pobytu občanů Unie, z něhož vyplývá, že všichni občané Unie, kteří „pobývají na základě této směrnice“ na území hostitelského členského státu, požívají stejného zacházení jako státní příslušníci tohoto členského státu, zejména pokud jde o poskytování sociálních dávek.[20] Aby přitom mohl hospodářsky nečinný občan Unie pobývat v jiném členském státě déle než tři měsíce, musí mít komplexní zdravotní pojištění a dostatečné finanční prostředky.[21]

V tomto kontextu se klade zejména otázka, za jakých podmínek mohou hospodářsky nečinní občané Unie nárokovat sociální dávky, které se zneužívají nejčastěji, tj. nepříspěvkové dávky životního minima. Jejich nárokováním v hostitelském státě totiž sami přiznávají, že nesplňují podmínku finančních prostředků, a tedy ani podmínky legálního pobytu v hostitelském státě.[22]

Na základě rozsudků Martínez Sala, GrzelczykTrojani se zdálo, že zmínění občané se mohou dávek životního minima domáhat.[23] Jak na to poukázal generální advokát J. Mazák, Soudní dvůr totiž v těchto rozhodnutích rozlišoval mezi právem pobytu a jeho podmínkami na jedné straně, a možností, aby se občan Unie dovolával zásady rovného zacházení v oblasti sociálních dávek na straně druhé.[24] Tuto judikaturu tedy bylo možné vykládat v tom smyslu, že cizinecký úřad hostitelského státu sice nemusí poskytnout hospodářsky nečinnému občanovi Unie pobyt, pokud současně žádá o dávky životního minima, a může z tohoto důvodu jeho pobyt ukončit, protože občan tím sám přiznává, že nesplňuje podmínku dostatečných finančních prostředků.[25] Jakmile však cizinecký úřad přizná tomuto občanovi právo pobytu (například z důvodu, že občan na počátku nenárokoval sociální dávky a prokázal finanční prostředky) a vydá mu zejména povolení pobytu, judikatura naznačovala, že tento občan byl považován za legálně pobývajícího v hostitelském státě po dobu platnosti tohoto povolení, aniž by musel dále prokazovat, že má zdravotní pojištění a finanční prostředky.[26] Vzhledem k deklaratorní povaze tohoto povolení tomu tak bylo navíc i v případě, že tento občan dlouhodobě pobýval v tomto státě bez vydaného povolení, pokud orgány o jeho pobytu věděly a nenamítaly vůči němu, že nemá zdravotní pojištění nebo dostatečné finanční prostředky.[27]

Byl‑li tedy pobyt občana takto považován za legální, z dřívější judikatury tak patrně vyplývalo, že občan měl právo na rovné zacházení se státními příslušníky hostitelského státu – a zejména pak nárok na stejné sociální dávky – až do okamžiku, než cizinecký úřad formálně rozhodne, že je jeho pobyt nelegální z důvodu, že nedisponuje dostatečnými finančními prostředky.[28] Jediným způsobem, jak zabránit takovému občanovi v pobírání sociálních dávek, tedy bylo ukončení jeho pobytu.[29]

V nedávném rozsudku Dano však Soudní dvůr zaujal odlišný postoj. Rozhodl v něm, že členské státy mohou vyloučit poskytování nepříspěvkových sociálních dávek hospodářsky nečinným občanům Unie i tehdy, pokud nebyl jejich pobyt vnitrostátními orgány formálně označen za nelegální, a tomuto občanovi bylo dokonce vydáno povolení k pobytu. Podle Soudního dvora je tomu tak v případě, pokud občan Unie nesplňuje podmínky směrnice 2004/38, což u občanů pobývajících v hostitelském státě méně než pět let zejména znamená, že nemají dostatečné finanční prostředky.[30] Orgán sociální správy tedy nemusí čekat na odejmutí povolení k pobytu, ale může ihned odmítnout poskytnutí sociální dávky na základě samotné skutečnosti, že dotčená osoba nemá dostatečné finanční prostředky, popřípadě nesplňuje jinou podmínku stanovenou ve směrnici 2004/38.

Rozsudek Dano nelze přímo považovat za obrat v judikatuře oproti rozsudkům Martínez Sala, GrzelczykTrojani, protože odůvodnění posledně uvedených rozhodnutí nebylo jednoznačné. Tento rozsudek však ukazuje, že tendence Soudního dvora v oblasti občanství Unie není tak jednoznačně liberální, jak by se mohlo zdát. Zejména z tohoto rozhodnutí vyplývá, že Soudní dvůr má v úmyslu bránit sociální turistice a čerpání sociálních dávek, jež mohou představovat nepřiměřenou zátěž pro hostitelské členské státy.

Soudní dvůr byl naopak otevřenější, když posuzoval, zda unijní právo brání poskytování sociálních dávek nad rámec unijního práva. Zastával tento přístup navzdory tomu, že unijní úprava provádí koordinaci vnitrostátních právních předpisů sociálního zabezpečení a zřetelně určuje předpisy jednoho státu, na základě kterých má migrující osoba nárok na sociální dávky, což slouží k zamezení dvojího poskytnutí dávek. Soudní dvůr nicméně rozhodl, že tato zásada nemůže sloužit jako základ pro vyloučení možnosti členského státu, který není příslušným státem a neváže nárok na přiznání dávky na podmínky zaměstnání nebo pojištění, poskytnout takovou dávku osobě s bydlištěm na jeho území.[31] Podle Soudního dvora totiž musí být zmíněná unijní úprava vykládána tak, aby přispívala k zavedení „co možná nejúplnější svobody pohybu migrujících pracovníků“.[32]

Vyvažování mezi liberálními a sociálními aspekty

Snaha o sociální ochranu často nepodporuje volný pohyb, ale staví se proti němu. V takových případech Soudní dvůr vždy pečlivě vyvažoval zájem na volném pohybu a nutnost zajistit sociální ochranu a snažil se mezi nimi nalézt spravedlivou rovnováhu.[33]

To platilo i v posledních letech, v nichž byly nejvýznamnějšími rozsudky Viking LineLaval, které patří k těm vůbec nejvýznamnějším v historii judikatury vnitřního trhu.[34] Soudní dvůr v nich posuzoval, do jaké míry brání pravidla volného pohybu kolektivním akcím odborových organizací, které jsou vedeny proti hospodářským subjektům z toho důvodu, že tyto subjekty chtějí využít svobod pohybu. Kolektivní akce měly konkrétně za cíl přimět tyto subjekty k tomu, aby využily svobod pohybu až poté, co přistoupí k určité kolektivní smlouvě a zavážou se k dodržování minimální mzdy. Tím však výkon svobody pohybu ztrácel na svém významu, protože dotčené subjekty jednaly právě za účelem využití levnější pracovní síly v některých členských státech.[35]

Soudní dvůr k těmto otázkám zaujal postoj, který usiluje o co největší možnou rovnováhu mezi zásadami volného pohybu a sociální ochranou pracovníků. Důraz na zásady volného pohybu se projevil zejména při zkoumání působnosti, protože Soudní dvůr rozhodl, že kolektivní akce, jež jsou skutkovým jednáním odborů, spadají do působnosti pravidel o volném pohybu.[36] Současně však rozsudky Viking LineLaval obsahují i celou řadu obecných právních vět, které vykazují silné sociální prvky. Soudní dvůr tak nejprve prohlásil, že právo vést kolektivní akci, včetně stávky, musí být v unijním právním řádu uznáno jako základní právo.[37] K tomuto závěru dospěl i přesto, že například judikatura Evropského soudu pro lidská práva byla v tomto směru neurčitá a zřetelněji prohlásila právo na stávku za základní právo až později.[38] Stejně tak rozsudky Viking LineLaval bezprecedentně zdůraznily, že účel Unie je nejen hospodářský, ale i sociální. Proto musí být práva na volný pohyb „v rovnováze s cíli sledovanými sociální politikou, mezi něž patří […] zejména zlepšování životních a pracovních podmínek tak, aby bylo možno tyto podmínky vyrovnat a přitom udržet jejich zvýšenou úroveň, přiměřenou sociální ochranu a sociální dialog“.[39] V tomto kontextu pak Soudní dvůr připustil, že zmíněné kolektivní akce mohou být v určitých případech legální, a to i přesto, že mohou mít za následek znemožnění výkonu svobody pohybu, která představuje jednu ze základních zásad Unie.[40]

Soudní dvůr však legalitu těchto akcí podmínil splněním přísných podmínek, jejichž obsah odráží jeho liberální cítění a významným způsobem omezuje provádění takových akcí. V případě kolektivních akcí namířených proti přemístění podniku do jiného členského státu tak tomu bude pouze tehdy, pokud jsou při tomto přemístění „skutečně narušeny či vážně ohroženy“ pracovní místa a pracovní podmínky dotčených pracovníků a pokud je kolektivní akce způsobilá zaručit dosažení cíle ochrany pracovníků a nepřekračuje meze toho, co je k jeho dosažení nezbytné.[41] V tomto směru pak Soudní dvůr zdůraznil, že kolektivní akce musí být posledním prostředkem pro dosažení tohoto cíle. To zejména znamená, že odborová organizace musí vyčerpat všechny méně omezující prostředky před zahájením takovéto akce.[42]

Soudní dvůr byl ještě náročnější v případě umísťování pracovníků v rámci volného pohybu služeb, které bylo předmětem rozsudku Laval. Základem jeho přístupu byla premisa, že rovnováhu mezi volným pohybem a sociálními aspekty učinil zákonodárce přijetím směrnice o vysílání pracovníků.[43] Následně usiloval o to, aby tuto rovnováhu zajistil i při aplikaci této směrnice, přičemž zvolil spíše restriktivní výklad jejích ustanovení.[44] Rozhodl tak, že odborové organizace nemohou provádět kolektivní akce, které se týkají pracovních podmínek, které nejsou uvedené ve zmíněné směrnici. Pokud se pak akce týká podmínek, které jsou v ní uvedené, jako je například minimální mzda, je taková akce navíc přípustná pouze tehdy, jsou‑li tyto podmínky upraveny ve vnitrostátních pravidlech, které jsou dostatečně přesné a dostupné, aby v praxi neznemožnily nebo nadměrně neztížily danému podniku určení povinností, které musí dodržovat ohledně takových podmínek.[45] V tomto směru byl přitom Soudní dvůr výrazně méně sociální než generální advokát P. Mengozzi, podle něhož se kolektivní akce mohly týkat i pracovních podmínek, které taková kritéria nesplňovala.[46]

Zatímco tedy rozsudek Viking Line může být ještě označen za rozhodnutí, které je vyvážené, pokud jde o liberální a sociální aspekty, rozsudek Laval naznačuje, že při otevřeném střetu mezi těmito zájmy má Soudní dvůr v konečném důsledku sklon spíše dávat přednost zásadám volného pohybu.

Závěr

V posledních dvanácti letech byla judikatura Soudního dvora v zásadě velmi sociální. Soudní dvůr zohledňoval sociální aspekty zejména tehdy, pokud podporovaly cíle vnitřního trhu, a zejména pak volný pohyb. Pokud se sociální ohledy střetávaly se zájmem na volném pohybu, Soudní dvůr usiloval o to, aby mezi nimi našel rovnováhu. Je nicméně pravda, že při tomto vážení přikládal větší váhu volnému pohybu. Stejně tak se stavěl odmítavě i k pobírání sociálních dávek, které hraničilo se sociální turistikou.

Z publikace Vnitřní trh v judikatuře evropského soudního dvora (2004-2015). Koupit lze Z D E.



[1]     Stanovisko Viking Line, EU:C:2007:292, body 23 a 59.

[2]     Rozsudky Bacardi France, EU:C:2004:432; Komise v. Lucembursko (bonus-malus), EU:C: 2004:485; Trojani, EU:C:2004:488; Omega, EU:C:2004:614; Radlberger Getränkegesellschaft a S. Spitz, EU:C:2004:799; Bidar, EU:C:2005:169; Hanner, EU:C:2005:332; Komise v. Španělsko (záznam v SIS), EU:C:2006:74; Watts, EU:C:2006:325; Tas-Hagen a Tas, ­EU:C:2006:676; Cipolla a další, EU:C:2006:758; Jia, EU:C:2007:1; Hartmann, ­EU:C:2007:437; Schwarz a Gootjes-Schwarz, EU:C:2007:492; Hendrix, EU:C:2007:494; Morgan a Bucher, EU:C:2007:626; Eind, EU:C:2007:771; Viking Line, EU:C:2007:772; Laval un Partneri, EU:C:2007:809; Vláda Francouzského společenství a valonská vláda, ­EU:C:2008:178; Bosmann, EU:C:2008:290; Metock a další, EU:C:2008:449; Grunkin a Paul, EU:C:2008:559; Gysbrechts a Santurel Inter, EU:C:2008:730; Persche, ­EU:C:2009:33; Komise v. Itálie (přívěsy), EU:C:2009:66; Hartlauer, EU:C:2009:141; Komise v. Itálie (povinné pojištění vozidel), EU:C:2009:270; Apothekerkammer des Saarlandes a další, ­EU:C:2009:316; Komise v. Německo (teplárna), EU:C:2009:357; Liga Portuguesa de Futebol Profissional a Baw International, EU:C:2009:519; Ibrahim, EU:C:2010:80; Teixeira, EU:C:2010:83; Rottmann, ­EU:C:2010:104; Olympique Lyonnais, EU:C:2010:143; Bressol a další, EU:C:2010:181; Blanco Pérez a Chao Gómez, EU:C:2010:300; Stoß a další, ­EU:C:2010:504; Carmen Media Group, EU:C:2010:505; Komise v. Francie (velké zdravotní přístroje), EU:C:2010:579; Elčinov, EU:C:2010:581; Tsakouridis, EU:C:2010:708; Josemans, EU:C:2010:774; Sayn-
‑Wittgenstein, EU:C:2010:806; Ruiz Zambrano, EU:C:2011:124; P.I., EU:C:2012:300; Hudzinski, EU:C:2012:339; Las, EU:C:2013:239; ZZ, EU:C:2013:363; Ålands Vindkraft, ­EU:C:2014:2037.

[3]     Rozsudky Schempp, EU:C:2005:446; Komise v. Rakousko (zákaz provozu pro nákladní vozidla I), EU:C:2005:684; SEVIC Systems, EU:C:2005:762; Wilson, EU:C:2006:587; Rosengren a další, EU:C:2007:313; Geven, EU:C:2007:438; Komise v. Německo (zákon Volkswagen), EU:C:2007:623; Förster, EU:C:2008:630; Komise v. Španělsko (doplňková náhrada), EU:C:2010:340; Komise v. Německo (podnikové pojištění), EU:C:2010:426; Ker-Optika, EU:C:2010:725; Komise v. Rakousko (zákaz provozu pro nákladní vozidla II), EU:C:2011:854; Dano, EU:C:2014:2358.

[4]     Stanoviska Bacardi France a Komise v. Francie, EU:C:2004:141; Omega, EU:C:2004:162; Bidar, C-209/03, EU:C:2004:715; Komise v. Španělsko (záznam v SIS), EU:C:2005:158; Watts, EU:C:2005:784; Tas-Hagen a Tas, EU:C:2006:676; Geven, EU:C:2006:616; Schwarz a Gootjes-Schwarz, EU:C:2006:596; Hendrix, EU:C:2007:196; Morgan a Bucher, ­EU:C:2007:174; Eind, EU:C:2007:407; Viking Line, C-438/05, EU:C:2007:292; Laval un Partneri, ­EU:C:2007:291; Vláda Francouzského společenství a valonská vláda, EU:C:2007:398; Metock a další, EU:C:2008:335; Grunkin a Paul, EU:C:2008:246; Förster, EU:C:2008:399; Gysbrechts a Santurel Inter, EU:C:2008:427; Persche, EU:C:2008:561; Hartlauer, EU:C:2008:478; Apothekerkammer des Saarlandes a další, EU:C:2008:729; Liga Portuguesa de Futebol Profissional a Baw International, EU:C:2008:560; Ibrahim, EU:C:2009:641; Teixeira, EU:C:2009:642; Rottmann, EU:C:2009:588; Olympique Lyonnais, C-325/08, EU:C:2009:481; Bressol a další, EU:C:2009:396; Komise v. Španělsko (doplňková náhrada), EU:C:2010:88; Stoß a další, EU:C:2010:109; Carmen Media Group, EU:C:2010:110; Komise v. Francie (velké zdravotní přístroje), EU:C:2010:427; Elčinov, EU:C:2010:336; Josemans, EU:C:2010:433; Sayn-Wittgenstein, EU:C:2010:608; Ruiz Zambrano, EU:C:2010:560; Las, EU:C:2013:239.

[5]     Stanoviska Collins, EU:C:2003:409; Komise v. Lucembursko (bonus-malus), EU:C: 2004:195; Trojani, EU:C:2004:112; Radlberger Getränkegesellschaft a S. Spitz, EU:C: 2004:294; Hanner, EU:C:2004:317; Schempp, EU:C:2005:62; Komise v. Rakousko (zákaz provozu pro nákladní vozidla I), EU:C:2005:459; SEVIC, EU:C:2005:437; Wilson, EU:C:2006:311; Cipolla a další, EU:C:2006:76; Jia, EU:C:2006:258; Rosengren a další, EU:C:2006:747; Hartmann, EU:C:2006:615; Komise v. Německo (zákon Volkswagen), EU:C:2007:92; Bosmann, EU:C:2007:731; Komise v. Itálie (povinné pojištění vozidel), ­EU:C:2008:477; Blanco Pérez a Chao Gómez, EU:C:2009:587; Komise v. Německo (podnikové pojištění), EU:C:2010:183; Tsakouridis, EU:C:2010:322; Ker-Optika, EU:C:2010:341; Komise v. Rakousko (zákaz provozu pro nákladní vozidla II), EU:C:2010:770; P.I., ­EU:C:2012:123; ZZ, EU:C:2012:563; Dano, EU:C:2014:341.

[6]     Zbývající stanoviska ve věcech uvedených v poznámce č. 445.

[7]     Viz například směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (Úř. věst. L 303, s. 16; Zvl. vyd. 05/04, s. 79), nebo směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. L 299, s. 9; Zvl. vyd. 05/04, s. 381).

[8]     Nejvýrazněji se tato tendence projevila v rozsudku Schultz-Hoff a další (C-350/06 a C-520/06, EU:C:2009:18), v němž Soudní dvůr rozhodl, že nárok na placenou dovolenou v trvání nejméně čtyř týdnů za kalendářní rok pracovníka, který měl dlouhodobé pracovní volno z důvodu nemoci, nemůže být vázán na podmínku, že tento pracovník skutečně pracoval během referenčního období stanoveného daným členským státem. Členský stát proto může stanovit zánik nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok po uplynutí referenčního období nebo období převoditelnosti pouze za podmínky, že uvedený pracovník měl skutečně možnost uplatnit svůj nárok na dovolenou. Důraz na sociální ochranu pracovníků zde vyplývá z toho, že pracovník neztrácí svůj nárok na placenou dovolenou v pracovní neschopnosti i přes možné riziko zneužití ze strany pracovníka a bez ohledu na to, že by se mohlo zdát paradoxní, že pracovník, který nepracoval třeba i celý rok, má nárok se zotavovat. Pokud si přitom pracovník nemůže dovolenou vyčerpat – protože například odchází do důchodu – musí mu být navíc vyplacena finanční náhrada v souladu s čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 (cit. rozsudek Schultz-Hoff a další, body 39, 40, 43, 52 a 62). V zájmu posílení sociální ochrany Soudní dvůr zpravidla přistoupoval k rozšiřujícímu výkladu i směrnic přijatých v oblasti rovného zacházení (viz například rozsudek Coleman, C-303/06, EU:C:2008:415). To nicméně neplatí bezvýjimečně. Například v oblasti zákazu diskriminace na základě věku Soudní dvůr zaujal vyvážený postoj, a zkoumá případ od případu, zda je nerovné zacházení odůvodněno veřejným zájmem (viz rozsudky Palacios de la Villa, C-411/05, EU:C:2007:604; Wolf, C-229/08, EU:C:2010:3, a Petersen, C-341/08, EU:C:2010:4).

[9]     Rozsudky Zhu a Chen, EU:C:2004:639; Ibrahim, EU:C:2010:80, a Teixeira, EU:C:2010:83. Viz blíže první část, oddíl 1.3.2. Rozšiřování práv nepřímých beneficientů svobod pohybu a třetí část, oddíl 1.2. Bytosti studující, chybující i podezřelé. Viz také DEFOSSEZ, A. L’ enfant européen: Sésame du droit de séjour des ressortissants de pays tiers? CDE. 2014, 50(1-2), s. 161.

[10]    Viz třetí část, oddíl 1.1. Osoby s novým autonomním statusem.

[11]    Viz směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/24/EU ze dne 24. března 2011 o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči (Úř. věst. L 88, s. 45), která navazuje na liberální a sociální judikaturu Soudního dvora. Stejně jako tato judikatura, i aplikace zmíněné směrnice však v praxi vyvolává určité obtíže [viz DE GROVE-VALDEYRON, N. La directive sur les droits des patients en matière de soins de santé transfrontaliers. Véritable statut juridique européen du patient ou simple clarification d’ un régime de mobilité? RTDE. 2011, 47(2), s. 299, stejně jako DRIGUEZ, L. a MICHEL, V.: La directive 2011/24/UE relative à l’ application des droits des patients en matière de soins de santé transfrontaliers: progrès pour la santé ou pour le marché? Europe. 2011, 21(10), s. 4].

[12]    Rozsudek Elčinov, EU:C:2010:581, body 52 an.

[13]    Tamtéž, body 45 a 46.

[14]    Rozsudky Watts, EU:C:2006:325, body 59 až 62, a Elčinov, EU:C:2010:581, body 65 až 73.

[15]    Pojem sociální turistiky je zde používán z toho důvodu, že je zavedený. Není to nicméně nejšťastnější pojem. V roce 2013 byl například vyhlášen tzv. „patvarem“ roku německého jazyka (Unwort). Tím je vyhlašováno slovo, které porušuje zásadu lidské důstojnosti, je proti zásadám demokracie, diskriminuje určitou skupinu ve společnosti anebo je eufemistické, zamlžené či zavádějící (viz Sprachkritik: „Sozialtourismus“ ist das Unwort des Jahres, www.spiegel.de, 14. ledna 2014).

[16]    Viz rozsudek Collins (EU:C:2004:172, bod 67), který se týká všech dávek při hledání zaměstnání, čímž potvrdil a zevšeobecnil závěry rozsudku D‘Hoop (EU:C:2002:432, bod 38). Co se týče sociálních dávek na výchovu dítěte, viz rozsudek Geven EU:C:2007:438, bod 22.

[17]    Viz rozsudky Bidar (EU:C:2005:169, bod 57) a Förster (EU:C:2008:630, bod 48), které se týkají sociální podpory při studiu.

[18]    Viz rozsudky citované ve dvou předchozích poznámkách.

[19]    Viz například rozsudek Bidar, EU:C:2005:169.

[20]    Toto právo na rovné zacházení se vztahuje i na rodinné příslušníky, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu a mají právo pobytu nebo trvalého pobytu.

[21]    Článek 7 odst. 1 písm. b) směrnice 2004/38.

[22]    Tato otázka se týká jen pobytu občana Unie mezi třetím měsícem a pátým rokem pobytu. Podle čl. 24 odst. 2 směrnice 2004/38 nemá totiž hostitelský členský stát povinnost přiznat nárok na sociální pomoc v prvních třech měsících pobytu. Po pěti letech pobytu pak občan Unie nabývá trvalé právo pobytu, které již není vázané na podmínky zdravotního pojištění a dostatečných finančních prostředků (viz čl. 16 směrnice 2004/38).

[23]    Rozsudky Martínez Sala, EU:C:1998:217; Grzelczyk, EU:C:2001:458, a Trojani, EU:C: 2004:488.

[24]    Stanovisko Förster, EU:C:2008:399, bod 117.

[25]    Rozsudek Trojani, EU:C:2004:488, body 36 a 45.

[26]    Viz rozsudek Trojani, EU:C:2004:488, body 37, 40 a 43.

[27]    Rozsudek Bidar, EU:C:2005:169, body 36 a 47. Viz také rozsudek Martínez Sala, EU:C: 1998:217. C. Barnanrd v tomto směru uvádí, že aby mohli občané požívat rovného zacházení se státními příslušníky hostitelského státu, postačí, že jejich pobyt není nelegální (BARNARD 2013 op. cit., s. 459).

[28]    Rozsudek Trojani, EU:C:2004:488, body 42 až 44.

[29]    Viz stanovisko Förster, EU:C:2008:399, bod 117.

[30]    Rozsudek Dano, EU:C:2014:2358, body 78 a 82. Viz také rozsudek Brey, C-140/12, EU:C: 2013:565, body 44, 57, 77 až 79.

[31]    Rozsudky Bosmann, EU:C:2008:290, bod 32, a Hudzinski, EU:C:2012:339, bod 49.

[32]    Rozsudky Bosmann, EU:C:2008:290, bod 29, a Hudzinski, EU:C:2012:339, bod 53.

[33]    Viz rozsudky Finalarte a další, EU:C:2001:564, nebo Portugaia Construções, C-164/99, ­EU:C:2002:40.

[34]    Rozsudky Viking Line, EU:C:2007:772, a Laval un Partneri, EU:C:2007:809.

[35]    Cílem odborů ve věci Viking Line bylo konkrétně přimět finský podnik, který chtěl přesunout část podniku do Estonska, aby se zavázal kolektivní smlouvou, že bude i nadále dodržovat finské pracovní právo a nepřikročí k propuštění zaměstnanců. Ve věci Laval se pak odbory snažily blokádou staveb ve Švédsku přimět lotyšskou stavební společnost, která tyto stavby prováděla, aby s nimi jednala o minimální mzdě pro pracovníky vyslané na tyto stavby, a přistoupila ke švédské kolektivní smlouvě, která zavádí výhodnější podmínky, než jsou ty, které vyplývají z příslušných právních předpisů.

[36]    Rozsudky Viking Line, EU:C:2007:772, bod 55, a Laval un Partneri, EU:C:2007:809, body 98 a 99.

[37]    Rozsudky Viking Line, EU:C:2007:772, bod 44, a Laval un Partneri, EU:C:2007:809, bod 91. Viz RODIÈRE P. Les arrêts Viking et Laval, le droit de grêve et le droit de négociation collective, Revue trimestrielle de droit européen. 2008, 44(1), s. 47.

[38]    Rozsudky ze dne 12. listopadu 2008, Demir and Beykara v. Turecko, 34503/97, bod 154, a ze dne 21. dubna 2009, Enerji Yapı-Yol Sen v. Turecko, 68959/01, bod 24.

[39]    Rozsudky Viking Line, EU:C:2007:772, bod 79, a Laval un Partneri, EU:C:2007:809, bod 105.

[40]    Rozsudky Viking Line, EU:C:2007:772, body 80 až 90, a Laval un Partneri, EU:C:2007:809, body 102 až 107.

[41]    Rozsudek Viking Line, EU:C:2007:772, bod 84.

[42]    Tamtéž, bod 87.

[43]    Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (Úř. věst. 1997, L 18, s. 1; Zvl. vyd. 05/02, s. 431).

[44]    Rozsudek Laval un Partneri, EU:C:2007:809, body 80 a 81.

[45]    Tamtéž, body 108 až 111.

[46]    Stanovisko Laval un Partneri, EU:C:2007:291, body 184 až 187 a 196 až 198. Generální advokát navíc dospěl k závěru, že v rozsahu, v němž bylo cílem dotčených kolektivních akcí prosadit mzdu upravenou kolektivní smlouvou, nebyly tyto kolektivní akce nepřiměřené k cílům ochrany pracovníků a boje proti sociálnímu dumpingu (bod 273 stanoviska).