Věcná příslušnost civilního soudu ve věcech obchodních závazkových vztahů dle ratione valoris

Problematický moment ovšem nastává v případě, že žalobce podanou žalobou uplatňuje více nároků se stejným skutkovým základem. Z hlediska procesní ekonomie, hospodárnosti řízení a zásady dispoziční je běžné, že pokud má věřitel za jedním dlužníkem více pohledávek, které spolu skutkově souvisí, spojí tyto nároky do jednoho žalobního návrhu, čímž vymezí předmět řízení a využije možnosti tzv. objektivní kumulace nároků.[1] V tomto momentě se však žalobce a zejména jeho právní zástupce, který žalobu vypracuje, musí potýkat s určením věcné příslušnosti soudu.

Ze samotného znění ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bod 6 o. s. ř. docházíme jazykovým výkladem k závěru, že podstatnou z hlediska aplikace tohoto ustanovení je celková částka požadovaná žalobcem. Komentované vydání občanského soudního řádu[2] uvádí, že je-li uplatněno více samostatných peněžitých nároků (např. vymáhá-li se kupní cena a smluvní pokuta), posuzuje se naplnění limitu ve vztahu ke každému z nich samostatně. Avšak dodal-li žalobce žalovanému na základě jednotlivých objednávek bez rámcové smlouvy několik dodávek stejného druhu zboží či poskytl opakovaně totožný druh služeb, které následně vyúčtoval jednotlivými fakturami, jedná se o více samostatných peněžitých nároků?

Z pohledu praxe je však tento problém mnohem hlubší, než se na první pohled zdá. Jednotlivé okresní či krajské soudy zastávají různé názory, pokud jde o výklad ust. § 9 odst. 3 písm. r) bod 6 o. s. ř., což se dříve či později projeví tím, že zahájené řízení je postoupeno k posouzení věcné příslušnosti nadřízenému vrchnímu soudu.[3] Tím často dochází k nežádoucím průtahům v řízení v řádech několika měsíců. V současné době zde navíc panuje rozpor mezi právním názorem na posouzení kritérií věcné příslušnosti mezi Vrchním soudem v Praze a Vrchním soudem v Olomouci. To jistě potřebnému řešení této problematiky nepřispívá.

Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 18. 11. 2010[4] uvádí, že je-li v jedné žalobě uplatněno několik nároků na zaplacení peněžitého plnění se samostatným skutkovým základem, pak soud zkoumá podmínku věcné příslušnosti u každého takového nároku zvlášť, celková výše součtu jednotlivých žalobou požadovaných peněžitých plnění nemá z hlediska aplikace ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bod 6 o. s. ř. význam. Vrchní soud v Praze dochází k závěru, že je třeba posoudit hodnotu všech jednotlivých pohledávek (nároků), a pokud ani jedna z nich nepřevyšuje požadovanou hranici 100 000 Kč, bylo by spojení ke společnému řízení před krajským soudem obcházením pravidel věcné příslušnosti.

Odlišný názor ohledně případů, kde je uplatňováno více nároků věřitele, které spolu skutkově souvisí, za jedním dlužníkem, zastává Vrchní soud v Olomouci, viz blíže usnesení ze dne 26. 1. 2012.[5] Vrchní soud v Olomouci zastává názor, že zákonodárce v ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bod 6 o. s. ř. akcentuje celkovou výši plnění požadovaného žalobcem, nikoliv to, zda požadované výše dosahuje každý z více uplatněných nároků. Tento názor dále v odůvodnění usnesení podpírá zejména uplatňováním dispoziční zásady, ovládající civilní řízení. Pokud se žalobce rozhodne uplatnit v jednom řízení více nároků, využívá svého práva na stanovení předmětu řízení. Poté je povinností soudu rozhodnout o celém předmětu řízení vymezeném žalobcem. Dle Vrchního soudu v Olomouci by tak právní názor Vrchního soudu v Praze znamenal omezení žalobcova procesního práva disponovat s žalobou a určovat předmět řízení.

Shora popsaná situace ve svém důsledku znamená, že kritérium hodnoty sporu je pro určení věcné příslušnosti posuzováno odlišně. Nejasná pravidla pro určení věcné příslušnosti soudu, různý přístup soudů okresních a krajských a konečně i vrchních vedou ve svém důsledku ke značným průtahům v řízení. Žaloby jsou postupovány nadřízeným soudům k posouzení věcné příslušnosti a tím dochází k podstatnému narušení zásady hospodárnosti a rychlosti soudního řízení.[6]

Má být výsledkem těchto dvou přístupů vrchních soudů to, že dle místní příslušnosti budeme podávat v jedné oblasti žalobu s více nároky z obchodních závazkových vztahů okresnímu soudu a v druhé oblasti soudu krajskému? Advokát je postaven do situace, kdy může nechat určení věcné příslušnosti náhodě či své asistentce. Obě řešení mohou být dobrá nebo špatná, záleží k jakému soudu, jaké soudkyni či soudci kauza připadne. Dle našeho názoru by nejvhodnějším řešením byl zásah zákonodárce a jednoznačná úprava věcné příslušnosti soudů ve věcech obchodních závazkových vztahů.

Prvý autor je advokátem v Praze, druhá autorka je jeho koncipientkou.

[1] Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 764.

[2] Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 58.

[3] § 104a odst. 2 o. s. ř.

[4] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2010, č. j. Ncp 2505/2010-14 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66/2011.

[5] Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2012, č. j. Ncp 63/2012-37.

[6] Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; § 6 o. s. ř. a § 100 odst. 1 o. s. ř.