Užití Úmluvy v obchodním právu

Úvod 

Cílem tohoto článku je objasnit čtenáři naznačený názor poukázáním na několik koncepčních specifik, které v obchodněprávních případech před Soudem vyvstávají, a jejichž správné pochopení je podle názoru autora důležité pro správné uplatnění Úmluvy v této oblasti práva.

Článek je rozdělen na části související s vymezením subjektů, (i) které se uplatnění Úmluvy mohou domáhat, a (ii) vůči nimž se jej mohou domáhat. Následuje část (iii) týkající se vymezení předmětu ochrany a část (iv) zabývající se obchodněprávními situacemi před Soudem, s poukazem na dotčená Úmluvou zaručená práva, a (v) závěr, naznačující další aspekty a (stávající a možné budoucí) oblasti uplatnění Úmluvy v kontextu obchodního práva, jakož i několik osobních poznámek autora.

Při výběru citovaných rozsudků a rozhodnutí byl mírný důraz kladen na případy týkající se ČR a SR. Výběr je subjektivní ve snaze co nejlépe ozřejmit dotčené prvky práva Úmluvy. Nejedná se tedy nutně o nejnovější, nejznámější a vyčerpávající reference, ani o ucelené vysvětlení daných případů nebo dotčených právních institutů.

(i) Kdo může práva vyplývající z Úmluvy uplatňovat?

Odpověď na tuto otázku vyplývá z čl. 34, a zejména z jeho pojmu „poškozená osoba“. Jako množství jiných ve světě Úmluvy má i tento pojem autonomní charakter, což znamená, že stanovení jeho obsahu zajišťuje Soud sám prostřednictvím své rozhodovací praxe. Specifikem obchodněprávních vztahů před Soudem jsou (a) subjekty s účastí státu a (b) obcí, a (c) postavení akcionářů a (d) managementu právnických osob.

(a) Subjekty s účastí státu

Soud tuto problematiku podrobně rozpracoval v případě Islamic Republic of Iran Shipping Lines p. Turecku,[6]ve kterém stěžovatelkou byla íránská lodní společnost. Jejím jediným vlastníkem v době dotčených událostí byl íránský stát. I když se v průběhu řízení před Soudem situace změnila, významná část akcií stěžovatelky byla nadále ve státních rukách a většinu členů jejího představenstva jmenoval stát.

Tato společnost si pronajala kyperskou nákladní loď, kterou během plavby z Varny do Portugalska v Bosporském průplavu zadržely turecké orgány s nákladem zbraní na palubě. Stížnost před Soudem směřovala na neoprávněný zásah do majetku v rozporu s čl. 1P1. Než se Soud mohl zabývat její podstatou, musel vyřešit otázku, zda s ohledem na své propojení se státem byla stěžovatelka oprávněna předložit Soudu stížnost.[7]

Soud přitom připomněl, že právnická osoba namítající porušení svých práv podle Úmluvy může Soudu předložit individuální stížnost, pokud je „nevládní organizací“ ve smyslu čl. 34, přičemž účelem tohoto ustanovení je předejít tomu, aby Smluvní Strana vystupovala před Soudem současně jako stěžovatel i označený porušovatel Úmluvy (toto omezení platí obdobně i pro právnické osoby s účastí státu, který není Smluvní Stranou).

Při posuzování, zda stěžovatelka spadá do kategorie „nevládní organizace“, Soud bral v úvahu následující kritéria: Spadá stěžovatelka do režimu práva obchodních společností? Byla jí při výkonu činnosti svěřena vládní nebo jiná moc nad rámec obecného soukromého práva? Spadá do pravomoci obecných nebo správních soudů? Vykonává podnikatelskou činnost? Podílí se na veřejné správě, uspokojuje veřejné potřeby, nebo má monopol na trhu? Jaký je její finanční vztah se státem?

Z pohledu negativního vymezení, v kontrastu s „nevládními organizacemi“ Soud za „vládní organizace“ z hlediska čl. 34 uznal takové, které se podílely na výkonu vládní moci nebo poskytovaly veřejné služby pod záštitou vlády. Pro posouzení, zda právnická osoba spadá do této kategorie, je třeba zohlednit i její právní postavení, práva jí z toho vyplývající, podstatu její činnosti, kontext, v jakém ji vykonává, a také stupeň její nezávislosti na politických orgánech.[8]

Pokud jde o česko-slovenskou praxi, Soud tyto principy nedávno aplikoval v případě Transpetrol, a. s., který byl prohlášen za nepřijatelný 15. listopadu 2011 z důvodu neslučitelnosti ratione personae s ustanoveními Úmluvy. Kromě výše uvedených kritérií, které se v zásadě soustředí na zkoumání vztahu vlastnictví a kontroly mezi stěžovatelem a státem, v případě Transpetrol, a. s. Soud vzal v úvahu i celkový procesní a hmotněprávní kontext, a zejména jednotu zájmů prosazovanou stěžovatelkou a dotčeným státem.[9]

(b) Subjekty s účastí obcí

Podobné úvahy se aplikují i v případech, kdy v subjektu podávajícím stížnost mají účast obce. Čerstvou demonstrací toho je rozhodnutí Soudu ze dne 2. července 2013 v případě Východoslovenská vodárenská společnost, a. s. p. SR.[10] Stěžovatelkou v tomto případě byla společnost, jejíž akcie vlastnily z více než 96 % obce (zbylé společnost samotná a Fond národního majetku SR), přičemž tato akcionářská struktura se odráží ve způsobu tvorby představenstva a dozorčí rady. Předmětem činnosti stěžovatelky bylo mj. zásobování obyvatelstva pitnou vodou a odvádění odpadních vod. Ve stížnosti před Soudem namítala nespravedlnost řízení a neexistenci účinného opravného prostředku[11] v souvislosti s rozhodnutím Antimonopolního úřadu SR o zneužití dominantního postavení na trhu stěžovatelkou a o uložení pokuty.

S ohledem na otázku, zda stěžovatelka byla „nevládní organizací“, vzal Soud v úvahu na jedné straně, že stěžovatelka je obchodní společností podnikající v rámci obchodně právních předpisů, spadající pod pravomoc obecných soudů, a bez privilegií nebo zvláštního postavení ve vztahu k případnému exekučnímu řízení proti ní.

Na druhé straně však stěžovatelka byla prakticky zcela závislá na obcích, které ji vlastní a řídí, a které prostřednictvím ní plní jednu ze svých základních veřejných funkcí.

Soud na základě uvedeného došel k závěru, že stěžovatelka nebyla „nevládní organizací“, a tedy neměla právo předložit Soudu stížnost.

Na okraj je možné poznamenat, že pokud by stížnost nebyla nepřijatelná z výše uvedeného důvodu, bylo by zajímavé, jak by Soud vyřešil otázku aplikovatelnosti záruk čl. 6 na antimonopolní řízení.[12]

(c) Postavení akcionářů

Otázka stojí, zda akcionáři, resp. společníci obchodních společností mají oprávnění předložit Soudu stížnost, týkající se jejich společnosti. Soud ji zodpověděl kladně v případě Ankarcrona p. Švédsku,[13] kde stěžovatel byl jediným společníkem dotčené společnosti. Soud uznal, že za daných okolností nevzniklo riziko rozdílu názorů mezi akcionáři navzájem a ve vztahu k představenstvu s ohledem na namítané porušení Úmluvy a nejvhodnější způsob reakce na ně. Stěžovatel byl tedy oprávněn stěžovat si přímo na porušení Úmluvou zaručených práv své společnosti.

Uvedený závěr se však týká pouze zvláštních okolností jako v citovaném případě. Jinak obecně platí teorie tzv. korporátního štítu (corporate veil). Její základní premisou je, že „proniknout přes korporátní štít“, resp. přehlédnout samostatnou právní identitu společnosti, bude odůvodněno pouze za výjimečných okolností, zejména tam, kde je jasně prokázáno, že je nemožné pro společnost samotnou obrátit se na Soud prostřednictvím svých statutárních orgánů nebo správců (v případě likvidace).[14]

Další způsob proniknutí „korporátního štítu“ je demonstrován případem Kreditní a průmyslová banka p. ČR,[15] který se týkal nemožnosti dotčené banky bránit se před soudem proti prohlášení nucené správy a ustanovení nuceného správce, jenž nahradil její představenstvo. Za daných okolností vláda ČR namítala, že jedinou osobou oprávněnou podat Soudu stížnost byl právě tento správce, což se v daném případě nestalo (formulář stížnosti byl vyplněn na jméno bývalého předsedy představenstva stěžovatelky a zároveň jejího majoritního akcionáře a byl podepsán jeho advokátem). Soud námitku zamítl s poukazem na to, že stížnost směřovala přímo na nemožnost napadnout ustanovení nuceného správce, ve světle čehož by přijetí námitky znamenalo popření práva individuální stížnosti.

Zvláštní situací je také, když napadené úkony, týkající se společnosti, mají přímý vliv na práva stěžovatele jako akcionáře (například opatření rady nucených správců banky rušící dotčený typ akcií).[16]

(d) Postavení managementu

Zvláštnost postavení managementu souvisí s určováním výšky spravedlivého zadostiučinění, přisuzovaného Soudem podle čl. 41 poškozené společnosti. V tomto ohledu Soud v případě Comingersoll S.A. p. Portugalsku[17] uznal, že i obchodní společnost může utrpět nemateriální újmu. Případ se týkal délky řízení o exekuci práv ze směnky, a Soud v něm judikoval, že při určování výše nemateriální újmy společnosti mohou jedním z kritérií být i obavy a nepříjemnosti způsobené členům jejího managementu.[18]

(ii) Vůči komu je možné práva vyplývající z Úmluvy uplatňovat?

Pro správné pochopení možnosti uplatnění Úmluvy ve sféře obchodního práva a také na uvědomění si jeho limitů je třeba si připomenout, že Úmluva je nástrojem mezinárodního práva. Závazky z ní vyplývající se proto přímo vztahují na státy, a ne na fyzické či právnické osoby. Tyto závazky jsou primárně „negativní“, tedy zakazující státům zasahovat do individuálních práv a svobod zaručených Úmluvou. Vedle těchto závazků existují však i závazky „pozitivní“, na základě kterých státy mají povinnost přijmout aktivní kroky k zajištění práv a svobod podle Úmluvy „každému, kdo podléhá jejich jurisdikci“.[19] V rámci těchto kategorii nebo vedle nich vznikají specifické situace, připomínající „horizontální“ použití Úmluvy mezi subjekty soukromého práva. Tyto pojmy jsou probrány níže.

Negativní závazky

Obchodněprávní příklad negativního závazku a jeho porušení lze nalézt v případě Stran Greek Refineries a Stratis Andreadis p. Řecku,[20] v němž se soukromá obchodní společnost smlouvou se státem (v daném čase řízeném vojenskou juntou) zavázala vybudovat za úplatu rafinérii. Poté, co stěžovatelka začala smlouvu plnit a vznikly jí tím výdaje, došlo ke změně vlády a ukončení smlouvy státem. Následující sporná řízení vyústila do pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu, přikazujícího státu zaplatit stěžovatelce finanční odškodnění. Stát však tento nález napadl v soudním řízení, ve kterém byl nejprve ve dvou stupních neúspěšný. Před rozhodujícím jednáním u dovolacího soudu stát požádal o jeho odročení z důvodu, že parlament právě posuzoval návrh zákona, týkající se tohoto případu. Jednání bylo odročeno a zákon byl přijat, což způsobilo neodvratnost konečného výsledku řízení v neprospěch stěžovatelky. Tato situace je označována za „legislativní zásah“ do průběhu řízení a v daném případě ji Soud uznal za porušení stěžovatelčiných práv na spravedlivý proces[21] a ochranu majetku.[22]

Pozitivní závazky

Pozitivní závazky mohou mít různé podoby, jako například povinnost státu vytvořit fungující systém a mechanismy pro výkon přiznaných nároků. V případě Regent Company p. Ukrajině[23] byla stěžovatelkou soukromá obchodní společnost se sídlem na Seychelských ostrovech, která od jiné obchodní společnosti (se sídlem v ČR) nabyla nárok přisouzený nálezem Mezinárodního komerčního arbitrážního soudu při Obchodní a průmyslové komoře Ukrajiny na zaplacení částky peněz proti společnosti vlastněné a řízené ukrajinským státem. V důsledku různých nedostatků exekučního řízení však došlo k praktické nemožnosti tento nález vykonat, což znovu vedlo Soud ke konstatování porušení práv stěžovatelky na spravedlivý proces²⁰ a ochranu majetku.²¹

Horizontální aplikace

Výše uvedené příklady demonstrují vertikální charakter závazků vyplývajících z Úmluvy. Téma jeho horizontální aplikace vyvolává teoretické, terminologické a koncepční otázky o tzv. Drittwirkung efektu Úmluvy, které však nejsou předmětem tohoto článku. Z praktického hlediska se jedná o to, že určité standardy Úmluvy mohou mít přímý dopad na horizontální vztahy subjektů soukromého práva. Kromě případů tzv. balancování proti sobě stojících Úmluvou zaručených práv však příkladů takové aplikace Úmluvy není mnoho, což může nasvědčovat tomu, že tato jiná přímá aplikace Úmluvy je zatím spíše výjimečná. Příklady se proto týkají i případů bez přímé souvislosti s obchodním právem a jsou uvedeny níže.

Balancování proti sobě stojících práv

Klasický model této situace je zobrazen například v případě Von Hannover p. Německu,[24] kde právo na respektování soukromého života[25] princezny stojí proti právu vydavatele na svobodu projevu[26] (případ se týkal publikace paparazzi fotografií ze soukromého života princezny v bulvárním tisku). Pro vydavatele je proto důležité v „horizontálních“ vztazích s osobami, které jsou dotčeny jejich prací, znát standardy Úmluvy v dané oblasti.

Jiné příklady zdánlivé horizontální aplikace Úmluvy

Případ Pla a Puncernau p. Andoře[27] se týkal rozhodnutí andorrských soudů, kterým znemožnily adoptovanému dítěti nabýt titulem dědictví pozůstalost po jeho babičce na základě závěti z roku 1939, podle které dědictví z jejího syna mělo přejít na jeho dítě „z legitimního kanonického manželství“. Andorrské soudy dospěly k závěru, že adoptované dítě nespadalo do této definice, v důsledku čehož nemohlo dotčené dědictví nabýt. Případ byl před Soudem posuzován z hlediska čl. 8[28] a 14.[29] Soud uznal a zdůraznil, že interpretace a aplikace domácího práva je v první řadě věcí domácích soudů, které jsou lépe vybaveny než mezinárodní soud k posouzení různých proti sobě stojících zájmů ve světle místní právní tradice a daného kontextu. Domácí soudy v takových otázkách mají proto velkou míru volného výkladu (margin of appreciation), do které může Soud vstoupit, pouze pokud jejich závěry jsou zjevně nesmyslné, svévolné nebo flagrantně neslučitelné se základními principy Úmluvy. Soud došel k závěru, že v takových případech nemůže zůstat pasivní přesto, že není jeho úkolem řešit spory čistě soukromoprávní povahy. Soud konstatoval porušení uplatněných ustanovení Úmluvy.[30]

Principy judikované v uvedeném případě se aplikovaly a rozvinuly v dalším, Khurshid Mustafa a Tarzibachi p. Švédsku,[31] týkajícím se následků neodstranění talíře satelitní antény umístěné v namítaném rozporu se smlouvou o nájmu bytu. Stěžovateli byli manželé iráckého původu žijící ve Švédsku a využívající dotčenou satelitní anténu pro příjem televizního vysílání ze země původu a tím, z hlediska Úmluvy, na výkon jejich práva přijímat informace.[32] Na druhé straně stálo tvrzení vlastníka bytu – realitní kanceláře – o tom, že existence a neodstranění antény byly v rozporu s nájemní smlouvou. Švédské soudy se přiklonily na stranu vlastníka, což za daných okolností Soud považoval za porušení zmíněného práva.

(iii) Předmět ochrany

Jak naznačují již zmíněné případy Stran Greek rafinerie a Stratis Andreadis a Regent Company, nejčastěji dotčenými právy podle Úmluvy v kontextu obchodního práva jsou právo na spravedlivý proces a ochrana majetku. První podmínkou správného uplatňování záruk Úmluvy v oblasti těchto práv je správné pochopení rozsahu aplikace těchto práv, majíce na paměti, že záruky spravedlivého soudního řízení se aplikují pouze na řízení o „občanských právech nebo závazcích“ a o „trestných činech“,[33] a že ochrana majetku se vztahuje pouze na majetek ve smyslu Úmluvy.

Slovy Soudu, majetkem pro účely čl. 1P1 je existující majetek nebo jiné majetkové hodnoty, včetně nároků, při kterých může stěžovatel tvrdit, že má alespoň „legitimní naději“, že povedou ke skutečnému „užívání“ majetkového práva. Naproti tomu naděje na uznání majetkového práva, které stěžovatel nemá možnost skutečně provádět, do definice daného pojmu nespadá. Toto je nutné zdůraznit proto, že ve velké části před Soudem neúspěšně namítaných porušení čl. 1P1 jde o nespokojenost účastníků řízení v soukromoprávních sporech, často i obchodněprávního charakteru, kde však s ohledem na primární roli národních soudů v otázkách výkladu a uplatňování domácího práva kromě existence sporného a v konečném důsledku zneuznaného nároku není možné prokázat existenci legitimní naděje na jeho uznání.[34]

Naproti tomu „legitimní naděje“ může být založena například právním úkonem s pevným právním základem a dopadem ve sféře majetkových práv, na základě kterého dotčené osoby vstoupily do finančních závazků a při kterém se mohou spolehnout, že nebude změněn v jejich neprospěch, jako například neodvolatelné rámcové stavební povolení, na základě kterého stěžovatel koupil nemovitost s cílem investovat do jejího rozvoje,[35] nebo nesporná smluvní opce na prodloužení doby nájmu nemovitosti, kterou měl stěžovatel v nájmu od místních úřadů a na níž v souladu s nájemní smlouvou z vlastních prostředků postavil budovy k podnájmu.[36] Rovněž může „legitimní naděje“ vyplynout z ustálené rozhodovací praxe národních soudů v určitém typu sporů, jako tomu bylo v případě Pressos Compania Naviera SA a další p. Belgii,[37] týkajícím se nároků na náhradu škody utrpěné stěžovateli (vlastníky a pojistiteli lodí) v důsledku nehod v námořní dopravě, údajně způsobené pochybením belgických lodních pilotů. V uvedeném případě podle belgického práva tyto nároky vznikly momentem vzniku škody, na základě ustálené rozhodovací praxe bylo v jejich případě možné hovořit o „legitimní naději“, že budou posuzovány podle obecných právních ustanovení o odpovědnosti za škodu, a bylo do nich zasaženo retroaktivní právní úpravou.

Kromě hodnot uvedených jinde v tomto článku může být „majetkem“ pro účely čl. 1P1 množství dalších položek, souvisejících s obchodním právem, jako například movitý a nemovitý majetek, závazková práva, práva rybolovu, internetová doména, klientela, goodwill, nebo licence, resp. koncese na výkon určité komerční činnosti.[38]

(iv) Typologie případů

Úmluvou chráněná práva a zájmy subjektů obchodního práva mohou byt dotčena v řízeních občanských, daňových, exekučních i trestních, nezřídka souvisejí s rozhodčím řízením, nebo se odvíjejí od vlastnictví akcií, a někdy se prvky právní ochrany více dotčených práv prolínají. Následuje několik typologických příkladů a vysvětlivek.

Rozhodčí řízení – přístup k soudu

Problematika rozhodčího řízení může v prostředí Úmluvy spadat pod několik jejích ustanovení. Pokud jde o právo na spravedlivý proces, které se skládá z několika komponent, nejčastěji vyvstávající problém se týká jeho součásti – práva na přístup k soudu. Konkrétně jde o možnost obrátit se na tribunál, odpovídající parametrům čl. 6 (pokud jde o jeho nestrannost, nezávislost, zřízení na základě zákona a záruky procesní spravedlnosti řízení před ním), se spory o rozhodčí doložce a nálezu, případně jiných souvisejících otázkách.

K vynikající demonstraci tohoto problému opětovně došlo v případě týkajícím se ČR – Suda.[39] Tento případ vznikl na pozadí ustanovení českého obchodního zákoníku, týkajících se institutu tzv. squeeze out, tedy možnosti majoritního akcionáře rozhodnout prostřednictvím valné hromady o zrušení společnosti bez likvidace, s následným převodem jejího majetku na majoritního akcionáře a finančním vyrovnáním se s minoritními akcionáři. Příslušná zákonná ustanovení zároveň umožňovala, jak se i událo v citovaném případě, aby pravomoc rozhodovat o případných námitkách proti výši vyrovnání byla odňata obecnému soudu a svěřena arbitráži, přičemž rozhodčí doložka byla součástí smlouvy o převodu majetku mezi dotčenou společností a jejím majoritním akcionářem, jinými slovy bez účasti dotčených minoritních akcionářů.

Soud uznal, že čl. 6 v oblasti sporů o „občanských právech a povinnostech“ nevylučuje zřízení alternativních mechanismů jejich řešení, a že nic nebrání stranám sporu vzdát se řízení před klasickým tribunálem ve prospěch arbitráže, pokud je jejich rozhodnutí svobodné, zákonem dovoleno a jednoznačné. S ohledem na význam práva na soud v demokratické společnosti je však nutné otázku možného donucení zkoumat zvlášť pozorně.

Podle přítomnosti donucení sporných stran je tedy rozdíl mezi arbitráží dobrovolnou a nucenou. V případě arbitráže dobrovolné je kromě kontraktuální změny pravomoci také možné dohodnout podmínky řízení zúžením okruhu záruk obsažených v čl. 6. Pokud však jde o arbitráž nucenou, jak tomu bylo v posuzovaném případě, k zajištění souladu s čl. 6 arbitráž musí poskytovat veškeré jeho záruky. V případě Suda tomu tak nebylo, protože rozhodčí orgán podle rozhodčí doložky nebylo možné považovat za „tribunál ustavený zákonem“ (rozhodce měl být vybrán ze seznamu vedeného společností s ručením omezeným), a nakolik řízení před ním mělo být neveřejné.

Problém přístupu k soudu vzbudil rozruch i v dalších případech týkajících se zákonné úpravy a právní praxe v ČR s ohledem na institut squeeze out. Došlo k tomu konkrétně v případech Kohlhofer a Minarik[40] a Minarik,[41] ve kterých šlo o praktickou nemožnost minoritního akcionáře za okolností podobných případu Suda efektivně před obecným soudem napadnout rozhodnutí valné hromady akciové společnosti, jejíž akcie vlastnili, o zrušení společnosti a převodu jejího majetku na majoritního akcionáře a platnost s tím související smlouvy o převodu majetku, poté co došlo k registraci takového převodu v Obchodním rejstříku.

Průnik záruk čl. 6 Úmluvy a čl. 1P1

Diskurz do výjimečných rozhodnutí Soudu s přítomností obchodněprávních prvků ve vztahu k ČR je možné uzavřít odkazem na případ Forminster Enterprises Limited,[42] v němž stěžovatel, obchodní společnost se sídlem na Kypru, nabyla koupí většinu akcií významné akciové společnosti se sídlem v ČR. Avšak v souvislosti s trestním stíháním člena představenstva prodávajícího a dalších osob na základě podezření z nezákonného prodeje akcií a jiných cenných papírů došlo na základě příkazu státního zastupitelství k zablokování možnosti nakládat s koupenými akciemi. Toto omezení trvalo během celého trestního stíhání, čili několik let. Stěžovatelka ho před Soudem napadla jak z důvodu nezákonnosti, nepřiměřenosti, a délky řízení, tak z hlediska ochrany majetku, jakož i práva na soudní řízení v přiměřené lhůtě.

Soud vzal v úvahu, že i když čl. 1P1 neobsahuje výslovné záruky procesního charakteru, inherentně vyžaduje existenci právní ochrany proti svévolným zásahům veřejných orgánů, což zahrnuje určitou úroveň procesních záruk. Jelikož případ ve vztahu k oběma dotčeným právům vyvolával podobné otázky, bylo namístě jej posuzovat z hlediska jednoho z nich, v daném případě z hlediska čl. 1P1, přičemž toto posuzování pokrývalo i záruky obsažené v čl. 6.

Soud vzal v úvahu, že v dotčeném čase ČR procházela procesem systémových společenských a hospodářských reforem, kdy jedním z vedlejších účinků byl nárůst závažné hospodářské trestné činnosti. Rovněž uznal, že domácí orgány měly široký prostor pro uvážení existence problémů veřejného zájmu, vyžadujících opatření, spočívajících v omezení majetkových práv. Do tohoto prostoru Soud může vstoupit pouze tehdy, pokud by závěry domácích orgánů byly „zjevně bez rozumného základu“. S ohledem na délku blokace akcií v daném případě (více než 11 let) a jejich značnou hodnotu (kolem 350 milionů korun českých) Soud došel k závěru, že tento zásah do práv stěžovatelky v dotčeném případě byl „nepřiměřeným břemenem“ a nebyl ve „spravedlivé rovnováze“ s obecným zájmem společnosti.

Daňové, exekuční a trestní řízení

Vynikajícím příkladem aplikace Úmluvy v daňovém a exekučním (a zároveň z hlediska Úmluvy trestním) řízení je případ ruské naftové společnosti OAO Neftyanaya Kompaniya Jukos p. Rusku.[43] Tato společnost byla po privatizaci v letech 1995-6 několik let jedním z největších a nejúspěšnějších podnikatelských subjektů v Ruské federaci. Od roku 2002 v ní však bylo provedeno několik daňových kontrol, po kterých následovala daňová řízení, a ta skončila uznáním stěžovatelky vinnou z pokračujícího daňového podvodu v letech 2000-2003. Za tyto jednotlivé roky byla stěžovatelka v roce 2004 odsouzena k zaplacení celkové částky vyšší než 15 miliard eur titulem nedoplatku daně, úroků a sankcí.

Námitky stěžovatelky před Soudem ve vztahu k daňovému řízení za rok 2000 se v první řadě opíraly o ustanovení čl. 6, a týkaly se mj. nedostatečného času (4 dny) na studium spisu (43 tisíc stran), krátkosti času mezi prvostupňovým rozhodnutím a začátkem odvolacího řízení, omezení možnosti uplatnit argumenty a zkrácení času na přípravu na odvolací jednání o 9 dní.

Soud vzal v úvahu trestní aspekt výšky sankčních úroků a jejich celkovou částku, na základě čehož navzdory netrestní povaze dotčeného řízení v domácím právu dospěl k závěru, že toto řízení se týkalo „obvinění z trestného činu“ ve smyslu čl. 6 odst. 1.[44] Na základě tohoto dílčího závěru Soud uznal, že dotčené řízení spadá do rámce trestněprávní ochrany uvedeného článku, včetně záruk jeho odstavce 3, a na základě výše zmíněných námitek stěžovatelky konstatoval porušení jejích práv chráněných čl. 6 odst. 1 a 3 b).

Vůči tomuto řízení, řízením za další daňové období, a také následnému exekučnímu řízení směřovaly i námitky stěžovatelky s odvoláním na článek 1P1. Porušení majetkových práv stěžovatelky bylo opětovně konstatováno ve vztahu k daňovému řízení za rok 2000 a také za rok 2001, a to v důsledku retroaktivní změny výkladu zákonných ustanovení o promlčení v řízení za rok 2000 a znásobení sankce za „opakované“ porušení daňových předpisů stejným způsobem v roce 2001.

Snad k nejzávažnějším konstatovaným porušením majetkových práv stěžovatelky však došlo ve zmíněném řízení o výkonu rozhodnutí. Konkrétně v průběhu tohoto řízení došlo k zajištění majetku stěžovatelky a nucenému prodeji její nejcennější dceřiné společnosti, rozhodující pro její provoz. Celé řízení proběhlo extrémně rychle, vyústilo konkurzem (2006) a likvidací (2007) stěžovatelky, přičemž soudní poplatek za exekuční řízení byl určen fixní sazbou 7 % z celkové dlužné částky bez horního ohraničení, byl splatný okamžitě s předností před dlužnou částkou a bez možnosti odkladu či splátkového kalendáře.

Soud došel k závěru, že exekuční řízení probíhalo způsobem, ze kterého muselo být ruským orgánům jasné, že povede k zániku stěžovatelky, aniž byly zváženy alternativní způsoby výkonu vynesených rozhodnutí. Uvedený exekuční poplatek byl „naprosto disproporční ve vztahu k očekávané nebo skutečné výši nákladů exekučního řízení“ a, podle slov Soudu, ruské orgány byly „neústupně nepružné“ s ohledem na tempo řízení. Z toho vyplynul závěr Soudu, že v tomto případě nebyla zachována „spravedlivá rovnováha“ mezi „legitimním cílem“, sledovaným ruskými orgány, a použitými metodami k jeho dosažení. Otázka spravedlivého zadostiučinění však zůstala otevřená pro účel následného samostatného posouzení.

Duševní vlastnictví

Centrální případ v oblasti práva duševního vlastnictví, Anheuser- Busch Inc. p. Portugalsku,[45] má opět spojitost s ČR. K jeho správnému pochopení je třeba upozornit na data.

V roce 1968 český vlastník chráněného označení původu „Budweiser Bier“ dosáhl jeho registraci podle Lisabonské dohody.[46] V roce 1981 stěžovatelka požádala v Portugalsku o registraci obchodní známky „Budweiser“. V roce 1986 byla uzavřena Dohoda mezi vládou ČSSR a vládou Portugalské republiky o ochraně údajů o původu, označení původu a jiných zeměpisných a obdobných označení. V roce 1995 byla na základě žaloby stěžovatelky zrušena registrace chráněného označení původu. Registraci obchodní známky stěžovatelky pak už nic nestálo v cestě. Na odvolání českého vlastníka chráněného označení původu však následně bylo toto zrušení registrace chráněného označení původu zrušeno, jelikož jeho označení spadalo pod dodatečnou ochranu zmíněné bilaterální dohody. Případ se pak uzavřel zrušením registrace ochranné známky stěžovatelky.

Z hlediska předmětu této rozpravy se nejzajímavější část rozsudku Soudu týká uznání přihlášky obchodní známky (již před její registrací) za „majetek“ pro účely článku 1P1. Soud k němu vedla skutečnost, že už se samotnou přihláškou jsou spojena určitá práva majetkového charakteru (např. právo přednosti a právní nárok na registraci při splnění podmínek, přičemž tato práva mohou být předmětem smluvních dispozic).

Druhým zajímavým elementem rozsudku je právní analýza Soudu ve vztahu k argumentu stěžovatelky, že citovanou bilaterální dohodou, uzavřenou po podání dotčené přihlášky, došlo retroaktivně k zásahu do jejího takto chápaného majetku. Soud tento argument neuznal z důvodů v zásadě spočívajících v jeho omezené pravomoci vstupovat do interpretace a aplikace práva domácími soudy (princip subsidiarity a s ním související doktrína 4. instance). Poukázal přitom na řádné přezkoumání případu domácími soudy a důsledné, konzistentní a přesvědčivé zdůvodnění jejich rozhodnutí.

Právo Evropské unie

V případě Bosphorus Airways[47] byla stěžovatelkou turecká letecká společnost, která měla od jugoslávských aerolinií v pronájmu letadlo a poskytovala jím přepravu na objednávku. Během zastávky v Irsku za účelem údržby bylo letadlo zadrženo irskými orgány na základě Nařízení Rady (EHS) č. 990/93, které sloužilo k implementaci sankcí OSN vůči Svazové republice Jugoslávie (FRI).

Vzniklá situace vyvolala právní problém připsání a rozdělení odpovědnosti zúčastněných subjektů za namítaný zásah do majetkových práv stěžovatelky. Soud konstatoval, že za daných okolností a v souvislosti se závazky Irska vyplývajícími z jejich členství v EU nemělo Irsko prostor pro volné uvážení splnění závazků z Nařízení. Jinými slovy, ze strany Irska šlo o „akt implementace těchto závazků“. Zároveň Soud konstatoval, že ochrana základních práv v režimu EU je „ekvivalentní“ ochraně podle Úmluvy, což zakládá presumpci shody s Úmluvou, pokud dotyčný stát jenom implementuje právní akci EU a nic víc. Tuto presumpci je možno vyvrátit, pouze pokud se v konkrétním případě prokáže, že ochrana reálně poskytnutá stěžovateli byla „zjevně nedostatečná“, k čemuž v posuzovaném případě nedošlo.

Tyto právní principy se rozvinuly a upřesnily ve významném případě Michaud.[48] Týkal se povinnosti advokáta ohlásit orgánům finančního zpravodajství podezření z praní špinavých peněz vůči klientovi, o kterých se advokát může dozvědět v souvislosti s poskytováním právních služeb při vymezených úkonech. Tato povinnost vyplývá ze Směrnice 2005/60/ES,[49] jejíž ustanovení byla transponována zákony a nařízeními národní advokátní komory.

Soud tento případ odlišil od případu Bosphorus ve dvou směrech, za prvé implementovaná Směrnice obsahovala „závazky výsledku“ s volností prostředků k jeho dosažení, což poskytovalo implementujícímu státu dostatečný prostor pro zásah do výše zmíněné presumpce „ekvivalentní ochrany“. A za druhé, rozhodující orgán implementujícího státu[50] se rozhodl nepředložit nastolený problém Soudnímu dvoru EU v rámci řízení o předběžné otázce, čímž neumožnil Unii „plně využít svůj potenciál“ zajistit ochranu práv stěžovatele vlastními prostředky. Za daných okolností se tedy uvedená presumpce neaplikovala a bylo na Soudu prozkoumat případ z hlediska obsahu.

Soud konstatoval, že již samotná existence napadené povinnosti, aniž muselo dojít k jejímu reálnému uplatnění, představovala „přetrvávající zásah“ do práv stěžovatele na respektování soukromého života a korespondence^.[51]Tento zásah měl dostatečný právní základ a v konečném důsledku nebyl nepřiměřený. Brala se přitom v úvahu mimo jiné závažnost veřejného zájmu na potlačování praní špinavých peněz a poskytnuté záruky a omezení, zejména pokud jde o vymezení rozsahu napadené povinnosti a způsob ohlašování (prostřednictvím předsedy advokátní komory).

(v) Závěr        

Rozsah tohoto článku neumožňuje věnovat pozornost dalším aspektům a oblastem uplatnění Úmluvy v obchodněprávním kontextu (stávajícím či možným budoucím). Jsou nebo mohly by mezi nimi být například: ochrana při prohlídce nebytových prostor, ochrana životního prostředí (včetně přístupu zainteresované veřejnosti k řízení o něm a dopadu této ochrany na subjekty soukromého práva), důsledky kriminalizace obchod něprávních vztahů, oprávnění vlastníka nákupního centra neumožnit veřejnosti v prostorách centra realizovat svobodu projevu a shromažďování, svoboda projevu prostřednictvím internetu, dopad obecného zákazu diskriminace,[52] odpovědnost soukromých bezpečnostních firem či soukromých provozovatelů vězeňských zařízení, záruky Úmluvy ve vztahu k přístupu subjektů soukromého práva k Soudnímu dvoru EU s předběžnou otázkou, průnik záruk Listiny základních práv Evropské unie s Úmluvou, nebo rozhodovací praxe Soudu v oblasti spravedlivého zadostiučinění.

Bez ohledu na to, jestli tento článek vzbudil zájem skeptiků a podnítil čtenáře znalé práva Úmluvy k možným jiným pohledům na její roli v obchodněprávním kontextu, splnil svůj v úvodu naznačený účel. K případnému dalšímu odbornému dialogu o těchto tématech snad ještě někdy bude příležitost.

Autor je právníkem Kanceláře Evropského soudu pro lidská práva.