Ústavní soud zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení § 24 zákona o pozemních komunikacích

Ústavní soud předesílá, že se v tomto řízení nemohl zabývat přezkumem konkrétního správního rozhodnutí, kterým byla nařízena uzavírka pozemních komunikací v oblasti Hradčanského náměstí, protože to je věcí nadřízených správních orgánů, případně správních soudů. Ústavní soud tak přezkoumával toliko ústavnost napadeného ustanovení zákona o pozemních komunikacích.

Napadené ustanovení umožňuje správnímu orgánu (a ve výjimečných případech vlastníkovi komunikace) k žádosti osoby, v jejímž zájmu má k uzavírce dojít, dočasně omezit obecné užívání pozemních komunikací částečným či úplným uzavřením komunikace. Správní orgán má tak možnost správního uvážení, zda k uzavírce přistoupí či nikoliv, případně v jakém rozsahu. Možnost správního uvážení však neznamená, že by mohl správní orgán postupovat libovolně. K částečnému či úplnému uzavření komunikace může správní orgán přistoupit pouze tehdy, pokud zájem žadatele na uzavření komunikace převáží nad jinými v úvahu připadajícími zájmy, jen v rozsahu zcela nezbytném pro dosažení tohoto zájmu a na dobu pokud možno co nejkratší. Mohou-li být rozhodnutím o uzavírce dotčena základní práva, musí správní orgán šetřit jejich podstatu a smysl. Pokud navrhovatelé namítají, že se správní orgány těmito zásadami neřídí a k uzavírkám přistupují „automaticky“, není možné toto případné porušování zákona řešit zrušením napadeného ustanovení, ale opravnými prostředky v rámci správního řízení, případně správními žalobami.

Za klíčový argument posuzovaného návrhu lze považovat tvrzený rozpor napadeného ustanovení s právem shromažďovacím, a to i s ohledem na prostor, který navrhovatelé věnovali konkrétnímu shromáždění, jež bylo dle jejich slov uzavřením komunikace znemožněno. Shromažďovací právo může beze sporu představovat klíčový prostředek pro vyjadřování názorů a pro zachování svobody a demokracie, avšak ani toto právo není absolutní. Přímo v Listině základních práv a svobod a mezinárodních smlouvách jsou stanoveny podmínky, za nich je možno jej omezit. Čl. 19 odst. 2 Listiny hovoří o možném omezení v případě, je-li dáno zákonem a je v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. K uzavření pozemní komunikace, na níž se má konat ohlášené shromáždění, může správní orgán přistoupit pouze a toliko tehdy, jestliže k uzavírce dojde za účelem dosažení jednoho z legitimních cílů uvedených v čl. 19 odst. 2 Listiny, toto opatření bude k dosažení tohoto cíle nezbytné a z podmínky, že omezení shromažďovacího práva bude vůči sledovanému cíli přiměřené.

Skutečnost, že aplikací napadeného ustanovení může být zabráněno shromáždění, které bylo řádně nahlášeno a nebylo zakázáno dle zákona o právu shromažďovacím, není podle názoru Ústavního soudu samo o sobě protiústavní. To však samozřejmě neznamená, že by mohl být shledán souladným s ústavním pořádkem takový postup, jehož cílem (převažujícím záměrem) by bylo použitím § 24 zákona o pozemních komunikacích v konkrétní věci znemožnit politické shromáždění, nikoliv naplnit účel napadeného zákona. Jinými slovy, pokud by postačovalo k dosažení tvrzeného cíle uzávěrky pozemní komunikace pouze zakázání shromáždění (bez nutnosti uzavřít provoz), nelze uzavírku podle § 24 zákona o pozemních komunikacích povolit, neboť by tím zjevně docházelo k obcházení zákona o právu shromažďovací.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/16 je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud