Ústavní soud: Průtahy v trestním řízení


publikováno: 23.05.2014

V řízení pak rozhodoval třikrát soud prvního stupně a třikrát soud odvolací, přičemž mezi jednotlivými úkony orgánů činných v trestním řízení byly často značné prodlevy. Stěžovatelka byla dne 25. 2. 2010 pravomocně viny zcela zproštěna, zčásti proto, že soud zjistil, že se nejednalo o trestný čin a zčásti proto, že se obžalobou popsané jednání vůbec nestalo. Žádala Českou republiku – Ministerstvo spravedlnosti o zadostiučinění ve výši 5 000 000 Kč, ministerstvo jí však poskytlo pouze částku 109 000 Kč, zbytek pak stěžovatelka uplatnila žalobou. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že přiznaná částka je adekvátní způsobené újmě i s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2001 (sp. zn. Cpjn 206/2010, č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který sjednotil judikaturu v otázce odškodňování podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozhodnutí změnil tak, že uložil žalované zaplatit stěžovatelce další částku ve výši 203 000 Kč, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že soud prvního stupně nezohlednil všechny výjimečné okolnosti případu a navýšil proto celkovou sumu, přiznanou stěžovatelce o uvedenou částku. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky proti uvedeným rozsudkům soudů obou stupňů odmítl. Přitom zejména uvedl, že přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 občanského soudního řádu a že při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což prý v daném případě není.
 
Dle názoru stěžovatelky řízení trvalo s přihlédnutím k povaze věci nepřiměřeně dlouhou dobu, přičemž ona sama k průtahům nijak nepřispěla. Navíc byla po celou dobu vystavena negativním reakcím ze širokého okolí a musela nést náklady své obhajoby, což zasahovalo i do jejích majetkových práv. Stěžovatelka má dále za to, že v řízení o zaplacení přiměřeného zadostiučinění byla zejména porušena její práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a že nebyla ochráněna její důstojnost, čest, pověst a jméno a bylo neoprávněně zasaženo do jejího soukromého a rodinného života, když jí za utrpěnou újmu nebylo přiznáno dostatečné zadostiučinění. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhala zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť dle jejího názoru bylo zasaženo do jejích základních práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 a v čl. 10, čl. 11 a čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod.

Nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2551/13 dostupný  zde 

Zdroj: Ústavní soud ČR http://www.usoud.cz/