Ústavní soud - právo na spravedlivý proces na vedlejší koleji, zamyšlení nad jedním usnesením

Ústavní soud dosud velmi správně a v souladu s judikatu­rou Evropského soudu pro lidská práva (např. Kurti proti Tu­recku, rozsudek ze dne 29. 9. 2005, č. 2507/02 nebo Můčková proti Slovensku, rozsudek ze dne 13. 6. 2006, č. 21302/02) za­stával názor, že jedním z principů představujících neopominu- telnou součást práva na spravedlivý proces je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem od­povídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skuteč­nostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepře- zkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k libovůli v roz­hodování soudů a znamenal by tak kromě porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) i porušení ústavní­ho zákazu libovůle rozhodování soudů (čl. 2 odst. 2 Listiny).

Nebude-li splněna povinnost obecných soudů svá rozhodnu­tí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlen­kových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, dochází k ústavněprávnímu deficitu. Je tedy povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v prů­běhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci.

Jádro sporu

V předmětné věci stěžovatelka podala žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, když jí byla pronajíma­telem doručena výpověď z nájmu bytu, která neobsahovala žádná konkrétní skutková tvrzení, zato však fakticky opiso­vala obecné zákonné výpovědní důvody tak, jak je vyjmeno­vává ust. § 711 odst. 2 občanského zákoníku, patrně ve snaze pronajímatele „trefit“ alespoň jeden z výpovědních důvodů, a to bez ohledu na možný logický rozpor mezi jednotlivými důvody. Jedním z těchto výpovědních důvodů tedy bylo i ne­užívání bytu stěžovatelkou bez vážných důvodů [§ 711 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku], a to za situace, kdy stěžo­vatelka dala se souhlasem pronajímatele (předchozího maji­tele nemovitosti) byt do podnájmu, neboť po dobu několika let studuje a pracuje v zahraničí. Podnájemce pak na zákla­dě platné podnájemní smlouvy byt užíval namísto stěžovatelky, dokud důvod pobytu stěžovatelky v zahraničí nepomine.

Po více než dvou a půl letech soudního sporu vydal soud 1. stupně překvapivý rozsudek, v němž shledal, že výpověď splňuje formální náležitosti ve smyslu § 711 občanského zá­koníku, některé výpovědní důvody jsou dány (což mělo vy­plynout z dokazování - nikoliv z textu výpovědi), ve výpo­vědi jsou dostatečně vymezeny a žalobu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu zamítl. Své rozhodnutí ohledně takového závěru nikterak neodůvodnil.

Městský soud v Praze zamíchal jistotou v právních vztazích

Prvoinstanční rozsudek následně potvrdil i odvolací soud, který opět pouze konstatoval, že výpověď, která obsahuje pou­hý opis zákonných výpovědních důvodů, je dle jeho názoru dostatečně určitá. Námitky stěžovatelky byly dvojího rázu: (a) pronajímatel nijak skutkově nevymezil okolnosti, které ma­jí zakládat výpovědní důvody, pročež je výpověď absolutně ne­platným právním úkonem, a (b) užívání bytu podnájemcem na základě podnájemní smlouvy uzavřené se souhlasem pro­najímatele vylučuje užití výpovědního důvodu pro neužívání bytu bez vážného důvodu, neboť účelem výpovědního důvo­du je ochrana pronajímatele před faktickým neužíváním by­tu, nikoliv umožnění výpovědi při výkonu nájemního práva nájemce svěřením bytu do užívání podnájemci, který toto své právo realizuje se souhlasem pronajímatele, a byt je nadále fakticky užíván osobou odlišnou od nájemce - podnájemcem.

Odvolací soud ponechal námitky bez povšimnutí a z textu odůvodnění není ani zřejmé, jakými úvahami se řídil, když posuzoval (a) smysl podnájemního vztahu, (b) účel výpověd­ního důvodu dle § 711 odst. 2 písm. d) OZ a (c) dočasnost nebo trvalost pobytu nájemce v zahraničí.

Zřejmé však bylo, že odvolací soud vyjádřil zcela netradič­ní přístup k tomu, co je to vlastně podnájem. Odvolací soud se k institutu podnájmu vyjádřil v tom smyslu, že slouží pou­ze ke krátkodobému překlenutí období, kdy nájemce nemů­že z nějakého důvodu byt užívat, a je-li podnájem sjednán na dobu delší, může založit výpovědní důvod dle § 711 odst. 2 písm. d) OZ, a to i když je dán souhlas pronajímatele. Odvo­lací soud tak zřejmě zcela ignoroval ustanovení § 719 odst. 2 OZ, které výslovně počítá s možností sjednat podnájemní vztah bez určení doby, tj. až do skončení nájmu.

Přestože bylo ve výpovědi jako důvod uvedeno pouze „ne­užívání bytu bez vážných důvodůodvolací soud na základě toho dospěl náhle k závěru, že tento výpovědní důvod byl ve výpovědi nezaměnitelně skutkově vymezen jako neužívá­ní bytu po větší část období od 18. 2. 2004 až do podání vý­povědi dne 27. 3. 2009 s tím, že platná podnájemní smlouva trvající po celé toto období není vážným důvodem k neuží­vání bytu a stěžovatelka nemá ani žádné další vážné důvody k neužívání bytu (pobyt v zahraničí atd.). Odvolací soud dá­le dospěl k závěru, že výše uvedený skutek byl v řízení pro­kázán a výpovědní důvod tak byl dán.

Odvolací soud při své argumentaci využil právní názor Nejvyššího soudu ČR obsažený v rozsudku ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2756/2009, a to tak, že za vážné důvody neuží­vání bytu označil pouze důvody krátkodobého charakteru. Nejvyšší soud ČR však v citovaném rozhodnutí uvádí, že obecně (z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážným důvodem, pro něž není byt nájemcem užíván, může být též nájemcův vý­kon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází, či jeho po­byt mimo území republiky (např. z důvodů pracovních nebo rodinných). Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda zmíněné, resp. další okolnosti, pro něž není byt nájemcem uží­ván, jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastní­ka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu. Soud přitom musí zvážit okolnosti daného případu a dojít k závěru, zda na­svědčují tomu, že neužívání bytu nájemcem je „dočasné“ (tedy nikoliv krátkodobé, jak nesprávně dovodil odvolací soud). Na takovýto stav lze usuzovat nejen z toho, po jak dlouhou dobu nájemce byt neužívá, ale významné mohou být i další okolnosti svědčící o tom, že jde o dočasné neužívání bytu, tedy že po od­padnutí překážky se nájemce hodlá do bytu vrátit a užívat jej.

Odvolací soud však neučinil vůbec žádné závěry o dočasnosti užívání a nepřistoupil ani ke zvažování dalších okolností (plat­ná podnájemní smlouva, studium v zahraničí, úmysl vrátit se do bytu atd.). Pro jeho rozhodnutí byla bez dalšího rozhodná pouze délka doby, po kterou byt užívá podnájemce (a tedy ne­užívá nájemce), čímž de facto aplikoval neexistující normu, je­jímž obsahem je omezení délky podnájmu pouze na blíže ne­specifikovanou „krátkou“ dobu.

Odvolací soud se tedy nejen argumentačně nevypořádal s pojmem „vážných důvodů“, ale navíc zcela opomenul judi­katuru k pojmu „neužívání bytu“. Např. v usnesení Nejvyšší- ho soudu ČR ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1794/2004, se uvádí: „Judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že o „neužívání bytu“ ve smyslu tohoto ustanoveníjde tehdy, kdy byt je zcela nebo převážně opuštěn, tj kdy není zcela nebo pře­vážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení.“ V po­suzovaném případě však byt zcela zjevně opuštěn není, ne­boť byl se souhlasem pronajímatele užíván podnájemcem, a to k obvyklému způsobu - bydlení.

Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že výpovědní důvod je naplněn, pak nelze mít za to, že vymezil hypotézu ustanovení § 711 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku způ­sobem odpovídajícím ustálené judikatuře Nejvyššího soudu ČR. Nevypořádal se totiž ani s pojmem „neužívá“, ani s po­jmem „vážného důvodu“, kdy nezvážil veškeré okolnosti pří­padu (resp. to přinejmenším neuvedl v odůvodnění svého rozsudku). Pouze kdyby tak odvolací soud učinil, mohl (hypo­teticky) dospět k závěru, že ustanovení § 711 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku lze aplikovat i pro případ podnájmu bytu.

Odvolací soud tedy dospěl k šokujícímu závěru, který by se dal shrnout zřejmě takto: „Dáte-li jako nájemce byt do pod­nájmu se souhlasem pronajímatele, dáváte tím pronajímateli zároveň možnost nájemní vztah vypovědět, protože bez vážného důvodu byt neužíváte.“ Tento závěr však nevyvodil řádnou in­terpretací platného práva, čímž významně zasáhl do právní jistoty účastníků všech podnájemních vztahů, neboť si lze těžko představit, že by jakýkoliv rozumně uvažující nájemce za těchto okolností byt pronajmul, když pronajímatel může později kdykoliv usoudit, že podnájem trvá nějak moc dlou­ho a vypoví nájemci nájemní smlouvu pro neužívání bytu bez vážného důvodu. Za této situace by nájemce i podnájemce zůstali bez práva nájmu bez jakéhokoliv svého zavinění.

Nezájem Nejvyššího soudu

Po výše uvedeném řízení stěžovatelce nezbylo nic jiného, než se domáhat nápravy podáním dovolání k Nejvyššímu soudu a upřímně doufat, že s ohledem na výše uvedená zá­važná procesní pochybení nižších soudů Nejvyšší soud roz­hodnutí odvolacího soudu zruší.

Nejvyšší soud však byl s věcí překvapivě rychle hotový a do­pustil se stejného pochybení, když své usnesení o odmítnu­tí dovolání také zcela nedostatečně odůvodnil. Omezil se na pouhé konstatování, že namítanou vadou, která byla spatřo­vána právě v nedostatečném odůvodnění a tedy nepřezkouma- telnosti rozhodnutí, řízení netrpí, aniž by uvedl byť základní úvahu či důvod, proč jsou dle jeho názoru rozhodnutí soudů nižších stupňů dostatečně a řádně odůvodněná.

Stěžovatelka ve svém dovolání dovozovala jeho přípust­nost z několika důvodů. Zejména proto, že soudy nižších stupňů ignorováním judikatury Nejvyššího soudu posoudily věc v rozporu s ustálenou judikaturou co do náležitostí výpo­vědi a pojmu neužívání bytu (viz např. 26 Cdo 1794/2004). Zároveň měla být Nejvyšším soudem ČR řešena otázka, kte­rá dosud nebyla judikatorně vyřešena (tím byla otázka, zda je vážným důvodem neužívání bytu skutečnost, že nájemce dal byt do podnájmu se souhlasem pronajímatele). Nejvyšší soud však v odůvodnění tyto námitky stěžovatelky pominul zcela a neuvedl, proč dle jeho názoru rozhodnutí soudů niž­ších stupňů nejsou v rozporu s jeho ustálenou judikaturou, ani neodkázal na judikaturu, která by vyřešila otázku legál­ního podnájmu jakožto výpovědního důvodu pro neužívání. Omezil se pouze na konstatování, že v dané věci není dána otázka zásadního právního významu.

Ústavní soud také nevidí problém

Stěžovatelka tedy měla za to, že s ohledem na výše uvedené a relativně konstantní judikaturu Ústavního soudu, která vel­mi úzkostlivě dbala na řádné odůvodňování rozhodnutí, by měl Ústavní soud nepochybně rozhodnutí Nejvyššího i odvolací­ho soudu zrušit pro porušení práva stěžovatelky na spravedli­vý proces, které se za dané situace zdálo více než zjevné, ne-li přímo do očí bijící. Přeloženo do běžného jazyka, co jiného by už mělo být porušením práva na spravedlivý proces, když ne ignorace ustálené judikatury i námitek účastníka řízení.

Jak bylo naznačeno v úvodu tohoto článku, nestalo se tak. Ústavní soud se v odůvodnění usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky vůbec nevěnoval podstatě stížnosti, tedy že postupem obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že soudy se nevěnovaly jejím námitkám a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, ale věnoval se pouze podpůrné námitce ohledně průtahů v řízení, které však neshledal natolik závažné, aby rozhodnutí zrušil.

S podstatou ústavní stížnosti, tedy ignorací námitek stě­žovatelky ze strany obecných soudů a nedostatky v odůvod­nění, se pak Ústavní soud zcela překvapivě vypořádal stejně jako Nejvyšší soud ČR: „Stěžovatelkou napadená rozhodnu­tí jsou dostatečně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna"; překvapivý závěr pro stěžovatelku, pro niž byl Ústavní soud poslední nadějí v rámci národního práva. Bohužel ani soudci Kůrka, Filip a Musil neposkytli stěžovatelce přesvědčivé vy­světlení, proč je její přesvědčení o neplatnosti výpovědi a ab­senci výpovědního důvodu mylné. Co hůř, neposkytli vysvět­lení vůbec žádné a o podstatě problému se tedy za celé řízení nelze dovědět zhola nic, protože vyjma diskuse o marginální námitce průtahů v řízení usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1576/13 z 6. června 2013 zcela chybí odůvodnění.

Závěrem

Po několikaletém soudním sporu tedy zůstává velmi smut­ný výsledek s dopady do několika oblastí práva a důvěry v sys­tém justice České republiky.

V soukromoprávní rovině je dopad dvojí. Za prvé nám zů­stává pravomocný rozsudek, který prohlašuje za platnou vý­pověď z nájmu, která je v rozporu s ustálenou judikaturou NS ČR (např. 26 Cdo 2950/2009) z důvodu nedostatečného vyme­zení skutkových okolností. Dále tu máme tentýž pravomocný rozsudek, který s přidanou hodnotou rozhodnutí Městského soudu v Praze zavádí do pojmu podnájem a výpovědní důvod pro neužívání bytu vysokou míru právní nejistoty (viz výše).

Další oblastí, které se usnesení Ústavního soudu dotýká, je výklad pojmu práva na spravedlivý proces, který Ústav­ní soud každým rozhodnutím o námitkách mířících do této oblasti činí. Svým rozhodnutím Ústavní soud nejen připus­til libovůli ve výkonu státní moci ve formě rozhodnutí obec­ných soudů, ale sám se takové libovůle dopustil. Stačilo přitom několik řádek právního textu, v nichž by soud projednal oba klíčové problémy a vysvětlil své stanovisko, tedy prove­dl to, k čemu je Ústavou ČR povolán.

Posledním, avšak neméně důležitým dopadem rozhodnutí Ústavního soudu je společenská rovina jeho rozhodnutí. Veš­kerá argumentace stěžovatelky jí byla po čas celého řízení k ni­čemu, neboť žádný ze soudů se ani neobtěžoval svůj postup ve svém rozhodnutí řádně odůvodnit. Nevíme tedy, proč je názor stěžovatelky právně nesprávný, jelikož jí to nesdělil žádný ze soudů. Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu je pro účast­níka frustrující, o jeho věci se nedozví téměř nic, což podla­muje jeho víru v systém justice. Stěžovatelka tedy přišla o řád­ně sjednané právo nájmu, aniž by alespoň tušila proč. Jediným vysvětlením jí bylo, že se v zahraničí zdržovala „příliš“ dlouho.

Doufejme, že připuštění libovůle v praxi soudů není novým trendem v rozhodování Ústavního soudu. Doufejme také, že Evropský soud pro lidská práva České republice připomene, že takto o právech a povinnostech svých občanů nemůže roz­hodovat soud země, která je vázána Úmluvou o lidských prá­vech. Lze si totiž jen těžko představit, jak by mohl spravedli­vý proces fungovat bez požadavku na řádné odůvodnění, a jak by mohl existovat demokratický právní stát, v němž by nebylo možné výkonu veřejné moci v jednotlivostech porozumět a roz­hodnout, jestli byl zákonný, či nikoliv.

Mgr. JIŘÍ KUČERA, advokát v Praze,  Mgr. KAREL MACHAČKA, advokátní koncipient v Praze