Ústavní soud ke kolizi práva na svobodu projevu a práva na ochranu osobnosti veřejně činných osob


publikováno: 04.06.2014

Vedlejší účastník v žalobě tvrdil, že výroky stěžovatele zasáhly do jeho osobnostních práv, byla jimi poškozena jeho čest a důstojnost v rodině, zaměstnání, mezi občany obce, ve společnosti i mezi přáteli. Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl, vrchní soud jako soud odvolací pak prvostupňový rozsudek změnil a nařídil stěžovateli zveřejnit na vlastní náklad v Bohuňovickém zpravodaji omluvu za předmětné výroky, neboť dle odvolacího soudu šlo ze strany stěžovatele o hodnocení „nepřiměřené svou formou s cílem zesměšnit informace o výsledcích práce vedlejšího účastníka a jeho spolupracujícího týmu“. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem zamítnuto.

Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi jasně vyžaduje, aby soudy braly v potaz, zda sporné výroky mají charakter skutkového tvrzení či hodnotícího soudu. V posuzovaném případě šlo o hodnocení veřejného projevu starosty obce (ve formě článku v místní tiskovině), ve kterém starosta obce bilancoval končící volební období, jde tak zjevně o otázky, které se týkají politiky, resp. věcí veřejných a všechny sporné výroky stěžovatele, který je dlouhodobým názorovým oponentem starosty obce, měly charakter hodnotících soudů. Právě v kontextu debaty o věcech veřejných poskytuje Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva názorům, zaznívajícím v takových debatách, velmi silnou ochranu. Obecně pak platí, že limity přijatelné kritiky jsou širší u politiků, než u soukromých osob a že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj., musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané.

Ústavní soud nemůže tím, že by v posuzovaném případě rezignoval na zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů, připustit, aby se prostor pro svobodné šíření názorů a myšlenek zúžil natolik, že bude ve veřejném prostoru zapovězeno hodnotit projevy politických představitelů slovy jako „bezobsažná megalomanská spoušť banalit“ či „tuny balastu“, resp. že bude zapovězeno kritizovat politické představitele za „neschopnost věcně seznamovat veřejnost“ s čímkoliv, např. s děním v obci, a to bez ohledu na to, jakou povahu ony kritizované projevy budou mít. Veřejná debata o veřejných věcech by měla podléhat, pokud jde o subjektivní názory v ní prezentované, pouze minimální míře zásahů ze strany veřejné moci (soudů). Je věcí příjemců informací (čtenářů, diváků), aby si o aktérech veřejné diskuse sami učinili obrázek, a to jak na základě formy, tak obsahu jimi prezentovaných názorů. Výjimečný zásah veřejné moci pak bude namístě pouze při zjevně excesivní formě prezentace názorů, typicky u vulgárních projevů, i zde je však nutné hodnotit celkový kontext projevu.

S tím, že aktivity či projevy veřejně činné osoby budou hodnoceny, a to i nelichotě, musí tato osoba počítat. Je však třeba rozlišovat, zda k zásahům do soukromého a rodinného života dojde sdělováním nepravdivých tvrzení, týkajících se soukromého a rodinného života, či zveřejňováním sice pravdivých, ale např. intimních informací na straně jedné, a pouhým subjektivním hodnocením veřejné politické činnosti veřejně činné osoby, se kterým se musí umět tato osoba vypořádat, a to i v kruhu rodinném.

U výroků stěžovatele, kdy na adresu vedlejšího účastníka, resp. jeho publikovaného článku uvedl, že se jedná o „moudra, která může plodit jen naprostý cynik a pitomec“, resp. že „starostu k jeho počínání vedla jedna velmi bohuňovická vlastnost, totiž sklon chovat se jako hovado“, nelze závěr obecných soudů o povinnosti stěžovatele se vedlejšímu účastníkovi omluvit, zdůvodněným zjevným překročením mezí slušnosti, považovat za nedůvodné upřednostnění práva na ochranu osobnosti před svobodou projevu. Výroky stěžovatele v uvedeném případě již působí jako osobní samoúčelné urážky, jejichž intenzita není adekvátní ve vztahu ke kritizované skutečnosti. Ústavní soud vychází z toho, že ačkoliv platí presumpce ústavnosti hodnotových soudů, i tyto mají své meze dané nepřiměřenou expresivní formou „zjevně překračující meze slušnosti“.

Odvolací soud tím, že pod rozsah soudně nařízené omluvy zahrnul též takové hodnotící soudy (názory), které by měly být bez omezení běžnou součástí kritiky politického života, resp. kritiky politických představitelů, porušil právo stěžovatele na svobodu projevu, konkrétně právo vyjadřovat své názory, garantované čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Dovolací soud pak v protiústavním zásahu pokračoval zamítnutím dovolání stěžovatele.

Částečně anonymizovaný text nálezu sp. zn IV. ÚS 1511/13 je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud ČR http://www.usoud.cz/.