Ústavní soud k posuzování předběžné vazby

Usnesením Krajského soudu v Brně byla podle § 71a trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, podle § 73 odst. 3 písm. a) a b) trestního řádu nebyly přijaty záruky ani písemný slib stěžovatele a podle § 396 odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 400b odst. 1 trestního řádu per analogiam byla přeměněna vydávací vazba na vazbu předběžnou. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci byla stížnost stěžovatele zamítnuta.

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře ve věcech vazebních dovodil, že aby byl zajištěn respekt a ochrana základního práva na osobní svobodu, musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů, konkrétně vzato, trvání podezření je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě nepostačuje. Ústavní soud v nyní projednávaném případě konstatoval, že důvodem k omezení osobní svobody předběžnou vazbou může být toliko obava z útěku osoby, o niž se jedná, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi. O nic takového se ovšem ani jedno z napadených rozhodnutí obecných soudů neopírá. Obě totiž v podstatě konstatují toliko skutečnost, že je stěžovatel odsouzen k dlouholetému trestu odnětí svobody a dále, že je stěžovatel reálně ohrožen vydáním k výkonu trestu do Gruzie. Obecné soudy v daném případě posoudily důvodnost vazby tak, že u stěžovatele je obava z možného útěku silnější, než v počátečních fázích extradičního řízení, aniž by však uvedly konkrétní důvody, jež by takové obavě nasvědčovaly a aniž zdůvodnily, jak tyto obavy z útěku stěžovatele v průběhu extradičního řízení zesílily proti době, kdy bylo extradiční řízení vedeno se stěžovatelem bez omezení jeho osobní svobody předběžnou vazbou. Je třeba zdůraznit, že předběžná vazba není opatřením, které by bylo vždy nezbytné (a tudíž přiměřené ve vztahu k zásahu do osobní svobody) k provedení extradičního řízení a tím ke splnění mezinárodních závazků České republiky. Takovým opatřením je až vydávací vazba, následující po rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání. 

Stěžovateli reálně hrozilo vydání již v minulosti, přičemž se nelze důvodně domnívat, že stěžovatel předtím neuprchl z důvodu možnosti ministra spravedlnosti nepovolit jeho vydání, případně možnosti Ústavního soudu vydání stěžovatele zabránit, jelikož již samotným vydáním rozhodnutí ministra spravedlnosti dochází ke vzetí do vydávací vazby. Pokud by tedy stěžovatel plánoval uprchnout, lze předpokládat, že by tak učinil po vydání rozhodnutí Vrchním soudem v Olomouci. 

Řízení o vydání stěžovatele bylo zahájeno v roce 1999, přičemž stěžovatel postupoval v souladu s českým právním řádem a uplatnil všechny právní nástroje, které mu umožňují získat ochranu před výkonem trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v domovském státě na základě řízení, jež on sám považuje za vykonstruované. České soudy v jeho případě již v minulosti konstatovaly nepřípustnost vydání, a proto na stěžovatele nelze bez dalšího hledět jako na osobu, která se pouze snaží uprchnutím mařit výkon spravedlnosti. 

Ústavní soud nemohl při svém rozhodování nepřihlédnout ke skutečnosti, že řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany stěžovateli (azylové řízení) je vedeno již od roku 2001. Jelikož je rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání stěžovatele do Gruzie podmíněno definitivním soudním rozhodnutím v řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany, a nelze-li v tuto chvíli předvídat, s ohledem na jeho dosavadní průběh, jak dlouho ještě toto řízení potrvá, nelze ani uvažovat o tom, že by snad stěžovatel mohl setrvávat ve vazbě po celou dobu azylového řízení s odůvodněním, jak jej podaly oba obecné soudy; zvláště pak za situace, kdy nejsou stanoveny žádné zákonné lhůty, jež by celkovou délku předběžné vazby omezovaly. S ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva musí obecné soudy při posuzování, zda jsou v konkrétním případě dány důvody předběžné vazby, s ohledem na současnou právní úpravu postupovat restriktivně tak, aby celková délka vazby nebyla z hlediska zachování práva na osobní svobodu zcela nepřiměřená, a nebyla tak porušována základní práva a svobody osoby, o jejíž vydání jde. 

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1801/14 bude v brzké době zpřístupněn v databázi NALUS.

Zdroj: Ústavní soud