Ústavní soud: K otázce přípustnosti dovolání namítajícího rozpor postupu odvolacího soudu se závazným právním názorem Ústavního soudu

Nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16  

Z odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který svou ústavní stížností napadl usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení § 236 až 243g zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné z důvodu nedostatečně vymezeného dovolacího důvodu. Stěžovatel namítal, že ve svém dovolání uvedl, že se odvolací soud odchýlil od předchozího kasačního nálezu Ústavního soudu, a proto aplikací § 237 o. s. ř. výkladem a minori ad maius (tedy nejen na rozhodnutí dovolacího, ale i Ústavního soudu) nelze než dovodit, že dovolací důvod byl vymezen dostatečně jasně, zřetelně a jednoznačně. V čem konkrétně pochybení odvolacího soudu spočívá, tedy od kterého závěru vysloveného Ústavním soudem se odchýlil, vysvětlil stěžovatel v bodě 7 a násl. dovolání, včetně konkrétní citace z nálezu Ústavního soudu, jejž odvolací soud nerespektoval. Stěžovatel také nesouhlasil se závěrem Nejvyššího soudu, že v případě existence „pouhého“ deficitu ústavnosti u rozhodnutí odvolacího soudu je dovolání nepřípustné.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti zdůraznil, že při své přezkumné činnosti poskytuje ochranu ústavně zaručeným základním právům, na rozdíl od Ústavního soudu je však omezen podmínkami přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud tedy v dovolacím řízení nemůže poskytnout ochranu základním právům vždy, ale jen tehdy, je-li dovolání bezvadné a přípustné. Nejvyšší soud by ochranu právům stěžovatele, byla-li by porušena, poskytl, pokud by stěžovatel (jeho právní zástupce) postupoval v souladu s právní úpravou a vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V takovém případě by podané dovolání nemuselo být odmítnuto pro nesplnění formálních náležitostí. V dané věci však stěžovatel neuvedl, kterou ze čtyř podmínek přípustnosti dovolání, uvedenou v § 237 o. s. ř., považuje za splněnou.

Z vyžádaného spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel po žalovaném domáhal zaplacení částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nesprávný úřední postup. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, o kterém rozhodl krajský soud rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ve věci samé zamítnuto, v části směřující proti výroku o nákladech řízení bylo dovolání odmítnuto. Nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3330/13 (N 18/76 SbNU 283), byl rozsudek odvolacího soudu společně s rozsudkem Nejvyššího soudu zrušen. Krajský soud následně rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. rozsudek změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 20 400 Kč (výrok II.), a žalovanému přiznal náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení ve výši 10 200 Kč (výrok III.). Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Ústavní soud především poukázal na to, že v dané věci již dříve rozhodoval, a to nálezem ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3330/13, ve kterém konstatoval, že postupem, kdy odvolací soud dospěl k závěru o věcné správnosti výroku prvoinstančního rozhodnutí na základě odlišného právního posouzení pasivní legitimace žalovaného, s nímž však účastníky vůbec neseznámil a nedal jim příležitost se k němu vyjádřit, bylo odepřeno právo na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud shrnul, že odvolací soud v dalším řízení, poté, co mu věc byla Ústavním soudem vrácena, nařídil ve věci jednání, při kterém seznámil účastníky se svým právním názorem, pokud jde o otázku pasivní věcné legitimace, a umožnil účastníkům uplatnit námitky proti tomuto právnímu řešení, což účastníci řízení učinili. Krajský soud poté rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, když dospěl k závěru, že zamítnutí žaloby soudem prvního stupně bylo věcně správné. S tímto postupem nesouhlasil stěžovatel, který prostřednictvím podaného dovolání trval na postupu naznačeném Ústavním soudem ve shora citovaném nálezu, tedy na zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ústavní soud poukázal na to, že v projednávané věci je především dán spor v procesní rovině mezi stěžovatelem a Nejvyšším soudem o to, zda námitka nerespektování nálezu Ústavního soudu odvolacím (a potažmo dovolacím) soudem sama o sobě může založit přípustnost dovolání a zbavuje dovolatele povinnosti podřadit takový tvrzený nedostatek pod některý z důvodů uvedených v 237 o. s. ř.

Ústavní soud konstatoval, že jakkoli závěry Nejvyššího soudu obsažené ve vyjádření k ústavní stížnosti vycházejí ze zcela správně učiněného rozlišení rozdílné působnosti Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, nelze přisvědčit Nejvyššímu soudu v jeho závěru, že jakkoli rozpor s nálezy Ústavního soudu může zakládat důvodnost dovolání, nemůže jím být odůvodněna jeho přípustnost. Nejvyšší soud zdůraznil, že rozpor s judikaturou Ústavního soudu v § 237 o. s. ř. není jako podmínka přípustnosti dovolání vůbec vymezen, a právě s ohledem na odlišnou roli obou soudů odkazuje právní úprava dovolání ohledně splnění podmínek přípustnosti dovolání na judikaturu Nejvyššího soudu (absentující, ustálenou, rozpornou či domněle vadnou), nikoli na judikaturu Ústavního soudu.

Ústavní soud vyjádřil naopak přesvědčení, že námitka dovolatele, že v jeho věci odvolací soud poté, co mu byla věc vrácena Ústavním soudem, právní závěry vyslovené ve zrušujícím nálezu nerespektoval, zakládá přípustnost dovolání, které tudíž nelze odmítnout formálně z důvodu, že stěžovatel nepodřadil dovolací důvod pod některý z důvodů zakotvených v § 237 o. s. ř. Je tomu tak podle Ústavního soudu proto, že – jak uvedl i Nejvyšší soud ve svém vyjádření – nejde primárně o začlenění námitek pod některý z důvodů zakotvených v § 237 o. s. ř. (ostatně takovým „výběrem“ dovolatele není Nejvyšší soud nijak vázán), nýbrž o to, aby dovolatel vzal v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu k dané věci, seznámil se s ní, vymezil se vůči ní a aby tuto svoji aktivitu promítl do textu dovolání s tím, že uvede, která z podmínek zakládajících přípustnost dovolání je podle něj splněna (absence judikatury, rozpor apod.). Ústavní soud uvedl, že takový, jinak zcela oprávněný, požadavek lze klást pouze na dovolatele, který (jak tomu bude ve většině případů) bude namítat nesoulad s judikaturou Nejvyššího soudu. Je však podle Ústavního soudu absurdní trvat na tom, aby také dovolatel, v jehož věci bylo rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu Ústavním soudem zrušeno, jak tomu bylo v projednávané věci, se vymezoval proti judikatuře Nejvyššího soudu. Takovou judikaturu představuje v jeho věci zrušené rozhodnutí Nejvyššího soudu, a zcela tedy postačí naprosto srozumitelná námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu nerespektovalo závazný právní názor Ústavního soudu. Aby nedošlo k mýlce, Ústavní soud zdůraznil, že není řeč o nerespektování judikatury Ústavního soudu jako takové [ohledně kasační a precedenční závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu viz nález ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1642/11 (N 191/63 SbNU 219) body 18 až 24], nýbrž pouze o závěr Ústavního soudu v konkrétní projednávané věci, který nebyl po zrušení a vrácení věci dle názoru stěžovatele odvolacím soudem respektován.

Ústavní soud uzavřel, že pokud se Nejvyšší soud v projednávané věci dovoláním stěžovatele, který v bodě 8 dovolání formuloval rozpor postupu odvolacího soudu se závazným právním názorem Ústavního soudu, odmítl zabývat jako nepřípustným, je takový jeho postup důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí a vrácení Nejvyššímu soudu k dalšímu řízení. Ústavní soud proto v této části ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.

Ust. § 236 až 243g o. s. ř., jehož zrušení stěžovatel navrhl, bylo podle Ústavního soudu ústavně konformně vyloženo, proto tento návrh Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Jako obiter dictum Ústavní soud nad rámec věci konstatoval, že v dané věci mu již dvakrát z důvodu ochrany stěžovatelem namítaného práva na spravedlivý proces nezbylo než ryze z procesních důvodů přistoupit ke zrušení stěžovatelem napadených rozhodnutí. Ústavní soud však zdůraznil, že se nezabýval ani v tomto, ani ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí věcí samou či otázkou nákladů řízení, tedy ani otázkou, zda náprava stěžovatelem tvrzených procesních pochybení obecných soudů bude mít ve svém důsledku dopad na meritum věci, kdy byla žaloba zamítnuta z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného. Ústavní soud poukázal na to, že ve své judikatuře dlouhodobě uplatňuje zásadu odpovědnosti účastníka za ochranu svých práv vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu svých práv, jež je plně v jejich dispozici. Je tedy na každém účastníkovi řízení, aby pečlivě uvážil, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.

K nálezu připojil odlišné stanovisko soudce Ludvík David, který nesouhlasil s výrokem i s odůvodněním tohoto nálezu. 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu