Ústavní soud částečně vyhověl stížnosti ženy, která sedm let vede spor o náhradu nákladů na výživu s mužem pravomocně odsouzeným za vraždu jejího manžela

Stěžovatelka se žalobou domáhala, aby žalovanému (v tomto řízení vedlejšímu účastníkovi) byla uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 111 000 Kč, představující náhradu nákladů na její výživu ve smyslu § 448 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tj. částku ve výši 3 000 Kč měsíčně za období od 21. 7. 2001 do 31. 7. 2004, a dále aby mu byla uložena povinnost hradit jí peněžitý důchod ve výši 3 000 Kč měsíčně od 1. 8. 2004. Poukázala přitom na to, že vedlejší účastník byl pravomocně odsouzen pro trestný čin vraždy dle § 219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, při němž došlo k usmrcení jejího manžela, jenž jí poskytoval výživu. Ve věci bylo několikrát rozhodováno soudem prvního i druhého stupně, poslední rozhodnutí odvolacího soudu ve věci a rozhodnutí soudu dovolacího stěžovatelka napadla ústavní stížností. Krajský soud v Praze jako soudu odvolací ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 24. 3. 2011 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost uhradit stěžovatelce dlužnou náhradu nákladů na její výživu za rozhodné období ve výši 17.468,60 Kč, ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Ve vztahu k otázce náhrady nákladů odvolacího řízení soud rozhodl tak, že je stěžovatelka povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 65.822,40 Kč. 

Odvolací soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník, přestože byl ve sporu úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), tyto důvody přitom spatřoval v okolnostech případu – v důsledku činu vedlejšího účastníka se stěžovatelka ocitla v situaci, kdy nejenže přišla o „živitele“, ale zejména o životního partnera a zůstala sama s jeho nezletilým synem. Ve vztahu k náhradě nákladů odvolacího řízení však již důvody hodné zvláštního zřetele odvolací soud neshledal a rozhodl o povinnosti stěžovatelky uhradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi, což odůvodnil pouze tak, že použití § 150 o. s. ř. není na místě, neboť se žalobkyni posouzení její věci soudem dostalo již v předchozím řízení. 

Ústavní soud opakovaně judikoval, že v případě aplikace § 150 o. s. ř. úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností věci a je nezbytné, aby soud své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil, jinak lze v postupu soudu spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti. Odvolací soud tuto svou povinnost ve vztahu k rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení nesplnil. Navíc ze způsobu, jakým je rozhodnutí o nákladech řízení odůvodněno, se dle názoru Ústavního soudu podává, že uložením povinnosti k náhradě nákladů za tuto část řízení byla stěžovatelka odvolacím soudem „potrestána“ za to, že využila zákonem stanovené možnosti podat odvolání. Z hlediska práva na spravedlivý proces není únosný stav, kdy je stěžovatelce dáváno k tíži, že se rozhodla využít svých práv a uplatnit své námitky proti způsobu výpočtu výše příspěvku, který zvolil soud prvního stupně – navíc v situaci, kdy též odvolací soud tento napadený způsob shledal nesprávným a přistoupil proto ke změně napadeného rozhodnutí. 

Jednáním stěžovatelky navíc nedošlo k navýšení nákladů vedlejšího účastníka, když odvolání bylo podáno oběma účastníky řízení, náklady odvolacího řízení by tak vedlejšímu účastníku vznikly bez ohledu na to, zda odvolání podala též stěžovatelka či nikoliv. Odvolací soud měl též vzít v úvahu otázku, zda vůbec bylo v možnostech stěžovatelky, jež byla v průběhu řízení soudy opakovaně utvrzována v tom, že její nárok je důvodný, správně vypočítat výši náhrady, na niž jí skutečně vznikl nárok, jestliže i soudům trvalo téměř sedm let, než ve věci (po opakovaném vrácení věci soudu prvního stupně) s konečnou platností rozhodly, a zda aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. – tedy přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi jako straně úspěšné ve sporu – není s ohledem na povahu sporu a průběh předmětného řízení v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. 

Ve zbývající části, která směřuje proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Praze ve věci samé a proti rozsudku Nejvyššího soudu, byla stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2417/13 je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud ČR